57 Co 296/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o relativní neúčinnost k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 3. 9. 2025, č. j. 19 C 163/2024-70

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 19 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že dohoda dědiců ze zákona o rozdělení pozůstalosti po zemřelém , jméno FO, , zemřelém dne , datum, , mezi , jméno FO, , narozeným , datum, , a žalovanou, schválená usnesením Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 11. 9. 2023 č. j. 15 D 357/2023-50, je vůči žalobci co do podílu o velikosti ideální ½ na pozůstalosti právně neúčinná (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 39 707 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná, která se domáhala jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta. Namítala, že z povahy nároku žalobce za dlužníkem , jméno FO, (dále jen „dlužník“) o tomto vymahatelném závazku nevěděla a ani vědět nemohla, neboť předmětné nároky vycházejí ze směnečných platebních rozkazů vydaných soudem až poté, co byla dědická dohoda uzavřena. V době uzavření dědické dohody neměl žalobce za dlužníkem ani jednu z pohledávek vykonatelnou. Jelikož uzavření dědické dohody časově předcházelo vzniku vykonatelných pohledávek žalobce za dlužníkem, je zřejmé, že závěr soudu, že dědická dohoda byla účelová, je nesprávný. Navíc dědická dohoda byla přáním zůstavitele (zemřelého , jméno FO, ) a naplňuje tak § 591 písm. d) o. z. Pokud dlužník přání svého otce vyhověl, jednalo se o mravné jednání dle zásad slušnosti, ve prospěch žalované, jako matky dlužníka a osoby zdravotně znevýhodněné, a to s přihlédnutím k tomu, že i za života zůstavitele obdržel dlužník majetkové plnění, které by jinak bylo započteno na jeho dědický díl, kdyby dědická dohoda nebyla s žalovanou uzavřena. Dále namítala, že soud prvního stupně neprovedl žalovanou navržený důkaz (nájemní smlouva) za účelem prokázání tvrzení, že žalobce jako věřitel je oprávněn se domáhat svého plnění i prostřednictvím majetku třetí osoby, kdy primárním dlužníkem žalobce byla osoba odlišná od dlužníka. Ze strany dlužníka je vůči vymáhajícímu soudnímu exekutorovi plněno, je tedy namístě učinit závěr, že pohledávka žalobce za dlužníkem není nedobytná, navíc za situace, kdy dlužník požádal soudního exekutora o splátky k úhradě vymáhané peněžité povinnosti, avšak soudní exekutor však na plnění ve splátkách nepřistoupil, což však nemůže jít k tíži žalované tak, aby byla vyslovena předmětná neúčinnost. Soud prvního stupně žalobě vyhověl ve vztahu k dohodě o rozdělení pozůstalosti v celém rozsahu, ačkoli je patrno, že je zde zřejmý nepoměr mezi pohledávkami žalobce za dlužníkem a hodnotou majetku dle dohody o rozdělení pozůstalosti. Dle žalované by bylo namístě, aby žalobce konkretizoval, u kterého konkrétního majetku z dohody o rozdělení pozůstalosti má být případně neúčinnost vyslovena tak, aby byla dána proporcionalita ve vztahu k výši pohledávek žalobce za dlužníkem. Žalovaná konečně namítla nesprávnost přiznaných nákladů řízení žalobci ve vztahu k cestovnému, kdy soud přiznal žalobci 2 x cestovné za cestu , adresa, , ačkoli právní zástupce žalobce je sídlem v , adresa, .

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku jako správného. Pro posouzení věci není podstatné, kdy nastala vykonatelnost pohledávky věřitele. Přání zemřelého lze najisto prokázat pouze závětí, která nebyla předložena. Otázka mravního jednání dlužníka stojí k protikladu k jeho nemravnému jednání, když jako mnohonásobný dlužník, zatížený mnoha exekucemi, žije v Praze přesto, že vydělává částky hluboko pod životním minimem, a tímto jednáním se zjevně snaží pouze vyhnout se placení svých závazků. Skutečnost, že dlužník na pohledávku hradí směšně nízké splátky a otázka proporcionality nejsou pro posouzení věci významné. Právní zástupce má místo podnikání v , adresa, .

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalované není důvodné.

5. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní], vyjma zjištění, které soud prvního stupně učinil z výslechu svědka , jméno FO, , kterého v rámci volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. shledává soud prvního stupně nevěrohodným s ohledem na obsah jeho výpovědi, když odvolací soud s tímto hodnocením soudu prvního stupně souhlasí.

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 589 odst. 1, § 590 odst. 1 písm. c) a § 592 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“).

7. Lze obecně konstatovat, že předpokladem úspěchu zkracovaného věřitele je (1) vykonatelná pohledávka, která (2) nebyla buď vůbec uspokojena (protože nebylo z čeho), nebo byla uspokojena jen zčásti, a to v důsledku (3) odporovatelného jednání dlužníka.

8. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1079/2017 k odpůrčí žalobě (§ 589 o. z.) je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 594 o. z. Žaloba o určení, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, která s dlužníkem právně jednala nebo která z právního jednání přímo nabyla prospěch, vůči jejímu dědici, vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, nebo – je-li splněna některá z podmínek stanovených v § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci.

9. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 požadavek, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná, nevymezuje podmínku pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž se věřitel může (úspěšně) dovolat určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, se uvádí zejména v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. Neúčinnosti právního jednání se lze za podmínek uvedených zejména v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu.

10. Ze shora uvedeného plyne, že odvolací námitka žalované, že v době uzavření dědické dohody neexistovaly vykonatelné pohledávky žalobce za dlužníkem, není důvodná.

11. Pokud navíc žalovaná v odvolání namítala, že z tohoto důvodu o vymahatelném závazku žalobce v době uzavření dědické dohody nevěděla a ani vědět nemohla [§ 590 odst. 1 písm. c) o. z.], pak tuto procesní obranu uplatnila až v odvolacím řízení. V odvolacím řízení se uplatňuje systém neúplné apelace a uplatní se zde zákaz uvádění nových skutečností dle § 205a odst. 1 o. s. ř.

12. Jde-li o odvolací námitku žalované týkající se aplikace § 591 písm. d) o. z., pak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018 podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 ).

13. Majetkové poměry dlužníka (další dluhy, je proti němu vedeno dalších 16 exekucí, nevlastní žádný postižitelný majetek, nebyl zjištěn zdroj jeho příjmu, na jeho bankovním účtu se dlouhodobě nenacházejí finanční prostředky) byly prokázány listinnými důkazy. Je zcela zjevné, že dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti představuje zcela nepřiměřené a majetkovým poměrům dlužníka neospravedlnitelné plnění dlužníka třetí osobě (žalované), kterou tak dlužník zvýhodnil na úkor svého věřitele (žalobce) a poskytnutím tohoto plnění se podstatně snižuje hodnota dlužníkova majetku. Oproti tomu majetková a sociální situace žalované v době právního jednání, a to bez ohledu na její zdravotní stav a věk, byla velice dobrá.

14. Lze tedy shodně se soudem prvního stupně uzavřít, že tímto poskytnutým plněním dlužník skutečně v době právního jednání nesledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, ale činil toto bezúplatné právní jednání pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele. Odvolací námitka žalované ohledně naplnění předpokladů daných v § 591 písm. d) o. z. tak není důvodná.

15. Důvodná není rovněž námitka neprovedení důkazu navrženého žalovanou (nájemní smlouva) k prokázání tvrzení, že žalobce jako věřitel je oprávněn se domáhat svého plnění i prostřednictvím majetku třetí osoby, kdy primárním dlužníkem byla osoba odlišná od dlužníka.

16. Jak poukázal Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

17. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro posouzení věci je zcela nepodstatné, zda žalobce ne/požadoval plnění z titulu dlužného nájemného vůči jiné osobě, s čímž odvolací soud souhlasí. Pokud soud neprovedl důkaz k určitému tvrzení, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, které nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nemůže být důvodná ani odvolací námitka týkající se opomenutých důkazů (nájemní smlouva).

18. Rovněž není důvodná odvolací námitka týkající se proporcionality dědické dohody ve vztahu k výši pohledávek žalobce za dlužníkem.

19. Smyslem žaloby podle § 589 o. z. (odpůrčí žaloba) je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka vůči žalobci (žalujícímu věřiteli) není účinné. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníkovi domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (§ 595 odst. 1 věta první o. z.), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch. Věřitel dlužníka se pak může domáhat nařízení výkonu rozhodnutí vůči žalované pouze do výše uspokojení pohledávky věřitele.

20. Nelze souhlasit s žalovanou, že pohledávka žalobce za dlužníkem není nedobytná, jelikož ze strany dlužníka je vůči vymáhajícímu soudnímu exekutorovi plněno, když za řádné plnění pohledávky žalobce ze strany dlužníka nelze považovat platby v řádu sta korun, a to navíc z účtu žalované, přičemž výpověď , jméno FO, , že jí tyto peníze předává v hotovosti, je nevěrohodná a soud z ní nemůže vycházet.

21. Pokud žalovaná dále namítla nesprávnost přiznaných nákladů řízení žalobci ve vztahu k cestovnému, pak bylo zjištěno, že sídlo zástupce žalobce je v , adresa, .

22. Jelikož žádná z odvolacích námitek žalované nebyla shledána důvodnou a nezvrátila správný závěr soudu prvního stupně, který žalobě vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně, jde-li o řízení o žalobě, je ve věci samé, tj. ve výroku I, správný, byl v tomto výroku (I) podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Jde-li o nákladový výrok, pak rovněž v tomto případě nebyla odvolací námitka shledána důvodnou, a jinou námitku žalovaná nevznesla, proto se nad rámec odvolací námitky odvolací soud výrokem II, nezabýval, neboť žalovaná se jeho změny (nesprávnosti) z jiného důvodu nedomáhala; nepředestřela k tomu žádnou jinou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 30).

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které jsou představovány odměnou za dva úkony právní služby, a to 1. vyjádření k odvolací a 2. účast u jednání odvolacího soudu, dle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), ve výši 3 700 Kč za jeden úkon právní služby, tj. 7 400 Kč, 2 x náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT za každý z těchto úkonů ve výši 450 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 AT ve výši 3 000 Kč, to vše (7 400 Kč + 900 Kč + 3 000 Kč) zvýšeno o 21 % DPH ve výši 2 373 Kč, kterou bude advokát žalobce povinen jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu), na celkovou částku 13 673 Kč. Spolu s náhradou cestovních výdajů ve výši 5 467 Kč, pak na náhradě nákladů odvolacího řízení bylo žalobci přiznáno 19 140 Kč.

24. Náklady odvolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinna učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jeho zástupce.