57 Co 89/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený rodné přijmení Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o žalobě z rušené držby k odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 12. 3. 2026, č. j. 20 C 47/2026-21

I. Usnesení okresního soudu se mění takto: Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se rušení držby žalobkyně spočívající v zamezování vjezdu na pozemky žalobkyně parc. č. hodnota a číslo v k. ú. adresa, přes pozemek žalovaného parc. č. číslo v k. ú. adresa, se zamítá. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost uvést držbu v předešlý stav, a to odstraněním uzamčeného řetězu či jiných pevných překážek bránících průjezdu motorových vozidel na cestě umístěné na pozemku parc. č. číslo v k. ú. adresa, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6 655 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Jméno advokáta B, advokáta se sídlem adresa.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 655 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Jméno advokáta B, advokáta se sídlem adresa.

1. Okresní soud usnesením v záhlaví označeným žalovanému uložil povinnost zdržet se rušení držby žalobkyně spočívající v zamezování vjezdu na pozemky žalobce parc. č. hodnota a číslo v k. ú. adresa, zapsané na listu vlastnictví č. hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro název kraj, Katastrální pracoviště adresa (výrok I) a uvést držbu v předešlý stav, a to odstraněním uzamčeného řetězu či jiných pevných překážek bránících průjezdu motorových vozidel na cestě umístěné na pozemku parc. č. číslo v k. ú. adresa, zapsaném na listu vlastnictví č. hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro název kraj, Katastrální pracoviště adresa (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. hodnota a číslo v k. ú. adresa. Na pozemku parc. č. hodnota byla vystavěna kolem 30. let minulého století - název. K název po celou dobu vedla jediná přístupová komunikace, a to mimo jiné po pozemku parc. č. číslo v k. ú. adresa ve vlastnictví žalovaného. Dne 24. 1. 2022 vydal stavební úřad souhlas s odstraněním stavby rekreačního objektu č. ev. číslo na pozemku p. č. číslo (zastavěná plocha a nádvoří) v k. ú. adresa, tj. název a dne 6. 11. 2024 vydal rozhodnutí o umístění stavby „právnická osoba“ na pozemcích parc. č. hodnota (ostatní plocha) a parc. č. číslo Stavební úřad jako jednu z podmínek stavby uvedl přístup ke stavbě po stávající přístupové komunikaci vedené mimo jiné po pozemku parc. č. číslo v k. ú. adresa. Na pozemku parc. č. číslo se nachází pozemní komunikace – kategorie veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a tento právní vztah trvá od roku 1971. Na dotčené komunikaci nikdy nebyl přístup omezen. Komunikace byla využívána za účelem provozu název následně svozovou firmou odpadů, návštěvníky obce (houbaři, turisty) a vlastníky pozemku parc. č. hodnota a číslo. Žalovaný v listopadu 2025 zatarasil průjezd přes jeho pozemek parc. č. číslo provazem, který však bylo možné odstranit. Na konci ledna 2026 žalobkyně zjistila, že přes komunikaci na pozemku parc. č. číslo je umístěn uzamčený řetěz. Řetěz je možno odemknout klíčem či zadáním kódu na zámku na řetězu, přičemž žalovaný je připraven kód nebo klíč předat.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně pod § 177 odst. 1, § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a § 1003, § 1007 odst. 1 a § 1008 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Předně učinil závěr o včasnosti podané žaloby. Dále dovodil, že žalobce „prokázal, že je držitelem práva cesty přes pozemek žalovaného“, cesta je, dle správních orgánů, veřejně přístupnou účelovou komunikací. Žalovaný přitom do práva držby žalobkyně svévolně zasáhl tím, že přes cestu umístil řetěz, přičemž „(u)zamčení cesty je svémocným rušením držby i když rušitel dá ostatním klíče, kód k zámku nebo umožní vstup na základě telefonického hovoru apod., protože tím mění dosavadní pokojný stav a činí výkon držby závislým na své vůli.“ 4. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalovaný. Usnesení napadl zcela. Odvolací důvody opřel o § 205 odst. 2 písm. c), písm. e), písm. g) o. s. ř., tedy napadené rozhodnutí má za postižené jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Konkrétně, ve vztahu k procesní rovině, argumentoval, že v řízení před soudem prvního stupně byl připraven zmatečným postupem soudu o možnost vyjádřit se k žalobě a navrhnout důkazy. Nejprve totiž byla prodloužena lhůta pro vyjádření k žalobě, přičemž následně soud prvního stupně sdělil, že tato lhůta je o dva dny kratší, neboť došlo k chybě v psaní. V hmotněprávní rovině prosazoval názor, že nenastal pokojný stav užívání pozemku žalobkyní před podáním žaloby. Upozornil na dříve vydaná (zrušená) správní rozhodnutí a dosud neukončená správní řízení, která se vztahují k otázce existence veřejně přístupné účelové komunikace na dotčeném pozemku, pro která tak není otázka přístupu žalobce k jeho nemovitostem přes pozemek žalovaného ze strany správních orgánů dosud vyřešena. Popřel, že by žalobkyně aktivně užívala dotčený pozemek, potažmo měla právo držby. Vychází z toho, že žalobkyně od jara 2022 nečiní na pozemku žádné stavební přípravy, dokonce neprodukuje žádný komunální odpad, a odpad z pozemku tedy ani není odvážen, pravdivost tvrzení o pravidelné údržbě a kontrole hydrantů a hlavního uzávěru plynu, které jsou umístěné na sousedním pozemku, popírá, resp. navrženými důkazy vyvrací. Žalovaný uzavírá, že žalobkyně fakticky žádnou držbu práva cesty od jara roku 2022 nevykonává, ba naopak má za to, že před podáním žaloby existoval pokojný stav neužívání dotčeného pozemku žalobkyní, a to více než jeden rok. Dále žalovaný zdůraznil, že jeho souhlas s užíváním cesty žalobkyní byl výslovně vázán toliko na účely demolice, pročež v případě dalšího užívání cesty, tj. po odvolání jeho souhlasu, se jednalo o držbu nepravou. Žalovaný konečně uvádí, že nejednal tak, aby žalobkyni z držby práva vypudil, když na její stížnost směřovanou starostovi obce deklaroval, že v případě potřeby a na telefonickou žádost vstup žalobkyni umožní, případně jí přenechá klíče. Užívání pozemku žalobkyní tedy neměl v úmyslu definitivně vyloučit, ale omezit jej. V této souvislosti pak dodává, že před podáním žaloby nebyl kontaktován a ani mu nebyla zaslána předžalobní výzva. Navrhl, aby bylo napadené usnesení změněno tak, že žaloba bude zamítnuta a žalovanému bude přiznán přísudek.

5. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání žalovaného ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, výslovně souhlasila s vyhodnocením existence posledního pokojného stavu i jeho narušení a odmítla odvolací námitky o zmatečném postupu soudu prvního stupně. Zdůraznila, že žalobce předmětnou cestu fakticky potřebuje a pokojně ji užívá za účelem přístupu ke svým pozemkům, když k nim neexistuje žádná alternativní cesta. Souhlas s veřejným užíváním cesty vyslovil již právní předchůdce žalovaného a cesta tak naplňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace, přičemž o tomto charakteru cesty je přesvědčena veřejnost, obec adresa i příslušný silniční a stavební úřad. Skutečnost, že tento souhlas již nelze odvolat, konstatoval i Nejvyšší správní soud. Námitku spočívající v dosud probíhajících správních řízení má za irelevantní, neboť veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace již byly prokázány a správní orgány aktuálně posuzují pouze možnost vybudování zcela nové alternativní cesty. U jednání odvolacího soudu pak postavila najisto, že to je právní důvod „držby práva“ žalobkyně, jehož ochrany se posesorní žalobou domáhá. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil „a odvolání zamítl“ a žalobkyni přiznal přísudek.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 2. 2026 domáhá, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se rušení držby zamezováním vjezdu na její pozemky a uvedení držby v předešlý stav, a to odstraněním řetězu či jiných překážek bránících průjezdu s tím, že naraci žaloby vystavěla na tvrzení, že žalovaný zamezil pokojné užívání cesty, která je jedinou přístupovou cestou k pozemkům žalobkyně, přičemž jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, která je takto i žalobkyní od roku 1971 užívána, což deklarovaly i příslušné správní orgány.

8. Podle § 177 odst. 1 věta druhá o. s. ř. žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby.

9. Podle § 178 o. s. ř. v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.

10. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší; obecný soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty [§ 1008 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. Při vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 o. z. ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil. Námitky petitorního charakteru nejsou v posesorním sporu pro rozhodnutí soudu podstatné (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4306/18, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3474/21; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

11. Z uvedeného vyplývá, že již tvrzení samotná musí (mimo jiné) obsahovat vylíčení skutečností, na něž lze navázat právní posouzení, že v případě žalující strany jde o držbu soukromého práva, ať již vlastnického, nebo práva obligačního či jiného věcného práva. Je tomu tak z toho důvodu, že ochrana se skrze tento institut poskytuje jen pokojnému stavu vyplývajícímu z takového (soukromého) práva, které může být v držbě. Judikatura (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. II ÚS 2436/23) se shoduje s občanskoprávní teorií, že není možná držba veřejného práva (srov. SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 119, marg. č. 5.).

12. Lze tedy uzavřít, že pokud se žalobkyně domáhá ochrany posesorní žalobou na základě tvrzení o tzv. obecném užívání veřejné účelové komunikace, které opírá též o předurčující řešení této otázky jak správními orgány, tak v rámci správního soudnictví (z podnětu podané kasační stížnosti se kategorizací dané cesty zabýval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 10. 10. 2025, č. j. 22 As 111/2025-82, kasační stížnost správního orgánu zamítl, nicméně neztotožnil se se závěrem krajského soudu o tom, že nebyl naplněn jeden ze čtyř znaků účelové pozemní komunikace), ani netvrdí zásah do pokojného stavu, který by vyplýval z jejího soukromého subjektivního práva, pročež uplatněný nárok není (nemůže být) důvodný, aniž by bylo namístě se pravdivostí tvrzených skutečností vůbec zabývat (k tomu, že za takové situace se dokazování stává nadbytečným, srov. závěry odůvodněné v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998 sp. zn. 16 Co 95/98, 96/98, uveřejněném pod č. 62/2000, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006).

13. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

14. Vzhledem k výše přijatému závěru se námitky žalovaného stávají mimoběžnými, tudíž je bezpředmětné, aby se jimi odvolací soud jakkoliv zabýval.

15. Napadené usnesení soudu prvního stupně bylo proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněno, protože nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a).

16. Výrok o náhradě nákladů řízení, jakož i odvolacího řízení, je odůvodněn § 142 odst. 1, pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení, a to v obou jeho relativně samostatných fázích, zcela úspěšný, a proto mu byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva. Účelně vynaložené náklady žalovaného se sestávají z odměny za zastupování advokátem, paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů a soudního poplatku. Zástupce žalovaného vykonal shodně v obou fázích vždy 2 úkony právní služby spočívající v první fázi v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), písemném podání ve věci samé (vyjádření k žalobě) podle § 11 odst. 1 písm. d), ve druhé fázi v podání odvolání ve věci samé a účasti u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna za zastupování žalovaného advokátem podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 1 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 2 300 Kč, celkem 4 600 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 900 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 5 500 Kč navýšena o příslušnou náhradu za tuto daň, tj. na částku 6 655 Kč. V případě odvolacího řízení je nezbytné do náhrady zahrnout 2 000 Kč za soudní poplatek. Souhrnná výše náhrady prvostupňových nákladů činí 6 655 Kč, zatímco v případě náhrady nákladů odvolacího řízení jde o částku 8 655 Kč.

17. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je pak žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalovaného.

18. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.