57 CO 43/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Ilony Lövyové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený obecným zmocněncem titul jméno příjmení bytem adresa o zaplacení 14.424,53 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 10. 2021, č. j. 10 C 60/2020-73,

I. Odvolání žalobkyně proti výroku II., pokud byla žaloba zamítnuta co do částky 684,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 10. 2019 do zaplacení, se odmítá.

II. Ve výroku I. a ve výroku II., pokud byla žaloba zamítnuta co do zákonných úroků z prodlení z částky 11.115,06 Kč za dobu od 18. 10. 2019 do 9. 12. 2019, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Ve výroku II., pokud byla žaloba zamítnuta co do částky 11.115,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 12. 2019 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11.115,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 12. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2.695 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.048 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o žalobě, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 2.624,96 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 10. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 11.799,56 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 10. 2019 do zaplacení (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 1.944 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a namítá odvolací důvody uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), g) o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasí se závěry uvedenými v bodě 7. napadeného rozhodnutí, že žalobkyně měla vědět, že k neoprávněnému odběru dochází v odběrném místě již v době ukončení smlouvy nájemce v daném odběrném místě, tedy od 12. 10. 2018 s tím, že pohledávka z titulu neoprávněného odběru existovala, vznikala průběžně každým dnem od ukončení smluvního vztahu a že žalobkyně měla povědomost o tom, kdo je dlužníkem. Žalobkyně uvádí, že nemohla předvídat, jaký bude v době zpřístupnění odběrného místa stav elektroměru. To lze zjistit až kontrolou. Počátek neoprávněného odběru je datován dnem po ukončení smlouvy s posledním zákazníkem v předmětném odběrném místě. Poté byl vystaven pracovní příkaz na demontáž elektroměru. Jelikož opakovaně nedošlo ke zpřístupnění odběrného místa na základě ust. § 49 odst. 6 energetického zákona, a to ani přes zaslanou písemnou výzvu, nemohl být pracovní příkaz na demontáž elektroměru proveden. Jelikož se nejednalo o elektroměr s dálkovým odečtem a průběhovým měřením, bylo stav nutno zjistit přímo z číselníku na elektroměru. V řízení bylo prokázáno, že nebytové prostory nebyly v době neoprávněného odběru užívány. Poslední zákazník žalobkyni sdělil, že po ukončení smlouvy nemohl žalobkyni odběrné místo zpřístupnit, neboť prostory předal majiteli nemovitosti (žalovanému) a doložil předávací protokol se stavem elektroměru ke dni 12. 10. 2018, který byl poté podkladem pro následné vyúčtování neoprávněného odběru. Demontáž elektroměru byla provedena až 9. 9. 2019, na místě bylo zjištěno, že odběrné místo bylo nepřístupné, nacházelo se v rozvodně ve [číslo] nadzemním podlaží, elektroměr byl řádně zapojen a registroval spotřebu, která se však lišila od spotřeby při ukončení smlouvy s předchozím vlastníkem. Žalobkyně nemohla předpokládat, že v odběrném místě dochází k neoprávněnému odběru zvlášť, když odběrné místo bylo prázdné a nevykazovalo známky využívání. Neplatí zde presumpce neoprávněného odběru. Skutečnost, že v odběrném místě došlo k neoprávněnému odběru, žalobkyně zjistila až při provedené demontáži dne 9. 9. 2019, tedy po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek. Navíc je zde situace, že žalovaný nebytové prostory neužíval a poměrně nízká spotřeba neoprávněného odběru ve výši 527 kWh svědčí o tom, že ten mohl být poveden až na konci období neoprávněného odběru. Žalobkyně proto nemohla přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení, neboť neoprávněný odběr byl zjištěn a postaven najisto až po uplynutí lhůty pro podání přihlášek věřitelů. Žalobkyně v době vydání rozhodnutí o úpadku žalovaného a během lhůty pro přihlášení pohledávek věřitelů neměla a nemohla mít vůbec znalost o probíhajícím neoprávněném odběru. Pohledávky vzniklé po zahájení insolvenčního řízení, popř. po rozhodnutí o úpadku, lze soudně vymáhat bez omezení, neboť nepatří do probíhajícího insolvenčního řízení, jedná se tak o nově vzniklou pohledávku, která je na probíhajícím insolvenčním řízení nezávislá, je třeba tuto novou pohledávku uplatnit v nové žalobě. Ustanovení § 140c zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, zahájení sporu o takové pohledávce (části pohledávky) nebrání, zakazuje je jen ohledně pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují podle § 170 insolvenčního zákona. V řízení bylo prokázáno, že žalovaným v době neoprávněného odběru nebyla uzavřena žádná smlouva na dodávky elektřiny do odběrného místa. Žalovaný v řízení tvrdil, že předmětné nebytové prostory předal insolvenčnímu správci až dne 20. 9. 2019, tedy po zjištění neoprávněného odběru dne 9. 9. 2019, a s ohledem na dobu předání se nemůže jednat o náklady spojené se správou a údržbou majetkové podstaty úpadce. Pro úplnost dodává, že žalovanému bylo schváleno oddlužení. Žalobkyně má za to, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, když své rozhodnutí opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2881/2019 a 29 Cdo 49/2013 (zde šlo o užívané odběrné místo, kde byl smluvní vztah a dodávky ukončen pro nezaplacení a energie zde byla průběžně odebírána, druhý judikát řeší odlišnou situaci). Žalobkyně má za to, že v tomto případě jde o novou pohledávku, kterou lze vymáhat žalobou, neboť k okamžiku nastalých účinků rozhodnutí o úpadku ještě neexistovala (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017). Dále žalobkyně dokládá rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 27 Co 54/2021-31, k otázce, pokud by pohledávka vznikla v mezidobí od okamžiku rozhodnutí o úpadku do okamžiku uplynutí lhůty k podávání přihlášek. Dle žalobkyně není aplikace zákazu zahájení nového soudního řízení vyjádřeného v citovaném § 140c insolvenčního zákona v tomto případě dána a naopak je zde nezbytné umožnit žalobkyni, jakožto věřiteli, domáhat se této nové (v době až po přihlášení úpadku vzniklé) pohledávky v civilním soudním řízení žalobou. V případě jiného výkladu dotčeného ustanovení, dovozujícího i pro věřitele, jejichž pohledávky vznikly až v mezidobí po rozhodnutí o úpadku žalovaného, avšak ještě před uplynutím lhůty k podávání přihlášek, povinnost přihlásit takovou pohledávku v insolvenčním řízení při současném vyloučení možnosti jejího uplatnění v civilním řízením soudním, by faktická lhůta k přihlášení dotčené pohledávky do daného insolvenčního řízení byla v takovém případě z povahy věci nutně kratší, než je zákonem stanovená lhůta 2 měsíců. V důsledku toho by tak danému věřiteli nebyla zajištěna shodná možnost uplatnění své pohledávky v insolvenčním řízení ve srovnání s ostatními věřiteli. Takový přístup by znamenal nerovné znevýhodněné postavení dotčených věřitelů, jenž je v rozporu se základními zásadami, na nichž insolvenční řízení spočívá (viz § 5 písm. a), b) insolvenčního zákona. Při aplikaci § 140c insolvenčního zákona o zákazu zahájení nového soudního řízení i o takové pohledávce by tento postup mohl vést k praktické nemožnosti věřitele uplatnit své právo. Odvoláním se domáhá změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný. Uvedl, že trvá na svém stanovisku, že není ve věci pasivně legitimovaný, neboť je v insolvenčním řízení. Ode dne zjištění úpadku dlužníka, tj. 2. 5. 2019, měl dispoziční právo k majetku pouze jeho insolvenční správce, stejně tak i po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Pokud žalobkyně odkazuje na fakturu [číslo] ze dne [datum], splatnou [datum], znějící na částku ve výši 14.424,53 Kč, tu žalovaný předal svému insolvenčnímu správci [titul] [jméno] [příjmení] při předávání nemovitého majetku dne [datum]. Protože faktura byla splatná až [datum], tedy v období po zjištění úpadku dlužníka, jedná se o závazek k sepsané majetkové podstatě dlužníka, a musí být pohledávkou uplatněnou za majetkovou podstatou u insolvenčního správce. Dále se žalovaný domnívá, že pohledávka musí být rozdělena na dvě samostatné pohledávky, a to na pohledávku za období do [datum] a období od [datum]. Část pohledávky od [datum] do [datum] v délce 200 dnů (60,42 % z celkové délky, odběr 331 dnů) měla být uplatněna v přihlášce do insolvenčního řízení dlužníka u [název soudu] č. j. [insolvenční spisová značka] ve lhůtě do [datum], a to jako přihláška podmíněná nesplatná s uvedením, že bude vyčíslena po předání elektroměru insolvenčním správcem. Žalobkyně věděla z insolvenčního rejstříku, že dlužník je v úpadku a kdy končí lhůta pro uplatnění přihlášek pohledávek. Protože tuto pohledávku žalobkyně neuplatnila v insolvenčním řízení, nelze ji vymáhat soudní cestou.

4. Dle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

5. Dle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

6. Předmětem řízení před okresním soudem byly dva samostatné nároky na zaplacení částky 3.309,47 Kč za neoprávněný odběr elektřiny a 11.115,06 Kč za náklady vynaložené na zjišťování neoprávněného odběru, tedy jedná se objektivní kumulaci dvou nároků.

7. Odvolací soud odvolání žalobkyně proti výroku II., pokud jím žaloba byla zamítnuta co do částky 684,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 10. 2019 do zaplacení, odmítl dle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť odvolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Nárok 684,50 Kč ve spojení s nárokem, ohledně něhož bylo řízení zastaveno ve výroku I. (tj. 2.624,96 Kč), v součtu nedosahuje částky 10.000 Kč.

8. Jelikož odvolání není přípustné jen proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10.000 Kč, byla předmětem přezkumu odvolacího řízení částka 2. 624,96 Kč (výrok I.), neboť výrok I. je svou povahou procesním usnesením.

9. Odvolací soud podle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. přezkoumal výrok I., výrok II. ve vztahu k nároku 11.115,06 Kč, a související výrok o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen ve vztahu k nároku o zaplacení 11.115,06 Kč.

10. Okresní soud zjistil správně skutkový stav s tím, že odvolací soud ještě doplnil pro potřeby svého rozhodnutí (s ohledem na jiný právní názor ohledně částky 11.115,06 Kč) dokazování a zjistil -) z upomínky ze dne [datum], že žalovaný byl opakovaně vyzván k zaplacení částky celkem 14.424,53 Kč do 7 dnů od doručení výzvy, současně mu byla zaslána faktura [variabilní symbol], -) z faktury [variabilní symbol], že předmětem fakturace byla náhrada škody za neoprávněný odběr ve výši 2.720,19 Kč, náklady na zjišťování neoprávněného odběru 9.186 Kč, daň z elektřiny 14,91 Kč, tj. celkem 11.921 Kč a k tomu 21% DPH 2.503,43 Kč, tj. celkem 14.424,53 Kč. Faktura byla žalovanému doručena společně s upomínkou ze dne [datum] uložením u pošty do [datum], -) z dodejky České pošty, že shora označené písemnosti byly žalovanému žalobkyní doručovány na jeho adresu v [obec], [ulice a číslo], písemnost byla žalovanému uložena u pošty do [datum], žalovaný si písemnost nevyzvedl, -) z rámcové smlouvy o poskytování služeb v oblasti řešení netechnických ztrát a neoprávněných odběrů v distribuční soustavě, že žalobkyně jako objednatel a [právnická osoba] jako účastník sdružení nebo vedoucí účastník řízení a NTL F jako dodavatel uzavřeli dne [datum] smlouvu o poskytování služeb v oblasti řešení netechnických ztrát a neoprávněných odběrů v distribuční soustavě, a to v souladu s ust. § 269 odst. 2 obchodního zákoníku a zákona o veřejných zakázkách s tím, že smlouva byla předmětem zadávacího řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdy objednatel vyhlásil dle zákona o veřejných zakázkách zadávací řízení na veřejnou zakázku„ poskytování služeb v oblasti řešení netechnických ztrát a neoprávněných odběrů v distribuční soustavě“ (zadávací řízení) a předmětná smlouva je uzavřena na základě výsledku zadávacího řízení s jedním dodavatelem; účelem smlouvy je kontrola odběrných míst odběratele za účelem řešení neoprávněných odběrů a technických ztrát elektřiny z distribuční soustavy objednatele; předmětem smlouvy je poskytování služeb v oblastech a) kontroly odběrných míst, řešení neoprávněných odběrů a netechnických ztrát elektřiny z distribuční soustavy objednatele, včetně zamezení netechnických ztrát elektřiny z distribuční soustavy objednatele a pokračování neoprávněných odběrů a c) projednání výstupů z kontroly odběrných míst se zákazníkem, tj. služeb, ve smyslu a za podmínek uvedených v této smlouvě s tím, že objednatel vyzve dodavatele k poskytnutí služeb objednávkou učiněnou v souladu s touto smlouvou; cena za každý typ služby je uvedena v příloze [číslo] smlouvy, přičemž ceny uvedené v příloze [číslo] již v sobě zahrnují veškeré náklady dodavatele spojené s plněním dle této smlouvy, zejména dobu přípravy, dopravu, čas strávený na cestě, cestovní náklady, vlastní řešení, projednání výstupů z kontroly odběrného místa se zákazníkem, zpracování výstupů včetně fotodokumentace a audiovizuální záznamu, atd. -) z přílohy [číslo] ke smlouvě a oznámení dodavatele o úpravě ceny dle rámcové smlouvy o poskytování služeb v oblasti řešení netechnických ztrát a neoprávněných odběrů v distribuční soustavě [číslo] ze dne [datum], platné od [datum], že [právnická osoba] oznámila žalobkyni, že příloha [číslo] ceník služeb k rámcové smlouvě se s účinností od [datum] v celém rozsahu mění na nové znění, jež je obsažené v příloze tohoto oznámení o úpravě ceny dle rámcové smlouvy, přičemž dle ceníku služeb pak cena bez DPH za„ kontrolu odběrného místa - neoprávněný odběr je zjištěn - odběr s měřícím zařízením, bez platného smluvního vztahu-NOSI“ činí činí 9.186 Kč bez DPH.

11. Odvolací soud odkazuje na skutkový závěr okresního soudu a dále doplňuje, že výzva k plnění v podobě faktury se žalovanému dostala do sféry dispozice [datum] s tím, povinnost k zaplacení byla stanovena do [datum], od [datum] je v prodlení s plněním peněžitého dluhu. Žalobkyně vynaložila náklady na zjištění neoprávněného odběru ve výši 9.186 Kč bez DPH, 11.115,06 Kč s DPH.

12. Okresní soud správně zastavil řízení o zaplacení částky 2.624,96 Kč (výrok I.). Odvolací soud souhlasí s právním posouzením okresního soudu, který správně uzavřel, že pohledávka z titulu neoprávněného odběru za období před zjištěním úpadku a prohlášením konkursu na majetek žalovaného do uplynutí lhůty k podání přihlášek do insolvenčního řízení, není projednatelná a řízení musí být dle ust. § 141a insolvenčního zákona zastaveno. Odvolací soud nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že jde o novou pohledávku, kterou lze vymáhat žalobou, neboť k okamžiku účinků rozhodnutí o úpadku ještě neexistovala. Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019, který řešil obdobnou situaci jako je v této věci a dospěl k závěru, že v případě nároku na náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie podle zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v době předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka (škůdce), respektive před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku, je dán důvod pro zastavení řízení podle ustanovení § 141a insolvenčního zákona.

13. Podle názoru odvolacího soudu není podstatné, jestli bylo či nebylo pokračováno v neoprávněném odběru (jak namítá žalobkyně), podstatné je, že se jedná o nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie podle zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v době předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka.

14. Ohledně nároku na náhradu nákladů vynaložených na zjištění neoprávněného odběru ve výši 11.115,06 Kč odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení než okresní soud, a to že žalovaný je ohledně tohoto nároku vzniklém po uplynutí lhůty k podání přihlášek v insolvenčním řízení pasivně legitimován.

15. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019, pro pohledávku (část pohledávky), která vznikla až po rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, a která zároveň není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona, platí, že ač nejde o pohledávku dle § 170 insolvenčního zákona, jde i tak o pohledávku (část pohledávky), která je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (v této věci žalovaného) (srov. R 54/2012). Ustanovení § 140c insolvenčního zákona zahájení sporu o takové pohledávce (části pohledávky) nebrání (zakazuje je jen ohledně pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují podle § 170 insolvenčního zákona). Obdobný závěr plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017.

16. V projednávané věci vznikla pohledávka ve výši 11.115,06 Kč až po uplynutí lhůty k podání přihlášek do insolvenčním řízení žalovaného, neboť ke vzniku předmětné pohledávky došlo nejdříve dne [datum], kdy došlo k demontáži elektroměru, tedy až po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek (tj. [datum]).

17. Jelikož se jedná o pohledávku, která vznikla až po rozhodnutí o úpadku, resp. po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek v insolvenčním řízení, a která zároveň není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona, platí, že ač nejde o pohledávku dle § 170 insolvenčního zákona, jde o pohledávku, která je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Ust. § 140c insolvenčního zákona zahájení sporu o takové pohledávce nebrání (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017).

18. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žaloba ohledně tohoto nároku je důvodná, když žalobkyně správně podala žalobu proti dlužníku, který je ve věci pasivně legitimován, neboť se nejedná o pohledávku za majetkovou podstatou.

19. Pokud jde o výši uplatněné pohledávky, ta byla v řízení prokázána. Požadovaná částka nákladů odpovídá položce„ kontrola odběrného místa - neoprávněný odběr je zjištěn - odběr s měřícím zařízením, bez platného smluvního vztahu“, tj. 9.186 Kč bez DPH, tato částka odráží obvyklé náklady na zjištění a odstranění neoprávněného odběru tohoto typu, které nelze hodnotit jako nepřiměřené nebo jakkoli excesivní, když žalobkyně zvoleným postupem cestou vyhlášení veřejné zakázky vyvinula snahu dosáhnout maximálně hospodárného a efektivního řešení této problematiky a je zřejmé, že by na tomto poli u jiného subjektu nedosáhla ceny za služby výrazně nižší. Náklady na prokazování zcela přesné výše skutečných nákladů, např. znaleckým posudkem by byly neúměrně vysoké a zcela postačuje jejich stanovení cestou zákona o veřejných zakázkách, přičemž nelze přehlédnout, že rozsáhlé a finančně náročné dokazování by znamenalo další finanční zatížení žalovaného. Jelikož žalobkyně tyto náklady zaplatila a dle názoru odvolacího soudu má nárok na DPH, neboť 21 % DPH je součástí vzniklé škody, která žalobkyni v důsledku protiprávního jednání vznikla, změnil odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. výroku ohledně částky 9.186 Kč s DPH, tj. 11.115,06 Kč dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaného zavázal zaplatit 11.115,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum], neboť žalovaný byl řádně vyzván k zaplacení této částky až upomínkou ze dne [datum], kdy mu současně byla doručena i faktura představující řádnou výzvu k plnění s tím, že do jeho dispozice se upomínka i faktura dostaly dne [datum]. Žalovaný byl vyzván, aby žalovanou částku zaplatil do 7 dnů od doručení výzvy, tj. do [datum], a od [datum] se dostal do prodlení a je proto povinen žalobkyni zaplatit zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., jehož výše je stanovena v ustanovení § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu v souladu s § 219 o. s. ř. potvrzen ve výroku II., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do zákonných úroků z prodlení z částky 11.115,06 Kč za dobu od [datum] do [datum] (viz výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

21. S ohledem na to, že došlo ke změně rozsudku okresního soudu, odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení dle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

22. Žalobkyně byla zcela procesně úspěšná, pokud jde o nárok na zaplacení 11.115,06 Kč (77 % z celkově uplatněné částky) a zcela procesně neúspěšná pokud jde o nárok na zaplacení 3.309,47 Kč (23 % z celkově uplatněné částky). Jelikož šlo o dva samostatné nároky, žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení 77% účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 4.081 Kč (tj. osm režijních paušálů po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za sepis žaloby, písemné výzvy k plnění, za přípravu ke třem jednáním a za účast u těchto jednání, náhrada cestovného ke třem jednáním u okresního soudu ve výši 681 Kč a 1.000 Kč za zaplacený soudní poplatek), tj. 3.142 Kč. Žalovaný má právo na 23% účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 1.944 Kč (tj. šest režijních paušálů po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za sepis dvou vyjádření, přípravu ke třem jednáním a za účast u těchto jednání, a náhrada cestovného ve výši 144 Kč), tj. 447 Kč. Rozdíl těchto částek (3.142 Kč a 447 Kč) ve výši 2.695 Kč je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se řídil stejnou úvahou jako u náhrady nákladů řízení před okresním soudem, tedy že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení 77% z částky 1.600 Kč představující účelně vynaložené náklady odvolacího řízení (1.000 Kč za soudní poplatek a dva režijní paušály po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), tj. 1.232 Kč. Žalovaný má právo na 23% účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve výši 802 Kč (dva režijní paušály po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, a náhrada cestovného 202 Kč veřejnou dopravou z [obec] do [obec] a zpět), tj. 184 Kč. Rozdíl těchto částek ve výši 1.048 Kč je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř.