57 Co 216/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: jméno žalobkyně, IČO IČO sídlem Anonymizováno jednající prostřednictvím organizační složka sídlem adresa proti žalovaným:

1. Jméno žalované A, narozená dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A t. č. Věznice město adresa 2. Jméno žalované B, narozený dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B t. č. Vazební věznice město, adresa o stanovení výživného k odvolání žalovaného 2 proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2025, č. j. 18 C 372/2024-132 I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III, co do povinnosti žalovaného 2 platit výživné na jméno FO, narozenou datum narození, s účinností od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 ve výši 200 Kč měsíčně, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá; ve zbývajícím rozsahu se výrok III tohoto rozsudku potvrzuje. II. Ve výroku V se rozsudek okresního soudu co do částky 2 113 Kč mění tak, že žaloba se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se výrok V tohoto rozsudku potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované 1 povinnost platit výživné na jméno FO, nar. datum narození, s účinností od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 ve výši 500 Kč měsíčně k rukám žalobkyně (výrok I), dále rozhodl, že dlužné výživné pro jméno FO za dobu od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 v částce 5 282 Kč je žalovaná 1 povinna zaplatit k rukám žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč (výrok II), ve vztahu k žalovanému 2 uložil tomuto povinnost platit výživné na jméno FO s účinností od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 ve výši 2 000 Kč měsíčně k rukám žalobkyně (výrok III), současně žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném 2 na výživném s účinností od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 dalších 1 500 Kč měsíčně, zamítl (výrok IV), žalovanému 2 dále uložil, aby dlužné výživné pro jméno FO za dobu od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 ve výši 21 129 Kč zaplatil k rukám žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k patnáctému dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude právní moci toto rozhodnutí, a to až do úplného zaplacení, to vše pod ztrátou výhody splátek (výrok V) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden.

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, že jméno FO je dcerou žalovaných 1, 2. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne 13. 8. 2021, č. j. 0 P 446/2019-665, byla nařízena ústavní výchova tehdy nezl. jméno FO, zároveň žalovanému 2 nebyla vyživovací povinnost na jméno FO stanovena, když u něj nebyl zjištěn žádný příjem. Dnes již zletilá jméno FO byla v době od 21. 9. 2023 do 7. 4. 2024 žákyní název školy ve adresa, v období od 8. 4. 2024 do 14. 2. 2025 navštěvovala název školy v adresa. Rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 23. 4. 2024 byl jméno FO s účinností od 30. 3. 2024 přiznán zaopatřovací příspěvek ve výši 17 250 Kč měsíčně, rozhodnutím stejného úřadu ze dne 7. 4. 2025 bylo rozhodnuto o zániku tohoto příspěvku ke dni 14. 2. 2025 z důvodu ukončení jejího studia; za období od 3/2024 do 2/2025 bylo jméno FO takto vyplaceno celkem 207 000 Kč. Žalovaný 2 nemá žádnou další vyživovací povinnost, nemá žádný majetek, žádné výživné dobrovolně na jméno FO v rozhodném období nehradil, jeho jediným příjmem byl a je starobní důchod 9 178 Kč měsíčně, který mu byl přiznán s účinností od 30. 8. 2023. Žalovaný 2 je od 19. 12. 2023 ve výkonu trestu odnětí svobody s plánovaným ukončení výkonu trestu ke dni 19. 4. 2026, ve výkonu trestu není pracovně zařazen.

3. Na zjištěný skutkový stav navázal právním posouzením, v němž uzavřel, že žaloba je vůči žalovanému 2 důvodná v části týkající se výživného ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalobkyně v době od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 vyplácela jméno FO (mladé dospělé) zaopatřovací příspěvek opakující se ve výši 17 250 Kč měsíčně dle § 50b zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o sociálně-právní ochraně dětí), a v souladu s § 50u tohoto zákona přešlo právo mladého dospělého na výživné vůči rodičům na stát, když doposud nebylo výživné rodičům stanoveno ani neexistuje soudem neschválená dohoda o výši výživného. jméno FO se přitom v době od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 soustavně připravovala na výkon budoucího povolání středoškolským studiem, pročež v tomto období nebyla schopna sama se živit. Ve smyslu § 910 a 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nadále trvala vyživovací povinnost žalovaných jako jejich rodičů. Za situace, kdy žalovaný 2 byl v rozhodném období ve výkonu trestu odnětí svobody, jeho jediným příjmem byl starobní důchod 9 178 Kč měsíčně, nebylo možno pro účely výživného vycházet z potenciálního příjmu na úrovni minimální mzdy. Žalovaný 2 však nemá žádnou další vyživovací povinnost, pročež okresní soud dospěl k závěru, že v jeho možnostech a schopnostech bylo v rozhodné době platit na dceru jméno FO výživné 2 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalovaný si svoji vyživovací povinnost dobrovolně neplnil, bylo rozhodnuto i o jeho povinnosti zaplatit vzniklý nedoplatek na výživném 21 129 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč měsíčně. V části, v níž se žalobkyně domáhala výživného v podobě dalších 1 500 Kč měsíčně, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Proti výrokům III, V a IV (ve vztahu ke své osobě) podal žalovaný 2 odvolání. Domáhal se změny rozhodnutí tak, aby mu výživné v rozhodném období nebylo stanoveno, když jeho jediný příjem je zatížen exekucí ve výši 37 600 Kč, pročež na jeho nutné měsíční výdaje v podobě zejména léků a hygienických prostředků mu zbývá 1 647 Kč. Má za to, že žalobkyně měla žalovaného 2 upozornit na to, že jméno FO započala vyplácet zaopatřovací příspěvek, což neučinila, takže žalovaný 2 vycházel z původního rozhodnutí soudu o tom, že výživné na jméno FO není povinen platit.

5. Žalobkyně se v rámci vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Výživné bylo žalovanému 2 vzhledem k jeho příjmu stanoveno v přiměřené výši. Pokud bylo rozhodnuto o výplatě zaopatřovacího příspěvku mladé dospělé, žalovaný 2 nebyl účastníkem tohoto správního řízení, pročež neexistoval žádný zákonný důvod jej na tuto skutečnost upozornit. Podle § 50u odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí přešlo právo mladého dospělého na výživné ode dne 30. 3. 2024 na žalobkyni, která tak je aktivně legitimována k podání předmětné žaloby. Tuto podala u soudu již dne 22. 5. 2024, když rozhodnutí o přiznání zaopatřovacího příspěvku bylo vydáno dne 23. 4. 2024. Je tak zřejmé, že žalovaný byl o své zákonné vyživovací povinnosti informován bezodkladně.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích III, V a VI ve vztahu k žalovanému 2, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

7. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby bylo určeno výživné pro jméno FO, která je dcerou žalovaného 2, které byl v době od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025 vyplácen ze strany žalobkyně zaopatřovací příspěvek dle § 50b zákona o sociálně-právní ochraně dětí, neboť tato se soustavně připravovala na své budoucí povolání a nebyla schopna sama se živit, pročež její právo na výživné vůči žalovanému 2 přešlo ze zákona na žalobkyni. Žalovaný 2 však výživné v rozhodném období dobrovolně neplnil.

8. Procesní obrana žalovaného 2 byla vybudována na argumentu, že rozhodnutím soudu v r. 2021 mu výživné na jméno FO stanoveno nebylo, pročež si nebyl vědom toho, že by výživné na ni platit měl, navíc výše stanoveného výživného je nepřiměřená.

9. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze" přihlásil k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně), nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci, tento obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze s ohledem na výše specifikovanou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu odkázat.

11. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

12. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

13. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

14. Ve vztahu k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně odvolací soud považuje za potřebné doplnit, že byť občanský zákoník neobsahuje speciální ustanovení o změně poměrů ve vztahu k výživnému zletilých dětí (jak je tomu ve vztahu k nezl. dětem v § 923 o. z.), i ve vztahu mezi rodiči a zletilými nezaopatřenými dětmi může taková změna, která vyvolá potřebu nového rozhodnutí ve věci, nastat. Změnu poměrů lze definovat jako stav odlišný od stavu, který byl rozhodující při původním, resp. předchozím rozhodování, zásadně se musí jednat o změnu závažnějšího charakteru. Občanský soudní řád v souvislosti s úpravou rozsudků odsuzujících k plnění v budoucnu splatných dávek výslovně o podstatné změně okolností, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek, hovoří v § 163 o. s. ř. K takové podstatné změně poměrů může dojít jak na straně povinného, tak na straně oprávněného. Ve vztahu ke zletilým dětem může soud rozhodovat o změně původního rozhodnutí o výživném toliko na návrh, kterým je soud vázán, a to i zpětně, nejdéle však tři roky ode dne zahájení řízení (srov. § 922 odst. 1 věta druhá o. z.). V tomto směru je tedy lichá argumentace žalovaného, že pokud mu v minulosti rozhodnutím soudu nebyla vyživovací povinnost na dceru jméno FO stanovena, nevěděl, že je povinen výživné platit. Jak vyplývá z provedeného dokazování totiž oproti stavu rozhodnému v době vydání původního rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 8. 2021, č. j. 0 P 446/2019-665, kdy u žalovaného 2 nebyl zjištěn žádný příjem, došlo u něj přiznáním starobního důchodu v r. 2023 k podstatné změně poměrů, zatímco na straně jméno FO se poměry nezměnily v tom smyslu, že nadále nebyla schopna sama se živit, když se v rozhodném období soustavně připravovala na své budoucí zaměstnání. Vyživovací povinnost rodiče k nezaopatřenému dítěti je zákonná, předpokladem pro její vznik a trvání je existence rodinně právního poměru mezi osobou oprávněnou a povinnou, dalším významným předpokladem je tzv. stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného a existence schopností, možností a majetkových poměrů na straně povinného; pokud o její výši, resp. době plnění rozhoduje soud, rozsudek má s ohledem na uvedené pouze deklaratorní charakter.

15. Odvolací soud plně souhlasí se závěry soudu prvního stupně, vyslovenými v bodě 21. odůvodnění napadeného rozsudku, tzn. že ve smyslu § 50b odst. 1 a § 50u odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí důsledkem vzniku nároku na zaopatřovací příspěvek pro mladého dospělého je přechod práva mladého dospělého na výživné na stát, tedy žalobkyni, a to ex lege. Zaopatřovací příspěvek je svou povahou náhradní výživné a stát, který vstoupí na místo věřitele, tj. mladého dospělého, se stává subjektem aktivně legitimovaným k uplatnění (vymáhání) pohledávky na výživném vůči osobě k vyživovací povinnosti povinné.

16. Dle názoru odvolacího soudu je však odvolání žalovaného 2 důvodné v části týkající se výše napadeným rozsudkem určeného výživného. Okresní soud dostatečně nezohlednil, že žalovaný 2 byl v rozhodném období pouze poživatelem starobního důchodu ve výši 9 178 Kč, žádné jiné příjmy neměl a současně byl ve výkonu trestu, v rámci něhož lze jen stěží předpokládat, že by si mohl jakkoli k tomuto důchodu finančně přilepšit. Pokud tedy konstatoval, že dle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti by výživné pro zletilé děti mělo činit 20 % příjmů rodiče (u žalovaného 20 % z 9 178 Kč činí 1 835 Kč), stanovil výživné ve výši překračující těchto doporučených 20 % s tím, že výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně z tohoto rámce nevybočuje. Odvolací soud však má za to, že právě s ohledem na majetkovou situaci žalovaného 2 v rozhodné době, zejména na jeho silně omezenou možnost přivýdělku další prací (a to předně s ohledem na jeho věk, kdy skutečnost, že je ve výkonu trestu odnětí svobody považuje odvolací soud za druhořadou), není na místě žalovanému 2 s ohledem na reálnou výši jeho starobního důchodu stanovit výživné překračující tuto doporučenou výši, a to i při zohlednění dalších významných skutečností spočívajících v tom, že žalovaný 2 nemá žádnou další vyživovací povinnost, když výše jeho příjmu je skutečně velmi nízká. Odvolací soud tak má za to, že výživné ve výši 1 800 Kč je maximální možné, které je schopen žalovaný 2 hradit, i vzhledem k tomu, že jde o výživné za ohraničené časové období, když výplata zaopatřovacího příspěvku mladé dospělé byla ukončena pro její dobrovolné ukončení studia.

17. K námitce žalovaného 2, aby byla zohledněna probíhající exekuce na jeho majetek, nemohlo být podle § 205a o. s. ř. v odvolacím řízení nijak přihlédnuto (jde o novotu), když toto tvrzení žalovaný uplatnil poprvé až v rámci svého odvolání, pročež se odvolací soud vztahem probíhající exekuce na majetek povinného a povinností povinného platit výživné na dítě ani blíže nezaobíral.

18. Veden výše uvedenými důvody odvolací soud přistoupil v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ke změně výroku III rozsudku okresního soudu co do povinnosti žalovaného 2 platit výživné na jméno FO ve výši 200 Kč měsíčně a nově rozhodl tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou, zatímco ve zbývajícím rozsahu výroku III byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

19. Vzhledem k tomu, že došlo k úpravě výše výživného přistoupil odvolací soud rovněž k přepočtu výše dlužného výživného za rozhodné období od 30. 3. 2024 do 14. 2. 2025. V řízení přitom nebylo sporu o tom, že žalovaný 2 za toto období žádné výživné dobrovolně nehradil, pročež jeho dluh při měsíčním výživném 1 800 Kč činí 19 016 Kč [116 Kč za 2 dny měsíce 3/2024 (1800 Kč : 31 dnů v měsíci x 2 dny), 18 000 Kč za 10 celých měsíců od 4/2024 do 1/2025 a 900 Kč za 14 dnů měsíce 2/2025 (1 800 Kč : 28 dnů v měsíci x 14 dnů)] a nikoli přiznaných 21 129 Kč, pročež výrokem II odvolací soud změnil výrok V napadeného rozsudku co do částky 2 113 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do dlužného výživného ve výši 19 016 Kč a povinnosti žalovaného 2 zaplatit tento dluh v pravidelných měsíčních splátkách, byl výrok V napadeného rozsudku potvrzen, přičemž pro stručnost odvolací soud ve vztahu k plnění ve splátkách odkazuje na bod 23. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

20. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. pak odvolací soud rozhodoval nově o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesně úspěšnější žalobkyně se náhrady nákladů řízení výslovně vzdala. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání.