57 CO 286/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a Mgr. Jany Bojkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , příjmení sídlem adresa o zaplacení 442.146 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 7. 2021, č. j. 24 C 327/2019-81

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. a II. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 442.146 Kč spolu s 9,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 442.146 Kč od 15. 1. 2019 do zaplacení, zamítl (odstavec I. výroku). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 74.788 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího advokáta (odstavec II. výroku) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 1.108 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, na účet Okresního soudu v Novém Jičíně (odstavec III. výroku).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který se domáhal jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Okresní soud dospěl k závěru, že poskytl žalované dne 6. 10. 2011 v hotovosti výlučné peněžní prostředky ve výši 443.000 Kč, které obdržel za prodej rodinného domu, na zaplacení výlučných závazků žalované, vzniklých před uzavřením jejich manželství. Podle okresního soudu došlo k uzavření nepojmenované smlouvy dle § 51 obč. zák., a tudíž se nejednalo o plnění bez právního důvodu. Tento právní názor okresního soudu je v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, který obdobnou věc řešil v řízení pod sp. zn. 28 Cdo 1228/2015, kdy Nejvyšší soud ČR dovodil, že v případě, kdy jeden z manželů v průběhu manželství poskytne druhému manželovi své výlučné peněžní prostředky na úhradu jeho vlastních závazků a je dohodnut pouze účel poskytnutí peněz a nic ohledně vrácení této částky, chybí zde od počátku právní důvod k plnění na straně toho manžela, který peněžní prostředky poskytl. Okresní soud ve svém rozhodnutí nicméně současně došel k závěru, že po rozvodu manželství s žalovanou dne 14. 1. 2019, by mohlo být jeho plnění částky 443.000 Kč ve prospěch žalované posouzeno jako plnění z právního důvodu, který odpadl. Bez ohledu na posouzení toho, zda od počátku ve prospěch žalované plnil bez právního důvodu nebo na základě právního důvodu, který rozvodem manželství odpadl, bylo okresním soudem v řízení bez pochyby prokázáno, že žalované výlučné peněžní prostředky, jež nespadaly do společného jmění manželů, na úhradu jejích výlučných závazků, které rovněž nespadaly do společného jmění manželů, poskytl. Z dokazování dále vyplynulo, že je nesporné, že po uzavření manželství mezi účastníky vzniklo společné jmění v zákonném režimu. Dle ust. § 708 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), je součástí společného jmění to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství a dále dle ust. § 710 o. z. do společného jmění patří všechny dluhy, které byly převzaty za trvání manželství. Bylo prokázáno, že dne 10. 12. 2018 uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů dle ust. § 738 a násl. o. z. (dále jen„ dohoda“), a to za účelem rozvodu manželství dle § 757 o. z. Smyslem existence institutu dohody o vypořádání společného jmění manželů je úprava majetkových poměrů, bydlení, a popřípadě výživného, jež mezi manželi vznikly, pro dobu po rozvodu manželství, tudíž pouze a toliko úprava majetkových práv z titulu společného jmění manželů. Takovou dohodou může být vypořádáno celé společné jmění manželů nebo jen jeho část. Z existující judikatury či relevantních právních komentářů však nevyplývá, že by se automaticky takovouto dohodou upravovala i jiná práva a nároky existující mezi manžely vně společného jmění manželů, jež nemohou být předmětem společného jmění ani při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů soudem. Jedinou osobou, která v tomto sporu tvrdí, že součástí dohody byl rovněž projev vůle směřující k vypořádání i jiných majetkových práv a nároků, než toliko z titulu jejich společného jmění s odkazem na článek 10.7 dohody, je žalovaná. Svá tvrzení však žádným způsobem neprokázala a žalobce od počátku takový projev vůle v dohodě zásadně popírá. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 24 Cdo 1110/2019-244, je uvedeno, že„ Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.“ Žalovaná však žádný důkaz, že dohodou měla být upravená i jiná práva a nároky nesouvisející s jejich společným jměním vzniklým za dobu trvání manželství nepředložila. Je zjevné, že dohoda byla uzavřena ve prospěch žalované, kdy žalobce si sice ponechal nemovité věci, avšak současně se zavázal ze svých výlučných prostředků doplatit společný dluh ve výši 1.636.474 Kč spolu s budoucími úroky, které výrazně navyšují splatnou jistinu, a nadto zaplatit žalované na vypořádací podíl částku ve výši 400.000 Kč. Z dohody je dále zjevné, že žalovaná si z věcí movitých ponechala osobní vozidlo Škoda Octavia, žalobce toliko Škoda Felicia, tedy vozidlo o řád nižší, než žalovaná a rozdíl v hodnotě vozů nebyl nijak zohledněn ve vypořádacím podílu. Takto jednostranně výhodnou dohodu podepsal pod psychickým nátlakem ze strany žalované, která mu bránila ve styku s dětmi a bezproblémový styk podmiňovala podepsáním předmětné dohody. V žádném případě předmětnou dohodou nechtěl řešit další peněžní prostředky mimo jejich společné jmění manželů, které jsem žalované poskytl na splacení jejich výlučných závazků, neboť v takovém případě by se nezavázal k výplatě vypořádacího podílu ve výši 400.000 Kč. Okresní soud při zjišťování obsahu dohody vyšel u článku 10.7 pouze ze slovního vyjádření, které však neodpovídá celkovému kontextu předmětné dohody, která se týká jen a pouze vypořádání společného jmění manželů. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 572/04 vyplývá, že„ Při zjišťování obsahu dohody o vypořádání společného jmění manželů (§ 149 a 150 obč. zák.), případně smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu (§ 24a zák. o rodině), se uplatní použitelná interpretační pravidla, včetně okolnostního kontextu; nelze vycházet pouze ze slovního vyjádření nebo z označení úkonu.“ Při prostudování článku 9. předmětné dohody je zjevné, že strany smlouvy si dohodou vypořádávají majetek a závazky náležející do jejich společného jmění manželů. Ani z obsahu článku 10. předmětné dohody žádným způsobem nevyplývá, že by měli zájem předmětnou dohodou vypořádat i jiná, do společného jmění manželů nespadající, práva a nároky. Pakliže by v době uzavření předmětné dohody existoval jejich společný úmysl dohodou vypořádat i jiná vzájemná majetková práva, nežli spadající do jejich společného jmění, byl by takový projev vůle do předmětné dohody jednoznačně, nepopiratelně a výslovně vtělen. Takový výklad jeho projevu vůle v dohodě popírá a poukazuje na skutečnost, že ačkoliv byl pod výrazným psychickým nátlakem, zcela jistě by nepřistoupil na zaplacení vypořádacího podílu ve výši 400.000 Kč žalobkyni (správně žalované), pokud by dohoda měla vypořádávat i její závazek vrátit žalobci jeho výlučné peněžní prostředky, které jí poskytl na zaplacení jejích vlastních dluhů, aby mohli zakoupit společné nemovité věci. Okresní soud de facto svou interpretací článku 10.7 dohody nahrazuje jeho projev vůle ve prospěch žalované, pouze na základě slovního vyjádření, nadto při zohlednění veškerých okolností případu i v rozporu s dobrými mravy. Tímto výkladem jejich společného projevu vůle zachyceného v dohodě, který tvrdí pouze žalovaná, fakticky žalovanou obohatil o jeho výlučné peněžní prostředky, které získal z prodeje vlastního domu, neboť mu upřel nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které v žádném případě do jejich společného jmění manželů nespadalo, nemohlo a ani nemělo být předmětnou dohodou vypořádáno. Nadto žalovaná se na něm snaží obohatit několikanásobně, a to jak v rámci vypořádání společného jmění manželů uzavřeného pod nátlakem, tak v rámci nevydání bezdůvodného obohacení. Z vyjádření žalované, konkrétně ze dne 23. 3. 2021, totiž vyplývá, že se nejprve snaží rozporovat skutečnost, že jí své peněžní prostředky vůbec poskytl, následně uvádí, že pokud tomu tak bylo, bylo to z titulu půjčky nebo daru, a pro případ, že by soud na základě provedeného dokazování a logického sledu výběru peněžních prostředků z účtu žalobce a následného uhrazení závazků žalované, přijal poskytnutí peněžních prostředků za prokázané, se snaží jako záchranné lano využít závěrečného ustanovení dohody interpretací ve svůj prospěch, ačkoliv dohoda jejich vůli řešit jiné práva a nároky, nežli z jejich společného jmění, nevykazuje.

3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v části dotčené podaným odvoláním, tj. v odstavci I. a II. výroku, dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalobce není důvodné. O odvolání bylo rozhodnuto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, když odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

5. Okresní soud učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění a na tato odvolací soud odkazuje. Rozsah provedeného dokazování byl zcela postačující pro zjištění právně významného skutkového stavu, a pokud okresní soud neprováděl další dokazování, ani z provedených důkazů nečinil žádná další skutková zjištění, považuje odvolací soud jeho postup za zcela správný. V podrobnostech odvolací soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž správnost těchto skutkových zjištění nebyla zpochybněna ani podaným odvoláním.

6. Na základě provedeného dokazování okresní soud učinil zcela správný a pro právní posouzení věci postačující závěr o skutkovém stavu věci. Platí to zejména o tom, že žalobce a žalovaná se za trvání manželství dohodli na koupi společného rodinného domu. Před koupí společného domu žalobce poskytl žalované dne 6. 10. 2011 v hotovosti své výlučné peněžní prostředky ve výši 443.000 Kč, které obdržel za prodej svého rodinného domu, na zaplacení výlučných závazků žalované, vzniklých před uzavřením manželství s žalobcem, a to za účelem získání společného úvěru na koupi společného rodinného domu účastníků. Z takto poskytnutých peněžních prostředků ve výši 443.000 Kč žalovaná zaplatila dne 6. 10. 2011 zůstatek úvěru [číslo] ze dne 20. 8. 2008 u [právnická osoba] ve výši 139.863 Kč a dne 7. 10. 2011 zůstatek překlenovacího úvěru [číslo] ze dne 16. 10. 2007 u [právnická osoba] ve výši 302.283 Kč, celkem tedy své výlučné závazky ve výši 442.146 Kč. Manželství účastníků, uzavřené dne 10. 7. 2009, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 1. 2019, č. j. 6 C 358/2018-14, který nabyl právní moci dne 14. 1. 2019, formou tzv. smluveného (nesporného) rozvodu postupem podle § 757 o. z., když účastníci mj. dne 10. 12. 2018 uzavřeli dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení na dobu po rozvodu manželství s úředně ověřenými podpisy (dále jen„ dohoda“). V dohodě oba účastníci v článku 1. odst. 1.1. výslovně uvedli, že jejím předmětem je vypořádání všech jejich vzájemných vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu manželství. Účastníci v dohodě provedli vypořádání nemovitých věcí v článku 2., movitých věcí v článku 3., účtů u bank a spořících účtů v článku 4., závazků v článku 5., práv a povinností společného bydlení v článku 6., dohodli se na finančním vyrovnání v článku 7. a na nárocích z titulu vyživovací povinnosti manžela (manželky) /rozvedeného manžela (manželky) v článku 8., když v rámci ostatních ujednání v článku 9. odst. 9.8. smluvní strany deklarovaly, že po splnění povinností uvedených v této dohodě budou zcela vyrovnány a nebudou mít vůči sobě žádné další nároky z titulu jejich zaniklého společného jmění manželů. V rámci závěrečných ustanovení v článku 10. odst. 10.7 větě první se každá ze smluvních stran vzdala jakýchkoliv případných práv a nároků založených jednáním druhé smluvní strany vůči ní před uzavřením dohody.

7. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil v souladu s § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) podle § 451 odst. 1 a 2, § 454 a § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) a dále podle § 738 odst. 1 a 2 a § 1981 o. z. a dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo za trvání manželství k uzavření nepojmenované smlouvy podle § 51 obč. zák., tudíž se ze strany žalobce nejednalo o plnění bez právního důvodu a nemohlo se jednat ani o plnění za jiného. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se v případě předání hotovosti ve výši 443.000 Kč žalované ze strany žalobce jednalo o dar nebo dokonce o půjčku. Lze sice připustit, že po rozvodu manželství účastníků dne 14. 1. 2019 by mohlo být plnění částky 443.000 Kč žalobcem ve prospěch žalované posouzeno jako plnění z právního důvodu, který odpadl, neboť bylo z povahy věci podmíněno trváním manželského vztahu. Žalované částky 442.146 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované již nemůže domáhat, protože mezi účastníky na základě ujednání ze dne 10. 12. 2018, obsaženého v článku 10. odst. 10.7 dohody, došlo podle § 1981 o. z. k dissoluci, tedy k ujednání o zániku veškerých vzájemných závazků, které mezi účastníky vznikly přede dnem jejího uzavření, aniž by byl žalované zřízen závazek nový.

8. Podle názoru odvolacího soudu, je pro posouzení věci právně nevýznamné, zda předmětné plnění bylo poskytnuto z titulu nepojmenované smlouvy, či zda se jednalo o bezdůvodné obohacení, kdy žalobce plnil žalované bez právního důvodu nebo na základě právního důvodu, který odpadl. Z tohoto důvodů se odvolací soud nezabýval ani odvolací námitkou žalobce, že názor okresního soudu o tom, že došlo k uzavření nepojmenované smlouvy dle § 51 obč. zák., a tudíž se nejednalo o plnění bez právního důvodu, je v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 28 Cdo 1228/2015.

9. Pro právní posouzení věci je významné pouze posouzení dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 10. 12. 2018, kterou okresní soud posoudil podle jejího obsahu a dospěl k závěru, že v souladu s § 1981 o. z. došlo mezi účastníky k ujednání o zániku předmětného závazku, aniž by byl zřízen závazek nový.

10. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

11. Podle § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Pokud jde o posouzení této dohody, je nutné vycházet z § 556 odst. 1 a 2 o. z.

12. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) (srov. MELZER, F. in: MELZER, F., TÉGL, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo HANDLAR, J. in: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.

13. Podle názoru odvolacího soudu předmětná dohoda jednoznačně zachycuje vůli účastníků řízení vypořádat v souvislosti s rozvodem jejich manželství všechny vzájemné majetkové vztahy, práva a povinnosti společného bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu manželství, tedy nikoliv pouze společné jmění manželů, přičemž je v této dohodě rovněž výslovně uvedeno, že každá strana se vzdává jakýchkoliv případných práv a nároků založeným jednáním druhé strany vůči ní před uzavřením této dohody. I z následného jednání účastníků je zřejmé, že tuto dohodu respektovali, a to v podstatě až do doby podání této žaloby. Odvolací soud shodně s okresním soudem nemá pochybnosti o skutečné vůli žalobce zachycené v této dohodě, a to k okamžiku, kdy tento projev vůle učinil. Pokud žalobce v odvolání namítá, že„ pakliže by v době uzavření předmětné dohody existoval jejich společný úmysl dohodou vypořádat i jiná vzájemná majetková práva, nežli spadající do jejich společného jmění, byl by takový projev vůle do předmětné dohody jednoznačně, nepopiratelně a výslovně vtělen.“, pak podle názoru odvolacího soudu je tento společný úmysl účastníků vypořádat i jiná vzájemná majetková práva jednoznačně v předmětné dohodě uveden (viz čl. 1 bod 1.1. a dále čl. 10 bod 10.7). Platnost smlouvy je třeba posuzovat k okamžiku jejího uzavření; přičemž s odkazem na již konstantní judikaturu odvolací soud zdůrazňuje, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Ani v tomto směru nejsou námitky žalobce v odvolání důvodné.

14. Ze závazku má jeden subjekt, věřitel, vůči druhému, dlužníkovi, právo na určité plnění (jako na pohledávku) a dlužník má zase povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Občanské právo je ovládáno zásadou smluvní svobody (autonomie vůle), takže strany závazkového právního vztahu se mohou domluvit i na čemkoli jiném. Pokud takovou dohodou o jiných právech a povinnostech ze závazku není dotčena existence dosavadního závazku (a tento dosavadní závazek tudíž nadále trvá), jde o novaci kumulativní. Jestliže v důsledku nové dohody stran původní závazek zanikne a je nahrazen novým závazkem, jde o novaci privativní. Strany se mohou dohodnout i na tom, že dosavadní závazek se ruší, avšak nový závazek už nevzniká. Dissoluce (zrušení závazku dohodou, aniž by vznikal závazek nový) přichází v úvahu typicky u vzájemných (synallagmatických) závazků, kdy si strany závazkového právního vztahu mají plnit navzájem a plnění, k němuž je jedna strana závazkového vztahu povinna, má současně charakter protiplnění ve vztahu k plnění druhé strany. Právě k takovému ujednání v souladu s § 1981 o. z. došlo mezi účastníky řízení v rámci předmětné dohody, a proto je závěr okresního soudu, který žalobu jako nedůvodnou zamítl, zcela správný.

15. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v části dotčené podaným odvoláním potvrdil jako správný dle § 219 o. s. ř., včetně výroku o nákladech řízení, které okresní soud správně vypočetl (v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 25. odůvodnění).

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla v odvolacím řízení úspěšná, žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.