57 Co 238/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 214 299,40 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2024, č. j. 58 C 78/2023-54

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II, III a IV potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 34 412 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 159 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I), jinak žalobu co do částky 214 140,40 Kč s úrokovým příslušenstvím zamítl (výrok II), žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení zaplacením 103 237,20 Kč (výrok III) a o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení státu rozhodl jen co do základu (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2021, č. j. 99 D 2976/2019-139, vstoupil do práv a povinností po zůstavitelce , jméno FO, , zemřelé , datum, , vyplývajících z běžného účtu číslo , č. účtu, a číslo , č. účtu, . Žalovaná disponovala platební kartou a přístupovými údaji k těmto účtům, přičemž dne 19. 10., 21. 10. a 11. 11. 2019 uskutečnila peněžní transakce, kterými poukázala na svůj účet, potažmo vybrala částku v souhrnné výši 240 000 Kč a uložila ji (spolu s dalšími peněžními prostředky) do bankovní úschovy. Učinila tak na základě dohody mezi účastníky, , jméno FO, a , jméno FO, (dědiců zůstavitelky).

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 600, 621, § 629 odst. 1 a § 2291 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Učinil závěr, že uskutečnila-li žalovaná bezhotovostní převod ve výši 100 000 Kč, potažmo vybrala hotovost ve výši 140 000 Kč na základě dohody dědiců, nemůže jít o bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. V úvahu nepřipadá, že by se obohatila bez spravedlivého důvodu. Dále zdůraznil, že usnesení, kterým byla schválena dohoda o vypořádání pozůstalosti, je nutno posuzovat odděleně od dohody o nakládání s peněžními prostředky, a bylo na žalobci, aby případně brojil proti dohodě o vypořádání pozůstalosti a potvrzení nabytí pozůstalosti dědicům, což neučinil; dokonce se vzdal práva podat odvolání. In eventum soud dodal, že i kdyby nebyla prokázána dohoda o nakládání s peněžními prostředky, uplatněný nárok by nebylo možno přiznat pro důvodně vznesenou námitku promlčení. Žalobce se o nakládání s penězi (jejich odčerpání) dozvěděl nejpozději 17. 11. 2019, tedy nejpozději tohoto dne se dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení (§ 621 o. z.), stejně jako o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 odst. 1 uplynula promlčecí lhůta 17. 11 2022, přičemž žaloba byla podána až 21. 11. 2022.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl ve výrocích II, III a IV. Soudu prvního stupně předně vytkl to, že neprovedl jeho účastnický výslech navržený bezprostředně po ukončení výslechu žalované. Dle žalobce nemůže obstát, že by se jednalo o důkaz nepřípustný, označený až po koncentraci řízení, neboť tímto důkazem měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů (výslechu žalované), která v rámci své výpovědi hovořila o okolnostech obsahu setkání, kterého se účastnili pouze žalobce a žalovaná a konfrontace se tak jevila jako nezbytná. Tím soud založil nerovnost mezi stranami. Dále podrobil kritice úvahu soudu, z níž vyplývá závěr o věrohodnosti svědka , jméno FO, . Pravdivost výpovědi svědka vyvrátila ve svém výslechu samotná žalovaná. Přihlédnout je nutno i k výpovědi , jméno FO, v trestním řízení, že žádná dohoda uzavřena nebyla, žalobce s žádnou dohodou nesouhlasil. Závěr soudu o uzavření dohody (souhlasu žalobce) o nakládání s peněžními prostředky nevyplynul ze žádného provedeného důkazu. Soudem akceptovaná konstrukce žalované je navíc nelogická. Není logické vložit peníze do bankovní úschovy za účelem, aby s nimi nikdo v průběhu pozůstalostního řízení nenakládal a zároveň, aby v případě průtahů pozůstalostního řízení byly k dispozici. K promlčení argumentoval jednak tak, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl 17. 11. 2019 informován žalovanou natolik, aby tato skutečnost byla způsobilá vyvolat běh subjektivní promlčecí lhůty – nebyl totiž informován o konkrétní částce, se kterou bylo nakládáno, tedy o rozsahu bezdůvodného obohacení, jednak tak, že lhůta nemohla začít běžet před nabytím právní moci usnesení a vypořádání pozůstalosti, tj. před 1. 3. 2021. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změněn tak, že žalobě bude i v této části vyhověno a žalobci bude přiznán přísudek, případně aby byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se ztotožnila jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně a navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrzen a žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Žalobce se žalobou doručenou soudu 21. 11. 2022 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 214 299,40 Kč s úrokovým příslušenstvím, neboť na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2021, č. j. 99 D 1976/2019-139, jako dědic zůstavitelky , jméno FO, vstoupil do práv a povinností vyplývajících z běžného účtu č. , č. účtu, a č. , č. účtu, , ze kterých žalovaná a dne 19. 10. a 11. 11. 2019 odčerpala celkem 240 159 Kč, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. S ohledem na zápočet vůči pohledávce žalované ve výši 25 859,60 Kč (jak vyplývá z výše uvedeného usnesení) se domáhá toliko částky 214 299,40 Kč.

8. Procesní obrana žalované byla vybudována jednak na námitce promlčení, jednak, že k nakládání s peněžními prostředky došlo se souhlasem rodiny s tím, že tyto peněžní prostředky – spolu s dalšími v celkové částce 1 800 000 Kč – se staly aktivy pozůstalosti a v rámci pozůstalostního řízení byly taktéž vypořádány. Bylo-li by žalobě vyhověno „žalobce by de facto dědil 2x“, což je v rozporu s dobrými mravy.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011], a to (z převážné části) platí i pro právní posouzení.

10. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

11. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

12. Podle § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

13. Dlouhodobě je ustálena rozhodovací praxe soudů – navazující na „Stanovisko senátu Nejvyššího soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83“, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 29/1983 –, podle které dovolá-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat a žalobu zamítne; jestliže je v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (byť promlčeno může být toliko právo), neboť je-li vynutitelnost odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněný nárok přiznán (dále k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 33 Odo 896/2006).

14. Soud prvního stupně se neodchýlil od závěru ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který se prosadí i v současných právních poměrech (právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), podle kterého z důvodu vstupu dědice do práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu ke dni smrti zůstavitele, je dědic oprávněn uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, případně ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019). Nelze proto přisvědčit žalobci, že by soud měl být při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty „limitován“ právní mocí usnesení o nabytí pozůstalosti, tedy dnem 1. 3. 2021.

15. Přisvědčit odvolací soud nemůže ani argumentu o nedostatku adekvátní vědomosti žalobce o rozsahu obohacení (o konkrétní částce, kterou žalovaná z účtu odčerpala), neboť přehlíží, že sám v trestním řízení vypověděl, že věděl o dispozici s penězi (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), které ve svém součtu dokonce převyšovaly částku 1 800 000 Kč uložených do úschovy. Odporuje běžné zkušenosti se žalobce nepravdivě vyjádřil o právně relevantní skutečnosti, která svědčí v jeho neprospěch. I když žalovaná neuvedla konkrétní částku dne 17. 11. 2019, jiné hodnocení než to, že se sdělení týkalo celé částky 240 000 Kč by bylo přepjatě formalistické.

16. Pokud jde o přípustnost nových skutečností a důkazů uplatněných po nastalé koncentraci (účastnický výslech žalobce) dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil po koncentraci, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, nebo ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože žalobce se domáhal svým výslechem po nastoupivší koncentraci jiného zjištění skutkového stavu, správně soud prvního stupně vyhodnotil tento důkazní prostředek jako nepřípustný.

17. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud může aprobovat závěr o promlčení, neboť běh tříleté promlčecí lhůty vskutku uplynul 17. 11. 2022, přičemž nebyl přerušen podáním žaloby (22. 11. 2022) a žalovaná se promlčení dovolala.

18. Na podkladě soupisu pozůstalosti, seznamu pozůstalostního majetku, společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo shodných údajů dědiců o zůstavitelově majetku a na základě shodných údajů dědiců o pasivech pozůstalosti soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení. Uvedené usnesení však není závazné ve vztahu ke třetím osobám (zejména vůči věřitelům zůstavitele) [§ 180 zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen „z. ř. s.“)].

19. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud v řízení o pozůstalosti obecně vychází ve vztahu k majetku (aktivům) a závazkům (pasivům) zůstavitele zásadně ze shodných – pro rozhodnutí relevantních – tvrzení účastníků pozůstalostního řízení, která poskytují spolehlivý právní základ pro posouzení, zda daná věc či majetkové právo zůstaviteli skutečně patřily, a v rámci řízení o pozůstalosti projednává jen taková majetková práva (příp. závazky) zůstavitele, o nichž nejsou relevantní pochybnosti (která nejsou mezi účastníky pozůstalostního řízení sporná).

20. Současná právní úprava umožňuje dědicům domáhat se svých práv rovněž žalobou mimo řízení o pozůstalosti. K právní otázce, za jakých podmínek (předpokladů) může dědic podat takovou žalobu (na vydání bezdůvodného obohacení proti jinému dědici) mimo řízení o pozůstalosti se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1772/2024. Vysvětlil, že uplatnit svá práva žalobou mimo řízení o pozůstalosti podle § 189 z. ř. s. sice dědic může ještě před skončením řízení o pozůstalosti (ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. 29 Odo 208/2005, nebo podle současné právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 24 Cdo 311/2020), předpokladem však je, že jde o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel. Naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.) na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, může být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z. ř. s.), neboť jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení, a to změnou usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele (§ 180 odst. 2 z. ř. s.). Nicméně od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědictví právní moci, jako tomu bylo v posuzované věci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení. Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném, přičemž je vyloučeno, aby se rozhodovalo o rozsahu aktiv (či pasiv) náležejících ke dni smrti zůstaviteli. Řečeno jinak po právní moci usnesení o dědictví se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu, a sice pouze tehdy jde-li o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel.

21. V poměrech posuzované věci taková situace nenastala. Pro zjištění zůstavitelova majetku je zásadně rozhodný skutkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4079/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3977/2019). Pokud následně, po úmrtí zůstavitelky, avšak do vydání usnesení o dědictví, došlo k odčerpání částky 240 000 Kč, která se stala součástí hotovosti 1 800 000 Kč připadlé do aktiv pozůstalosti, bylo na žalobci, aby nezůstal pasivní ať již ve vztahu k rozsahu aktiv pozůstalosti, případě neakceptoval parametry (schválené) dohody. Jinými slovy vyjádřeno, přihlížel-li soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti k tomuto majetku (dokonce dvakrát), je vyloučeno domáhat se jej z titulu bezdůvodného obohacení a fakticky tak měnit rozsahu aktiv náležejících ke dni smrti zůstaviteli.

22. Pro úplnost – jako v pořadí poslední samostatný důvod vedoucí k zamítnutí žalobního nároku – lze dodat, že i zhodnocení provedených důkazů na základě volné úvahy (ve smyslu § 132 o. s. ř.) odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti.

23. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, na jehož zdůvodnění lze odkázat, byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně, tj. co do výsledku, správný potvrzen.

24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za současné aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za její zastupování advokátem a paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů. Zástupce žalované vykonal v této fázi řízení ve věci 3 úkony právní služby spočívající v účasti u jednání odvolacího soudu dne 12. 12. a 20. 12. 2024 podle § 11 odst. 1 písm. g) a další poradě s klientem přesahující hodinu podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalované podle § 7 bod 6 advokátního tarifu činí 9 180 Kč za jeden úkon, celkem 27 540 Kč, paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 900 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty byla částka 28 440 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě a v součtu činí 34 412 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované.

25. O lhůtě k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.