57 CO 224/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa anonymizováno číslo , PSČ okres o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 4. 4. 2022, č. j. 106 C 305/2017-285,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 172 479,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

II. Ve výroku V se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem specifikovaným ve výroku I, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 625 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 210 667 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a České republice na účet Okresního soudu v Karviné za znalecké dokazování 17 261 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V). Výrokem VI rozhodl, že žalobkyni se vrací záloha na znalecké dokazování ve výši 2 000 Kč pod zaevidovaným účetním dokladem 718/44/2019 prostřednictvím účtárny Okresního soudu v Karviné.

2. Proti výrokům IV a V podal žalovaný včasné odvolání. Odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022 a rozhodnutí NS ČR ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015), ze kterých vyplývá, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (soudní řízení má povahu tzv. iudicium duplex, tedy řízení, v němž obě strany sporu mají postavení žalobce a žalovaného současně, přičemž soud není při svém rozhodování vázán podaným návrhem účastníka sporu) nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval, proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Stejnou optikou je dle názoru žalovaného nazírat i na povinnost nahradit státu náklady na znalecké dokazování, které by měl hradit každý z účastníků z ½, jestliže prospěch z předmětného znaleckého posudku měli oba účastníci. Žalovaný je přesvědčen, že v tomto řízení nenastala varianta, o které se hovoří ve II. odstavci výroku shora citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, tzn., že by byl procesní postup žalovaného šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí nebo zneužitím procesních práv a bylo by tak možno rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř., a uložit mu povinnost k náhradě nákladů řízení. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, pak žalovaný požaduje náhradu odměny advokáta v celkové výši 17 388 Kč. Vychází z tarifní hodnoty 210 667 Kč představující předmět řízení - náklady přisouzené okresním soudem (shodně dle rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod pořadovým číslem 2 z roku 1996) za 1 úkon právní služby v plné výši za převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, tj. 9 180 Kč, a za 1 úkon právní služby ve výši ½ mimosmluvní odměny za sepis odvolání proti výroku nikoli ve věci samé podle § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu, tj. 4 590 Kč, ze dvou náhrad hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2x 300 Kč a z náhrady za 21% DPH z těchto částek ve výši 3 018 Kč. S odkazem na shora uvedené navrhuje, aby rozsudek byl ve výroku IV změněn tak, že žalobkyně a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku V tak, že oba účastníci jsou povinni uhradit náklady na znalecké dokazování každý jednou polovinou, a dále, nechť je žalobkyně zavázána nahradit žalovanému k rukám právního zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu v napadené části potvrzen jako věcně správný. I kdyby soud neměl postupovat dle úspěchu ve věci, musel by rozhodnout o náhradě nákladů řízení žalobkyně se stejným závěrem vzhledem k okolnostem případu a chování žalovaného. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že po celou dobu žalobkyně vystupovala smírně a snažila se s žalovaným opakovaně mimosoudně dohodnout na zrušení spoluvlastnictví, a to i před podáním žaloby i po jejím podání, zatímco žalovaný původně zrušení spoluvlastnictví zcela odmítal a odmítal se jakkoli domluvit na vyřešení celé záležitosti, a navíc svým jednáním obstruoval. Především vinou žalovaného se toto řízení táhne 5 let. Po celou dobu musela hradit svého právního zástupce a bránit se nesmyslným návrhům žalovaného, který dokonce podával odvolání, aniž by zaplatil soudní poplatek. Odvolával se i do vstupu žalobkyně do řízení, když tato od její matky obdržela podíl na předmětné nemovitosti, proti znalci atd. a dokonce různými maily či ústně vyhrožoval. Žalobkyně uvádí, že nesouhlasí s částí odůvodnění daného judikátu týkající se tvrzení, že po finanční stránce ani jeden z účastníků neztrácí, když má od soudu odcházet se stejnou majetkovou hodnotou, se kterou do něj vstupoval. Že toto tvrzení neobstojí, vyplývá již z napadeného rozsudku a odvolání, ze kterých je zřejmé, že jsou zde velmi vysoké náklady řízení cirka 210 000 Kč a k tomu náklady na znalecké dokazování, které musely být 5 let vynakládány, aby se žalobkyně domohla svých práv a bránila se proti nesmyslným návrhům, odvoláním ze strany žalovaného, jeho obstrukcím, kdy teprve po 5 letech dosáhla přesně toho, co navrhovala. Žalobkyně měla ve věci úspěch, bylo by naprosto nespravedlivé a nemorální, kdyby náklady na 5letý spor, který byl v mnoha věcech řešen ze strany žalovaného nesmyslně a schválně tak, aby došlo k jeho prodlužování a nevyřešení, nesla téměř všechny žalobkyně. Žalobkyně před podáním žaloby nechala vypracovat znalecký posudek k ocenění předmětných nemovitostí a nabídla smírné řešení zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví žalovanému jak ústně, tak i prostřednictvím advokátky [titul] [příjmení] dopisem ze dne 7. 8. 2017, jež byl přílohou žaloby. Žalovaný s ničím nesouhlasil. Žalobkyně musela podat soudní žalobu, zaplatit soudní poplatek 7 000 Kč a náklady na právní zastoupení. Již v žalobě ze dne 4. 9. 2017 opakovaně uváděla, že nemovitost je klasický rodinný dům se zahradou, kdy reálné rozdělení nemovitosti není možné. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 23. 10. 2017 uvádí nepravdivé skutečnosti a především žádá soud, aby žalobu v plném rozsahu zamítl. Během předžalobního jednání, ve vyjádření k žalobě i při následném jednání, nesouhlasí ani se zrušením spoluvlastnictví, tedy podmínka uvedená v judikátu Ústavního soudu pro rozhodování o náhradě nákladů řízení není splněna. Žalovaný následně vypracoval protinávrh k žalobě ze dne 12. 2. 2018, dle kterého navrhuje nesmyslné rozdělení nemovitosti a to, aby mu [jméno] [příjmení] (nyní žalobkyně) byla nucena zaplatit ještě částku 473 333 Kč na vypořádání a dále aby byly přikázány navíc pozemky [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], včetně staveb s tím, že by za to vyplatil [jméno] [příjmení] částku 266 687 Kč. S ohledem na toto nové stanovisko musela žalobkyně sepsat obsáhlé vyjádření ze dne 16. 4. 2018, ze kterého vyplývá, že nemovitosti nelze rozdělit, že tvoří funkční celek, když se jedná o rodinný domek se zahradou, jehož horní patro je přístupné pouze přes obytnou část spodního patra, a rozdělením, jak navrhuje žalovaný, by byl znemožněn i přístup ke vstupu do domu. Přesto žalovaný ve svém následném vyjádření ze dne 25. 7. 2018 opětovně a požaduje rozdělení nemovitostí. Dne 14. 9. 2018 žalobkyně sepsala obsáhlé vyjádření opakovaně k tomu, proč nemovitosti nelze reálně rozdělit bez provedení nákladných stavebních úprav a zajištění věcných břemen cest atd., a přiložila grafickou přílohu včetně fotodokumentace. Dále žalobkyně dopisem ze dne 22. 11. 2018 opětovně vyzvala žalovaného k mimosoudnímu řešení věci zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví za 600 000 Kč. Dne 11. 12. 2018 na tento návrh žalovaný žalobkyni odpovídá, že bude nadále trvat na rozdělení nemovitostí, nebude nic vyklízet od nepořádku, naopak začne tyto prostory, které opustil, znovu využívat s tím, že podíl na nemovitostech neprodá za žádnou cenu, půjde až na samý konec, ať už bude spor trvat jakkoli dlouho. Z emailů vyplývá, že bude řízení ztěžovat. Žalobkyně sepsala 13. 1. 2019 ve vztahu k soudu sdělení - legenda k předložené fotodokumentaci, kde opětovně a velmi podrobně mapuje a dokládá svoje tvrzení o nedělitelnosti pozemků a staveb. Dne 22. 1. 2019 proběhlo soudní řízení, ze kterého vyplývá, že žalovaný dokonce na žalobkyni ve vztahu k užívání domu podal trestní oznámení, při jednání pak uvedl, že trvá na rozdělení nemovitosti, chce dílnu - garáž a přístupovou cestu s tím, že je to jeho zdroj obživy (žalovaný žádné podnikatelské oprávnění nevlastní). Žalovaný opakovaně tvrdí, že nemovitosti jsou dělitelné, a navrhuje soudu, aby odložil zrušení spoluvlastnictví o 2 roky, neboť prý by na jeho straně došlo k ohrožení jeho zájmů a poškození jeho osoby. Dokonce navrhuje rozdělení i té nemovitosti, která je obslužným pozemkem k domu, kde jsou inženýrské sítě, navrhuje vytvoření nového vstupu do domu. Jednání muselo být odročeno za účelem vyřešení návrhu žalovaného na odklad zrušení spoluvlastnictví. Žalobkyně musela vypracovat žádost ze dne 23. 1. 2019, aby soud návrhu žalovaného na odklad nevylučoval k samostatnému řízení. Následně přišel právní zástupkyni žalobkyně mail od žalovaného ze dne 4. 10. 2019, ze kterého vyplývá, že je ochoten spor ukončit za 850 000 Kč s tím, že pokud se to nebude žalobkyni zamlouvat, bude znovu žádat soud o nový odklad rozhodnutí na 2 roky a tentokrát zaplatí soudní poplatek. Následně 10. 10. 2019 proběhlo soudní jednání, kde žalobkyně uvedla, že z důvodu délky řízení a jejího věku nabízí žalovanému částku 700 000 Kč, jen aby spor byl ukončen. Žalobkyně již nebyla schopna snášet obstrukce a naschvály žalovaného, řízení probíhalo více než 2 roky bez jakéhokoliv výsledku. Ani na to žalovaný nepřistoupil a uvedl, že se primárně podílu na nemovitosti nechce zbavit, byl by ale schopen podíl prodat za 850 000 Kč, případně by dostal víc než 1/6 a co by přesáhlo, uhradil by žalobkyni v penězích s tím, že požaduje vyjádření znalce o možnosti rozdělení jednotlivých parcel včetně budov. S ohledem na neúnosnou situaci mezi žalobkyní (matkou) a žalovaným (synem) kvůli jeho chování i nekonečnému soudnímu sporu, převedla tehdejší žalobkyně svůj podíl na nemovitostech na svoji dceru (původně žalovanou 1.). Žalovaný si podal odvolání i proti usnesení o připuštění, aby na místo žalobkyně vstoupila žalovaná 1. odvolání s nesmyslným odůvodněním. K jeho odvolání se musela žalobkyně vyjádřit, krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Dne 5. 10. 2021 proběhlo soudní řízení, kdy žalobkyně opětovně nabízí dle aktuálního znaleckého posudku 700 000 Kč. Zde žalovaný dokonce po žalobkyni žádal 1 000 000 Kč namísto původně žádaných 850 000 Kč. Na soudním jednání 4. 4. 2022 dokonce navrhl, aby soud přiřkl všechny nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví, přestože vlastní pouze 1/6. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že žalovaný neměl ve věci žádný úspěch, kdy v řízení i mimosoudní komunikaci navrhoval zamítnutí žaloby, odklad rozhodnutí, střídavě nechtěl nic řešit a chtěl nemovitosti zcela nesmyslně rozdělovat, k čemuž se musel vyjadřovat soudní znalec, navrhoval vypořádání různými částkami, které neodpovídaly žádným znaleckým posudkům. K věci nepřistupoval konstruktivně, naopak obstruoval a svoje práva zneužíval až šikanózním způsobem, psal výhrůžné maily. Řízení probíhá 5 let, žalovaný byl ze strany žalobkyně mnohokrát žádán o mimosoudní smírné řešení, dokonce mu opakovaně nabízela, že mu vyplatí částku vyšší než dle znaleckého posudku.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve výrocích IV a V dle ust. § 212a odst. 1 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, nicméně je zde důvod pro změnu výroku IV.

5. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/2022 ze dne 5. 4. 2022 rušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého spoluvlastníka. Soud musí podrobně vyložit důvody pro použití uvedeného ustanovení, neboť v opačném případě takové rozhodnutí soudu porušuje ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

6. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Z průběhu řízení před okresním soudem zcela zřejmé, že žalovaný se nad rámec běžného procesního postupu podílel na tom, že řízení, které bylo zahájeno 8. 9. 2017, skončilo až rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 4. 2022. Lze konstatovat, že z důvodu jeho obstrukčních postupů a postojů nebylo rozhodnutí vydáno včas (jak uvádí Ústavní soud ve výše citovaném rozhodnutí).

7. Z obsahu spisu plyne (jak podrobně popisuje žalobkyně ve vyjádření k odvolání), že žalovaný od počátku řízení měnil svá procesní stanoviska, když nejprve nejprve s žalobou nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby v plném rozsahu (viz vyjádření k žalobě ze dne 23. 10. 2017), následně navrhoval zrušení a vypořádání nemovitostí tak, že ty budou rozděleny (viz jeho doplněné podání ze dne 25. 7. 2018). U jednání 1. 11. 2018 poté, kdy žalobkyně argumentovala tím, že nelze pozemky dělit, žalovaný navrhl, aby nemovitosti získala žalobkyně a jemu byl vyplacen podíl ve výši 1 000 000 Kč. U jednání 22. 1. 2019 změnil své stanovisko s tím, že by chtěl užívat minimálně dílnu - garáž a přístupovou cestu k ní, neboť je to jeho zdroj obživy, a že tedy tyto nemovitosti by měly být přikázány do jeho vlastnictví. V průběhu tohoto jednání navrhl ve smyslu ust. § 1155 o. z., nechť soud odloží zrušení spoluvlastnictví o 2 roky. Z podání žalovaného ze dne 25. 2. 2019 plyne, že nesouhlasí s tím, aby nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobkyně. U jednání dne 10. 10. 2019 žalovaný uvádí, že částka 700 000 Kč, kterou mu nabízí žalobkyně, je nepřijatelná s tím, že primárně se nemovitostí nechce zbavit, ale v zájmu vyřešení sporu je ochoten přenechat žalobkyni nemovitosti za vypořádací podíl 850 000 Kč, a současně u stejného jednání uvádí, že chce získat garáž a přístupovou cestu k ní. U jednání 5. 10. 2021 souhlasí s tím, aby nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně, nesouhlasil s nabídkou vypořádacího podílu 700 000 Kč, požadoval 1 000 000 Kč. U posledního jednání dne 4. 4. 2022 pak navrhoval, aby nemovitosti byly přiřčeny jemu s tím, že vyplatí žalobkyni vypořádací podíl 5/6.

8. S ohledem na výše uvedené má odvolací soud za to, že postoj žalovaného v žádném případě nelze hodnotit jako konstruktivní, ale naopak jako obstrukční. Ústavní soud ve svých závěrech uvedl, že žádný ze spoluvlastníků nemůže být sankcionován pro svůj návrh na oddělení ze spoluvlastnictví či na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, že ani nikoho nelze nutit k uzavření mimosoudní dohody, ať již se brání z objektivních nebo subjektivních důvodů, a to proto, že soud není vázán návrhy účastníků na vypořádání spoluvlastnictví a je vázán pouze zákonným pořadím jednotlivých možností vypořádání podle § 1143 a násl. o. z. s tím, že volba konkrétního způsobu vypořádání je v konečném důsledku na úvaze soudu a účastník řízení nad ním fakticky nemá kontrolu.

9. V projednávané věci se však jedná o situaci, kdy žalovaný od počátku řízení měnil procesní postoje, a to od zamítnutí žaloby, přes rozdělení nemovitých věcí, přikázání věcí do výlučného vlastnictví žalobkyně, až po přikázání věcí do výlučného vlastnictví žalovaného, aniž by pro své požadavky měl jakékoli reálné podklady. Nutil tak žalobkyni, aby na jeho změny procesních stanovisek neustále reagovala. Například k požadavku žalovaného na dělení nemovitostí odvolací soud uvádí, že žalobkyně již v žalobě uvedla, a tvrdila to po celou dobu řízení, že reálné rozdělení nemovitostí není možné. Žalovaný s ohledem na argumentaci žalobkyně u jednání dne 1. 11. 2018 navrhl, aby nemovitosti získala žalobkyně a jemu byl vyplacen podíl ve výši 1 000 000 Kč, u dalšího jednání opět požadoval rozdělení nemovitostí, atd. Naopak žalobkyně po celou dobu nabízela vypořádání podílového spoluvlastnictví stále stejným způsobem a byla ochotna po celou dobu řízení vyplatit žalovanému vyšší vypořádací podíl, než nakonec žalovaný obdržel dle znaleckého posudku. K prodloužení řízení přispělo i to, že žalovaný několikrát uváděl, že je ochoten se dohodnout se žalobkyní (za tímto účelem bylo jednání ze dne 16. 8. 2018 nebo ze dne 1. 11. 2018 odročeno), k dohodě nikdy nedošlo, neboť žalovaný své požadavky neustále měnil a na nabídku žalované vždy reagoval tím, že pokud by souhlasil s tím, aby nemovitosti získala žalobkyně, požaduje daleko vyšší částku, než kterou žalobkyně nabízela (ačkoli se jednalo vždy o vyšší částku, než byla stanovena znaleckým posudkem). Jednání žalovaného se z tohoto pohledu jeví jako šikanózní. Žalovaný od počátku řízení neměl konzistentní postoj, nelze ani říci, že by reagoval pouze na vývoj sporu (např. na závěry znaleckých posudků či jiné výsledky dokazování). Naopak od jeho neustálých změn v názorech na vypořádání se odvíjel počet jednání v této věci a provedené důkazy znaleckými posudky, což se zákonitě promítlo do výše náhrady nákladů řízení žalobkyně, která, aby mohla adekvátně reagovat na návrhy žalovaného, musela využít služeb právního zástupce.

10. Odvolací soud však dospěl k závěru, že je dán důvod pro změnu výše náhrady nákladů řízení, a to z důvodu, že za účast u jednání okresního soudu dne 16. 8. 2018 zástupkyni žalobkyně nenáleží odměna v plné výši, ale pouze náhrada za promeškaný čas ve výši ½ podle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to proto, že ve věci nebylo zahájeno jednání. Soudem byl pouze sdělen jeho předběžný názor na posouzení věci, na to jakým způsobem a za jakých podmínek lze podílové spoluvlastnictví zrušit a vypořádat, nebyla přednesena žaloba a ani procesní stanovisko ze strany žalované. Jednání bylo odročeno za účelem mimosoudní dohody účastníků. Dále za návrh na záměnu účastníků ze dne 16. 3. 2021 zástupkyni žalobkyně náleží odměna rovněž ve výši ½, neboť se jedná o procesní úkon ve smyslu ust. § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Na rozdíl od okresního soudu má odvolací soud za to, že zástupkyni žalobkyně nenáleží odměna za vyjádření k odkladu ze dne 23. 1. 2019, a to proto, že k návrhu žalovaného na odklad rozhodnutí se zástupkyně žalobkyně mohla vyjádřit u jednání dne 22. 1. 2019.

11. Odvolací soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení za právní zastoupení 165 479,60 Kč, a to odměnu ve výši 10 220 Kč za 12 úkonů právní služby, tj. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne 16. 4. 2018, doplnění žaloby ze dne 14. 9. 2018, za účast u jednání dne 1. 11. 2018, za účast u jednání dne 22. 1. 2019 a 10. 10. 2019, vždy za 2 úkony právní služby, neboť obě jednání trvala déle než 2 hodiny, za účast u jednání dne 4. 4. 2021 a za dvě porady s klientkou podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále odměnu ve výši ½ za účast u jednání dne 16. 8. 2018 (náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), za návrh na záměnu účastníků (§ 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dále náhradu hotových výdajů za 13 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4) vyhlášky č. 177/1996 Sb., 21% DPH ve výši 28 719,60 Kč, a k tomu 7 000 Kč za zaplacený soudní poplatek, tj. celkem 172 479,60 Kč.

12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud výrok IV změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku shora.

13. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány podmínky pro postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř., byl rozsudek okresního soudu ve výroku V podle § 219 o. s. ř. ve spojení s § 148 odst. 1 o. s. ř. potvrzen jako věcně správný.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaný i žalobkyně měli v odvolacím řízení jen částečný procesní úspěch.