57 Co 25/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: právnická osoba , IČO IČO právnické osoby sídlem adresa právnické osoby zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 10. 2024, č. j. 106 C 419/2023-76

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědiz nájmu bytu ze dne 2. 10. 2023 (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení zaplacením 6 534 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobci byla dne 2. 10. 2023 dána písemná výpověď z nájmu bytu č. , hodnota, , který se nachází ve 2. nadzemním podlaží budovy č. p. , hodnota, na , adresa, , jehož vlastníkem je žalovaný. Výpověď obsahuje poučení o právu nájemce vznést proti výpovědi námitky a navrhnout do dvou měsíců ode dne doručení výpovědi, aby soud přezkoumal její oprávněnost; žalobci byla doručena dne 6. 10. 2023. Žaloba vůči žalovanému byla soudu doručena 19. 12. 2023.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud pod § 2286 odst. 2 ve spojení s § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba je pro zmeškání dvouměsíční propadné lhůty nedůvodná. Argumenty žalobce vedoucí k závěru o neplatnosti výpovědi se pro nadbytečnost nezabýval.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela. Odvolací argumentaci jednak vystavěl na důvodech, pro které je dle něj výpověď neplatná, jednak vysvětlil, proč byla žaloba podána až po uplynutí dvouměsíční lhůty. Uvedl, že původně (včas) podal „stejnou“ žalobu proti , právnická osoba, , neboť právě tato obchodní korporace mu výpověď doručila (v řízení nebyl úspěšný pro nedostatek pasivní věcné legitimace). Kdyby mu byl doručen písemný pokyn nebo souhlas vlastníka bytu (s podáním výpovědi), již první žalobu by podal správně vůči vlastníku bytu a nikoliv správci. V tomto jednání pak spatřoval „nepoctivost“, které nelze poskytnout soudní ochranu. Přestože si je vědom zásady, že bdělým náležejí práva, zdůraznil, že má za to, že vše učinil podle práva, jelikož po doručení výpovědi v zákonem stanovené lhůtě uplatnil své námitky. Napadené rozhodnutí považuje za přehnaně formalistické, pročež navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno, případně aby byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně – odvolací argumentaci má za irelevantní a navíc i nedůvodnou; odmítl, že by šlo o nepoctivé jednání, když postupoval zcela řádně zastoupen obchodní korporací – a navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce se svou žalobou doručenou soudu dne 19. 12. 2023 domáhal přezkumu oprávněnosti výpovědi ze dne 2. 10. 2023. Tvrdil, že žalovaný prostřednictvím společnosti , právnická osoba, , pronajal žalobci výše specifikovaný byt nájemní smlouvou uzavřenou dne , datum, . Žalobce má za to, že návrh na určení, že výpověď z nájmu bytu je neoprávněná, podává ve lhůtě dle § 2290 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Výpověď mu byla doručena jménem společnosti , právnická osoba, , a žalobce byl v rámci podané výpovědi poučen o právu podat oproti výpovědi námitky a žalobu na určení její neoprávněnosti, což učinil podáním ze dne 31. 10. 2023. Jako žalovaného s ohledem na „neurčitost poučení“ spočívající v tom, že nebylo konkrétně uvedeno, vůči komu mají námitky proti výpovědi či žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi směřovat, nájemce označil , právnická osoba, Dále se zabýval dle něj neopodstatněností uvedených výpovědních důvodů. Výpověď pokládá za neoprávněnou a chápe ji jako nedorozumění.

8. Procesní obrana žalovaného se opírala o tvrzení, na něž žalovaný navázal svůj závěr o opožděnosti podaného žalobního návrhu, pročež již z tohoto důvodu by měla být žaloba zamítnuta. K samotným námitkám ohledně oprávněnosti výpovědi žalovaný předestřel svou argumentaci, kterou negoval odvolací argumentaci, tedy oproti žalobce měl oba výpovědní důvody za opodstatněné.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz].

10. Podle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

11. V této podobě, pro věc rozhodné, platí citované ustanovení občanského zákoníku již od 1. 1. 2014, tedy ještě před vypovězením nájmu, a později nedoznalo změn.

12. Nejvyšší soud k upřednostnění účeloslovného výkladu právních norem před výkladem jazykovým ustáleně uvádí, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013), přejímá závěry zformulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona, a to nejen při konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem, ale i v případě nejednoznačnosti jazykového výkladu.

13. Z důvodové zprávy k citovanému ustanovení vyplývá, že řízení k návrhu nájemce vyhovuje lépe vyvážené ochraně zájmů stran. Je-li zasaženo do práv nájemce, je na něm, aby se v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, bránil, přičemž nájemcovo postavení jako slabší strany je dostatečně vyváženo tím, že se vyžaduje, aby byl o svém právu domáhat se soudního přezkoumání výpovědi pronajímatelem ve výpovědi poučen. Uvedené je namístě posuzovat ve spojení s předcházející úpravou, podle které bylo k ukončení nájemního vztahu nezbytné přivolení soudu. Danou úpravu zcela zřejmě považoval zákonodárce za nevyváženou, resp. ochranu nájemce bytu za hypertrofovanou, pročež přistoupil k její změně a za účelem vyvážení práv a ochrany nájemce zakotvil (toliko) poučení o možnosti domoci se soudního přezkumu oprávněnosti výpovědi.

14. Z uvedeného vyplývá, že žalobce by se svou argumentací mohl uspět pouze tehdy, pokud by bylo možno dospět výkladem citovaného ustanovení k tomu, že pro počátek běhu dvouměsíční lhůty by bylo nezbytné, aby pronajímatel poučoval nájemce i o pasivní věcné legitimaci, tedy vůči komu má žaloba směřovat. Pro takový výklad ovšem nelze nalézt oporu. Při zohlednění účelu a smyslu úpravy § 2290 o. z. je pro vyvážení práv a naplnění ochrany nájemce podstatné jen poučení o možnosti domáhat se soudního přezkumu, a nikoliv poučení o pasivní věcné legitimaci, která ostatně ipso facto vyplývá z právního poměru založeného nájemní smlouvou, resp. s níž příslušná hmotněprávní norma spojila vznik nájemního právního poměru, příp. zcela zřetelně vyplývá z doslovného změní zákona (srov. § 2286 odst. 2 nebo § 2288 o. z.).

15. Pokud se v posuzované věci žalobce domáhal přezkumu oprávněnosti výpovědi doručené 6. 10. 2023 žalobou podanou 19. 12. 2023 učinil tak po uplynutí dvouměsíční lhůty. Protože jde o lhůtu propadnou, právo k přezkumu zaniklo. Odvolací argumentace upínající se k neplatnosti výpovědi je proto vskutku irelevantní a soud k ní přihlédnout nemůže (není možno přistoupit k přezkumu výpovědních důvodů).

16. Nelze dospět ani k závěru, že by ze strany žalovaného šlo o zneužití práva, na které žalobce zcela zřejmě cílí, neboť se domáhá nepřiznání soudní ochrany jednání žalovaného (nepoctivost se jednak počítá mezi případy zneužití práva, jednak nejvýraznějšího uplatnění nachází v neplatnosti jednání, o což žalobci v tomto kontextu nejde; důvody neplatnosti shledává jinde). Zneužití práva je totiž chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákonu či existujícímu právnímu vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). Zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem a takovéto jednání sledující zneužití práva bude jednáním protiprávním. Jde o další z korektivů chování, který má být aplikován subsidiárně, kdy ke stejnému výsledku nevedou jiné prostředky.

17. Dal-li žalovaný žalobci výpověď z nájmu bytu, a to v zastoupení správcem bytového fondu, jednal v mezích svého práva, aniž by prostřednictvím svého chování (jinak právem dovoleného) sledoval jakékoliv poškození žalobce. To nelze dovodit ani z toho, že žalobci nepředložil souhlas či pokyn k podání výpovědi. Jednak k tomu žalovaný není povinen, jednak i z textu výpovědi – posuzováno z obsahového hlediska – je jednoznačné, že ji podává pronajímatel zastoupený správcem na základě příkazní smlouvy. Lze uzavřít, že žalovaný své jednání zaměřil na ukončení nájemního poměru. Bylo jen na nájemci, řádně poučeném, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), kterou ostatně sám připomíná, včas a adekvátně reagoval. To zcela zřejmě neučinil podal-li předcházející žalobu sice včas, avšak vůči pasivně nelegitimovanému subjektu. Mýlí se, má-li za to, že učinil vše „podle práva“. Nedostál-li výše uvedené základní občanskoprávní zásadě, může to jít toliko k jeho tíži.

18. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona (srov. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3042/14). K tomu v posuzované věci – jde-li o výklad § 2290 o. z. – nedošlo. Naopak, výklad soudem prvního stupně zaujatý souzní s účelem a smyslem vykládaného ustanovení. Vyjádřeno jinak, ve výsledku přijatý výklad zohledňuje právě materiální pohled. Rovněž tato námitka žalobce je lichá.

19. Rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé správný, a proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Za dané situace se nákladovým výrokem nezabýval, neboť žádný z účastníků se jeho změny (nesprávnosti) nedomáhal; nepředestřel k tomu žádnou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24, bod 30).

20. Nálezová judikatura (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09) dovodila, že v případě statutárních měst (a jejich městských částí) lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Tak je tomu i v případě posuzované věci, neboť nemůže nejít o běžnou agendu (opak prokázán nebyl) týkající se správy majetku (bytového fondu) statutárního města, uzavření příkazní smlouvy není (nemůže být) v tomto kontextu významné, a proto lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení. Náklady na zastoupení advokátkou nemůže odvolací soud považovat za účelně vynaložené.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, přičemž za tuto fázi sestávají jeho účelně vynaložené náklady z paušální náhrady účastníka, který (jako by) nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. [srov. (jde-li o náhradu nákladů řízení) rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněný pod č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní] za 3 úkony, a to písemné podání ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast na jednání podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v souhrnné výši 900 Kč podle § 2 odst. 3 této vyhlášky.

22. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupkyně žalovaného.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.