57 Co 3/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zdržení se obtěžování hlukem způsobeným psy o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze 14. 10. 2025, č. j. 9 C 108/2024-65

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 655 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zdržet se obtěžování žalobce hlukem způsobeným psy chovanými na pozemku žalované parc. č. , hodnota, - zahrada, zapsaném na LV č. , hodnota, v k. ú. , adresa, a pronikajícím na pozemky žalobce parc. č. , hodnota, - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům č. p. , hodnota, , , adresa, , parc. č. , hodnota, - ostatní plocha, parc. č. , hodnota, - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. , hodnota, – zahrada, parc. č. , hodnota, - zahrada a parc. č. , hodnota, - zahrada, to vše zapsáno na LV č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 31 327,59 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalované (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že ze strany žalované (v bodě 11 rozsudku soudu prvního stupně je nesprávně uvedené – žalobkyně, pozn. odvolacího soudu) nejde o obtěžování žalobce hlukem nad míru přiměřenou místním poměrům dle § 1012 a § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a žalobu zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že soud prvního stupně neprovedl důkazy – videozáznamy, které si „přehrál“ zřejmě v kanceláři bez přítomnosti účastníků řízení, kteří tak neměli možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Současně soud uvádí, že štěkot zaznamenaný na nahrávkách nepovažuje mj. za intenzivní, přičemž ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě, ohledně vydání předběžného opatření pod sp. zn. 6 Nc 301/2024, a to usnesením ze dne 8. 3. 2024, soud uznal, že žalobce osvědčil, že na jeho pozemek a do domu ve dne i v noci proniká v míře nepřiměřené místním poměrům hluk z okolí, pravděpodobně ze sousedství, a to konkrétně štěkot a vytí psů s tím, že se jedná o zvuky pocházející od většího počtu těchto zvířat. Dále poukázal na poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř., které musí soud neúspěchem ohroženému účastníku udělit, jakmile jeho potřeba během řízení vyjde najevo, nejpozději do koncentrace řízení. K tomuto poučení soud přistoupil až v rámci posledního jednání ve věci, a to pouze po urgenci právního zástupce žalobce, poučení bylo pouze formální a nesplňovalo požadavky kladené zákonem. Poučení dle § 119a o. s. ř. má soud poskytnout až ve chvíli, kdy se vypořádá se všemi důkazy, jež byly účastníky navrženy k provedení, což soud neučinil. Své závěry opírá primárně o výslechy svědků navržených žalovanou, které považuje za věrohodné toliko z důvodu, že vypovídali po řádném poučení o následcích křivé výpovědi. Takové hodnocení důkazů je však nepřípustné. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. z rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2795/2009) vyplývá, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod. Svědek Rafaj je manželem žalované a na chovu psů se podílí, současně tyto využívá při lovu. Je zjevné, že na výsledku sporu má zájem. Svědek , jméno FO, je zetěm žalované a obývá nemovitost, kterou žalovaná vlastní. Je zde tedy vedle rodinného vztahu dán také určitý vztah závislosti. Žalobce se o závěru soudu o věrohodnosti svědků dozvěděl z odůvodnění napadeného rozsudku a ke zpochybnění jejich věrohodnosti navrhuje výslech svědků , jméno FO, , adresa, , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , které je oprávněn navrhnout také s ohledem na absenci řádného poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Nelze také přisvědčit argumentu soudu, že účastníci žijí ve venkovském typu zástavby. V takovém typu zástavby je běžný např. chov jednoho či dvou psů na hlídání objektu; počet psů chovaných žalovanou však rozhodně nelze označit za běžný. Soud nijak nezohlednil zdravotní stav žalobce, skutečnost, že je osobou v důchodovém věku trpící závažnými zdravotními obtížemi, , diagnóza, pacientem, který se nadto léčí na , diagnóza, a s , diagnóza, . Štěkot psů i nadále trvá, k čemuž navrhuje aktuální nahrávky.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako správného. Koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. nastává do skončení prvního jednání ve věci, které se konalo dne 10. 6. 2025, nicméně bylo přerušeno za účelem provedení místního šetření dne 29. 7. 2025, kdy byly strany sporu vyzvány k doplnění důkazů. Následně, po provedení důkazů navržených oběma stranami, při pokračování v přerušeném prvním jednání ve věci dne 9. 9. 2025, byli účastníci soudem poučeni o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. před skončením prvního jednání ve věci, čímž nastala koncentrace řízení. Při posledním jednání ve věci dne 14. 10. 2025 soud provedl žalobcem navržený písemný důkaz ohledně stížnosti žalobce a sdělení OÚ , adresa, z roku 2016, neprovedl znalecký posudek pro nadbytečnost s tím, že otázka ne/přiměřenosti imisí štěkotu psů je otázkou právní nikoliv otázkou skutkovou. Žalobce by mohl prolomit koncentraci řízení, pokud by objektivně existovaly skutečnosti nebo důkazy, které nemohl do doby koncentrace uplatnit „bez své viny“. Do koncentrace řízení měl možnost tvrdit a navrhovat další důkazy, což nečinil, a svoji pasivitu napravuje až v odvolacím řízení, což není přípustné. Žalobce byl soudem řádně poučen rovněž dle § 119a o. s. ř., avšak zůstal pasivní. Pokud žalobce až v odvolání navrhuje nové svědky, nejedná se o možnou výjimku z koncentrace. Jsou-li tito noví svědci navrhováni „ke zpochybnění věrohodnosti svědků žalované“, žalobce neuvádí, v čem konkrétně jsou svědci nevěrohodní. Důkazem zpochybňujícím jiný důkaz není, pokud má nově navržený důkaz vést k jiným skutkovým zjištěním.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby byla žalované uložena shora specifikovaná povinnost zdržet se obtěžování žalobce hlukem způsobeným psy žalované s tím, že tímto je obtěžován nad míru přiměřenou místním poměrům.

7. Procesní obrana žalované byla vybudována na argumentaci, že hluk způsobený psy žalované žalobce neobtěžuje nad míru přiměřenou místním poměrům.

8. V průběhu odvolacího jednání žalovaná sdělila soudu, že po vydání napadeného rozsudku dva psi (maďarští ohaři) uhynuli, nadále má tři psy ve věku 8 let a 6 let. Žalobce setrval na své žalobě s tím, že jej nadále štěkot psů ruší.

9. Nejprve odvolací soud zdůrazňuje, že koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. nenastala. Jednání proběhlo dne 10. 6. 2025, bylo přerušeno na 29. 7. 2025 za účelem ohledání na místě samém a následně dne 9. 9. 2025 proběhlo další jednání. V průběhu těchto jednání okresní soud nerespektoval postup předepsaný v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy tzv. neustavil spor a neprovedl většinu úkonů v nich uvedených, primárně dle odstavce 2 nesdělil výsledky přípravy jednání a podle dosavadních výsledků řízení neuvedl, která právně významná skutková tvrzení lze považovat za shodná, která zůstala sporná, a které z dosud navržených důkazů budou provedeny (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Jelikož však v řízení došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval odvolací soud v tomto režimu.

10. Pokud jde o skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tento obstojí i pro odvolací řízení, odvolací soud tato zjištění považuje za správná a přejímá je, a to s korekcí ve vztahu ke zjištěním učiněným soudem prvního stupně z audiozáznamů (bod 8 odůvodnění rozsudku), a to z důvodů dále uvedených. Nicméně na rozhodnutí ve věci samé tato korekce skutkového závěru, i bez dalšího doplnění dokazování v tomto směru, nemá žádný vliv, neboť nadále je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že ze strany žalované nedochází k obtěžování žalobce pravidelným, každodenním a celodenním štěkáním psů žalované.

11. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

12. Lze souhlasit s žalobcem, že způsob, jakým okresní soud provedl důkaz audiozáznamy (mimo jednací síň), byl vadný, procesně nekorektní, avšak tato vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud má za to, že tento důkaz (s ohledem na časovou stopu těchto záznamů) zachycuje extrémně nepatrnou část roku v délce několika jednotek minut a nevypovídá ničeho o tom, jaká byla situace (poměry) v daném místě, zejména pokud jde o žalobcem tvrzený každodenní a celodenní štěkot a vytí psů. Z tohoto důkazu nelze učinit žádný právně relevantní závěr ve vztahu k posouzení žalobcem tvrzeného chování psů žalované, a to jde-li o ne/přiměřenost z pohledu místních poměrů. I kdyby soud prvního stupně tento důkaz neprovedl vůbec, nejednalo by se z důvodů uvedených shora o opomenutý důkaz, neboť tento důkaz nebyl způsobilý ověřit ani vyvrátit žalobcem tvrzenou skutečnost, a z tohoto důvodu ani odvolací soud tento důkaz, ke zhojení tvrzené vady, neprovedl (nemusel provést). Ze shodného důvodu pak nebyly odvolacím soudem provedeny k důkazu audionahrávky pořízené žalobcem po vydání napadeného rozsudku, které navrhl k důkazu v odvolání.

13. Pokud žalobce u jednání soudu prvního stupně dne 14. 10. 2025 a rovněž v odvolání namítal, že nebyl poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k prokázání tvrzení, že štěkot a vytí psů žalované přesahuje míru přiměřenou místním poměrům, odvolací soud uvádí, že každá ze sporných stran občanského soudního řízení má – v závislosti na hypotéze právní normy – zcela odlišnou a samostatnou povinnost tvrzení (břemeno tvrzení) a důkazní povinnost (důkazní břemeno), které nemohou „přecházet“ v řízení z jedné strany sporu na druhou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). Strana, která uplatňuje nárok plynoucí z omezení svého vlastnického práva, nese důkazní břemeno ohledně tohoto, že k takovému omezení v míře nepřiměřené místním poměrům skutečně dochází. Z uvedeného vyplývá, že žalobce tížilo důkazní břemeno k prokázání tohoto tvrzení, k čemuž v průběhu řízení před okresním soudem navrhl důkazy (zejm. účastnický výslech).

14. Smyslem § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je postup, aby účastníku řízení nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, nebo břemeno důkazní, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, aniž by byl poučen, že takové břemeno má (I. ÚS 212/96, Sb. ÚS sv. 43 N 177/2006). Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

15. Důkazní břemeno, které tížilo žalobce, nevylučuje, aby rovněž druhá strana navrhovala důkazy, které by vyvracely pravdivost tvrzení žalobce, což se stalo v této věci, když soud prvního stupně zejména výslechem svědka , jméno FO, (souseda žalované), vzal za prokázáno, že štěkot psů žalované zřetelně slyší, ale je to zcela normální, nepociťuje to jako nepřiměřené místním poměrům, přičemž žalobce vůči této výpovědi nevznesl žádné výhrady. V návaznosti na provedené dokazování soud prvního stupně učinil závěr o tom, že ze strany žalované nejde o obtěžování hlukem nad míru přiměřenou místním poměrům. Nenastal tak stav, kdy by soud prvního stupně nezjistil relevantní skutkový stav pro právní posouzení věci.

16. Žalobce byl s žalobou neúspěšný nikoliv proto, že neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, ale proto, že na základů provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav jiný, než tvrdil žalobce, tedy takový, který tvrdila žalovaná, a proto nebylo na místě poskytnout žalobci poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

17. Pokud žalobce v odvolání navrhoval výslech svědků , jméno FO, , adresa, , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , k dotazu odvolacího soudu uvedl, že těmito důkazy má být prokázáno, že štěkot psů je nepřiměřený, a tím rozporováno zjištění učiněné soudem prvního stupně.

18. Nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 818/2003).

19. Bylo zcela na žalobci, aby byl bdělý, a před soudem prvního stupně navrhl k prokázání pravdivosti svých tvrzení důkazní návrhy; pokud tak neučinil, jde to zcela k jeho tíži.

20. Za této situace lze plně souhlasit s právním závěrem soudu prvního stupně s odkazem na § 1013 o. z., že se ze strany žalované nejedná o obtěžování žalobce hlukem nad míru přiměřenou místním poměrům.

21. Odvolací námitky žalobce vůči rozsudku správnost závěrů soudu prvního stupně nevyvrátily, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil jako správný. Za dané situace se nákladovým výrokem nezabýval, neboť žádný z účastníků se jeho změny (nesprávnosti) nedomáhal; nepředestřel k tomu žádnou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 30).

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v řízení před soudem odvolacím byla žalovaná zcela úspěšná, pročež je žalobce povinen uhradit jí na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 655 Kč. Tato částka představuje 4 600 Kč jako odměnu zástupce za 2 úkony právní služby v podobě sepisu vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu dne 10. 3. 2026 dle § 7 bod 5, § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, 2 x 450 Kč jako náhradu hotových výdajů zástupce za tyto 2 uvedené úkony právní služby dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, přičemž odměna advokáta, jakož i náhrada hotových výdajů, byly navýšeny o 21 % DPH (1 155 Kč).

23. Náklady odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinen učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.