57 Co 245/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Teterové a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne datum bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne datum bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vystěhování z bytu o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2024, č. j. 61 C 241/2023-27

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem bylo žalované uloženo vyklidit byt č. , hodnota, v budově v , adresa, - bytový dům, zapsaný v katastru nemovitostí u , katastrální úřad, Katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví , hodnota, pro k. ú. , adresa, , a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že předmětný byt byl původně bytem družstevním, na základě nájemní smlouvy a dohody o převodu členských práv a povinností z roku 1996 byl výlučným členem bytového družstva a výlučným nájemcem žalobce. Účastníci dne , datum, uzavřeli manželství, v důsledku čehož vzniklo žalované právo užívat tento byt. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2023, č. j. 21 C 460/2022-20, účastníci se na dalším spoluužívání nedohodli. Na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne , datum, se žalobce stal výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky.

3. Okresní soud věc právně posoudil dle § 769 a § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť při absenci dohody o dalším užívání bytu po rozvodu manželství žalované nesvědčí jakékoliv právo užívat tento byt, který tak užívá bez právního titulu. Protože žalobce uplatnil své vlastnické právo k bytu v souladu s § 2285 a násl. o. z., rozhodl o vyklizení žalované z bytu, a to bez bytové náhrady, neboť o. z. takovou možnost neupravuje a vychází pouze z toho, že soud může podle konkrétních okolností případně stanovit delší lhůtu k vyklizení než 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že vyklizení bytu bude vázáno na zajištění náhradního bytu o minimální velikosti 60 m2 ve stejné lokalitě jako je byt vyklizovaný. Namítala, že okresní soud neprovedl veškeré jí navrhované důkazy, tedy že nerozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil v části, kdy jí nepřiznal právo na náhradní byt. Odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, které nadále platí, zejména v intencích § 2 odst. 3 o. z., a dle kterého lze přiznat nárok na bytovou náhradu, na níž není zákonný nárok s tím, že nejde o konstituování nového práva, ale ve prospěch dobrých mravů o omezení stávajícího práva vlastnického. Poukázala na to, že v řízení tvrdila okolnosti, které dle jejího názoru mohou být analogicky podřazeny pod § 767 odst. 2 o. z.

5. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, se závěrem, že odvolání není důvodné.

7. Předně odvolací soud uvádí, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat, [k možnosti odkázat na správné skutkové, případně právní závěry soudu prvního soudu (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz]. Odvolací soud toliko doplňuje, že ze spisu se podává nesporné tvrzení účastníků, že jejich syn , jméno FO, , narozený , datum, , studuje.

8. K odvolací námitce žalované, že okresní soud neprovedl všechny jí navržené důkazy, odvolací soud uvádí, že ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). Jak dále poukázal Nejvyšší soud v posledně zmíněném rozhodnutí, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10). S ohledem na výše uvedené odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně naprosto správně vyhodnotil, že tvrzení ohledně zhoršené finanční situace žalované, nezájmu nezaopatřeného syna účastníků v bytě setrvat (na tomto místě odvolací soud dodává, že u ústního jednání před okresním soudem nejprve žalovaná tvrdila, že je toliko v rovině spekulace, se kterým s rodičů a v jakém bytě by chtěl syn nadále bydlet) a ohledně jeho zájmu odstěhovat se s žalovanou, podílení se žalované na zvelebování bytu a ohledně toho, že není pravdou, že by se čtyři roky nesnažila najít zaměstnání, k jejímuž ověření či vyvrácení žalovaná navrhla svůj výslech a výslech syna účastníků a dotaz na úřad práce jsou pro rozhodnutí irelevantní; jinými slovy řečeno, že prokázání těchto tvrzení by nevedlo k jinému rozhodnutí soudu, neboť žalované nelze bytovou náhradu přiznat.

9. Dle § 769 o. z. – zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.

10. Lze souhlasit s odvolatelkou, že praxe v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se ustálila na výkladu obsaženém ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, dle kterého bylo možné v poměrech obč. zák. přiznat bytovou náhradu, na niž nebyl zákonný nárok s tím, že nejde o konstituovány nového práva, ale ve prospěch dobrých mravů o omezení stávajícího práva vlastnického pronajímatele bytu. Takové rozhodnutí může být vydáno i v poměrech o. z., tedy po 1. 1. 20214, tedy i po účinnosti o. z. lze přiznat právo na bytovou náhradu s odůvodněním odpovídajícím výše uvedenému stanovisku s tím, že půjde o aplikaci § 2 dost. 3 o. z., podle něhož výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Tedy i v případech, na které dopadá § 769 o. z., který zcela správně aplikoval na zjištěný skutkový stav okresní soud, mohou nastat výjimečné situace, kdy soud, nelze-li spravedlivě žádat, aby rozvedený manžel byt opustil, žalobu zamítne, eventuálně spojí vyklizení s odpadnutím překážky či zajištěním náhradního bydlení, eventuálně k návrhu zřídí věcné břemeno (viz § 767 odst. 2 o. z.); odkaz na § 767 odst. 2 o. z. zakládá v případě zániku manželství rozvodem stejnou ochranu bydlení manžela jako v případě zániku manželství smrtí. V daném případě však nejsou dány a ani nejsou žalovanou tvrzeny důvody, pro které by bylo na místě žalobu zamítnout (těmito důvody může být např. zdravotní stav, těhotenství, stáří či jiné naprosto výjimečné životní situace), čehož se žalovaná ani ve své obraně nedovolávala, ani nejsou dány a tvrzeny důvody pro založení věcného břemene, čehož se žalovaná ve své obraně nedovolávala, když aplikace § 767 odst. 2 o. z. předpokládá návrh a nadto nezaopatřený syn účastníků, který v bytě bydlí, dle tvrzení žalované v bytě nechce zůstat a chce se odstěhovat s žalovanou, pročež bylo nadbytečné provádět dokazování výslechem žalobce, který u ústního jednání před okresním soudem navrhl žalobce k vyvrácení tvrzení žalované, že syn v bytě nechce zůstat. A konečně nejsou ani důvody pro vázání povinnosti vyklidit byt na odpadnutí překážky či na zajištění bytové náhrady, když toliko žalovanou tvrzené sociální důvody (finanční situace žalované) nemohou toto právo založit, jedná se o běžnou, byť jistě nepříjemnou, životní situaci, která nemůže jít k tíži žalobce. Lze tak uzavřít, že požadavek žalobce na vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady pro žalovanou není uplatněn v rozporu s dobrými mravy, potažmo nepředstavuje zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.). Nelze také přehlédnout, že doba, která již uplynula od právní moci rozvodu, je dostatečně dlouhá na to, že aby si žalovaná zajistila své bydlení.

11. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako správný (odvolací soud nepřehlédl, že v bodě 9 odůvodnění je v odůvodnění výše odměny písařská chyba, když místo částky správné částky 6 000 Kč jako odměny za 4 úkony právní služby, je uvedená částka 4 500 Kč; tato nesprávnost však nemá za následek nesprávnost výše nákladů řízení, jak je stanovil okresní soud) v obou výrocích, když odvolací námitky žalované nejsou důvodné.

12. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterých byla procesně neúspěšné žalované uložena povinnost zaplatit procesně úspěšnému žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 800 Kč. Tato částka představuje 1 500 Kč odměnu za účast u jednání dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 položkou 4 a s § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 300 Kč náhradu hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalovaná byla zavázána zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. k rukám jeho zástupce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.