57 Co 259/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vyklizení bytu k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 6. 6. 2025, č. j. 117 C 227/2024-73

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 655 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost vyklidit byt č. , hodnota, , v budově č. p. , hodnota, , na , adresa, (dále jen „byt“), a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I) a nahradit žalobkyni náklady řízení zaplacením 21 118 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že na základě smlouvy o nájmu bytu přenechala žalobkyně, jako pronajímatelka, byt do užívání žalované, a to na dobu neurčitou. Žalovanou, která měla dluh na nájemném a úhradách za služby za dobu delší tří měsíců, vyzvala žalobkyně 1. 2. 2024 k odstranění závadného chování s upozorněním, že neuhradí-li dluh do 21. 2. 2024, vypoví nájem bytu bez výpovědní doby, což učinila výpovědí ze dne 30. 5. 2024, která byla žalované doručena do její dispozice 5. 6. 2024; současně byla žalovaná vyzvána, aby byt vyklidila a odevzdala žalobkyni. Dále soud zjistil, že příjmy žalované pocházejí ze starobního důchodu, který nevýrazně přesahuje 8 000 Kč měsíčně, přičemž žalované byl vyplácen příspěvek na bydlení, avšak v červnu byla jeho výplata zastavena. Vzniklý dluh žalovaná postupně umořovala nepravidelnými splátkami, naposledy v únoru 2025. Od té doby neuhradila ničeho.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 1723, 2201 a § 2235 odst. 1 a § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a poskytl žalobkyni ochranu vlastnického práva, neboť žalovaná užívá její byt od 6. 6. 2024 bez právního důvodu. Neshledal důvody, pro které by uplatněný nárok byl rozporný s dobrými mravy. Žalovaná se opakovaně dostávala do prodlení, a to jak s úhradou dluhu, tak běžného nájemného a služeb, když od října prakticky rezignovala – vyjma února 2025 – na plnění jakýchkoliv úhrad. Dluh narůstá a žalovaná jej nesplácí, ani (aktuálně) neprojevila takovouto snahu, pročež nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby užívání svého bytu žalovanou za této situace strpěla.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým rozsudek napadla zcela. V rámci odvolací argumentace zdůraznila své postavení, coby slabší smluvní strany a nezbytnost aplikace korektivu dobrých mravů. Poukázala na svůj vysoký věk (80 let), nepříznivý zdravotní stav, absenci finančních prostředků, jakož i rodinného zázemí či blízkých, které by mohla požádat o pomoc. Nalezení nového bydlení je pro ní fakticky vyloučeno, po fyzické stránce není schopna provést vyklizení bytu, po finanční stránce není schopna zaplatit náklady s tím spojené. Poukázala na to, že se snažila dle finančních možností dluh splácet, byť nepravidelně, když problémy vznikly zejména v důsledku odejmutí příspěvku na bydlení, potažmo absenci právního titulu užívání bytu. Korektiv nelze posuzovat izolovaně z pozice žalobkyně, tedy z toho pohledu, co lze a nelze po ní spravedlivě požadovat, nýbrž především z pozice slabší strany a toho, co je objektivně možné po této slabší straně na úkor strany silnější, spravedlivě požadovat a očekávat. Protože výše uvedený byt užívá 14 let bez jakýchkoliv excesů, vyjma vzniklého dluhu, má za spravedlivé umožnit jí byt užívat z titulu nájmu nadále. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta; in eventum argumentovala ve prospěch moderace náhrady nákladů řízení.

5. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Poukázala na skutečnost, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu déle než 16 měsíců. Argumentace nezbytností aplikace korektivu dobrých mravů není dle ní v posuzované věci přiléhavá. Od února 2025 žalobkyně neobdržela od žalované jakoukoliv, byť i jen částečnou úhradu. Dluh aktuálně mírně přesahuje 75 000 Kč. Jeho počátky spadají do roku 2022, přičemž žalovaná si o příspěvek na bydlení požádala až v červenci 2024; absence dalšího finančního zajištění žalované z celospolečenských zdrojů nemůže jít k tíži žalobkyně. Žalobkyně umožnila žalované pohledávky splácet, nabízela jí pomoc s řešením, čehož žalovaná nevyužila. Uzavřela, že ji nelze nutit, aby strpěla užívání svého majetku bez právního důvodu a bez jakékoliv úhrady, včetně narůstajícího dluhu. Navrhla, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé (oproti náhradě nákladů řízení) není důvodné.

7. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a žalobkyni předat její byt, který žalovaná užívá, aniž by jí k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu skončil výpovědí.

8. Žalovaná procesní obranu staví na argumentech, které se upínají zejména k odepření právní ochrany jednání žalobkyně (blíže viz bod 4 odůvodnění).

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

10. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby jí vydal.

11. Závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzované věci je namístě poskytnout žalobkyni ochranu vlastnického práva, do nějž žalovaná neprávem zasahuje, když nájem skončil výpovědí nájmu bez výpovědní doby pro porušení povinností zvlášť závažným způsobem (§ 2291 o. z.), je správný.

12. Požadavek žalobkyně na vyklizení bytu není uplatněn „v rozporu s dobrými mravy“, resp. nepředstavuje zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.).

13. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatněn „v rozporu s dobrými mravy“, resp. představuje zneužití práva má být – dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), které je (byť přiměřeně) využitelné i v poměrech současné právní úpravy (k tomu, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018)]. O takovou situaci v posuzované věci přitom vskutku nejde.

14. K významu dobrých mravů mimo spory směřující k vydání konstitutivního rozsudku se dovolací soud vyjádřil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3947/2016, uveřejněném pod č. 2/2018 Sb. rozh. obč. Poukázal na obecný princip, podle kterého nelze v současných právních poměrech s odkazem na dobré mravy, při absenci právně relevantní skutečnosti s níž příslušná norma spojuje vznik právního poměru [z jehož obsahu vyplývá subjektivní právo (uplatněný nárok)], zasahovat deklaratorním rozhodnutím do předprocesních vztahů. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalovaná se ve skutečnosti (přes nesprávnou formulaci) domáhá ochrany před zneužitím práva.

15. Zneužití práva je chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákonu či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). Zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem a takovéto jednání sledující zneužití práva bude jednáním protiprávním. Jde o další z korektivů chování, který má být aplikován subsidiárně, kdy ke stejnému výsledku nevedou jiné prostředky.

16. Žalobkyně na nedovolený výsledek necílí, resp. nebyly zjištěny okolnosti, na něž by bylo možno takovou úvahu navázat, její subjektivní právo (zákonná možnost domoci se ochrany vlastnického práva), nejenže existuje, nýbrž i jeho výkon je přípustný, a to tím spíše, neumožňují-li majetkové a příjmové poměry žalované hradit jakékoliv úhrady za užívání bytu, potažmo vzniklého dluhu, jak ve výsledku správně dovodil soud prvního stupně.

17. Okolnosti, pro které se žalovaná domáhala odmítnutí právní ochrany, ovšem lze zhodnotit jednak v prodloužení pariční lhůty, což bylo jako správné odvolacím soudem akceptováno a v moderaci náhrady prvostupňových nákladů, zde přistoupil ke korekci napadeného rozhodnutí.

18. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

19. Ustanovení § 150 o. s. ř. tak slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby účastník – v poměrech posuzované věci žalobkyně –, která důvodně uplatnila své subjektivní právo, obdržela náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložila. K tomu lze připomenout, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž tuto výjimku z obecného pravidla vykládá restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

20. Standardy konsolidovaného judikaturního výkladu shledávají rozhodná hlediska (důvody hodné zvláštního zřetele) v majetkových, sociálních a osobních poměrech v řízení neúspěšného účastníka, jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i v tzv. okolnostech případu, procesním chování stran, důvodech neúspěchu strany náhradově povinné a případně i v dalších konkrétní okolnostech (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 3448/11).

21. Vysoký věk žalované, její nepříznivý zdravotní stav, finanční prostředky z celospolečenských zdrojů nedosahující ani 9 000 Kč měsíčně, na straně jedné a majetkově silná obchodní společnost, tj. absence významu dopadu moderace do jejích poměrů, na straně druhé, představují důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je namístě částečně – až na výši žalobkyní uhrazeného soudního poplatku – prvostupňovou náhradu nákladů moderovat. Na základě těchto důvodů bylo na náhradě nákladů přiznáno žalobkyni (toliko) 5 000 Kč.

22. Protože napadené rozhodnutí je ve věci samé správné, bylo podle § 219 o. s. ř. potvrzeno, ve výroku o náhradě nákladů řízení je nebylo možno ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.), ani zrušit (pro nedostatek důvodu zakládající postup podle § 219a o. s. ř.), a proto je ohledně náhrady nákladů řízení odvolací soud podle § 220 o. s. ř. změnil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sb. rozh. obč.).

23. Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití § 150 o. s. ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sb. rozh. obč.). Důvody pro tento výjimečný a ojedinělý postup odvolací soud neshledal, jelikož zhodnotil i to, že žalovanou vedlo k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně její setrvávání na názoru, jehož opodstatněnost vyvrátil již soud prvního stupně.

24. Protože moderace v případě náhrady nákladů odvolacího řízení v úvahu nepřipadá, je výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně totiž byla úspěšná i v odvolacím řízení, přičemž za tuto fázi sestávají její účelně vynaložené náklady z odměny a paušální náhrady jejího zástupce, které za 2 úkony právní služby [§ 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif)] činí podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 1 a 13 odst. 4 advokátního tarifu 3 600 Kč, což navýšeno o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty činí 4 536 Kč [{(2 x 2 300)+(2 x 450)} x 1,21].

25. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně.

26. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.