57 Co 8/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C o vyklizení bytu k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2025, č. j. 82 C 10/2025-60

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 655 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta C, advokáta se sídlem adresa.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku č. hodnota nacházející se v budově č. p. hodnota, postavené na pozemku parc. č. st. hodnota, v katastrálním území adresa (výrok I), a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení zaplacením 13 310 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem, jeho matkou a právním předchůdcem žalovaného byl dlouhodobý blízký přátelský vztah, pročež právní předchůdce žalovaného vyhověl matce žalobce, která potřebovala zajistit bydlení pro sebe a žalobce a zakoupil jí vybraný byt, z finančních prostředků získaných úvěrem zajištěným zástavou, přičemž část tohoto úvěru předal matce žalobce, aby byt podle svých představ zrekonstruovala a následně v něm zdarma bydlela s žalobcem. Právní předchůdce žalovaného tento byt nepotřeboval, bydlel v adresa, neměl zájem se dlouhodobě majetkově a finančně vázat. Uvedené trvalo od roku 2016 do roku 2022, když žalobce se svojí matkou zjevně přestali tento byt potřebovat pro své bydlení, ostatně žalobce sám uvedl, že bydlí v Praze. Dále soud vyšel ze zjištění, že matka žalobce pronajala nebo chtěla pronajmout předmětný byt nájemcům a v souvislosti s tím požadovala po právním předchůdci žalovaného plnou moc (následně udělenou dne 10. 2. 2022). Vzhledem k formulaci – použití plurálu ohledně potenciálních nájemců, „kteří chtějí brát příspěvek na bydlení“ –, je vyloučeno, že by jím mohl být sám žalobce. Zdůrazňování zvláštního vztahu to jenom utvrzuje, neboť pak by jej, tj. žalobce, zmínila přímo. Byt byl, zcela záměrně a logicky, pronajat jméno FO smlouvou ze dne datum (správně 2022). Pravost této smlouvy nebyla popřena. Úvahy žalobce o tom, že se matka dopustila pochybení, neodlišila-li nájemní a podnájemní smlouvu, jsou rozporná s jeho tvrzením, že byla osobou práva znalá s ohledem na mnohaletou praxi v notářské kanceláři. Žalobce (označený jako „žalobce 1“) společně se svou matkou (označenou jako „žalobkyní 2“) se žalobou doručenou soudu 22. 7. 2024 domáhali určení, že matka žalobce je výlučnou a doživotní uživatelkou bytu, že „žalobce je vlastníkem předmětného bytu“ s alternativou určení, že je „žalovaný povinen předmětný byt žalobci 1“ převést oproti úhradě částky odpovídající zůstatku (blíže nekonkretizovaného) úvěru, která pod bodem II obsahuje doslovně shodné pasáže, které jsou obsažené v bodě III smlouvy o nájmu bytu ze dne datum. Smlouvu o nájmu bytu ze dne datum soud zhodnotil jednak jako definování a utvrzení nároku matky žalobce vůči žalovanému „a dále, co do logiky vypořádání tohoto a případných dalších nároků prostřednictvím přenechání předmětného bytu po dobu 20 let třetím osobám za úplatu, která měla náležet žalobci, a to pod sankcemi dosahujícími v součtu 5 600 000 Kč.“ právnická osoba nájmu byl jen prostředkem k dosažení tohoto majetkového cíle (vypořádání nároku matky žalobce či žalobce samotného). Vzhledem k výše uvedeným zjištěním neuvěřil, že předmětná smlouva o nájmu bytu, o níž žalobce opírá svůj nárok, vznikla před 5. 8. 2024.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 8 a § 3 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Smlouvu o nájmu posoudil jako zjevné zneužití práv, neboť byla vyhotovena v reakci na stav vyvolaný právním předchůdcem žalovaného 5. 8. 2024, pročež je neplatná, „protože odporuje občanskému zákoníku, tedy zejména pokud jde o jeho účel a smysl vyjádřený v § 3 odst. 1 o. z., když falešně vytváří dojem reality, která nenastala, a to k újmě žalovaného“. Vedle toho se samozřejmě tato smlouva též příčí dobrým mravům, neboť zcela zjevně extrémně vychyluje nároky ve prospěch žalobce. Žalobce i jeho matka při vytváření této falešné listiny museli vědět, že je v rozporu se zájmem právního předchůdce žalovaného.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela. Ve skutkové rovině soudu prvního stupně zejména vytkl závěr, že nájemní smlouva vznikla po 5. 8. 2024, jelikož na nájemní smlouvě je dle něj prokazatelně elektronický podpis datovaný 1. 9. 2022. Jde o fabulaci soudu rozpornou s objektivní skutečností. Argumentoval dále ve prospěch závěru, že střet zájmů není dán. Ekonomická výhoda je na straně právního předchůdce žalovaného, který akceptoval, že jde o „formální vlastnictví“, když vlastnická práva delegoval na matku žalobce. Byl tak srozuměn s tím, že bude možno uzavřít i takový nájemní vztah, ze kterého mu nebudou plynout žádné užitky a požitky. Tyto měla brát matka žalobce. Byl si vědom toho, že žalobci dluží peníze, a právě on se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce. Jak práci, tak investice žalobce (i matky) zneužil ve svůj prospěch. Dále – bez bližšího vymezení – vytkl soudu tzv. opomenuté důkazy. V právní rovině pak nesouhlasil s důvodností aplikace § 8 o. z. a vytkl soudu, že se nezabýval otázkou zplnomocnění, respektive zda smluvní zastoupení opravňovalo k danému jednání, popřípadě zda zde existuje střet zájmů. Odůvodnění je navíc vnitřně rozporné. Použití korektivu dobrých mravů vede k neplatnosti, přičemž následně v úvahu nepřipadá zneužití práva. Nadto s odkazem na rozhodovací praxi zdůraznil, že se musí jednat o mimořádnou okolnost, přičemž v tomto případě tomu tak není. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná strana se ve vyjádření k odvolání ztotožnila jak se skutkovými, tak s právními závěry soudu prvního stupně. Odvolání má na některých místech za nesrozumitelné a navrhla, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen a žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce se žalobou z 20. 12. 2024 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku č. hodnota se v budově č. p. hodnota stojící na pozemku parc. č. st. hodnota v katastrálním území adresa, neboť je uživatel bytu na základě nájemní smlouvy ze dne datum, který dal následně do podnájmu, a žalovaný, vlastník bytu, mu jej výměnou zámků znepřístupnil.

8. Procesní obrana je vybudována na argumentu, že nájemní smlouva je (absolutně) neplatná. Jednak byla pozměněna (antedatována), byla zpětně vytvořena toliko pro „úspěch žalobce“ v tomto řízení, resp. prosazení užívání bytu i nadále, aby mu či jeho matce mohl plynout příjem z pronájmu tohoto bytu. Žalobce ani jeho matka jej nepotřebuje. Od roku 2022 bydlí v adresa.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně – s níže uvedeným upřesněním – může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011]. Lze shrnout a zdůraznit skutková zjištění, že i) ve vztahu k žalobci (jakož i jeho matky) absentuje hospodářský důvod nájemní smlouvy, ten bydlel jinde, byt pro uspokojování bytových potřeb nepotřeboval (ani jeho matka); ii) v e-mailové korespondenci byl ohledně potenciálních nájemců použit plurál, nájemní smlouva byla dne datum též uzavřena s jméno FO, který byt užíval a platil matce žalobce, která byla v insolvenci, nájemné; iii) nesnoubí se s obecnou zkušeností, aby matka žalobce, kterou lze považovat za osobu práva znalou, alespoň na základní úrovni, tj. v rozpoznání typových smluv, a to s ohledem na mnohaletou praxi v notářské kanceláři, potažmo v realitní oblasti, neodlišila nájemní a podnájemní smlouvu, pročež je zdůvodnění souslednosti jednotlivých jednání nelogické, stejně jako iv) ex post (až po uplatnění procesní obrany) „fabrikované“ zdůvodnění doslovné shody následně podané žaloby, bez logického zdůvodnění prodlení a v) uzavření fakticky „nevypověditelné“ nájemní smlouvy.

10. V rozporu se zásadou prevalence ekonomie řízení by bylo vést dále dokazování ohledně zjištění, zda nájemní smlouva byla antedatována, neboť zjištěný skutkový stav umožňoval soudu ve věci samé rozhodnout.

11. Podle § 552 o. z. o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.

12. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srovnej např. závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

13. Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z § 554 o. z. – i bez návrhu (z úřední povinnosti). Vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.

14. Na existenci vážné vůle k právnímu jednání lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr. Tyto teze mají oporu např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, či ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (ústavní stížnost podanou proti naposledy citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3603/14).

15. Otázka, zda právní úkon (nyní jednání) byl učiněn vážně, je otázkou zjištění těch okolností, za kterých byl učiněn, z nichž je zřejmé, zda jednající (ne)zamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází [srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 947/2022 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 43/23), a ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 2925/2023].

16. Vhodné je zdůraznit, že žalobce do nastoupení koncentrace skutkově vystavěl žalobou uplatněný nárok na existenci právního titulu, a to nájemní smlouvy datované datum – k nepřípustným skutkovým tvrzením uvedeným v podání ze 14. 5. 2026, na něž navazuje právní závěr o konkludentním vzniku nájmu, nemohl odvolací soud přihlédnout. Žalobci totiž nelze přisvědčit, že jde o nesporná tvrzení (výslovně uvedená oběma stranami do nastoupení koncentrace), která by soud převzal za svá skutková zjištění (srov. zejména bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí); ostatně žalobce k jejich verifikaci nabízí – taktéž nepřípustný – důkaz.

17. V posuzované věci zjištěné skutkové okolnosti, a to že schází hospodářský důvod nájemní smlouvy, v předcházející e-mailové korespondenci byl ohledně potenciálních nájemců použit plurál, nájemní smlouva ze dne 23. 9. 2022, nikoliv podnájemní smlouva, když k možné (omluvitelné) záměně nelze (s ohledem na důvody výše rozvedené) uvěřit, též uzavřena s třetí osobou, resp. osobami, které byt užívali a platili matce žalobce, ex post nelogické zdůvodnění doslovné shody následně podané žaloby a uzavření fakticky „nevypověditelné“ nájemní smlouvy [blíže viz bod 9 i) až v)], představují ucelený řetězec, z nějž je zřejmé, že jednající – matka (tvořící vůli právnické osoby) a syn – nezamýšleli vyvolání těch účinků, které zákon s tímto jednáním spojuje, nýbrž jejich cílem bylo vytvořit situaci, aby i nadále mohli byt užívat na základě obtížně vypověditelné smlouvy, resp. s ním disponovat, a to tak aby jim, potažmo matce žalobce generoval příjem. Jde o simulaci a toto právní jednání je nicotné.

18. Odvolací soud současně dodává, že byť žádný z účastníků a ani soud prvního stupně výslovně neuvedl v rámci právněkvalifikační úvahy termín simulace právního jednání, nebyla jim upřena možnost reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Obě strany tohoto sporu, pochopitelně s konkurujícími závěry, již od počátku řízení nejenže měly možnost argumentovat jak skutkově, tak právně, nýbrž tak i činily, když postupně v řízení svou argumentaci doplňovaly a upřesňovaly. Žalobce konkrétně tvrdil skutečnosti, na něž navazoval svůj právní závěr, že smlouva jednak vznikla, jednak je platná a účinná. Vyjádřeno jinak, žalobce ve skutečnosti (nepochybně implicitně) argumentoval, že smlouva nebyla uzavřena jen „na oko“. Bylo by přepjatým formalismem vyžadovat vyjádření k „správnému“ právnímu termínu. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu dle níže uvedené judikatury nelze považovat za překvapivé, neboť účastníkům řízení nebyla odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a nebylo jim tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

19. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

20. Postavil-li odvolací soud ucelenou argumentaci, je bezpředmětné zabývat se jednotlivými námitkami žalobce, které jsou navíc s touto ucelenou argumentací mimoběžné.

21. Protože nájemní smlouva je nicotná, nelze přistoupit k závěru o zneužití práva, resp. takovýto závěr by mohl být toliko eventuální, pro případ odhlédnutí od výše rozvedené argumentace. Pro zneužití práva je příznačné, že účastník jedná v mezích svého práva, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného sleduje poškození jiného účastníka. Jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 638/2018, a judikaturu tam citovanou). Přestože závěr soudu prvního stupně o zneužití práva nepostrádá ratio, pro nadbytečnost se jím odvolací soud nezabývá.

22. Toliko pro úplnost lze dodat, že námitka týkající se tzv. opomenutých důkazů taktéž není opodstatněná. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

23. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

24. Předně žalobce v odvolání nekonkretizoval, o jaké svědecké výslechy má jít. Z obsahu je zřejmé, že měly prokázat pravdivost okolností „širšího pohledu“ posuzování věci, tj. podmínek, za kterých byla udělena plná moc k pronájmu bytové jednotky odůvodňující „morálnost“ jednání smluvních stran nájemní smlouvy. I kdyby odhlédl odvolací soud od absence konkrétnosti, může dodat, že o opomenuté důkazy i tak nejde (nemůže jít), neboť nemají relevantní souvislost s předmětem řízení.

25. Z uvedeného vyplývá, že žalobci nesvědčí právní důvod k užívání bytu, pročež jeho žaloba není důvodná, potažmo napadený rozsudek soudu prvního stupně je věcně, tj. co do výsledku, správný, a proto byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně nákladového výroku. Za dané situace se odvolací soud nákladovým výrokem nezabýval, neboť žádný z účastníků se jeho změny (nesprávnosti) nedomáhal – nepředestřel k tomu žádnou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 30).

26. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, přičemž za tuto fázi sestávají jeho účelně vynaložené náklady z odměny za zastupování advokátem a paušální náhrady jeho výdajů, a to za 2 úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a účasti na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když nad takto vyúčtované náklady se náhrady zástupce žalovaného výslovně vzdal. Odměna za zastupování žalovaného advokátem podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 1 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 2 300 Kč, celkem 4 600 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 900 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů, včetně navýšení o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty činí 6 655 Kč.

27. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalovaného.

28. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.