57 Co 23/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 595 000 Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2024, č. j. 19 C 155/2023-51

I. Odvolání žalobkyně proti výroku III rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

III. Ve výrocích II a IV se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38 580 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 595 000 Kč (výrok I), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení zaplacením 38 580 Kč (výrok II), přiznal ustanovenému zástupci odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 38 580 Kč (výrok III) a rozhodl, že Česká republika nemá podle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že usnesením Krajského soudu v , adresa, ze dne 22. 12. 2021, č. j. , insolvenční spisová značka, byl zjištěn úpadek dlužnice – , Jméno žalobkyně, ., IČO , IČO žalobkyně, , sídlem , adresa, , na její majetek byl prohlášen konkurs, insolvenční správkyní byla ustanovena , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , provozovna , adresa, a že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2022, č. j. , číslo jednací, , bylo usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne 22. 12. 2021, č. j. , insolvenční spisová značka, , potvrzeno. Žaloba byla soudu zaslána jednatelem žalobkyně z její datové schránky. Aktivní stanovisko insolvenční správkyně k podané žalobě v řízení zcela absentuje, resp. tato sama ve svém podání ze dne 24. 1. 2024 toliko odkázala na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 246 odst. 1 až 3 a § 249 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a uzavřel, že žalobu podala osoba zjevně neoprávněná, neboť okamžikem prohlášení konkurzu (22. 12. 2021) přešlo na insolvenční správkyni oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a povinností, které přísluší dlužnici a souvisejí s majetkovou podstatou. Podala-li žalobkyně žalobu až 13. 3. 2023 nezbylo soudu než žalobu, pro nedostatek aktivní věcné legitimace, zamítnout.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek výslovně napadla ve výrocích I až III. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalobu podala jako osoba zjevně neoprávněná. Argumentovala, že na posuzovanou věc lze aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 1379/19, případně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022, následně soudu prvního stupně vytkla, že se nezabýval otázkou, zda insolvenční správce hodlá (či nehodlá) vymáhat pohledávku žalobkyně, která je předmětem tohoto řízení, pročež je jeho nosný závěr přinejmenším předčasný. Navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání poukazovala na to, kdo podal žalobu.

6. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

7. Podle § 140 odst. 2 o. s. ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. V odůvodněných případech stát poskytne advokátovi přiměřenou zálohu.

8. Subjektivně oprávněn (legitimován) k podání odvolání je účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Existenci případné újmy lze posuzovat pouze z procesního hlediska a v tomto směru je rozhodující výrok soudu prvního stupně. Při tomto posuzování nelze vzít v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, nýbrž jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

9. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3453/2020 (kterým korigoval dosavadní rozhodovací praxi), vysvětlil, že s ohledem na znění § 140 odst. 2 o. s. ř. se rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce (advokáta) ze strany státu dotýká jen toho, komu má být tato odměna a náhrada placena, tj. ustanoveného zástupce (advokáta). Rozhodování o odměně a náhradě podle § 140 odst. 2 o. s. ř. probíhá v rámci vztahu mezi ustanoveným zástupcem (advokátem) a státem (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 28/2000), při rozhodování o odměně a náhradě podle § 140 odst. 2 o. s. ř. jiné osoby, byť by byly účastníky řízení, (správně) nedisponují žádnými procesními prostředky, kterými by jeho výsledek mohly ovlivnit (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 96/2011, k němuž se Nejvyšší soud poté přihlásil např. v usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013); jakkoliv dovolací soud uvedené závěry upnul k dovolání, zcela se prosadí i v případě odvolání.

10. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyni nepřísluší jakkoli brojit proti posouzení výše odměny a náhrady ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř., neboť rozhodnutí o odměně a náhradě podle § 140 odst. 2 o. s. ř. se jejích poměrů nedotýká, pročež k podání odvolání není subjektivně legitimována.

11. Proto odvolací soud postupoval podle § 218 písm. b) o. s. ř. a odmítl odvolání žalobkyně proti výroku III, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

12. Odvolací soud po zjištění, že ve vztahu k výrokům I a II (jakož i IV) bylo odvolání podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela [srov. § 212 písm. a) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání není (vyjma výroku IV) důvodné.

13. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 13. 3. 2023 domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí škodu ve výši 595 000 Kč za neoprávněné pokuty, které jí byly uloženy ve výši 125 000 Kč v řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , spisová značka, , a ve výši 470 000 Kč v řízení, které bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. , spisová značka, . Obě řízení byla zastavena, neboť žalobkyni jako povinné nebylo řádně doručeno podkladové rozhodnutí.

14. Procesní obrana žalované byla vybudována na argumentech, že „žaloba nebyla podána insolvenčním správcem“, případně že nebyly splněny předpoklady pro vznik škody.

15. Skutková zjištění soudu prvního stupně, která se náležitě promítají v závěru o skutkovém stavu věci, může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

16. Podle § 249 odst. 1 insolvenčního zákona není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce; návrh podaný jinou osobou soud zamítne.

17. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že účinky prohlášení konkursu nastávají erga omnes (vůči všem osobám) okamžikem (dnem, hodinou a minutou) zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4564/2015; viz i § 245 odst. 1 insolvenčního zákona).

18. Prohlášením konkursu neztrácí dlužník způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou dlužníkem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je však třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na insolvenčního správce, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov. usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4624/2008, jakož i rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněný pod číslem 18/2012 Sb. rozh. obč., jejichž závěry v tomto směru, ač přijaté při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se uplatní i v insolvenčních poměrech; k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 28. 2. 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022).

19. K účinkům prohlášení konkursu na majetek dlužníka patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, jestliže souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sb. rozh. obč.]. Oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i oprávnění vymáhat pohledávky dlužníka (dispoziční oprávnění) přechází na insolvenčního správce okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (srov. např. rozsudek ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4564/2015).

20. Při řešení otázky dispozičních oprávnění insolvenčního správce, respektive dlužníka, se v insolvenčních poměrech uplatní též závěr, že u pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, u kterých nebyl doložen jejich soupis do majetkové podstaty, bez dalšího neplyne, že by nebyl insolvenční správce již na základě účinků prohlášení konkursu (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) oprávněn s nimi nakládat [srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 508/2013, včetně tam označené judikatury Nejvyššího soudu v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i důvody rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 Cdo 419/2019].

21. Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek svědčí (zásadně) insolvenčnímu správci. Nehodlá-li však insolvenční správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z majetkové podstaty, přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na dlužníka. Obdobně to platí, jestliže insolvenční správce (dlužníkem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do majetkové podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá najevo, že soupis neprovede). Potud se prosadí i pro insolvenční poměry závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání v bodu XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč., v usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněném pod číslem 8/2005 Sb. rozh. obč., a v rozsudku ze dne 20. 1 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněném pod číslem 149/2011 Sb. rozh. obč. V poměrech insolvenčního zákona viz opět rozsudky sp. zn. 29 Cdo 508/2013 a sp. zn. 29 Cdo 419/2019.

22. Uvedené závěry Nejvyšší soud naposledy shrnul v usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2373/2023, a odvolací soud nemá důvod se od nich jakkoliv odchýlit.

23. Vyjádřila-li se insolvenční správkyně toliko tak, že má za to, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace, nelze z toho dovodit, že by dala najevo, že soupis pohledávky neprovede. Tvrzení, že by insolvenční správkyně dala najevo, že by nehodlala spornou pohledávku vymáhat, žalobkyně ani neuvedla, natož aby jeho pravdivost prokázala, a to za situace, že ji soud prvního stupně v tomto směru poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.; žalobkyně, resp. její zástupce na poučení reagoval tak, že k tomu nemá „dalších sdělení“. Odvolací argumentaci, že by se soud prvního stupně tímto vůbec nezabýval, nelze přisvědčit.

24. Závěry zformulované a odůvodněné ve výše zmíněné judikatuře dovolacího soudu se v posuzované věci promítají tak, že zjistil-li insolvenční soud úpadek žalobkyně a prohlásil na její majetek konkurz, přešlo tím na insolvenční správkyni žalobkyně – mimo jiné – i oprávnění vymáhat žalovanou pohledávku. Přes řádné poučení nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno, že by insolvenční správkyně dala najevo, že by nehodlala spornou pohledávku vymáhat, a proto nemohlo na žalobkyni přejít zpět oprávnění nakládat se spornou pohledávkou. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace je věcně správný.

25. Judikatura, na kterou poukazuje žalobkyně, resp. závěry, které z ní dovozuje, se ve skutkově odlišných poměrech posuzované věci neuplatní.

26. Protože soud prvního stupně nepochybil, bylo odvoláním napadené věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně (jde-li o věc samu) podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení byl změněn fakticky toliko ve vazbě k výroku IV. V tomto případě nejde o náklady státu, o kterých by bylo možno rozhodovat podle § 148 o. s. ř. (jde o náklady žalobkyně). Vzdala-li se žalovaná náhrady nákladů řízení nad účtovanou a následně přiznanou částku 38 580 Kč (sazba za úkon právní služby správně činila 10 700 Kč), lze na odůvodnění (zejména počet úkonů právní služby) odkázat (viz R 53/2005).

28. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, přičemž za tuto fázi sestávají její účelně vynaložené náklady z odměny za zastupování a paušální náhrady, což podle § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1, jakož i § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu činí 22 500 Kč (21 400 + 900). Protože se žalovaná nad částku 22 260 Kč náhrady vzdala, byla ji jako důvodná přiznána právě tato, posledně zmíněná, částka.

29. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je pak žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupkyně žalované.

30. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.