57 Co 7/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 500 Kč k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2024, č. j. 81 C 65/2023-57

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 10 500 Kč (představující žalobcem uhrazené výživné na žalovanou za období 10/2021 až 4/2022) (výrok I), současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je zletilou dcerou žalobce, výživné k ní bylo žalobci naposledy stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 30. 8. 2018, č. j. 25 P 144/2015-256, ve výši 1 500 Kč měsíčně, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2023, č. j. 81 C 490/2022-51, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2023, byla vyživovací povinnost žalobce k žalované pro období od 1. 4. 2022 do 31. 8. 2022 zrušena, když žalovaná k datu 31. 3. 2022 ukončila studium na střední škole. Žalobce v období od 10/2021 do 4/2022 uhradil na výživném na žalovanou v 10/2021 1 500 Kč, v 11/2021 5 000 Kč, v 12/2021 2 000 Kč, v 1/2022 1 500 Kč, v 2/2022 1 500 Kč a v 3/2022 1 500 Kč.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že pokud byla vyživovací povinnost žalobce k žalované upravena soudním rozhodnutím na 1 500 Kč měsíčně a tato byla následně rozsudkem soudu v souvislosti s jeho návrhem zrušena pro období od 1. 4. 2022 do 31. 8. 2022, bylo by možno z titulu vydání bezdůvodného obohacení nárok žalobce posuzovat pouze za měsíc duben 2022. Pokud žalobce výživné za předcházející měsíce platil, nejednalo se z jeho strany o plnění bez právního důvodu, případně plnění z právního důvodu, který odpadl, protože v období 10/2021 až 3/2022 jeho soudem stanovená povinnost nebyla zrušena. Za situace, kdy žalobce v řízení neprokázal, že by výživné za 4/2022 žalované zaplatil, žalovaná se na jeho úkor ani za 4/2022 bezdůvodně neobohatila. Porovnáním dokladů o provedených transakcích z účtu žalobce na účet žalované plyne, že ve zprávě pro příjemce žalobce zpravidla uvedl, že jde o platbu výživného a označil měsíc a rok. Pokud tedy v platbě ze dne 6. 3. 2022 ve výši 1 500 Kč uvedl „3/2022“, učinil platbu představující výživné za březen 2022. Okresní soud byl připraven poskytnout žalovanému poučení ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a vyzvat jej k navržení důkazů k prokázání jeho tvrzení o úhradě výživného za 4/2022, k jednání dne 25. 6. 2024 žalovaného řádně předvolal, tento se však k tomuto nedostavil a souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti, čímž se vzdal možnosti být ze strany soudu takto poučen.

4. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela. Odvolací argumentací fakticky brojil proti tomu, že byť připustil, že žalobou o zrušení své vyživovací povinnosti k žalované se domáhal jejího zrušení od 1. 4. 2022, žalovaná již od 9/2021 do školy bezdůvodně nedocházela a nepřipravovala se studiem soustavně a cílevědomě na své budoucí povolání. Nebyla tedy osobou potřebnou, pročež s ohledem na dostupnou judikaturu nelze po rodičích spravedlivě požadovat úhradu výživného. Soud nesprávně posoudil i to, že částka 1 500 Kč uhrazená v březnu 2022 byla výživným za březen 2022, neboť výživné měl podle původního rozhodnutí hradit k prvému dni měsíce dopředu. Pokud by soud sledoval bankovní transakce od účinnosti původního rozhodnutí, zjistil by, že od r. 2018 platil žalobce výživné dopředu vždy na následující měsíc. Žalovaná se navíc k žalobci chovala a chová v rozporu s dobrými mravy, nejeví o něj zájem, a to ani v době jeho nemoci.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení z důležitého důvodu.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 10 500 Kč, které od něj žalovaná přijala jako platby výživného v období 10/2021 až 4/2022 podle pravomocného rozsudku soudu, ačkoli v té době se bezdůvodně nepřipravovala studiem na své budoucí zaměstnání.

8. Žalovaná procesní obranu stavěla na argumentu, že v době do 30. 3. 2022 byla vedena jako studentka střední školy a plnila si své studijní povinnosti.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)].

10. Podle § 163 o. s. ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.

11. Přiznání výživného rozhodnutím soudu je typickým rozhodnutím, kterým byla stanovena povinnost k plnění opětujících se dávek splatných v budoucnu. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník v rámci úpravy výživného mezi rodiči a dětmi ve věci změny poměrů zletilých nestanoví ničeho, je nutno vycházet právě z obecných pravidel, respektu k pravidlu „clausula rebus sic stantibus“. Zákon v § 163 o. s. ř. stanoví pravidlo, že tyto rozsudky je možné změnit, jestliže se podstatně změnily poměry, které byly rozhodujícími při původním (předchozím) rozhodování, a jestliže proto úprava práv a povinností účastníků v nich obsažená již nemůže obstát. Jinak jsou ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. výroky pravomocných rozsudků pro účastníky řízení závazné a po uplynutí lhůty k plnění i vykonatelné, tj. povinnosti v nich uložené mohou být vymáhány, pokud osoba povinná podle rozsudku neplní, co jí je pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím uloženo. Ve vztahu ke změně nebo zrušení vyživovací povinnosti k zletilému dítěti v případě podstatné změny poměrů může být tato změna nebo zrušení učiněny toliko na návrh oprávněného (tzn. zletilého dítěte) nebo povinného (dotčeného rodiče). Soud je tímto návrhem vázán, a to i ve smyslu okamžiku, k němuž má být vyživovací povinnost zrušena nebo změněna.

12. Je přitom pravdou, že v § 913 o. z. je obecně doba trvání vyživovací povinnosti dána zásadně stavem odkázanosti dítěte na výživu ze strany svých rodičů, z čehož vyplývá, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá tak dlouho, dokud děti nejsou samy schopny se živit. Schopnost samostatně se živit bývá tradičně interpretována extenzivně jako schopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby (hmotné, kulturní, podle judikatury také bytové). Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2155/09, konstatoval, že vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. Z výše uvedeného tak plyne, že ve věci zániku vyživovací povinnosti by nebylo nutné zahajovat soudní řízení a vydávat rozsudek o zrušení vyživovací povinnosti, nicméně tento postup má uplatnění toliko za situace, kdy mezi stranami (rodičem a dítětem) není sporné, že vyživovací povinnost zanikla, resp. ke kterému dni. V daném konkrétním případě však o okamžiku zániku vyživovací povinnosti byl mezi žalobcem a žalovanou spor, žalovaná připustila, že za 4/2022 jí výživné nenáleží, současně však za tento měsíc byla vyživovací povinnost žalobce k ní zrušena rozsudkem soudu ve věci sp. zn. 81 C 490/2022 na základě žalobcem podané žaloby. Ohledně trvání vyživovací povinnosti v období 10/2021 až 3/2022 mezi účastníky spor byl a tento se nepodařilo odstranit ani v průběhu soudního řízení. Pokud tedy za toto období nebyla vyživovací povinnost žalobce k žalované rovněž zrušena rozhodnutím soudu [kdy v řízení nebylo ani tvrzeno, že by žaloba pro toto období byla ze strany žalobce vůbec u soudu podána a pokud žalobce podal žalobu o zrušení jeho vyživovací povinnosti od 1. 4. 2022 do budoucna, soud byl rozsahem tohoto návrhu vázán a nemohl přisoudit více (tzn. zrušit jeho vyživovací povinnost i za období předcházející tomuto datu), než bylo žalováno], původní rozhodnutí o určení jeho vyživovací povinnosti k žalované ve výši 1 500 Kč bylo i v tomto období závazné pro oba účastníky a vykonatelné, tj. žalobce měl vůči žalované vymahatelnou povinnost hradit jí měsíčně na její výživu 1 500 Kč a pokud žalovaná takové platby za dané období přijala, žádným způsobem se bezdůvodně na jeho úkor neobohatila. Právní závěr soudu prvního stupně je tak správný.

13. Stejně tak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v řízení žalobce neprokázal, že částku 1 500 Kč, která by představovala výživné za 4/2022, ve vztahu k němuž již neměl povinnost toto platit, žalované skutečně zaplatil. Okresní soud v tomto směru provedl pečlivé dokazování listinami předloženými žalobcem – jeho výpisy z účtu za rozhodné období, a zcela správně zjistil, že na jednotlivých výpisech za období od 10/2021 do 3/2022 je žalobcem ve zprávě pro příjemce označen měsíc a rok. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2940/2017, je prvotně na dlužníku, aby určil, který ze svých více dluhů plní a teprve v případě, jestliže této své možnosti nevyužije, aplikují se při určení, na který z více dluhů je plněno, zásady priority a proporcionality, které blíže rozvádí ustálená judikatura. Pokud tedy žalobce výslovně na příkazu k platbě ze dne 2. 10. 2021 uvedl, že jde o „výživné 10/2021, ze dne 31. 10. 2021, že jde o „výživné 11/2021“, ze dne 7. 12. 2021, že jde o „výž. 12/2021“, ze dne 2. 1. 2022, že jde o „Maja leden 2021“, ze dne 31. 1. 2022, že jde o „2/2022“ a ze dne 6. 3. 2022, že jde o „3/2022“, tímto určil, za který konkrétní měsíc danou konkrétní platbou výživné hradí. Za měsíc 4/2022 však žádný doklad o úhradě výživného k důkazu nepředložil a soud prvního stupně zcela správně vystavěl svoji argumentaci na tom, že uskutečnění platby určené na výživné za 4/2022 žalobce v řízení neprokázal a současně soudu znemožnil poskytnout mu poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., když se k jednání nedostavil a ani nepožádal o jeho odročení a soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

14. Vzhledem ke skutečnosti, že námitka žalobce, že výživné za žalované období je rovněž v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaná se k němu chovala nevhodně, nejeví o něj zájem, a to ani v době jeho nemoci, zazněla poprvé ze strany žalobce až v odvolání proti rozsudku, odvolací soud k těmto novým skutkovým tvrzením nemohl se zřetelem na režim tzv. neúplné apelace přihlížet, neboť nejde o žádný z případů, kdy to platná právní úprava obsažená v § 205 odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a) až e) dovoluje. Bylo na žalobci, aby skutečnosti, na nichž hodlá postavit svoji žalobu, uvedl před soudem prvního stupně a nabídl o nich důkazy. Tím, že se žalobce k jednání, při němž byl rozsudek ve věci vyhlášen, nedostavil, vzdal se i možnosti být dle § 119a odst. 1 o. s. ř., které ukládá soudu, aby (s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř.) účastníky přítomné při jednání poučil, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. (blíže srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2022, sp. zn. 11 Cmo 294/2001, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 61/2002).

15. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, na jehož zdůvodnění lze odkázat, byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrzen.

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná a žalobce by byl povinen zaplatit jí účelně vynaložené náklady odvolacího řízení. Za situace, kdy však žalované prokazatelně dle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.