57 Co 73/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované adresa pro doručování: Adresa žalované o vyklizení bytu k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 11. 2025, č. j. 38 C 134/2025-35

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 983 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta, advokáta se sídlem adresa.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost vyklidit byt č. hodnota v domě č. p. hodnota, na adrese adresa (dále jen „byt“), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a nahradit žalobci náklady řízení zaplacením 5 000 Kč (výrok II). Vyšel ze zjištění, že pro žalobce je v katastru nemovitostí evidováno vlastnictví bytu, nájemní smlouva ze dne datum byla uzavřena na dobu určitou od 1. 12. 2024 do 28. 2. 2025, která byla následně (další nájemní smlouvou) prodloužena do 30. 4. 2025. Žalobce vyzval žalovanou 7. 7. 2025 k vyklizení bytu s tím, že eviduje nedoplatky na nájmu a službách. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 126 odst. 1 a § 710 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že „žalované odpadl právní důvod užívání bytu uplynutím doby, na niž byl nájem sjednán…(p)o sjednané době nájmu tak žalovaná zasahuje do výkonu vlastnického práva žalobce a žalobce má právo na ochranu dle § 126 odst. 1 obč. zák.“ 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým rozsudek napadla zcela. Argumentovala, že byla diskriminována z důvodu svého mateřství. Je matkou 4 nezletilých dětí ve věku od 4 měsíců do 8 let. V domě byla dlouhodobě vystavena nepochopení a negativním reakcím ze strany ostatních obyvatel, přičemž pláč dětí nelze považovat za exces a porušení pravidel soužití. Protože to byl důvod pro neuzavření další nájemní smlouvy, jde o přímou diskriminaci podle § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), pročež se soud prvního stupně měl zabývat, zda ukončení nájemní smlouvy nebylo zatíženo diskriminačním motivem. Nájemní smlouva byla též uzavřena v rozporu s dobrými mravy. „Za rozporné s dobrými mravy je třeba považovat v tomto konkrétním případě zejména skutečnost, že žalobce přenesl negativní postoj ostatních obyvatel domu k přítomnosti malých dětí v bytě na žalovanou a zvolil vůči ní nejzazší možný zásah, a to neprodloužení nájemní smlouvy“, nájemní smlouva je absolutně neplatná. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za věcně správný a s jehož závěry se ztotožnil. Odvolací argumentaci nemá za důvodnou již proto, že je vybudovaná na novotách. Kromě toho, antidiskriminační zákon cílí na vztahy taxativně vyjmenované v § 1, tudíž v posuzované věci se nemůže aplikovat. Žalovaná a její přítel měli konflikty takřka se všemi sousedy. Některá jednání jsou předmětem přestupkových řízení. Konečně dodal, že ačkoliv žalovaná byt stále užívá, neplatí od března 2025 ničeho.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Žalobce se podanou žalobou domáhá, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit byt žalobce, který užívá, aniž by jí k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán.

6. Žalovaná se procesně bránila tak, že byla sousedkou „křivě obviněna a špiněna“, pročež s ní na základě nepravdivých informací žalobce neuzavřel další nájemní smlouvu (viz č. l. 28).

7. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení, pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat.

8. Jelikož nájemní smlouva byla uzavřena podle (nové) právní úpravy účinné k 1. 1. 2014 – k časové kolizi právních předpisů vůbec v posuzované věci nedošlo – aplikace předpisu účinného do 31. 12. 2013 v úvahu nepřichází.

9. Podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby jí vydal.

10. Přestože soud prvního stupně neaplikoval správný právní předpis, lze s ním souhlasit, že je namístě poskytnout žalobci ochranu vlastnického práva, do nějž žalovaná neprávem zasahuje, když nájem skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán [k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační a negatorní žaloby je založena na stejných principech, jako tomu bylo v rámci právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015, a proto lze vycházet z ustálené rozhodovací praxe relevantní předchozí právní úpravu vykládající (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98); rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz].

11. Argumentace žalované diskriminací pak není případná z vícero důvodů.

12. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze první jednání pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se v posuzované věci nestalo, a proto u prvního jednání konaného 11. 11. 2025 nemohla nastat zákonná koncentrace - soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Řízení bylo koncentrováno ve formě neúplné apelace, přičemž základní tvrzení o působnosti antidiskriminačního zákona (zda jej lze vůbec v posuzované věci aplikovat, tedy předmětem je právní vztah, který zákon reglementuje) nebyla do řízení vnesena.

13. Tvrzení, že by vlastník bytu nepronajímal svůj byt adresně konkrétním osobám, nýbrž jej nabízel za účelem nájmu bytu veřejnosti, schází, stejně jako upnutí k obecné charakteristice, často spojené s různými stereotypy a předsudky (základní idea zákazu diskriminace předpokládá, že s lidmi lze odlišně zacházet jen na základě jejich individuálních charakteristik, např. předchozí historie určitého člověka jako chronického neplatiče). Především pak nelze přehlédnout absenci smluvního přímusu. V daném případě došlo k zániku nájmu v důsledku běhu času.

14. Požadavek žalobce na vyklizení není uplatněn ani v rozporu s dobrými mravy a nepředstavuje ani zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.); 15. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatněn v rozporu s dobrými mravy, případně představuje zneužití práva má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, které je (byť přiměřeně) využitelné i v poměrech současné právní úpravy (k tomu, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018)]. O takovou situaci v posuzované věci vskutku nejde a ani (toliko) do koncentrace žalovanou tvrzené okolnosti nenaplňují mimořádný případ.

16. Pro zneužití práva je příznačné, že účastník jedná v mezích svého práva, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného sleduje poškození jiného účastníka. Jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek. Vyjádřeno jinak, v posuzované věci žalobce nezneužívá svého práva, tedy nechová se pozitivním právem zdánlivě dovoleně, jímž se ovšem snaží dosáhnout výsledku nedovoleného. Materiálně toto jednání (uplatnění reivindikační žaloby) nevede ke zřejmé křivdě [nejde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákona či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím)].

17. Rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé, tj. co do výsledku, správný, a proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Za dané situace se nákladovým výrokem nezabýval, neboť žádný z účastníků se jeho změny (nesprávnosti) nedomáhal – nepředestřel k tomu žádnou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 30).

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce byl úspěšný i v odvolacím řízení, přičemž za tuto fázi sestávají jeho účelně vynaložené náklady z odměny a paušální náhrady jeho zástupce, které za 3 úkony právní služby [§ 11 odst. 1 písm. a), k) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] činí podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 1 a 13 odst. 4 advokátního tarifu 8 250 Kč, což navýšeno o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty činí 9 983 Kč [{(3x2 300)+(3x450)}x1,21].

19. Pro úplnost lze k náhradě nákladů odvolacího řízení dodat, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je zásada úspěchu ve věci zakotvená v § 142 odst. 1 o. s. ř. Stanoví, že ten, kdo důvodně uplatnil nebo bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, který spor ztratil. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí sporného řízení musí soud přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. umožňující tuto zásadu v konkrétním výjimečném případě prolomit, ospravedlňují-li to důvody zvláštního zřetele hodné.

20. Ustanovení § 150 o. s. ř. tak slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby účastník, tedy žalobce, který důvodně uplatnil své subjektivní právo, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž tuto výjimku z obecného pravidla vykládá restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

21. Standardy konsolidovaného judikaturního výkladu shledávají rozhodná hlediska (důvody hodné zvláštního zřetele) v majetkových, sociálních a osobních poměrech v řízení neúspěšného účastníka, jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i v tzv. okolnostech případu, procesním chování stran, důvodech neúspěchu strany náhradově povinné a případně i v dalších konkrétní okolnostech (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 3448/11), předně se upínají k předprocesním okolnostem.

22. Odvolací soud tato rozhodná hlediska ve věci neshledal – nelze je redukovat toliko na osobní a sociální poměry v řízení neúspěšné žalované –, a to tím spíše, jde-li o odvolací řízení, ve kterém musí důvod zvláštního zřetele hodný vycházet z jiného základu; ostatně žalovaná, zastoupená advokátem, se moderace ani nedomáhala.

23. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce.

24. O lhůtě k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.