57 CO 79/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobců: a) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 1. 2022, č. j. 26 C 199/2020-84

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavci II. výroku se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech řízení 13.338 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 8.228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobci a) a b) jsou vlastníky nemovitostí, mj. pozemku parc. č. [číslo], pozemku parc. č. [číslo], pozemku parc. č. [číslo], pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je jiná stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. [číslo], zapsaných u [katastrální úřad], [katastrální pracoviště], v [katastrální uzemí], na LV [číslo] (odstavec I. výroku), a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení 11.160,13 Kč do tří dnů od jeho právní moci k rukám právního zástupce žalovaného (odstavec II. výroku).

2. Okresní soud při svém rozhodování vyšel z těchto zjištění: žalobci převedli darovací smlouvou ze dne [datum] na žalovaného nemovité věci, k nimž se domáhají určení vlastnického práva, přičemž v bodě IV. smlouvy účastníci dohodli pro dárce zřízení oprávnění z věcného břemene odpovídající věcnému břemeni užívání části všech převáděných nemovitostí, rozsah jejich užívání a právo neomezeného pohybu po všech užívaných prostorách a přijímat návštěvy. Dárcům ze smlouvy rovněž svědčí právo na úrodu ovoce a zeleniny pro svoji potřebu. V listině nazvané Odvolání daru – odstoupení od darovací smlouvy ze dne [datum] žalobci jako původní dárci vytkli obdarovanému to, že se oproti darování zavázal o nemovitosti starat a udržovat je v řádném stavu způsobilém k jejich užívání, a protože tuto povinnost po celou dobu porušoval a žalobci byli nuceni namísto něho uhradit cenu opravy okapů, vodovodu a kotle, načež musí přikročit i k opravě plotu a střechy, a odvolali v ní předmětný dar. Právně věc posoudil dle ust. § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), se závěrem, že ve vytýkaném jednání žalovaného specifikovaném ve výzvě k vrácení daru nelze spatřovat hrubé porušení dobrých mravů vůči žalobcům. Pokud se žalovaný rozhodl do vlastního majetku neinvestovat a neudržovat jej a jeho rozhodnutí nijak neohrozilo sjednané právo oprávněných ze zřízeného věcného břemene řádného užívání všech převáděných nemovitostí (opak nebyl dle okresního soudu zjištěn), nevyvolala dle okresního soudu listina odeslaná žalobci žalovanému dne 11. 5. 2020 zamýšlené účinky zrušení dosavadního vlastnictví obdarovaného pro odvolání daru, pročež žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti rozsudku podali žalobci odvolání, kterým se domáhali jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu. Namítali, že okresní soud nesprávně zjistil rozsah závadného jednání žalovaného, jakož i jeho povinnosti pečovat o nemovitosti. Okresní soud měl předně dospět k závěru, že žalovaný má povinnost zachovávat nemovitosti tak, aby tyto mohli řádně užívat, neboť jako oprávnění z věcného břemene jsou povinni nést náklady na zachování a opravy nemovitosti pouze přiměřeně. Dále namítali, že okresní soud pominul ústavněprávní zásadu, že vlastnictví zavazuje, z níž plyne, že žalovaný nemůže při výkonu svých vlastnických práv (a to i v podobě nekonání) obtěžovat či poškozovat jiné osoby- žalobce. Okresní soud rovněž nesprávně posoudil, zda jednání žalovaného, který se o nemovitosti nestaral, lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Soud totiž nesprávně vycházel z premisy, že žalovaný se nemusí o nemovitosti vůbec starat, přičemž správně měl posuzovat, zda nekonání žalovaného, který zcela rezignoval na údržbu nemovitostí, které tak chátrají, hrubě porušuje dobré mravy, přičemž tuto skutečnost měl posuzovat i s ohledem na stáří žalobců a na jejich příbuzenský vztah. Dále tvrdili, že žalovanému vytýkali i nekomunikativnost, která vyvrcholila v rámci řízení před okresním soudem. Nesprávně posuzoval jednání účastníků řízení pouhým ekonomickým náhledem. Zcela pominul skutečnost, že žalovaný o žalobce nejevil zájem, nejevil zájem o to, jak se žalobcům v nemovitostech žije a jestli mají s ohledem na svůj věk důstojné podmínky pro dožití v nemovitostech. Dále okresnímu vytýkali, že rezignoval na provádění dokazování a že rozhodnutí bylo pro ně zcela překvapivé.

4. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku jako správného. Uvedl, že okresní soud byl povinen posoudit pouze důvody pro vrácení daru obsažené v listině ze dne 11. 5. 2020 nazvané Odvolání daru – odstoupení od smlouvy. I kdyby se v řízení prokázala tvrzení žalobců ohledně údržby a investic do nemovitých věcí, což žalovaný odmítá, nemohl by soud dospět k závěru, že by se jednalo o důvody pro vrácení daru.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, se závěrem, že odvolání není důvodné.

6. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, která odvolací soud přejímá jako správná. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení. Okresní provedl dokazování dvěma listinami, a to darovací smlouvou ze dne [datum] a listinou označenou jako Odvolání daru – odstoupení od darovací smlouvy ze dne 11. 5. 2020, a správně uvedl, že předmět daru nebyl mezi účastníky sporný. Jako nadbytečné správně vyhodnotil dokazování listinnými důkazy a výslechem svědka - těmito důkazy měly být prokázány investice žalobců do majetku žalovaného. Správná zjištění učiněná z předmětných listin a nesporných tvrzení účastníků zcela postačují k rozhodnutí ve věci, pročež je odvolací námitka nedostatečného dokazování nedůvodná. Z tohoto důvodu odvolací soud nepřikročil k provedení dalších důkazů navržených v řízení před okresním soudem.

7. Okresní soud nepochybil, poměřoval-li zjištěný skutkový stav věci podle dosavadních právních předpisů, tedy ustanovením § 630 obč. zák. Odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 31. 3. 2019, v němž dovolací soud uvedl, že na situaci, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona obč. zák. a k jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), je třeba aplikovat třetí odstavec § 3028 o. z. (tedy nikoliv odstavec druhý, jak uvedl okresní soud) a poměřovat zjištěný skutkový stav věci ustanovením § 630 obč. zák., neboť právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit je úzce spjato se samotnou darovací smlouvou.

8. Okresní soud rovněž ust. § 630 obč. zák. správně právně vyložil tak, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§ 34 a násl. obč. zák.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.), přičemž k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Odvolací soud doplňuje, že označením konkrétního závadného chování ve výzvě k vrácení daru je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování.

9. Odvolací soud uvádí, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný se v darovací smlouvě nezavázal k tvrzené povinnosti starat se o nemovitosti a tyto udržovat v řádném stavu způsobilém k jejich užívání dárci, tedy závěr okresního soudu, že žalobci neprokázali své tvrzení v tom směru, že by žalovanému vznikla po přijetí daru tato povinnost, není správný. Jakmile se soud dokazováním dobere k nějakému výsledku o tom, jaký byl skutkový stav, pak nemůže zamítat žalobu proto, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že v případě, pokud by se žalovaný ve smlouvě uzavřené mezi účastníky k tomuto zavázal, nemohlo by jít o platnou darovací smlouvu, neboť k pojmovým znakům darovací smlouvy patří vedle způsobilého předmětu daru dobrovolnost a bezúplatnost. Nemůže jít o platnou darovací smlouvu, má-li oprávněná strana vykonat teprve něco, co má majetkový význam, popřípadě poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu třetí osobě, přičemž jestliže převod majetkových hodnot ve vztahu mezi dárcem a obdarovaným je jen zčásti bezúplatným, jedná se o částečné darování, které má základ ve smlouvě smíšené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 645/2016, ze dne 30. 11. 2016). Za dané situace je darovací smlouva platná, byť byl dar spojen s bezplatným závazkem obdarovaného spočívajícím v omezení výkonu jeho vlastnického práva (viz smlouva o zřízení věcného břemene). S ohledem na výše uvedené bylo nutné posoudit, zda tvrzené, resp. ve výzvě vytýkané, nestarání se a neudržování předmětných nemovitostí, které žalobci na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni částečně užívají, v obyvatelném stavu žalovaným za situace, kdy žalovaný neuhradil (neprovedl) výměnu okapů, úpravu vodovodního řadu a výměnu kotle a je třeba přikročit k opravě plotu a střechy, je možné kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, pro které vzniká právo požadovat vrácení daru. Dle odvolacího soudu se nemůže jednat o hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ust. § 630 obč. zák. s ohledem na skutečnost, že za situace, kdy se účastníci nedohodli, že žalovaný je povinen hradit náklady na zachování a opravy nemovitostí, pak dle ust. § 151n odst. 3 obč. zák., dle kterého je nutno posoudit práva a povinnosti ze smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené v roce 2013 (viz ust. § 3028 odst. 3 o. z.), jsou žalobci, kteří jsou na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněni užívat předmětné nemovitosti ve vymezené části, povinni nést přiměřené náklady na jejich zachování a opravy (jedná se náklady účelné a úměrné, nikoliv veškeré náklady, nemůže se jednat o náklady na zvyšování kvalitativní stránky zatížené nemovitosti, neboť náklady mají směřovat k zachování věci ve stavu, ve kterém byla věc v době zřízení věcného břemene s přihlédnutím k opotřebení, jakož i k potřebám, které má věcné břemeno v konkrétním vztahu naplňovat a které stály u zrodu existujícího právního vztahu), a pokud tyto zaplatili nad rámec svých povinností, získal tím žalovaný bezdůvodné obohacení (není ani tvrzeno, že žalobci vyzvali žalovaného k zaplacení bezdůvodného obohacení, tedy z obsahu spisu neplyne, zda je případný závazek žalovaného splatný), které však není předmětem tohoto řízení, pročež se odvolací soud nezabýval ani stanovením přiměřenosti nákladů, která se určuje s ohledem na konkrétní poměry, tedy způsob užívání předmětných věcí, rozsah a intenzitu žalobci a žalovaným. Neplnění případného závazku z bezdůvodného obohacení, pokud by takový vznikl, by bylo možno označit jako chování příčící se dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi rodinnými příslušníky určuje, jaký má být obsah jejich jednání, nicméně z dikce § 630 obč. zák. plyne, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy a hlavně toto jednání (nezaplacení případného dluhu) musí být obsahem výzvy k vrácení daru, což v daném případě žalobci neučinili. Z uvedeného dle odvolací soudu plyne, že případný vznik bezdůvodného obohacení žalovanému ve výši představující maximálně polovinu žalobci dle jejich tvrzení investovaných částek do nemovitostí nelze (s ohledem na rozsah užívání předmětných nemovitostí žalobci, kdy tito užívají toliko jednu ze dvou bytových jednotek) kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, pročež je nevýznamné, že se okresní soud nezabýval zjištěním, kdy se předmětný jednostranný právní úkon – výzva k vrácení daru ze dne 11. 5. 2020 – dostala se dispozice žalovaného (až doručením tohoto úkonu totiž nastávají jeho účinky), když žalobci toto ani netvrdili a žalovaný popřel doručení listiny. Lze dodat, že žaloba obsahovala totožné skutečnosti jako výzva k vrácení daru, tudíž právní účinky výzvy k vrácení daru, a to výzvy obsažené v žalobě, nastaly nejpozději doručením žaloby, tj. 5. 1. 2021. K odvolacím námitkám odvolací soud uvádí, že pakliže tvrzené jednání nelze kvalifikovat jako jednání hrubě porušující dobré mravy, pak se okresní soud správně nezabýval jeho prokazováním. Pokud žalobci v odvolání vytýkali žalovanému komunikativnost a neprojevování zájmu o žalobce, nezájem o to, jak se žalobcům v nemovitostech žije, nebylo toto tvrzené jednání žalovaného obsahem výzvy k vrácení daru ani obsahem žaloby, pročež se jedná o tvrzení v řízení irelevantní.

10. Jelikož rozhodnutí okresního soudu ve věci samé je správné, odvolací soud rozsudek v odst. I. výroku potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako správný.

11. Byť okresní soud správně uložil procesně neúspěšným žalobcům zaplatit náklady řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., pochybil ve výši odměny za jeden úkon právní služby, která činí dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) a s ust. § 7 položka 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3.100 Kč. Z uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek v odstavci II. výroku, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, změnil dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.338 Kč. Tato částka představuje 9.300 Kč odměnu advokáta za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč dle výše uvedených ustanovení ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za převzetí a přípravu zastoupení, podání ve věci samé a účast u ústního jednání, 900 Kč náhradu hotových výdajů za 3 výše uvedené úkony právní služby po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 423 Kč cestovné ve výši správně vypočtené okresním soudem (viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), 400 Kč náhradu za ztrátu času dle ust. § 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 2.315 Kč 21% DPH.

12. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterých byli procesně neúspěšní žalobci zavázáni zaplatit žalovanému 8.228 Kč, tato částka představuje 6.200 Kč odměnu advokáta za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b), s ust. § 7 položka 5 a s ust. § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., 600 Kč náhradu hotových výdajů advokáta za 2 výše uvedené úkony po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 1.428 Kč 21% DPH.

13. Náklady řízení před soudy obou stupňů byli žalobci zavázáni zaplatit ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. advokátu žalovaného dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.