57 Co 66/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: Jméno žalobce A , IČO IČO žalobce B sídlem Adresa žalobce B proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení neúčinnosti právního jednání k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2025, č. j. 16 C 218/2018-290

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 249 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud určil, že darovací smlouva uzavřená dne , datum, mezi manžely , jméno FO, , nar. , datum, , a , jméno FO, , nar. , datum, jako dárci a žalovaným jako obdarovaným, jejímž předmětem byla bytová jednotka č. , číslo, v budově č. p. , číslo, na pozemku parc. č. , hodnota, , včetně spoluvlastnického podílu v rozsahu , číslo, na společných částech budovy č. p. , číslo, na parc. č. , hodnota, a na pozemku parc. č. , hodnota, , vše zapsáno na listech vlastnictví č. , hodnota, a , číslo, pro k. ú. , adresa, , je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I), současně žalovanému uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 5 683 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě smlouvy o hypotečním úvěru ze dne , datum, čerpal 432 000 Kč na úhradu členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. , číslo, v , adresa, , splácení této částky bylo stejného dne zajištěno zástavou nemovitostí, a to bytovou jednotku č. , číslo, v budově č. p. , číslo, na pozemku parc. č. , hodnota, , a spoluvlastnickým podílem v rozsahu 315/10000 na společných částech budovy č. p. , číslo, a na parc. č. , hodnota, , vše v k. ú. , adresa, , vše ve vlastnictví jeho rodičů , jméno FO, a , jméno FO, . Následně 26. 7. 2016 žalovaný čerpal další úvěr ve výši 85 000 Kč, jehož splácení bylo rovněž zajištěno zástavním právem ke stejným nemovitostem. Dne 1. 8. 2016 písemnou smlouvou, s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 29. 8. 2016, rodiče žalovaného převedli na žalovaného bezúplatně tyto nemovitosti, aniž by v této smlouvě bylo současně sjednáno jakékoliv protiplnění v podobě zřízení věcného břemene doživotního užívání nemovitostí, přestože rodiče žalovaného byt nadále užívají. Podle dárců motivem darování bylo to, že sestra žalovaného v roce 2001 získala dům po prarodičích, dále je vedla k darování možnost vyhnout se takto návštěvám bankovních ústavů v souvislosti s existující zástavní smlouvou. Dlužnice k darování přistoupila přesto, že neměla žádnou představu o tom, jakým způsobem žalobci uhradí vzniklou škodu, když byt byl jejím jediným hodnotným majetkem. , jméno FO, totiž ke dni 11. 8. 2025 nevlastní žádnou jinou nemovitost, ani žádný jiný hodnotný majetek, jejím jediným příjmem je důchod v současné době ve výši 19 049 Kč měsíčně, žije s manželem, který je rovněž důchodce. Žaloba žalobce ve věci byla podána 8. 8. 2018. Žalobce přitom má vůči , jméno FO, pohledávku ve výši 98 131 Kč a ve výši 1 856 555 Kč, které vyplývají z výroků o její povinnosti nahradit žalobci škodu způsobenou jejím trestním jednáním spočívajícím v přisvojení si cizí věci, za něž byla uznána vinnou společně s , jméno FO, jednak rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, , který nabyl právní moci dne , datum, , jednak rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, , který vůči ní nabyl právní moci dne , datum, .

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 589 odst. 1, 2, § 590 odst. 1 písm. c) a § 594 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Pokud nemovitosti byly dlužnicí a jejím manželem převedeny na žalovaného s právními účinky vkladu práva ke dni 29. 8. 2016 a žaloba byla podána u soudu dne 8. 8. 2018, odpůrčí žaloba byla podána v zákonem stanovené lhůtě dvou let od převodu nemovitostí na žalovaného, přičemž v řízení byla dána jak aktivní, tak pasivní legitimace účastníků, neboť žalobce je věřitelem, který má pro svou pohledávku vůči dlužníkovi exekuční titul a žalovaným je osoba, v jejíž prospěch byl zkrácen majetek dlužníka. Současně hodnota majetku dlužníka je menší ve srovnání se stavem před tímto jeho jednáním a dlužník nemá dostatek jiného majetku, na kterém by bylo možno se uspokojit. Okresní soud přitom vyloučil aplikaci § 591 o. z. s tím, že jelikož žalovaný a dlužnice byli osobami blízkými (jednalo se o matku a syna), přichází do úvahy aplikace § 590 odst. 1 písm. c) o. z., přičemž důkazní břemeno v tom smyslu, aby bylo prokázáno, že úmysl zkrácení nemohla v době realizace právního jednání osoba blízká rozpoznat, přechází v daném případě právě na osobu blízkou. Podle výsledků provedeného dokazování okresní soud konstatoval, že zejména výpověďmi rodičů žalovaného bylo prokázáno, že žalovaný o trestním stíhání své matky nebyl zpočátku informován, dozvěděl se o něm nejdříve v roce 2017. Skutečné období vědomosti žalovaného o tomto trestním stíhání se však v řízení prokázat nepodařilo, když žalovaný ve věci jako účastník odmítl vypovídat. Soud uzavřel, že domněnku svědků o vědomosti žalovaného o těchto rozhodných skutečnostech nelze zaměňovat s faktickou vědomostí prokázanou výpovědí účastníka řízení, neboť nelze vyloučit, že se žalovaný mohl dovědět o trestním stíhání své matky a jejím úmyslu zkrátit uspokojení věřitele darováním jediného hodnotného majetku žalovanému i jiným způsobem. Obrana žalovaného, že důvodem darování nemovitostí žalovanému byla i skutečnost, že v roce 2016 došlo k refinancování hypotečního úvěru poskytnutého žalovanému – především otec žalovaného neměl zájem vyřizovat v bance další formální náležitosti týkající se zástavy – nemůže obstát, když bylo prokázáno, že poslední listina, která byla ze strany svědků podepsána v souvislosti s hypotečním úvěrem byla ze dne , Anonymizováno, , tedy 5 dnů před podpisem darovací smlouvy. Pokud svědci dále vypověděli, že k darování došlo i z důvodu příslibu rodičů kompenzovat žalovanému nabytí jiných nemovitostí sestrou žalovaného od prarodičů v roce 2001, pak sám žalovaný tvrdil, že se domníval, že nemovitosti získá až po úmrtí svých rodičů a nebylo věrohodně vysvětleno, proč se svědci rozhodli darovat žalovanému nemovitosti mnohem dříve. Soud dále poukázal na to, že pochybnosti vyvolává i to, že sestra žalovaného nabyla nemovitosti po svých prarodičích již v roce 2001, avšak k určité „rodinné kompenzaci“ žalovaného došlo právě v roce 2016, tedy ve chvíli, kdy byla v rámci trestního řízení prokázána rozsáhlá majetková škoda způsobená , jméno FO, . Postoj žalovaného k důvodům a pohnutkám svých rodičů tedy nebyl žádným způsobem objasněn. Přitom podle výsledků provedeného dokazování vazby mezi rodiči a žalovaným byly velmi těsné, vídali se a navštěvovali každý týden, žalovaný musel zaznamenat, že jeho matka jezdila na výlety, dovolené a prodloužené víkendy s , jméno FO, , ačkoliv tyto pobyty musely být spojeny s finančními výdaji přesahujícími příjmy jeho matky. Žalovaný se navíc ani při uzavření smlouvy neptal na žádné skutečnosti, které by se týkaly aktuální finanční situace rodičů, případně jejich dluhů a závazků. Přestože nová právní úprava u blízké osoby nevyžaduje náležitou pečlivost a je dána nižší míra vědomosti a odpovědnosti této osoby ve srovnání s předchozí právní úpravou, nadále musí osoba blízká v řízení prokázat, že úmysl zkrácení nemohla v době realizace právního jednání rozpoznat. Okresní soud uzavřel, že žalovaný v tomto směru důkazní břemeno neunesl, neboť neprokázal, že úmysl své matky zkrátit majetek nemohl v době realizace právního jednání rozpoznat. Ve vztahu k dalším námitkám žalovaného okresní soud uvedl, že v průběhu řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že pohledávka žalobce za dlužníkem v celém rozsahu ke dni rozhodnutí zanikla, případně, že dlužník v mezidobí nabyl majetek, na kterém by se mohl věřitel hojit. Námitky žalovaného, že se sám žalobce ve vztahu k majetku státu nechoval jako řádný hospodář a nevymáhal svou pohledávku i vůči spoluobžalované , jméno FO, , jsou právně bezvýznamné a nemohou mít vliv na posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Veden těmito důvody okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Rozsudek napadl zcela. Odvolací argumentací fakticky brojil proti tomu, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a současně věc nesprávně právně posoudil. Pokud je podstatou sporu posouzení otázky, zda žalovaný věděl nebo musel vědět o úmyslu své matky zkrátit věřitele, provedené důkazy takový závěr nepodporují. Z dokazování naopak vyplynulo, že žalovaný neměl informace o trestné činnosti své matky, ani o existenci jejích závazků vůči žalobci. Rodiče žalovaného dlouhodobě vedli běžný způsob života, nepodnikali, nebyli zatíženi exekucemi ani jinými veřejně zjistitelnými projevy finančních potíží. Nebyly tak zjištěny žádné okolnosti, které by mohly u žalovaného vyvolat důvodné podezření na existenci významných dluhů či protiprávní jednání jeho matky. Současně bylo prokázáno, že trestná činnost matky žalovaného probíhala utajeně po delší dobu a nebyla známa ani nejbližším rodinným příslušníkům. Četnost rodinných kontaktů sama o sobě nemůže odůvodnit předpoklad jeho vědomosti o trestné činnosti matky nebo o jejích dluzích. Proto navrhl změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce se v rámci vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, dodal, že rozsudek považuje za věcně správný a odvolání žalovaného za zcela nedůvodné, jeho odvolací argumenty byly uplatněny již před soudem prvního stupně a tento se s nimi řádně vypořádal.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce, který měl ke dni rozhodnutí okresního soudu vůči matce žalovaného pohledávku na náhradě škody, přiznanou pravomocným rozhodnutím soudu, se podanou žalobou domáhal určení, že jednání matky žalovaného jako dlužnice a jejího manžela v podobě uzavření darovací smlouvy , datum, s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí k 29. 8. 2016, kterou byly nemovitosti specifikované v bodě 1 odůvodnění tohoto rozsudku spadající do jejich společného jmění převedeny do vlastnictví žalovaného, je vůči němu právně neúčinné, neboť zkracuje uspokojení jeho pohledávky za dlužnicí.

8. Žalovaný procesní obranu staví na argumentech, že o dluhovém zatížení matky v době uzavření smlouvy nevěděl, nemovitosti mu byly darovány pro zjednodušení stavu, kdy sloužily jako zástava k jeho hypotečnímu úvěru, navíc tím současně bylo kompenzováno, že jeho sestra získala v roce 2001 jiný rodinný majetek.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, kdy rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz].

10. S ohledem na skutečnost, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, , ke zrušení výroku o vině a celého výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, , ve spojení s usnesením Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, , bylo před odvolacím soudem doplněno dokazování o tento rozsudek, z něhož vzal odvolací soud za prokázáno, že tímto byla nově matce žalovaného , jméno FO, uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody 3 041 763 Kč, a to společně a nerozdílně s , jméno FO, ; předmětný rozsudek vůči matce žalovaného nabyl právní moci 18. 4. 2026 a téhož dne se stal i vykonatelným. Z této listiny je tak možno učinit skutkové zjištění, že žalobce má nadále ke dni rozhodování odvolacího soudu proti matce žalovaného vykonatelnou pohledávku.

11. Podle § 589 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (odstavec 1). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba) [odstavec 2].

12. Podle § 591 o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

13. Odvolací soud má předně za to, že okresní soud správně posoudil otázku věcné legitimace účastníků v řízení, jakož i včasnost podané žaloby, když lhůty k podání odporu se počítají od dokončení odporovatelného právního jednání, přitom skládá-li se právní jednání z obligační a dispoziční části, pak je rozhodující dokončení jednání dispozičního (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000). Svou povahou se jedná o hmotněprávní prekluzivní lhůtu, což s sebou nese, že žaloba či námitka věřitele musí být nejpozději poslední den lhůty uplatněna u soudu. Nicméně soud prvního stupně ve vztahu k samotné odporovatelnosti neaplikoval správné zákonné ustanovení, když věc namísto dle § 591 písm. d) o. z. posoudil podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

14. Podstatou odpůrčího práva v subjektivním smyslu je oprávnění věřitele uspokojit se z toho, co odporovaným jednáním ušlo z dlužníkova majetku. Odpůrčí právo věřitele se neobejde bez naplnění tří základních předpokladů, které vyplývají z § 589 odst. 1 věty prvé o. z. a jsou jimi a) existence vykonatelné pohledávky věřitele vůči dlužníkovi, b) právní jednání dlužníka, které c) zkracuje uspokojení věřitele. Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64/2002 Sb. rozh. obč.; uvedené závěry se prosadí i v současných právních poměrech).

15. Tyto obecné předpoklady odpůrčího práva se uplatní vždy; k nim pak přistupují předpoklady zvláštní, uvedené v jednotlivých skutkových podstatách dle § 590 a 591 o. z., které vymezují podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání. Zatímco § 590 odst. 1 o. z. obsahuje skutkové podstaty, při jejichž naplnění se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, aniž by stanovilo, zda se tyto skutkové podstaty uplatní pro právní jednání úplatná nebo bezúplatná (§ 590 odst. 2 o. z. stanovuje speciální skutkovou podstatu pro dlužníkovo mrhání majetkem na základě kupní či směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana v jeho jednání mrhání majetkem poznat), § 591 o. z. stanovuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání. Vzájemný vztah § 590 a § 591 o. z. je nutné posoudit pomocí výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali (tj. že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné), z čehož vyplývá, že § 590 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, neboť speciální právní úprava neúčinnosti bezúplatných právních jednání v § 591 o. z. vylučuje použití obecnějšího § 590 o. z. na případy zkracujících bezúplatných právních jednání. Osoba obohacená bezúplatným právním jednáním se proto nemůže úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a ani znám být nemusel (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018).

16. Ve vztahu k existenci vykonatelné pohledávky žalobce vůči matce žalovaného odvolací soud s ohledem na částečnou korekci skutkového závěru uvedenou v bodě 10 odůvodnění tohoto rozsudku uzavírá, že v řízení bylo na jisto postaveno, že žalobce má vůči matce žalovaného vykonatelné pohledávky ve výších 98 131 Kč a 3 041 763 Kč z titulu náhrady škody.

17. Pokud jde o napadené právní jednání dlužnice, v dané věci se jednalo o písemnou smlouvu o převodu nemovitostí ve společném jmění dlužnice a jejího manžela na žalovaného, který je jejich synem s tím, že v textu smlouvy byl výslovně sjednán bezúplatný převod nemovitostí. Obecně odporovatelnost bezúplatných právních jednání není, na rozdíl od ostatních skutkových podstat odpůrčího práva, podmíněna zaviněním ani na straně dlužníka, ani žalovaného. Je rovněž nerozhodné, kdo vystupuje na straně žalovaného v tom směru, zda jde o osobu dlužníkovi blízkou či nikoli. Bezúplatnost jednání zakládá odpůrčí právo samo o sobě a ospravedlnění této skutkové podstaty je založeno na tom, že zájem na uspokojení pohledávky věřitele má přednost před zájmem žalovaného, který něco nabyl bezúplatně. Bezúplatné je takové právní jednání, při němž dlužník učiní majetkovou „oběť“, aniž by za to obdržel odpovídající protihodnotu. Nemusí přitom jít jen o darování, nýbrž i o jakákoliv jiná jednání, která nejsou vyvážena odpovídající hodnotou.

18. Za situace, kdy z předmětné darovací smlouvy nevyplývá zcela žádné protiplnění obdarovaného vůči dárcům a procesní argumentace žalovaného byla po celou dobu řízení budována pouze na tom, že nemovitosti mu byly darovány pro zjednodušení vyřizování záležitostí týkajících se zástavního práva, které bylo na těchto nemovitostech zřízeno za účelem zajištění jeho dluhů, a současně tímto došlo ke kompenzaci stavu, kdy jeho sestra obdržela darem v roce 2001 jiný rodinný majetek, nelze z těchto tvrzení ani nijak dovodit, že by se mělo jednat o úplatné právní jednání.

19. Pakliže se tedy jedná o bezúplatné právní jednání, s ohledem na procesní argumentaci žalovaného odvolací soud zvážil, zda v dané věci nepřichází do úvahy aplikace některé z výjimek stanovených v § 591 o. z., přitom s ohledem na poskytnutá obranná tvrzení by v úvahu přicházela toliko výjimka uvedená pod písm. d) o. z., tj. že bylo dlužnicí plněno na mravní závazek vůči žalovanému nebo s ohledem na pravidla slušnosti.

20. K předpokladům, za jakých přichází do úvahy aplikace této výjimky se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 29 Cdo 3369/2024, v němž uvedl, že dané zákonné ustanovení je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou a je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon ani výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování této otázky vycházet. Rozhodnutí o tom, že jsou splněny podmínky pro aplikaci § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka, je nutno ustanovení vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti, pročež tuto výjimku je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Toto ustanovení nelze interpretovat tak, že by jakékoli bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“.

21. Při posuzování otázky, zda jde o plnění, kterým bylo podle § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plněním podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).

22. Pojem „ohledy slušnosti“ je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Plnění, kterým bylo ve smyslu § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí jít o takový mravní závazek, který – stejně jako „ohledy slušnosti“ ‒ převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli, a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky [srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněný pod číslem 127/2019 Sb. rozh. obč., k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, uveřejněném pod číslem 5/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2025“)].

23. V poměrech dané věci je přitom zřejmé, že mělo-li by se jednat o mravní závazky dlužnice vůči žalovanému jako svému synovi, tvrzené závazky by nebyly ospravedlnitelné vůči žalobci v postavení poškozeného s nárokem na náhradu škody, které se dlužnice dopustila svou trestnou činností. Takové plnění vůči žalovanému navíc nebylo ani přiměřené majetkovým poměrům dlužnice, vycházeje ze zjištěného skutkového stavu o tom, že dlužnice nemá žádný jiný majetek a jejím jediným příjmem je důchod, tudíž poskytnutým plněním byla podstatně snížena hodnota aktiv majetku dlužnice. Je nutno zohlednit i to, že žalovaný naopak do současné doby předmětné nemovitosti sám ani neužívá, nebydlí v nich a má jinou možnost bydlení, zatímco právě dlužnice se svým manželem v nemovitostech nadále bydlí. S ohledem na všechny tyto okolnosti má odvolací soud za to, že takto poskytnutým plněním dlužnice skutečně primárně nesledovala vyhovění svému mravnímu závazku, ale činila tak zejména v úmyslu zbavit se svého majetku, aby zkrátila uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele.

24. Pokud byly žalovaným vzneseny argumenty postavené na tom, že žalobce jako věřitel se nespravedlivě hojí pouze na matce žalovaného a nečiní tak vůči další dlužnici, která společně s ní škodu žalobci způsobila, zřejmě opomíjí, že v rozsudku trestního soudu byla povinnost uložena oběma z nich jako společná a nerozdílná. Argumentace žalovaného tak v podstatě popírá princip solidarity dlužníků, kdy věřitel se skutečně může plně zhojit v souladu s § 1872 odst. 1 věta druhá o. z. na kterémkoliv ze solidárních dlužníků v plném rozsahu s tím, že pro jejich vzájemné vypořádání jsou pravidla v případě škody způsobené solidárně zavázanými osobami stanovená v § 2916 o. z.

25. Dalšími odvolacími námitkami žalovaného se pak již odvolací soud nezabýval, protože Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

26. Veden těmito důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně, tj. co do výsledku, správný potvrdil, když soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení a lhůtě k plnění. Ostatně, jak vyplývá ze Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, vzhledem k tomu, že výrok o nákladech řízení nebyl v odvolání žalovaného ani výslovně napaden, při potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé není dána potřeba měnit výrok o nákladech řízení, neboť z pohledu závislosti rozhodnutí o nákladech řízení na rozhodnutí o věci samé se nic nezměnilo.

27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce, který nebyl v řízení zastoupen, byl i v odvolacím řízení plně úspěšný, přičemž za tuto fázi jsou jeho účelně vynaložené náklady představovány jednak 900 Kč jako paušální náhradou za dva úkony v podobě přípravy na jednání odvolacího soudu a účast u tohoto jednání dle § 1 odst. 1, 3 písm. b), c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Výše tohoto úkonu pak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) činí 450 Kč. Vedle toho bylo žalobci přiznáno i 1 349 Kč jako náhrada za cestovné za cestu osobním vozidlem zn. , název, , RZ , SPZ, , o kombinované spotřebě 4,6 l/100 km při použití benzinu automobilového 95 oktanů ve vyhláškové ceně 34,70 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,90 Kč za 1 km jízdy při ujetí celkem 180 km z , adresa, do , adresa, a zpět dne 26. 5. 2026 (počítáno dle vzorce: počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km). Celkem tak bylo žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznáno 2 249 Kč, které byl žalovaný zavázán zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek nebyly odvolacím soudem shledány.