57 Co 259/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: jméno žalované B , IČO číslo sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 55 580 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 7. 2024, č. j. 6 C 179/2023-50,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 26 426 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, , , adresa, .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 532 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, , , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 55 850 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení zaplacením 30 830,80 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobcem a právní předchůdkyní žalované byla dne , datum, uzavřena nájemní smlouva k bytu číslo , hodnota, , který se nachází v domě č. p. , číslo, v obci , adresa, . Počátkem roku 2007 se žalovaná stala vlastnicí tohoto bytového domu, přičemž koncem roku 2007 ji žalobce písemně požádal o souhlas s výměnou oken v bytě. Žalovaná s výměnou vyslovila písemný souhlas 15. 1. 2008 za podmínky, že „výměna oken bude provedena na vlastní náklady nájemníka.“ Tímto ujednáním hodlala žalovaná vyloučit u žalobce možnost požadovat jakékoliv náhrady i do budoucna, o čemž věděl. Okna byla žalobcem vyměněna v dubnu 2008. Náklady činily bezmála 130 000 Kč. Nájem bytu skončil 31. 1. 2022.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 3074, 2220, 2294 a 506 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Platně uzavřená nájemní smlouva způsob vyrovnání nákladů či vynaložených investic do předmětu nájmu po skončení nájmu neobsahovala, a proto za rozhodující soud považoval souhlas žalované se stavebními úpravami v bytě spočívající ve výměně oken, bude-li „provedena na vlastní náklady nájemníka.“ Uzavřel, že žalobce neměl žádný rozumný důvod se domnívat, že po skončení nájmu mu bude náležet nárok na vyrovnání podle míry zhodnocení předmětu nájmu, neboť musel vědět, že za takových podmínek by žalovaná s výměnou oken nesouhlasila. Taková byla skutečná vůle stran, což koresponduje se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který se zabýval výkladem podobných formulací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 681/2015, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1536/2017, nebo rozsudek ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Protože ujednáním stran byla vyloučena možnost žalobce domáhat se práva na vyrovnání podle míry zhodnocení předmětu nájmu, což dispozitivní právní úprava § 2220 odst. 1 a § 2294 o. z. (i v současných právních poměrech lze vycházet ze závěrů zformulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 449/2003, a ze dne27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019) umožňuje, nárok na vyrovnání nevznikl.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela. Zdůraznil, že § 2294 o. z. je úpravou zvláštní k § 2220 o. z. a je úpravou relativně kogentní, a to na základě § 2235 o. z., které stanovuje nicotnost ujednání zkracující nájemcova práva (schází výjimka z relativní kogentnosti pododdílu 2., jako je tomu například v § 2285 o. z.). Ujednání o vyloučení práva na vyrovnání podle míry zhodnocení je tudíž nicotné, proto též výslech bývalého starosty – nesprávně vyhodnocený – byl nadbytečný. Poukaz soudu prvního stupně na judikaturu dovolacího soudu neměl přiléhavý, neboť v těchto rozhodnutích nebyl řešen nájem bytu. Zmíněnou judikaturu nelze nadále aplikovat i s ohledem na jiné znění § 2220 o. z., které nájemci právo na vyrovnání přiznává i v situaci, provedl-li změnu (zhodnocení) věci na svůj náklad. Prosazoval, že je to naopak žalovaná, která nemohla rozumně předpokládat, že zhodnotí-li se její majetek jednáním jejího nájemce, není povinna se při skončení nájmu s nájemcem vyrovnat. Dodal, že i kdyby úprava § 2294 o. z. byla dispozitivní, nelze na jednostranné právní jednání pronajímatele nahlížet tak, že došlo ke změně práv a povinností mezi stranami, které vylučuje právo nájemce na zhodnocení, které mu zákon dává. Uvedené by bylo možné na základě dohody mezi stranami, nikoliv pouze na základě jednostranného právního jednání pronajímatelky. Konečně poukázal na konzistentnost svého jednání v řízení, na jehož základě lze usuzovat na jeho nesouhlas s tím, že mu nebude zaplaceno vyrovnání při skončení nájmu. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby byl napadený rozsudek, který má za správný – jak po skutkové, tak právní stránce – a s jehož závěry se ztotožnila, potvrzen a žalované přiznán přísudek.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce se domáhal na žalované náhrady zhodnocení bytu, neboť tento s jejím souhlasem zhodnotil výměnou oken, a to ke skončení nájmu o 50 850 Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku. Dále uplatnil příslušenství jednak úrokové, jednak spjaté s uplatněním nároku, a sice ve výši 5 000 Kč, které vynaložil na znalecký posudek.

8. Procesní obrana žalované byla vybudována zejména na argumentaci, že zákonná úprava práva nájemce na zhodnocení věci po skončení nájmu byla vyloučena, čemuž odpovídala i výše nájemného, které bylo nižší než obvyklé nájemné.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011], a to s výjimkou blíže rozvedenou v bodě 16 in fine.

10. Podle § 2220 odst. 1 o. z. nájemce má právo provést změnu věci jen s předchozím souhlasem pronajímatele; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu. Změnu věci provádí nájemce na svůj náklad; dojde-li změnou věci k jejímu zhodnocení, pronajímatel se s nájemcem při skončení nájmu vyrovná podle míry zhodnocení.

11. Podle § 2294 o. z. zařízení a předměty upevněné ve zdech, podlaze a stropu bytu, které nelze odstranit bez nepřiměřeného snížení hodnoty nebo bez poškození bytu nebo domu, přecházejí upevněním nebo vložením do vlastnictví vlastníka nemovité věci. Nájemce má právo žádat, aby se s ním pronajímatel bez zbytečného odkladu vyrovnal; to neplatí o tom, co nájemce provedl bez souhlasu pronajímatele. Vyrovnání je splatné nejpozději ke dni skončení nájmu.

12. Ustálena je rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu intertemporální klazule zakotvené v § 3074 odst. 1 o. z. ohledně práva nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele (vyrovnání ve smyslu § 2294 o. z.), a sice tak, že došlo-li ke skončení nájmu, jako je tomu v posuzované věci, až po 1. 1. 2014, je třeba aplikovat výše citovaná ustanovení; intertemporalitu soud prvního stupně posoudil správně, v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3959/2018).

13. Správný je také závěr soudu prvního stupně, že úprava § 2294 o. z. je dispozitivní.

14. Nejvyšší soud k upřednostnění účeloslovného výkladu právních norem před výkladem jazykovým ustáleně uvádí, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013), přejímá závěry zformulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona, a to nejen při konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem, ale i v případě nejednoznačnosti jazykového výkladu.

15. Z důvodové zprávy k citovanému § 2294 o. z. vyplývá, že strany si mohou ve všech ohledech ujednat jinak. Zohlední-li odvolací soud již jen smysl a účel právní úpravy zakotvené v § 2294 o. z., nemůže učinit jiný závěr, než že se jedná o úpravu dispozitivní. Vyjádřeno jinak, provedl-li žalobce, jako nájemce, v bytě výměnu oken, tedy úpravu, která není ze své podstaty odstranitelná, a to se souhlasem žalované pronajímatelky, nejenže se účastníci mohli dohodnout na způsobu vyrovnání při skončení nájmu, nýbrž to lze považovat za obvyklé [k tomu viz shodný doktrinální názor (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 478)]. Mohou-li se smluvní strany odchýlit od dispozitivní právní úpravy, nemůže jít o zdánlivé ujednání. Argumentaci žalobce o relativní kogentnosti úpravy vyrovnání, potažmo zdánlivosti ujednání o vyloučení nároku na vyrovnání, která determinuje jím předestřené další argumenty, nelze přisvědčit.

16. Taktéž nelze přisvědčit argumentu o nemožnosti „jednostranně změnit dohodu“. Odchýlily-li se smluvní strany od dispozitivní úpravy tak, že vskutku vyloučily nárok na vyrovnání po skončení nájmu, učinily tak na základě (tehdy ještě) právního úkonu, a to dvoustranného. Jiný výklad než ten, že nájemce se dobrovolně zavázal k náhradě nákladů spojených se stavebními úpravami a tímto ujednáním smluvní strany současně vyloučily možnost nájemce domáhat se po ukončení nájemního vztahu – nyní za podmínek § 2220 odst. 1, potažmo § 2294 o. z. – vyrovnání, by odporoval logice věci; při zkoumání projevené vůle účastníků je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při učinění právního úkonu v roce 2008 nechovaly nelogicky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Judikatura dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1866/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019) je v posuzované věci nejen aplikovatelná (jde o výklad obsahu ujednání právního úkonu), nýbrž i cenným vodítkem. Výklad soudu prvního stupně ji náležitě respektoval a ve svém výsledku – i bez zohlednění výslechu bývalého starosty žalované (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod č. 1/2008 Sb. rozh. obč.) – je správný a odvolací soud se s ním může ztotožnit, stejně jako s nosným závěrem, že žalobci nesvědčí nárok na vyrovnání po skončení nájmu bytu a pochopitelně ani nárok na příslušenství spjaté s jeho uplatněním (náklady na znalecký posudek).

17. Protože napadený rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku o věci samé věcně správný, byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

18. Ve výroku o náhradě nákladů řízení byl napadený rozsudek soudu prvního stupně změněn podle § 220 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sb. rozh. obč.).

19. K nákladům před soudy obou stupňů může odvolací soud předně uvést, že nelze-li v případě žalované presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, když opak prokázán nebyl, jsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.

20. V případě prvostupňového přísudku odvolací soud korigoval toliko počet úkonů právní služby, který snížil ze 7 na 6, neboť z obsahu spisu nevyplývá důvod, proč by samostatně měly jako účelně vynaložené být považovány úkony právní služby spočívající jak v podání odporu, tak v jeho odůvodnění, resp. z jakého důvodu nemohly být žalovanou učiněny současně. Jinak, ohledně ostatních úkonů, stanovení tarifní hodnoty i sazby, lze odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně; odměna za 6 úkonů činí 20 040 Kč (6 x 3 340 Kč), paušální náhrada 1 800 Kč (6 x 300 Kč), což vše navýšeno o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty představuje 26 426 Kč.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla úspěšná i v této relativně samostatné fázi řízení. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za zastupování advokátem, paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a jízdného. Zástupce žalované vykonal v odvolacím řízení ve věci 2 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. k) a účasti u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování podle § 7 bod 5 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 3 340 Kč, celkem 6 680 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 750 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v celkové vzdálenosti 82 km osobním motorovým vozidlem registrační značky , SPZ, o kombinované spotřebě benzinu 11,6 l/100 km a jeho vyhláškové ceně činí 816 Kč a náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny činí 600 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 8 030 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za daň z přidané hodnoty, tj. o částku 1 686 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 10 532 Kč.

22. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalované.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.