57 Co 22/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zvýšení výživného na zletilé dítě o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 10. 2024, č. j. 8 C 311/2021-168

I. Odvolání žalovaného do výroku III rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I, IV a V potvrzuje.

III. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto:Dlužné výživné za dobu od 11. 8. 2021 do 30. 4. 2025 v celkové výši 105 355 Kč, jakož i výživné splatné od 1. 5. 2025 do konce měsíce, v němž tento rozsudek bude doručen, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od doručení tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 153 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výživné žalovaného ve prospěch žalobkyně stanovené naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2004, č. j. 25 P 52/2003-68, částkou 3 500 Kč měsíčně s účinností od 11. 8. 2021 zvýšil na 5 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2024 na 6 500 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně (výrok I). Dlužné výživné za dobu od 11. 8. 2021 do 31. 10. 2024 v celkové výši 87 355 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni tak, že 30 000 Kč je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku a zbývajících 57 355 Kč je povinen žalobkyni splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč počínaje 15. 12. 2024 do úplného zaplacení s tím, že poslední dvacátá splátka bude činit 355 Kč (výrok II). Žaloba byla zamítnuta v části, ve které se žalobkyně domáhala zvýšení výživného od 11. 8. 2021 do 31. 12. 2023 nad 5 500 Kč měsíčně a od 1. 1. 2024 nad částku 6 500 Kč měsíčně (výrok III). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 55 063 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok IV) a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady státu v rozsahu 72 % celkových nákladů s tím, že konkrétní částka bude uvedena v samostatném usnesení (výrok V).

2. Proti rozsudku do všech výroků podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení. Namítal, že výše nově stanoveného výživného neodpovídá jeho příjmům, když jeho čistý měsíční příjem činí 23 000 Kč až 27 000 Kč, z čehož je mu ještě strháváno dlužné výživné na žalobkyni cca 7 000 Kč až 9 000 Kč měsíčně. Majetkové poměry mu nedovolují uhradit dlužné výživné. Soud nepřihlédl k tomu, že součástí práce provozního elektrikáře je práce ve výškách a přenášení břemen, což žalovaný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže vykonávat. Pro práci provozního elektrikáře nemá již 20 let potřebnou státní zkoušku ani řidičský průkaz, který si nemůže obnovit z důvodu dluhu na výživném.

3. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Nesouhlasí s odvolací námitkou žalovaného, že soud prvního stupně nepřihlédl dostatečně k jeho zdravotnímu stavu, který by mu měl znemožnit práci provozního elektrikáře. Ze zdravotnické dokumentace vedené u obvodního lékaře žalovaného nevyplývaly žádné důvodné pochybnosti o tom, že by mu zdravotní stav neměl umožnit výkon práce provozního elektrikáře. Rovněž soudem ustanovená znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, uvedla, že žalobce (správně zřejmě žalovaný, poznámka odvolacího soudu) je s ohledem na svůj zdravotní stav schopen výkonu práce provozního elektrikáře, a to jak obecně, tak i za podmínek za jakých je tato profese vykonávána u , právnická osoba, . (její dceřiné společnosti). Procesní obrana žalovaného tak nemůže obstát, neboť nemá oporu v předložené zdravotní dokumentaci žalovaného, ani dalších důkazech. Pokud žalovaný namítal, že výkon provozního elektrikáře mu znemožňuje skutečnost, že mu pro dlužné výživné byl zabaven řidičský průkaz, je zřejmé, že za situace, kdy by zajištění lépe placeného zaměstnání mohlo vést k umoření dluhu na výživném a k řádnému a včasnému hrazení běžného výživného, přičemž k tomuto by bylo nezbytné vlastnit řidičské oprávnění, mohlo by na žádost žalovaného dojít ke zrušení exekučního příkazu pozastavením řidičského oprávnění, s čímž by žalobkyně v takovém případě souhlasila. Na základě této skutečnosti proto nemůže obstát ani tento argument žalovaného.

4. Z podnětu podaného odvolání se odvolací soud zabýval nejprve přípustností odvolání a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného do výroku III není přípustné.

5. Legitimaci k podání odvolání nemá účastník bez dalšího. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, přičemž existenci újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. V daném případě je zřejmé, že rozhodnutím soudu prvního stupně ve výroku III nebyla v právech žalovaného způsobena jakákoliv újma na jeho právech.

6. Podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

7. Za této situace bylo odvolání žalovaného do výroku III rozsudku pro jeho nepřípustnost odvolacím soudem odmítnuto.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalovaného do výroku I, IV a V bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně „pouze“ přihlásí (připojí) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14].

10. Odvolací soud tak tomu může v posuzované věci učinit, a to nejen v případě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci, nýbrž i v případě právního posouzení, neboť i toto je správné; soud prvního stupně se náležitě vypořádal i s námitkami vyplývajícími z procesní obrany.

11. Žalovaný před odvolacím soudem uvedl, že na zvýšeném výživném, nebo na dluh na zvýšeném výživném, nebylo zaplaceno ničeho.

12. Podle § 911 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.) výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

13. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Pro hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání nebo výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, v jaké míře tak činí, přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

14. Podle § 915 odst. 1 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

15. Podle § 922 o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpětně od tohoto dne.

16. Zásadní podmínkou přiznání výživného je potřeba oprávněného, jeho neschopnost sám se o sebe - pokud jde o výživu - postarat.

17. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně posoudil výdaje žalobkyně po celou rozhodnou dobu, její potřeby s přihlédnutím k jejímu věku a studiu na vysoké škole, rovněž správně posoudil a vyhodnotil majetkové poměry na straně žalovaného a také přihlédl k výdělkovým možnostem matky žalobkyně, to vše s přihlédnutím k tomu, že naposledy bylo o výživném rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 6. 2004. Je nepochybné, že od posledního rozhodnutí se podstatně změnily okolnosti na straně žalobkyně, zejména se zvýšily výrazně její potřeby, neboť v době posledního rozhodování navštěvovala mateřskou školu, nyní je zletilá, tedy má potřeby odpovídající dospělému člověku s náklady, které sebou běžně nese studium vysoké školy.

18. Soud prvního stupně se správně zabýval při hodnocení majetkových poměrů žalovaného zabýval posouzením, zda se žalovaný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání a procesní obranou žalovaného (pro výkon práce provozního elektrikáře nemá kvalifikační předpoklady, neboť nemá ověřenou státní zkoušku a výkon této práce mu neumožňuje jeho zdravotní stav) a dospěl ke správnému závěru o tom, že to byl žalovaný, který svým jednáním způsobil, že jeho pracovní poměr byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru a nebýt toho, mohl by tuto profesi nadále vykonávat, a to i s ohledem na jeho současný zdravotní stav. S ohledem na předpokládané příjmy, kterých by mohl u tohoto zaměstnavatele dosahovat (v roce 2021 a 2022 čistá mzda ve výši 28 500 Kč, v roce 2023 ve výši 30 319 Kč a v roce 2024 ve výši 33 911 Kč) s tím, že mzdy v maximální výši 40 000 Kč měsíčně v tzv. hrubém vyjádření mohl dosahovat na pozici elektrikáře i u zaměstnavatelů, nabízejících volná místa u Úřadu práce ve , adresa, , soud prvního stupně správně uzavřel, že tyto příjmy by žalovanému umožňovaly platit na výživu žalované v letech 2021 až 2023 částku 5 500 Kč a od roku 2024 ve výši 6 500 Kč, i když odůvodněné potřeby žalobkyně jsou nepochybně vyšší.

19. Odvolacími námitkami žalovaného ohledně řidičského průkazu, který si nemůže obnovit z důvodu dluhu na výživném, se odvolací soud nezabýval, neboť se jednalo o nepřípustnou novotu dle § 205a o. s. ř., když tuto procesní obranu žalovaný před soudem prvního stupně ani po poučení podle § 119a o. s. ř. neuplatnil.

20. Ze všech těchto důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek ve výroku I jako správný. Toliko ve výroku II v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, jak je uvedeno shora, když dlužné výživné za dobu od 11. 8. 2021 do 30. 4. 2025 ve výši 105 355 Kč (částka 87 355 byla zvýšena o 6 x 3 000 Kč, tj. o 18 000 Kč), jakož i výživné splatné za dobu od 1. 5. 2025 do konce měsíce, v němž tento rozsudek bude doručen, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od doručení tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), přičemž na straně žalovaného nebyly shledány žádné důvody, pro které by mu bylo umožněno uhradit tento dluh ve splátkách.

21. Pokud jde o výroky IV a V o nákladech řízení, pak vzhledem k tomu, kdy odvolací soud potvrdil výrok o věci samé a žalovaný v podaném odvolání nenamítal nesprávnost těchto výroků, postupoval odvolací soud dle Stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (bod 30 odůvodnění) a oba tyto výroky podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, přičemž za tuto fázi sestávají její účelně vynaložené náklady z odměny za zastupování advokátem, jeho hotových výdajů, to vše podle obsahu spisu, když zástupkyně žalobkyně náklady odvolacího řízení soudu nevyúčtovala. Odměna za zastupování žalobkyně advokátem podle § 8 odst. 2 a § 7 bod 6 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 9 140 Kč (žalovaný odvoláním napadl všechny výroky soudu prvního stupně). Tato odměna byla přiznána za jeden úkon právní služby, a to účast u jednání soudu dne 24. 4. 2025. Dále byla přiznána paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase , adresa, a zpět byly přiznány ve výši nákladů za jízdu vlakem v celkové výši 1 280 Kč, když průměrná cena jízdenky na trase , adresa, činí 640 Kč. Protože zástupkyně žalobkyně prokázala, že je plátcem DPH, byla částka 10 870 Kč (9 140 Kč + 450 Kč + 1 280 Kč) navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za DPH, tj. o částku 2 283 Kč (po zaokrouhlení). Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 13 153 Kč.

23. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupkyně žalobkyně.

24. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.