57 Co 83/2023

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 97 578 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 2. 2023, č. j. 16 C 168/2020-136,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 26 267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 97 578 Kč spolu s úrokem z prodlení a nahradit mu náklady řízení ve výši 38 634 Kč (výrok I), dále uložil žalovanému povinnost nahradit náklady státu ve výši 513 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobce a , jméno FO, dne , datum, uzavřeli smlouvu, na základě které byl žalobci přenechán za úplatu k užívání byt v objektu bydlení č. p. , hodnota, stojícím na pozemku p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, s tím, že dodatkem č. , hodnota, , potažmo č. , hodnota, pronajímatel souhlasil s provedením změn na předmětu nájmu a zároveň se zavázal k úhradě nákladů vynaložených žalobcem v souvislosti s těmito změnami, a to ve výši provedených investic, tedy 68 900 Kč a 188 800 Kč. Žalobce změny realizoval (byt zrekonstruoval). Nájem žalovaný vypověděl dne 24. 5. 2017, výpověď byla žalobci doručena 13. 6. 2017.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil v souladu s intertemporální klauzulí zakotvenou v § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pod § 667 odst. 1, § 680 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Soud dospěl k závěru, že žalobce provedl změny v bytě, a to se souhlasem předchozích pronajímatelů, kteří se současně zavázali uhradit mu náklady se změnami spojenými, a to ve výslovně stanovených částkách, přičemž k zániku nájmu nedošlo v důsledku splynutí – kupní smlouvu ze dne , datum, měl za absolutně neplatnou -, nýbrž výpovědí žalovaného, a to 13. 6. 2017. Procesní obranu měl jak ohledně otázky nedostatku pasivní věcné legitimace, tak zejména dalšího uzavření kupních smluv za neopodstatněnou. Argumentoval, že další úkony právní úprava (§ 667 odst. 1 obč. zák.) nepředpokládá a nejsou ani logické. Navíc vzhledem k zabudování věcí je uzavření kupních smluv dokonce nemožné. Uzavřel, že „(i) přes tuto vadu však jde stále o jistě oddělitelnou část smlouvy, která nezpůsobí neplatnost ostatních ujednání (jedná se spíše o formulační neobratnost při tvorbě smlouvy, která však nebude mít za následek její neplatnost)“.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Rozsudek napadl zcela. Odvolací argumentaci vybudoval na námitce, že úhrada nákladů spojená se změnou předmětu nájmu byla oběma dodatky podmíněna, přičemž tato odkládací podmínka nebyla splněna. Jednak nebylo prokázáno, že by investice v bytě byla ponechána, jednak nebyly uzavřeny příslušné kupní smlouvy. Dodal, že dispoziční právo pronajímatele k předmětu nájmu, včetně realizovaných investic, nebylo (v důsledku jednání žalovaného) obnoveno, pročež přiznáním žalovaného nároku by se žalobce bezdůvodně obohatil, což má za „rozporné s dobrými mravy, veřejným pořádkem a základními zásadami soukromého práva“ a také z tohoto důvodu nelze uplatněnému nároku poskytnout právní ochranu. Navrhl, aby byl odvoláním napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalovanému bude přiznána náhrada nákladů před soudy obou stupňů.

5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci tak, jak je provedl soud prvního stupně, zejména pak s jeho argumentací, že nešlo o nějaké „podmíněné“ dodatky. Takovou vůli smluvní strany neměly. Psaný text odpovídá tehdejším nevhodným „zvyklostem“. In eventum dodal, že by se uzavření kupních smluv mohlo týkat pouze samostatných věcí, o něž ovšem v tomto řízení nejde. Navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen a žalobci přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 57 Co 83/2023-178, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, neboť – po doplněném dokazování (účastnickém výslechu žalobce) – s ohledem na účastníky realizovaný odlišný výklad právních úkonů je dle ustálené judikatury dovolacího soudu indikována nezbytnost provedení výkladu těchto právních úkonů prostřednictvím výkladových pravidel, a to v souladu s právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013. Ke skutečné vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy, respektive obou dodatků, nebylo možno přihlédnout, jelikož byla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření. Protože je nepřípustné měnit učiněné projevy vůle výkladem uzavřel, že smluvní strany úhradu nákladů spojených se změnou předmětu nájmu vázaly jak na skutečnost, že investice budou ponechány v bytě, tak na uzavření kupních smluv. Neshody mezi vůlí a jejím projevem se nikdo nedovolal. Proto ujednání obsažená v obou dodatcích posoudil jako odkládací (kumulovanou) podmínku, a to nemožnou, neboť součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu. Založil-li žalobce uplatněný nárok na ujednání obsahující též souhlas pronajímatele s provedením změny předmětu nájmu (na podmínky se podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nevztahuje § 41 obč. zák. o částečné neplatnosti), který je výsledkem autonomní normotvorby, jehož právní účinky nenastanou, nebylo možno mu uplatněný nárok přiznat ani z titulu vyrovnání.

7. Dovolací soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 26 Cdo 181/2024-219, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že již ze samotného textu dodatků je zjevné, že předpokladem neboli podmínkou pro úhradu vynaložených nákladů je pouze skutečnost, že nájemce investice (provedené změny) v bytě ponechá. Požadavek na uzavření kupních smluv není ani v jednom z dodatku formulovaný jako podmínka, na jejíž splnění by byla vázána jeho účinnost, nýbrž jako závazek – ponechá-li nájemce investice v bytě, smluvní strany se zavázaly uzavřít příslušné kupní smlouvy. Jinými slovy skutečnost, že by uzavřením kupních smluv byla podmíněna účinnost obou dodatků z jejich obsahu nevyplývá. Nadto takový výklad ani nezohledňuje vůli smluvních stran. Při výkladu obou dodatků nelze též pominout, že jejich smyslem bylo upravit právo žalobce (nájemce) požadovat po skončení nájmu po pronajímateli náhradu vynaložených nákladů v přesně stanovené výši, což by v případě podmíněnosti uzavřením kupních smluv postrádalo smysl.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

9. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 97 578 Kč s příslušenstvím jako úhrady nákladů spojených se změnou předmětu nájmu. Tvrdil, že dne , datum, uzavřel s , jméno FO, smlouvu o nájmu bytu, který musel být, aby jej bylo možno užívat k bydlení, zrekonstruován. Žalobce jako nájemce provedl úpravy spočívající ve vybudování kuchyňské linky s barem, rekonstrukci koupelny, předsíně, WC, vybudování vestavěné skříně, jakož i poschoďové postele, dobudování baru s napojením na obývací pokoj, vybudování knihovny a nadstavby nad kuchyní. Pronajímatel se změnami nejen souhlasil, nýbrž se zavázal k jejich úhradě v dodatcích k nájemní smlouvě č. 1 a 2, a přestože úpravy v souhrnné výši činily 257 700 Kč, s ohledem na amortizaci se domáhá pouze žalované částky.

10. Žalovaný se zprvu bránil námitkou absence pasivní věcné legitimace, posléze tím, že úhrada nákladů spojených se změnou předmětu nájmu byla podmíněna, přičemž tato odkládací podmínka nebyla splněna, a proto je nárok nedůvodný.

11. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze" přihlásil k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně), nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

12. Je-li odvolací soud vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem v kasačním rozhodnutí, pak může na skutková zjištění soudu prvního stupně odkázat, neboť je lze mít za správná, vyplývající z provedených důkazů, která obstojí i pro odvolací řízení. Uvedené lze – s korekcí spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod § 2220 a 2294 o. z. – jinak vztáhnout i na právní posouzení.

13. Podle § 2220 odst. 1 o. z. nájemce má právo provést změnu věci jen s předchozím souhlasem pronajímatele; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu. Změnu věci provádí nájemce na svůj náklad; dojde-li změnou věci k jejímu zhodnocení, pronajímatel se s nájemcem při skončení nájmu vyrovná podle míry zhodnocení.

14. Podle § 2294 o. z. zařízení a předměty upevněné ve zdech, podlaze a stropu bytu, které nelze odstranit bez nepřiměřeného snížení hodnoty nebo bez poškození bytu nebo domu, přecházejí upevněním nebo vložením do vlastnictví vlastníka nemovité věci. Nájemce má právo žádat, aby se s ním pronajímatel bez zbytečného odkladu vyrovnal; to neplatí o tom, co nájemce provedl bez souhlasu pronajímatele. Vyrovnání je splatné nejpozději ke dni skončení nájmu.

15. Za ustálenou lze považovat rozhodovací praxi dovolacího soudu k výkladu intertemporální klazule zakotvené v § 3074 odst. 1 o. z. ohledně práva nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele (vyrovnání ve smyslu § 2294 o. z.), a sice tak, že došlo-li ke skončení nájmu, jako je tomu v posuzované věci, až po 1. 1. 2014, je třeba aplikovat výše citovaná ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3959/2018).

16. Z důvodové zprávy k citovanému § 2294 o. z. vyplývá, že strany si mohou ve všech ohledech ujednat jinak (k upřednostnění účeloslovného výkladu právních norem před výkladem jazykovým viz východiska, na nichž spočívá rozhodovací činnost dovolacího soudu zformulovaná např. v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, nebo usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, a ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Zohlední-li odvolací soud již jen smysl a účel právní úpravy zakotvené v § 2294 o. z., nemůže učinit jiný závěr, než že se jedná o úpravu dispozitivní. Vyjádřeno jinak, provedl-li žalobce, jako nájemce v bytě výše popsané změny, a to se souhlasem žalovaného pronajímatele, nejenže se účastníci mohli dohodnout na způsobu vyrovnání při skončení nájmu, nýbrž tak učinili v souladu s tím, co lze považovat za obvyklé [k tomu viz shodný doktrinální názor (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 478)].

17. Specifické pro posuzovanou věc pak je, že se od dispozitivní úpravy odchýlili stanovením konkrétní výše vyrovnání. Odvolací soud může se soudem prvního stupně souhlasit s posouzením, že šlo o ujednání (právní úkon) platné.

18. K otázce obsahu obou dodatků, tedy podmínce redukované na ponechání investic (realizovaných změn) v bytě, se vyjádřil již dovolací soud, přičemž závěr o jejím naplnění soudem prvního stupně blíže rozvedený pod body 14 a zejména 28 odůvodnění napadeného rozsudku, může odvolací soud taktéž aprobovat.

19. Protože v daném případě byla skutkově sporná otázka nikoliv samotného ujednání podmínky, nýbrž jejího splnění, bylo rozloženo důkazní břemeno tak, že bylo na žalobci, jemuž je splnění takové podmínky na prospěch, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, z níž lze usuzovat na naplnění podmínky, tedy ponechání investic v bytě k okamžiku skončení nájmu. Žalobce k tomu – i s ohledem na následné zabránění v přístupu – navrhl nepřímé důkazy.

20. Právně relevantní skutečnost lze prokazovat i pouze nepřímými důkazy – v takovém případě ji lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1263/2011, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014; případně z dřívější rozhodovací praxe dovolacího soudu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004). Správně soud prvního stupně dospěl (zvláště při pouhém popření tohoto tvrzení žalovaným) k závěru o její pravdivosti.

21. Konečně jde-li o argumentaci žalovaného, která směřuje k odmítnutí právní ochrany (bezdůvodné obohacení vzhledem k výše uvedenému v úvahu nepřichází), kdy výkon nebo prosazení práva je zakázáno, což je realizováno zamítnutím žaloby, ve skutečnosti (v současných právních poměrech) cílí na zneužití práva.

22. Zneužití práva je chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákonu či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv), avšak o takovou situaci se v posuzované věci zjevně nejedná.

23. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení (jakož i výroku o náhradě nákladů státu), na jehož zdůvodnění lze odkázat, byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný (odvolacím soudem provedená korekce právního posouzení na věcnou správnost napadeného rozsudku nemá vliv) potvrzen.

24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (včetně nákladů spjatých s podáním dovolání) je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce byl úspěšný i v této fázi řízení. Účelně vynaložené náklady žalobce se sestávají z odměny za zastupování žalobce advokátem, paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů, jízdného a náhrady za promeškaný čas a soudního poplatku za dovolání; dále – po zásahu dovolacího soudu – z ušlého výdělku žalobce, jeho cestovních výdajů a parkovného. Zástupce žalobce vykonal ve věci 3 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. k), účasti u jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) a podání dovolání rovněž podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalobce advokátem podle § 7 bod 5 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 5 020 Kč, celkem 15 060 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 900 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu dne 12. 6. 2023 a dne 12. 12. 2024 na trase , adresa, (potažmo ve druhém případě , adresa, a zpět v celkové vzdálenosti 174 km (81 km + 93 km) osobním motorovým vozidlem registrační značky , SPZ, o kombinované spotřebě automobilového benzínu 11,4 l/100 km a jeho vyhláškové ceny činí 1 726 Kč (800 Kč + 926 Kč) a náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny činí 400 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Další hotové výdaje žalobce činí 50 Kč za parkovné dne 12. 12. 2024 a náhrada ušlého výdělku za 3,5 hod. ve výši 1 131 Kč. Do náhrady nákladů řízení je třeba zahrnout částku 7 000 Kč za soudní poplatek za dovolání. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 26 267 Kč.

25. O lhůtě k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.