57 Co 90/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o vypořádání společného jmění manželů k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 11. 2. 2026, č. j. 115 C 203/2025-170

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III mění takto:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 111 437,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve výrocích I a II se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově na náhradě nákladů státu 1 330,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově na náhradě nákladů státu 1 330,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci, a to lednici, televizi, ratanový nábytek, sodastream, komodu zakoupenou v obchodě , název, , komodu zakoupenou v obchodě , název, , skříň, postel, pračku a sběratelskou kolekci andělíčků (výrok I), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal vozidlo značky , typ vozidla, RZ , SPZ, , sklokeramickou desku, kuchyňskou linku, 2 ks jídelních židlí, běžecký pás a sběratelskou kolekci figurek anime dolls (výrok II), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na úplné vypořádání zaniklého společného jmění účastníků 661 442,88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 94 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok IV), jakož i povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 2 661 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 19. 4. 1986 a bylo pravomocně rozvedeno ke dni 12. 3. 2025. Příčiny rozvratu manželství byly shledány na straně obou účastníků, kteří se rozcházeli v názorech na společné záležitosti, nevytvářeli zdravé rodinné prostředí, vzájemně se nepodporovali a nežili ve vzájemné úctě, rozvrat byl završen navázáním známosti každým z manželů s jiným partnerem. Za trvání manželství účastníci nabyli vozidlo , typ vozidla, v zůstatkové ceně 25 000 Kč, sklokeramickou desku v zůstatkové ceně 3 000 Kč, kuchyňskou linku v zůstatkové ceně 3 000 Kč, dvě jídelní židle v zůstatkové ceně 1 000 Kč, běžecký pás v zůstatkové ceně 5 000 Kč, kolekci figurek žen anime dolls v zůstatkové ceně 8 000 Kč, kdy tyto věci v celkové zůstatkové ceně 45 000 Kč byly po rozvodu v držení žalovaného, který o ně projevil zájem. Vedle toho účastníci nabyli lednici v zůstatkové ceně 10 000 Kč, televizi v zůstatkové ceně 3 600 Kč, ratanový nábytek v zůstatkové ceně 3 000 Kč, sodastream v zůstatkové ceně 1 500 Kč, komodu pořízenou v obchodě , název, v zůstatkové ceně 2 000 Kč, komodu pořízenou v obchodě , název, v zůstatkové ceně 2 000 Kč, skříň v zůstatkové ceně 4 000 Kč, postel v zůstatkové ceně 12 000 Kč, pračku v zůstatkové ceně 6 000 Kč a sběratelskou kolekci andělíčků v zůstatkové ceně 3 000 Kč, které zůstaly po rozvodu v držení žalobkyně, jejíž vůlí bylo, aby všechny tyto věci v celkové zůstatkové ceně 47 100 Kč byly přikázány do jejího vlastnictví.

3. Vedle toho měli ke dni právní moci rozvodu manželství účastníci finanční zůstatky na bankovních účtech č. , č. účtu, , vedeném na jméno žalobkyně ve výši 5 718,67 Kč, a č. , č. účtu, ve výši 3 188,38 Kč, č. , č. účtu, ve výši 1 000 Kč, č. , č. účtu, ve výši 50 000 Kč a č. , č. účtu, ve výši 36 506,05 Kč, kdy tyto čtyři účty byly vedeny na jméno žalovaného. Celková částka k vypořádání na těchto bankovních účtech tak činila 96 413,10 Kč, z toho na bankovních účtech vedených na jméno žalobkyně bylo 5 718,67 Kč a na jméno žalovaného 90 694,43 Kč.

4. Dále okresní soud uzavřel, že pokud dne 14. 8. 2024 zaslal žalovaný ze svého bankovního účtu na bankovní účet dcery účastníků, , jméno FO, , částku 1 100 010 Kč, nebylo prokázáno, že by žalobkyně k tomuto jednání dala žalovanému souhlas. Jak žalovaný, tak dcera účastníků se s žalobkyní o možnosti tohoto daru dceři za účelem rekonstrukce rodinného domu, ve kterém dcera účastníků žije, bavili toliko v obecné rovině, nikdy však nebyla dohoda o tom, že se konkrétní částka zašle na bankovní účet dcery účastníků. Prokázáno bylo (výslechem žalovaného, výslechem svědka , jméno FO, , výslechem svědkyně , jméno FO, ), že vztah mezi žalobkyní a její dcerou , jméno FO, byl v době, kdy se žalobkyně odstěhovala ze společné domácnosti účastníků, velmi špatný, v podstatě žádný, jmenované spolu nekomunikovaly, když dcera účastníků vyčítala žalobkyni, že se rozhodla žalovaného opustit. Rovněž bylo prokázáno, že dcera účastníků nepočítala s tím, že by si „na stáří“ vzala žalobkyni k sobě a postarala by se o ni, o této možnosti mluvila v době poskytnutí daru toliko s žalovaným (výpověď dcery) a v době, kdy žalobkyně navštívila dům dcery účastníků, této řekla dcera napřímo, že v tomto domě žalobkyně nikdy bydlet nebude (výslech žalobkyně). Poskytnutí daru ve výši 1 100 010 Kč bylo ujednáno pouze mezi žalovaným a dcerou účastníků, žalobkyně byla z této dohody vyňata, nikdo ji o tomto daru neinformoval, žalobkyně se o něm dozvěděla až řadu měsíců po darování od své právní zástupkyně. Žalovaný neměl potřebu tento dar projednat s žalovanou (tehdy manželkou), bral tyto peníze jako své vlastní. Žalobkyně s darovací smlouvou nesouhlasila a uplatnila námitku relativní neplatnosti tohoto právního jednání.

5. Pokud pak žalovaný v přesně neurčené době, nejdříve v březnu 2025, daroval synovi účastníků 140 000 Kč za účelem pořízení nového vozidla, bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení byla ještě v době jejich společného soužití uzavřena dohoda v obecné rovině o tom, že až bude jejich syn potřebovat peníze, bude mu poskytnut nějaký finanční dar, aby byly obě děti rodiči obdarovány, neboť dcera účastníků od nich dostala dar na svatební výdaje ve výši 220 000 Kč. Žalovaný tento konkrétní dar s žalobkyní neprobíral, žalobkyně o této darovací smlouvě pocházející ze společných úspor účastníků nebyla informována, nedala žalovanému souhlas k tomto jednání a následně vznesla námitku relativní neplatnosti této darovací smlouvy, a to jak vůči žalovanému, tak vůči synovi , jméno FO, .

6. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 714 a § 740 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Obě darovací smlouvy uzavřené s dětmi účastníků vyhodnotil jako neplatné, když žalobkyně nebyla účastna jednání ohledně uzavření žádné z nich, nikdy s takovým jednáním žalovanému nedala souhlas a o uzavření smluv se dozvěděla až v souvislosti s probíhajícím soudním řízením. Navíc, i kdyby se účastníci řízení dohodli o tom, že darují dceři peníze na rekonstrukci domu a synovi nějakou finanční částku v době, kdy bude syn účastníků v potřebě, byla by taková dohoda pouze zcela obecná a nikterak by právně žalobkyni ani žalovaného nezavazovala. Žalovaný se sám rozhodl věnovat skoro celé úspory účastníků dceři , jméno FO, , která tento dar považovala jako dar od otce, což bylo prokázáno jednak výpovědí jejího manžela, jednak i její výpovědí, když uvedla, že o tomto konkrétním daru se s žalobkyní nikdy nebavila. Ani dar 140 000 Kč synovi účastníků žalovaný ani syn s žalobkyní nikterak neprobírali. Podle soudu není podstatné, v jaké míře pocházejí úspory manželů z příjmu manžela a v jaké míře z příjmu manželky, jelikož manželé tvoří jednu ekonomickou jednotku, veškeré úspory jsou společné a pokud jeden z manželů chce s těmito úsporami nakládat – a nejedná se o běžnou záležitost – tak je zapotřebí souhlas druhého manžela s tímto právním jednáním. Pokud žalobkyně nesouhlasila s uzavřením dvou výše specifikovaných darovacích smluv (souhlasit ani nemohla, jelikož o tomto darování nevěděla), o darování finančních prostředků ze společných úspor účastníků dětem se rozhodoval sám žalovaný, přičemž se jednalo o velmi vysoké částky, pročež se nejednalo o běžnou záležitost. Žalobkyně v souladu s § 714 odst. 2 o. z. vznesla námitku relativní neplatnosti těchto dvou právních jednání vůči všem zúčastněným na těchto právních jednání, proto jsou obě darovací smlouvy z právního hlediska neplatnými a žalobkyni náleží polovina obou takto poskytnutých darů, tedy 620 005 Kč.

7. Závěrečným sečtením všech výše uvedených položek okresní soud dospěl k tomu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na úplné vypořádání zaniklého společného jmění účastníků částku 661 442,88 Kč, tj. částka 620 005 Kč (polovina plnění z neplatných darovacích smluv) v součtu s 42 487,88 Kč (polovinou z finančních zůstatků na bankovních účtech účastníků řízení ke dni právní moci rozsudku o rozvodu, poníženou o částku 5 718,67 Kč představující zůstatek na bankovním účtu vedeném na jméno žalobkyně) a po odečtení 1 050 Kč (polovina zůstatkové ceny všech movitých věci, jež účastníci učinili předmětem vypořádání, ponížená o zůstatkovou cenu věcí v držení žalobkyně). Soud majetkové hodnoty ve společném jmění účastníků rozdělil rovným dílem s ohledem na to, že oba účastníci se ve stejné míře přičinili o rozpad jejich manželství, nadto žádný z účastníků větší vinu na rozpadu manželství na straně druhého účastníka ani netvrdil.

8. Proti výrokům III, IV a V tohoto rozsudku podal žalovaný odvolání s tím, že souhlasí s vypořádáním movitých věcí, jakož i zůstatků na bankovních účtech, nesouhlasí však se závěry okresního soudu vážícími se k darovacím smlouvám s dcerou a synem účastníků, které mají přímý vliv na stanovení výše vypořádacího podílu. Pokud okresní soud uzavřel, že žalobkyně k těmto darováním nedala souhlas, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, na základě kterých učinil nesprávný právní závěr o neplatnosti těchto smluv. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že žalobkyně věděla a souhlasila s darem částky 1 100 010 Kč dceři , jméno FO, , což vyjádřila vůči žalovanému tím, „že si má s penězi dělat, co chce“. Tento souhlas potvrdila i obdarovaná, která v rámci emotivní svědecké výpovědi popsala, za jakých okolností a jak byl tento souhlas žalobkyní udělen. Okresní soud nezohlednil, že forma souhlasu manžela k ostatním záležitostem týkajícím se společného jmění manželů není předepsána. Tento souhlas lze vyjádřit i konkludentně - faktickou akceptací, což bylo jednoznačně vyjádřeno slovy žalobkyně, „že si má dělat s penězi, co chce“. Soud nezohlednil, že žalobkyně neplatnost darovací smlouvy napadla až v rámci probíhajícího řízení, přitom lze těžko uvěřit, že do doby započetí soudního řízení neměla povědomí o dispozici s tak značnou finanční částkou a nečinila ve vztahu k manželovi ani obdarované dceři žádné kroky. Všichni tři svědci navržení žalovaným, včetně obdarované samotné, vypovídali pravdivě, že o daru dceři v předmětné době žalobkyně věděla a nikterak negativně se proti tomuto jednání nevymezila, když s darováním souhlasila. K výpovědi svědkyně , jméno FO, okresní soud neměl přihlížet, neboť se jedná o osobu v úzkém vztahu k žalobkyni, která informace získala zjevně od žalobkyně. Částka 1 100 010 Kč tak nemůže být předmětem vypořádání mezi účastníky, když se ke dni rozvodu manželství ve společném jmění nenacházela. Pokud jde o darování 140 000 Kč společnému synovi , jméno FO, , námitku neplatnosti darované částky žalobkyně zaslala žalovanému a synovi až po koncentraci řízení, která nastala u jednání 9. 1. 2026, u něhož byli účastníci o koncentraci řádně poučeni. Pokud byla námitka doručena žalovanému až dne 13. 1. 2026, okresní soud k této neměl přihlédnout a danou částku neměl při vypořádání zohlednit. Závěr okresního soudu, že v důsledku pochybení soudu nemohlo ke koncentraci jednání vůbec dojít, nemá žádnou právní oporu. Konečně se soud nevypořádal ani s tím, jakou měrou účastníci do společného jmění přispívali, když žalovaný měl daleko vyšší příjem než žalobkyně ve smyslu § 742 odst. 1 písm. f) o. z., navíc žalobkyně po celou dobu jejich společného soužití požívala alkohol a pod jeho vlivem se dopustila na členech domácnosti nemalých útrap. Ve vztahu k nákladům řízení namítl, že okresní soud zcela bezdůvodně řízení rozčlenil na dvě části (ve vztahu k movitým věcem a zůstatkům na účtech jako sporu o vypořádání společného jmění, v němž aplikoval zásadu iudicium duplex), kdy část týkající se darů dětem účastníků posoudil jako klasické sporné řízení. Takový závěr však nemá v ničem oporu, nedošlo k podání nového návrhu na zahájení řízení a následnému spojení s řízením již probíhajícím, naopak šlo pouze o předběžné posouzení otázky, která byla pro dané řízení podstatná. Soud ani žalobkyni nevyměřil z návrhu na vypořádání těchto částek další soudní poplatek, nevyrozuměl žalovaného o zahájení řízení, pročež není důvodu, aby byla tato otázka vyčleňována ve vztahu k nákladům řízení jako samostatně vedené řízení. Takovýto postup soudu byl navíc pro žalovaného zcela překvapivý, nesprávný a nezákonný. Polemizoval i se soudem určenou lhůtou k plnění, když aktuálně nemá dostatek financí k úhradě stanovené částky, neboť jeho jediným příjmem je starobní důchod. Předpoklad, že v případě neúspěchu ve věci mu dcera bez dalšího vydá částku, nemá věcnou oporu. Pokud by toto odmítla, rozhodně nebude v silách žalovaného ve lhůtě 3 dnů od právní moci takovou částku uhradit. Předmětné rozhodnutí je tak způsobilé přivodit mu existenční problémy. Domáhal se změny rozhodnutí v napadeném rozsahu tak, aby mu byla uložena uhradit na vypořádací podíl žalobkyni toliko 42 442,88 Kč s tím, že současně bude rozhodnuto, že účastníci vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení a státu právo na náhradu nákladů nebude přiznáno.

9. U jednání odvolacího soudu žalovaný k důvodům pro aplikaci disparity doplnil, že žalobkyně za trvání manželství ve zvýšené míře požívala alkoholické nápoje. Nejprve dne 27. 1. 2013 pod jejich vlivem byla hrubá a agresivní vůči žalovanému, jakož i vůči přivolané policejní hlídce, tehdy jí bylo zjištěno 2,36 promile alkoholu v krvi. Poté byla v 2013 odsouzena pro trestný čin , druh trestného činu, , když způsobila dopravní nehodu, při které jí bylo zjištěno 2,45 promile alkoholu v krvi, byl jí uložen podmíněný trest, povinnost zaplatit náklady trestního řízení ve výši 2 000 Kč a vedle toho poškodila vozidlo, které bylo součástí společného jmění účastníků. Kromě toho byla opakovaně hospitalizovaná z důvodu požívání alkoholu na záchytné stanici. Pod vlivem alkoholu následně dne 15. 4. 2014 napadla žalovaného, kterého udeřila skleněnou mísou do hlavy, a dceru účastníků, kterou napadla lyží. Pro toto své jednání byla vykázána ze společného obydlí, žalovaný ani dcera však nedali souhlas se zahájením trestního stíhání, když nechtěli žalobkyni poškodit tím, aby jí byl uložený podmíněný trest přeměněn na nepodmíněný, na žádost dcery se žalobkyně na nějakou dobu odstěhovala ze společného bydliště, omezila požívání alkoholu a pokud se následně vrátila z důvodu zájmu žalovaného zachovat manželství, vztahy mezi ní a žalovaným, jakož i mezi ní a dcerou se stabilizovaly a byly dobré. Vedle toho žalobkyně za trvání manželství opakovaně navazovala vztahy s jinými partnery. Konečně za poslední důvod pro aplikaci disparity žalovaný považoval skutečnost, že byť do r. 2021 byli oba účastníci zaměstnáni s v podstatě obdobnými příjmy, v r. 2021 byl žalovanému přiznán starobní důchod ve výši cca 27 000 Kč a vedle toho si začal přivydělávat s průměrným měsíčním příjmem cca 20 000 Kč, zatímco žalobkyně měla pouze příjem ze svého zaměstnání, který dosahoval maximálně 20 000 Kč měsíčně.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Veškeré skutečnosti tvrzené žalobkyní a žalovaným a důkazy k nim provedené byly okresním soudem hodnoceny individuálně i ve vzájemných souvislostech a soud na základě těchto dospěl ke správným skutkovým a právním závěrům. Veškeré naspořené finanční prostředky účastníků byly po celou dobu manželství kumulovány na bankovním účtu vedeném na jméno žalovaného, který si tyto prostředky různě přeposílal mezi svými bankovními účty, aniž by je nějak výrazně zhodnocoval. Oba účastníci po celou dobu trvání manželství pracovali a vytvářeli hodnoty do společného jmění společně. Žalobkyně ze svého bankovního účtu přispívala žalovanému na bydlení, případně na vybavení bytu či na dovolené dle jejich vzájemné domluvy, zpravidla se jednalo o ½ hodnoty zakoupeného produktu či služby. Manželství účastníků nebylo v posledních deseti letech vůbec souladné, již v minulosti probíhalo řízení o rozvod jejich manželství, které bylo zastaveno, když se účastníci dohodli na pokusu o obnovení manželského soužití. Žalovaný se rozvádět nechtěl, a to ani ve druhém případě v roce 2025. Žalobkyně však ztratila v žalovaného veškerou důvěru, když tento v posledních letech udržoval paralelně mimomanželské poměry a zveřejňoval inzeráty k seznámení na veřejně dostupných webových stránkách. Žalobkyně ani v době rozvodu manželství netušila, že žalovaný bez jejího vědomí převedl veškeré naspořené finanční prostředky na účet jejich společné dcery, a to v srpnu 2024, den poté, co se žalobkyně odstěhovala ze společné domácnosti. S ohledem na prohlášení žalovaného dne 12. 3. 2025 zástupkyně žalobkyně z procesní opatrnosti přistoupila v předžalobní výzvě ze dne 7. 4. 2025 k obecnému dovolání se neplatnosti jednání žalovaného, když okruh účastníků a konkrétní jednání žalovaného jí známo nebylo. V této výzvě současně požadovala po žalovaném na úplné vypořádání zaniklého společného jmění vyplacení 975 000 Kč, když jí nebyla známá výše účastníky naspořených finančních prostředků. Ani v reakci na tuto výzvu se žalovaný nezmínil o tom, že došlo k převodu naspořených finančních prostředků, pročež poprvé se žalobkyně tuto informaci dozvěděla až z písemného vyjádření žalovaného ze dne 18. 8. 2025. Žalobkyně trvá na tom, že nikdy neudělila souhlas s převodem veškerých naspořených finančních prostředků účastníků a nikdy by tak ani v budoucnu neučinila, neboť ze starobního důchodu žalovaného a žalobkyně by již takovou částku účastníci nikdy nenaspořili. Účastníci mají dvě děti a nebyl důvod, proč by měla být dcera zvýhodněna, neboť spravedlivé by bylo rozdělit peníze mezi obě děti. V době převodu financí na účet dcery byl dům manžela dcery z větší části zrekonstruován, forma daru by pro dceru , jméno FO, představovala riziko, když kdykoliv může dojít k jeho odvolání. Žalobkyně by nesouhlasila, aby dcera investovala do nemovitosti, která není v jejím vlastnictví, a návratnost této částky není nikterak písemně zajištěna. Žalovaný se snaží žalobkyni za její odchod od něj poškodit, hovoří o ní, že je „lesba“, přemlouval kolegyně žalobkyně, aby zajistily ukončení jejího pracovního poměru, dokonce jí začal vykat. Žalovaný a dcera , jméno FO, mají velmi dobrý vztah, zatímco vztahy mezi žalobkyní a dcerou byly opakovaně narušeny a od srpna 2024, kdy se , jméno FO, postavila na stranu žalovaného a žalobkyni neodpustila odchod od něj, nejsou v kontaktu. I kdyby žalobkyně připustila, že v minulosti pronesla před žalovaným a , jméno FO, jimi tvrzené prohlášení určené žalovanému „s penězi si dělej, co chceš“, pak se jedná o pouhé ústní a vágní prohlášení, které není právně závazné. Taková prohlášení jsou činěna běžně v legraci, ve vzteku, ironicky apod. Bylo prokázáno, že dcera otázku daru s žalobkyní nikdy neřešila, a to ani v době, kdy žalobkyně ještě bydlela s žalovaným, ani po odstěhování žalobkyně od žalovaného, když o tomto dle svých slov ani nevěděla, a dar s žalobkyní neřešila dosud. Výpověď dcery před okresním soudem nebyla emotivní, spíše se jednalo o herecký výkon. Naopak svědkyně , jméno FO, , která je kolegyní žalobkyně ze zaměstnání, jednoznačně vypověděla, že jí bylo žalovaným sděleno, že z naspořených finančních prostředků žalobkyně nic neuvidí. Žalovaný přitom věděl, že mezi touto svědkyní a žalobkyní byl v minulosti spor, kterého chtěl žalovaný využít v neprospěch žalobkyně, proto oslovil svědkyni s tím, nechť zařídí tzv. vyhazov žalobkyně z práce. O darování finančních prostředků společnému synovi účastníků žalobkyně nevěděla a ani vědět nemohla, když k tomuto žalovaný přistoupil bez jejího souhlasu a vědomí v březnu 2025, kdy již účastníci nebyli manželé. Dovolání se neplatnosti jednání žalovaného a syna účastníků bylo provedeno až poté, co byl znám okruh osob, jež se toto jednání dotýká, což bylo na jisto postaveno až po výpovědí žalovaného před okresním soudem dne 9. 1. 2026. Rozvodovým rozsudkem bylo konstatováno, že hlavní příčinou rozvratu manželství účastníků bylo chování obou manželů, kteří se rozcházeli v názorech na společné záležitosti a v důsledku toho nevytvářeli zdravé rodinné prostředí, vzájemně se nepodporovali a nežili ve vzájemné úctě. Žádný z manželů se tak na rozpadu manželství nepodílel větší měrou. Tvrzení žalovaného o chování žalobkyně v době trvání manželství jsou ryze účelovými s cílem žalobkyni poškodit. Ve vztahu k nákladům řízení se žalobkyně plně ztotožnila s odůvodněním okresního soudu, když žalovaný neměl po celou dobu vedení sporu zájem o konstruktivní jednání s žalobkyní a vyřešení věci smírem, účelně zahlcoval okresní soud lživými tvrzeními a k tomuto navedl i dceru účastníků.

11. Ve vztahu k žalovaným doplněným tvrzením o nutnosti disparity podílů žalobkyně u jednání odvolacího soudu učinila nespornými tvrzení žalovaného o jejím požívání alkoholu v určitém úseku trvání manželství (2013-2014), jakož i o napadení žalovaného a o rozdílně vysokých příjmech účastníků od r. 2021, k navazování známostí s jinými partnery uvedla, že od obnovení soužití v r. 2014 se nevěry ona nedopustila.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Odvolací soud bez ohledu na to, že žalovaný napadl výslovně odvoláním pouze výroky III, IV a V, postupoval v souladu se závěrem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3831/2016 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), v němž tento uvedl, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, u něhož z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), vzhledem k tomu nemůže podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů nabýt samostatně právní moci jen ohledně některých vypořádávaných položek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006); odvolací soud rovněž není ve smyslu § 212 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem, v němž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.

14. Žalobkyně se žalobou podanou dne 18. 6. 2025 domáhala vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů, které zaniklo rozvodem v důsledku rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 12. 3. 2025, č. j. 111 C 300/2024-31, s právní mocí téhož dne. Předmětem vypořádání učinila specifikované movité věci a zůstatky na bankovních účtech s tím, že z jednoho z nich žalovaný převedl jednak den po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti částku 1 100 010 Kč dceři účastníků, jednak po rozvodu manželství částku 140 000 Kč synovi účastníků, aniž by tak v obou případech učinil se souhlasem a vědomím žalobkyně, pročež ve vztahu k těmto úkonům učinila námitku relativní neplatnosti.

15. Procesní obrana žalovaného byla založena na argumentu, že předmětem vypořádání jsou ještě další specifikované movité věci, které jsou v držení žalobkyně, pokud jde o převod částky 1 100 010 Kč dceři účastníků, jednalo se o finanční prostředky účastníků naspořené za účelem koupě rekreační chaty, avšak poté, co se účastníci rozhodli chatu nekupovat, darovali tuto částku dceři, když žalobkyně souhlas udělila předem slovy, aby si s těmito penězi žalovaný udělal, co chce, a tento souhlas vyslovila opakovaně i před dětmi účastníků. Částku 140 000 Kč daroval synovi účastníků za účelem koupě nového vozidla po jeho autonehodě v březnu 2025, k tomuto jednání žalobkyně dala souhlas již v březnu 2024, kdy se účastníci dohodli, že pokud věnovali dceři na svatbu 220 000 Kč, v případě vážné finanční nouze nebo při jeho vstupu do manželství synovi rovněž poskytnou finanční podporu.

16. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. V rozsudku ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025, dále Nejvyšší soud zdůraznil, že nepostupoval-li soud výše uvedeným způsobem, koncentrace řízení nenastane a nemůže nastat ani později (tedy ani v případě, že soud poučí účastníky řízení o koncentraci řízení dodatečně na dalším jednání), když poukázal na to, že jestliže má koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. nastat „skončením prvního jednání“, je za něj nutné pokládat nikoliv vždy jen takové jednání, které soud nařídil jako v pořadí první k projednání věci samé - za předpokladu, že se uskutečnilo, tedy že nebylo zrušeno (odvoláno) nebo „odročeno“ na pozdější termín přede dnem, na který je soud nařídil. „První jednání“ uvedené v § 118b odst.1 větě druhé o. s. ř. nemá jen prvek časový, ale také prvek obsahový. Obsahem (předmětem) tohoto „prvního jednání“ jsou (musí být) takové úkony, které je soud povinen při jednání provést dříve, než přistoupí k dokazování (k provádění důkazů) o věci samé; tedy úkony soudu uvedené v § 118 odst.1 a 2 o. s. ř. Koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. nastává, při splnění zákonem stanovených předpokladů, ze zákona a objektivně k zákonem stanovenému okamžiku. Poskytnutí poučení o koncentraci řízení soudem je předpokladem nastoupení jejích účinků k zákonem stanovenému okamžiku, jímž však onen okamžik poskytnutí takového poučení není. Účinky koncentrace dle § 118b odst. 1 o. s. ř. se váží buď k okamžiku skončení prvního jednání, nebo ke konci soudem poskytnuté lhůty běžící od jeho skončení. Platí, že okamžik poučení o ní nemůže účinky koncentrace nikterak (časově) posunout. Z výše uvedeného R 98/2013 se též podává navazující závěr, že poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. musí být soudem poskytnuto (vedle poučení v rámci předvolání k jednání) před skončením prvního jednání ve výše vymezeném (časovém a obsahovém) smyslu. Jestliže tak soud neučiní, koncentrace řízení již nemůže nastat. Prvním jednáním jsou přitom všechna jednání soudu, při nichž jsou (či měly být) prováděny (všechny) úkony soudu dle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.; jinými slovy, jsou jimi taková jednání konaná soudem do té doby, než soud přistoupí k zahájení dokazování. Řečeno lapidárně, nejpozději při tom jednání soudu, při němž přistoupil k zahájení dokazování, musí soud poučení o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. účastníkům poskytnout. Jestliže soud v takto vymezený okamžik poučení o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. poskytne, je podmínkou nastoupení účinků koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. též to, že respektoval postup předepsaný ustanoveními § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.; tedy jinými slovy, že (do té doby) provedl všechny úkony předepsané mu § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.

18. V dané věci však okresní soud u prvního jednání ve věci dle § 118b odst. 1 o. s. ř., které proběhlo dne 8. 10. 2025, při kterém již bylo okresním soudem přistoupeno k zahájení dokazování (provedeno dokazování listinami), poučení o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. účastníkům do jeho skončení neposkytl a stalo-li se až při následném jednání dne 9. 1. 2026, nejednalo se již o vymezený časový rámec „před skončením prvního jednání“. Proto koncentrace řízení v dané věci nenastala a jestliže následně účastníci řízení uplatnili nová skutková tvrzení (žalovaný v závěrečné řeči o důvodech pro disparitu podílů), případně další důkazy, bylo na místě tyto zohlednit, což okresní soud neučinil.

19. Stejně tak nebyly v řízení před okresním soudem naplněny předpoklady pro nastoupení režimu tzv. neúplné apelace, jehož východiskem je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska § 205a o. s. ř. nové, je pak rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná (srov. shodně již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008).

20. Jak dále vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, smyslem poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. je, ve vazbě na princip neúplné apelace v odvolacím řízení, poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně.

21. Z výše uvedeného je tak možno dovodit, že pokud soud prvního stupně po poskytnutí tohoto poučení znovu otevře dokazování, původní poučení fakticky nebylo „poslední možností“ před rozhodnutím a před vyhlášením rozsudku je proto třeba poučení opětovně poskytnout, aby byl zachován účel § 119a odst. 1 o. s. ř.

22. Pokud tedy soud prvního stupně přistoupil k poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř. u jednání dne 9. 1. 2026 (jak vyplývá z protokolu na č. l. 149-153), toto jednání odročil za účelem přednesu závěrečných návrhů a vyhlášení rozhodnutí na 6. 2. 2026, avšak po zahájení tohoto dalšího jednání přistoupil k dalšímu dokazování a následně bez dalšího poučení o zásadách neúplné apelace přistoupil k přednesu závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku, nenaplnil účel § 119a odst. 1 o. s. ř., pročež nenastaly ani účinky tzv. neúplné apelace.

23. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4338/2015) se podává, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu jak postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce (iudicium duplex). To vyplývá z toho, že každý z účastníků může (do tří let od zániku společného jmění) označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu, dále z toho, že soud není vázán návrhy účastníků, a konečně že podá-li jeden z bývalých účastníků společného jmění návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i žalobní právo druhého účastníka, který již žalobu nemůže podat.

24. Soud prvního stupně vybudoval svůj závěr o skutkovém stavu mimo jiné na tom, že předmětem vypořádání byly jednak movité věci v hodnotě 92 100 Kč, zůstatky na běžných účtech účastníků v hodnotě 96 413,10 Kč a dále částka 1 240 010 Kč, kterou žalovaný ze společných prostředků účastníků převedl dětem účastníků, a to dne 14. 8. 2024 částku 1 100 010 Kč dceři účastníků a v roce 2025 140 000 Kč synovi účastníků, aniž by žalobkyně o těchto finančních transakcích, které přesahovaly běžné nakládání se společným majetkem účastníků, věděla a dala k nim v jakékoli formě souhlas. V rámci právního posouzení vyslovil, že tyto darovací smlouvy, uzavřené mezi žalovaným a dětmi účastníků, jsou z důvodu, že se žalobkyně řádně dovolala neplatnosti těchto jednání, neplatnými, a za součást společného jmění účastníků k vypořádání tak je nutno považovat i částku 1 240 010 Kč, která byla společnými prostředky účastníků a kterou žalovaný ze společného jmění odklonil.

25. S ohledem na odvolací námitky zaměřené pouze do výše vypořádacích podílů v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů, odvolací soud převzal skutkové i právní závěry okresního soudu ve vztahu k vypořádávaným movitým věcem a zůstatkům na účtech účastníků [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] a zaobíral se právě a jen správností skutkového závěru okresního soudu o absenci souhlasu žalobkyně k převodu celkové částky 1 240 010 Kč žalovaným na děti účastníků, přičemž v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. přistoupil k zopakování důkazu výslechem dcery účastníků, když s ohledem na námitky žalovaného vyvstaly pochybnosti o tom, zda bylo možno tento důkaz vyhodnotit jinak.

26. Jak totiž výslovně uvedl Nejvyšší soud (např. v rozsudku ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2766/2014, či ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 29 ICdo 81/2021), chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění učiněných z výpovědí svědků či účastníků, musí tyto důkazy zopakovat. Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně má své místo právě zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018).

27. Současně odvolací soud zopakoval pouze tento důkaz, který považoval za stěžejní, když svědek , jméno FO, jednoznačně vypověděl, že si na konkrétní událost, ke které mělo dojít dne 5. 8. 2024, nepamatuje. Svědkyně , jméno FO, ani svědek , jméno FO, u této události neměli být přítomni a dozvěděli se o ní pouze zprostředkovaně.

28. Takto zopakovaný důkaz výpovědí svědkyně , jméno FO, odvolací soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s jinými důkazy, přihlédl i k tomu, jaký je vztah svědkyně k oběma účastníkům a jak svědkyně , jméno FO, vypovídala před soudem prvního stupně, stejně tak zohlednil i to, co vyšlo najevo v řízení z jiných provedených důkazů, včetně toho, co uvedli samotní účastníci v rámci svých tvrzení. Odvolací soud nepřehlédl, že výpověď svědkyně , jméno FO, před odvolacím soudem se v podstatě neliší od toho, co svědkyně uváděla před soudem okresním a je v souladu jak s tvrzeními žalovaného, tak s obsahem jeho výpovědi, resp. i s obsahem výpovědi jejího manžela , jméno FO, s tím, že tento si přímo na situaci, ke které mělo dojít při návštěvě svědků u účastníků dne 5. 8. 2024 nevzpomíná. Jak vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011, k závěru o nevěrohodnosti svědků vedou jen závažné rozpory v jejich výpovědích, popř. mezi jejich výpověďmi a tvrzením protistrany v řízení. Konstatování svědka, že si na něco nevzpomíná, jen postrádá konkrétní údaj a není rozporné s tvrzením jiného svědka, který si na danou událost vzpomněl a popsal ji, pak nemůže odůvodnit závěr o nevěrohodnosti tohoto svědka.

29. Za této situace odvolací soud vyhodnotil výpověď svědkyně , jméno FO, , na rozdíl od okresního soudu, jako věrohodnou a při zjišťování skutkového stavu k této přihlédl, když šlo o osobu, která byla přímo přítomná komunikaci účastníků ohledně naložení s finančními prostředky z jejich společného jmění. Je nutné vycházet i z toho, že v řízení nebyla procesně konformním způsobem nijak zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků v podobě výslechu svědků , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , pročež za této situace nezbylo odvolacímu soudu než právě jejich výpovědi vyhodnotit jako věrohodné a pravdivé, nicméně zcela popírající skutkovou verzi žalobkyně o tom, že o uzavření smlouvy, kterou žalovaný převedl svědkyni , jméno FO, ze svého účtu dne 14. 8. 2024 částku 1 100 010 Kč, nevěděla a nedala k ní žalovanému předchozí souhlas slovy „dělej si s penězi, co chceš“ (k zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003).

30. Pakliže žalobkyně v rámci vyjádření k odvolání uvedla, že pokud by takovou větu přece jen pronesla, nikdy by ji nemohla myslet vážně z označených důvodů, čímž byla zpochybněna vážnost daného projevu vůle. Po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. včetně poučení o následcích nesplnění důkazní povinnosti k těmto tvrzením, byl žalobkyní navržen její účastnický výslech, v něm však žalobkyně toliko jednoznačně použití takového vyjádření opětovně vyloučila, pročež nebylo a ani nemohlo být tvrzení žalobkyně o případné nevážnosti tohoto jejího projevu potvrzeno. V tomto směru pak musí jít k tíži žalobkyně, že v řízení neoznačila k důkazu další důkazní prostředky, kterými mohla pravdivost své skutkové verze o tom, že by takto vyslovenou větu „dělej si s penězi, co chceš“ nemohla myslet vážně, prokázat.

31. Pokud odvolací soud neprovedl v řízení další žalovaným označené důkazy k aplikaci disparity podílů, učinil tak proto, že tvrzení žalovaného o požívání alkoholu žalobkyní v letech 2013 a 2014, o jeho fyzickém napadení žalobkyní v té době, jakož i o rozdílné výši příjmů účastníků od r. 2021 byla učiněna nespornými. Ve vztahu k napadení dcery účastníků odvolací soud má tvrzení žalovaného za prokázaná vypovědí svědkyně , jméno FO, , když tato spontánně popsala incident, který se odehrál mezi ní a žalobkyní, tento popis se shoduje s tím, jak tuto událost popsal sám žalovaný v rámci svých tvrzení, přičemž ani v této části nebyl důvod výpověď svědkyně hodnotit jinak než jako věrohodnou.

32. Na základě výsledků takto zopakovaného dokazování, jakož i s přihlédnutím k důkazům provedeným již před soudem prvního stupně, které byly i okresním soudem vyhodnoceny jako věrohodné a pravdivé, když ve vztahu k nim nebyly ani žádnou z procesních stran vzneseny námitky do jejich pravosti či správnosti, dospěl odvolací soud k jinému skutkovému závěru, než soud okresní, a sice, že pokud žalovaný převedl dne 14. 8. 2024 ze společných prostředků účastníků uložených na jeho bankovním účtu na účet dcery účastníků 1 100 010 Kč, žalobkyně byla o tomto jeho nakládání s finančními prostředky informována dne 5. 8. 2024 a na toto nakládání reagovala slovy, ať si žalovaný s penězi dělá co chce. Dále odvolací soud uzavírá, že v letech 2013 až 2014 žalobkyně ve zvýšené míře požívala alkoholické nápoje, v důsledku čehož žalovaného a dceru účastníků v jednom případě fyzicky napadla, dále způsobila dopravní nehodu a pro její chování pod vlivem alkoholu byla v té době i opakovaně umístěna na protialkoholní záchytné stanici, nicméně v r. 2014 účastníci obnovili společné soužití a vztah mezi nimi, jakož i mezi žalobkyní a dcerou účastníků se zcela stabilizoval. Od r. 2021 začal mít žalovaný minimálně jednou tak vyšší příjem než žalobkyně.

33. Po právní stránce soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil ve smyslu § 740 a násl. o. z. s tím, že základním smyslem vypořádání společného jmění je spravedlivé a zásadně rovné rozdělení součástí tvořících společné jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Za situace, kdy se účastníci shodli na zůstatkových cenách jednotlivých movitých věcí, které učinili předmětem vypořádání, a nebyl spor ani o vypořádání zůstatků na jednotlivých bankovních účtech, které byly zřízeny na jméno jednoho či druhého účastníka a byly na nich uloženy finanční prostředky, o nichž v řízení nevyvstaly pochybnosti o tom, že spadají do společného jmění, zaměřil se odvolací soud pouze na otázky, jak posoudit darování společných prostředků dětem účastníků a zda jsou důvody pro disparitu podílů účastníků ve vztahu k vypořádávanému majetku.

34. Podle § 714 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud (odstavec první). Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání (odstavec druhý).

35. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odstavec první). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odstavec druhý).

36. Podle ustanovení § 545 o. z. právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

37. Podle ustanovení § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

38. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, uveřejněný pod číslem 96/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 124/2019) se podává, že úprava obsažená v § 714 o. z. spočívá na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí společného jmění manželů a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy. Poruší-li manžel ustanovení § 714 odst. 1 o. z. tím, že bez souhlasu druhého manžela právně jedná v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání. Jde o případ tzv. relativní neplatnosti právního jednání, která je stanovena na ochranu zájmu určité osoby, a proto jen ta může vznést námitku jeho neplatnosti (srov. § 586 odst. 1 o. z.); nenamítne-li neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Ustanovení § 714 odst. 2 o. z. není zákonným zmocněním k podání žaloby, neboť k tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti právního jednání zákon nestanoví žádnou formu, a proto tak lze učinit nejen podáním žaloby, ale též pouze mimosoudně. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti vychází z toho, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem) účastníkům právního úkonu jen mimosoudně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, publikovaný pod č. 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou.

39. Žalobkyně v obecné promlčecí lhůtě uplatnila ve vztahu k oběma napadeným darovacím smlouvám námitku relativní neplatnosti ve smyslu § 714 o. z., a to v souladu s dostupnou judikaturou vůči všem stranám právního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 97/2007 civ.). Dle názoru odvolacího soudu by nebylo ani podstatné, že by tento úkon učinila poté, co by nastaly v řízení účinky tzv. zákonné koncentrace řízení (byť nenastaly – srov. body 16, 17 a 18 odůvodnění tohoto rozsudku), neboť námitka relativní neplatnosti je hmotněprávním úkonem oprávněné osoby; uplatnění této námitky pak má za následek „pouze“ to, že soud přihlédne k možné neplatnosti napadeného úkonu v důsledku absence souhlasu druhého manžela, přitom nebyly tvrzeny ani žádné nové skutkové okolnosti, z nichž by měla relativní neplatnost vyplývat (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, který se sice zabýval vztahem zákonné koncentrace řízení a námitkami započtení či promlčení, dle odvolacího soudu lze i u námitky relativní neplatnosti závěry obdobně aplikovat).

40. Zákon přímo neřeší, jakým způsobem či jakou formou by měl být souhlas k právnímu jednání druhého manžela udělen. Je však třeba dospět k závěru, že takový projev vůle manžela může být vyjádřen téměř jakkoliv. V harmonických manželských vztazích se tak mnohdy děje zcela přirozeně i konkludentně. Často se druhý manžel právního jednání aktivně účastní (např. ukazuje potenciálnímu nájemníkovi byt), smlouvu však uzavírá pouze druhý manžel. I takové počínání lze označit za konkludentní udělení souhlasu, a to i v případech, kdy je k samotnému jednání požadována zákonem specifická forma (Králíčková, Z., Hrušáková, M. Psutka, J.,: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), C. H. Beck, 2. vydání, 2020, s. 185–191).

41. V daném řízení tak byl správně jako otázka předběžná řešeno, zda žalobkyně dala souhlas k převodu finančních prostředků ve výši 1 100 010 Kč a 140 000 Kč dětem účastníků z titulu darovací smlouvy uzavřené mezi žalovaným , právnická osoba, . Odvolací soud má za to, že v obou případech se s ohledem na okolnosti daného případu, zejména zjištěné majetkové poměry účastníků, jednalo o nikoli běžnou záležitost, tj. pakliže právně jednal vůči dětem pouze žalovaný, musel tak činit se souhlasem žalobkyně.

42. Ve vztahu k darování částky 1 100 010 Kč bylo s ohledem na zjištěný skutkový závěr nutno posoudit, zda vyjádření žalobkyně slovy „dělej si s penězi, co chceš“ je dostatečně určitým projevem její vůle a zda takový projev vůle je možno považovat za její souhlas k uzavření darovací smlouvy mezi žalovaným a dcerou účastníků. Obecně je projev vůle neurčitý, pokud nelze jednoznačně zjistit jeho obsah, tj. co chtěl jednající vyjádřit, neplatnost přichází v úvahu až tehdy, pokud ani výkladem nelze odstranit nejasnost.

43. Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k právní úpravě obsažené v o. z. účinném od 1. 1. 2014, již dříve dovodil, že jednání po obsahové stránce neurčitá nebo co do formy (užití výrazových prostředků) nesrozumitelná, u nichž pro vadu projevu nelze stanovit právní následky, které by byly způsobilé účastníky zavazovat, označuje zákon za zdánlivá (nicotná). Projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Nesrozumitelnost je spjata s výrazy, jimž nelze porozumět, takže obsah projevené vůle zůstává zahalen tajemstvím. Neurčitost nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání, nebo jen některé jeho části. Nicotnost působí ex lege a soud k ní přihlédne i bez návrhu účastníků z úřední povinnosti. K závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost však soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020). Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“.

44. S ohledem na všechny tyto judikaturní závěry, od nichž se nemá odvolací soud důvod jakkoliv se odchýlit, jakož i s přihlédnutím k okolnostem a kontextu, za jakých bylo vyjádření žalobkyně učiněno, má za to, že z projevu žalobkyně bylo jednoznačně patrno, že se vztahuje buď ke koupi nového vozu ze společných prostředků, které se nacházely na bankovním účtu žalovaného, nebo k převodu těchto prostředků formou darování dceři účastníků. Bylo rovněž zřejmé, že žalobkyně se tímto vyjadřuje ke společným finančním prostředkům, za kterých účastníci původně zamýšleli koupit rekreační chatu (přitom podle tvrzení žalobkyně se tato domnívala, že na účtu žalovaného je takto naspořeno kolem 1 500 000 Kč, z toho část vybral za účelem svatby dcery účastníků). Odvolací soud má za to, že souhlas jednoho z manželů za situace, že tento je seznámen s povahou dispozice s majetkem, nemusí být zcela detailně individualizován, pokud je tento interpretačně zjistitelný. Není ani rozhodné, že se žalobkyně nevyjádřila přesně k částce, která měla být takto převedena na dceru, neboť měla představu, že na bankovním účtu je částka ještě vyšší a žalobkyně schválila dispozici jako takovou. Nakolik by se použitá formulace souhlasu ze strany manželky mohla jevit v obecné rovině vágní, s ohledem na konkrétní okolnosti případu a celý kontext událostí je nutné tuto posoudit jako určitou a lze rozumně dovodit, že žalobkyně souhlasila právě s tímto konkrétním právním jednáním žalovaného v podobě darování finanční částky dceři. Požadavek určitosti projevu souhlasu druhého manžela nelze vykládat formalisticky; postačí, je-li z něj při použití interpretačních pravidel zřejmé, k jakému právnímu jednání směřuje a že s ním manžel vědomě souhlasil. Souhlas má funkci zejména „kontrolní“, nikoli „spolukonstitující obsah smlouvy“.

45. Ve vztahu k darování částky 140 000 Kč žalovaným synovi účastníků však je situace zcela jiná. V tomto případě s ohledem na okresním soudem zjištěný skutkový závěr, který nebyl ani v odvolacím řízení nijak zpochybněn, žalovaný předmětné peníze převedl na syna účastníků bez toho, aby žalobkyni vůbec informoval o této konkrétní dispozici s peněžními prostředky spadajícími do společného jmění a vymykající se běžným záležitostem (když nebylo sporu o tom, že se jednalo o finanční prostředky, které byly žalovanému vyplaceny na jeho bankovní účet za trvání manželství ze zaniklého penzijního pojištění), pročež žalobkyně o této konkrétní dispozici neměla vědomí, poprvé se o ní dozvěděla až v souvislosti s probíhajícím řízením a nemohla tak žádným způsobem vyjádřit souhlas či nesouhlas s ní. Pokud následně vznesla námitku relativní neplatnosti, je nutno daný úkon vyhodnotit jako neplatný a částku 140 000 Kč zohlednit v rámci vypořádání společného jmění jako tzv. odklon, který učinil žalovaný. Pokud žalovaný argumentoval tím, že někdy v první polovině roku 2024, v době, kdy dceři darovali peníze na její svatbu, měli oba účastníci synovi obecně přislíbit, že jakmile bude potřebovat finance (za neurčitým účelem), rovněž jemu finančně přispějí, takový blanketní souhlas manželky bez vazby na konkrétní dispozici s majetkem spadajícím do společného jmění, aniž by znala povahu konkrétního jednání a alespoň řádově výši částky, o kterou jde, by nebylo možno vyhodnotit jako dostatečně určitý a ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. by k němu jako k tzv. zdánlivému právnímu jednání nebylo možno přihlížet.K disparitě:

46. Podle § 742 odst. 1 písm. a) o. z. podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné.

47. Podle § 742 odst. 1 písm. e) o. z. se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost.

48. Podle § 742 odst. 1 písm. f) o. z. se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

49. V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, Nejvyšší soud uvedl, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání společného jmění rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů.

50. K disparitě vypořádacích podílů se v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vytvořila rozsáhlá judikatura, která je nadále použitelná i v poměrech o. z. (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).

51. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů (k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, či jeho usnesení ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Určení výše disparity vypořádacích podílů je pak na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004).

52. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, mohou být důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti.

53. Při posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. Disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možné uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013).

54. V případě principu zásluhovosti vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004).

55. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází disparita podílů do úvahy jen v případě mimořádných zásluh o nabytí společného majetku ze strany druhého manžela. Jestliže však druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a - v mezích jeho možností - o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011). Obdobně v usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2767/2019, Nejvyšší soud formuloval výchozí úvahu, podle které jestliže se jeden z manželů řádně podílí na péči o rodinu a domácnost, disparita podílů v řízení o vypořádání společného jmění manželů v jeho neprospěch v zásadě nepřichází do úvahy ani tehdy, pokud se o nabytí převážné části společného majetku zasloužil druhý z manželů, případně jeho rodiče. Jinak řečeno, pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Současně v této souvislosti učinil Nejvyšší soud obecnější úvahu, podle níž v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péče o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z manželů, aniž by však bylo možné druhému manželovi vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Ze zcela shodného konceptu rozdělení sociálních rolí vyšel Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 105/2019, přičemž ve vztahu k těmto důvodům vztahujícím se k disparitě rozhodnutí plně obstálo i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II ÚS 1751/19).

56. Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dnes § 687 o. z.), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010). Toliko výjimečně je možné přistoupit k disparitě vypořádacích podílů i v případě, kdy se negativní okolnost bezprostředně nepromítla do majetkových poměrů. Půjde zpravidla o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, či ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015).

57. V rozsudku ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010, se pak Nejvyšší soud zabýval i možností odklonu od principu rovnosti podílů právě z důvodu alkoholismu jednoho z manželů, který byl dokonce příčinou rozvratu manželství účastníků. Konstatoval, že uvedená skutečnost sama o sobě není důvodem k disparitě podílů, pokud se nepromítla do hospodaření se společným majetkem či do péče o rodinu.

58. Z judikatury se dále podává, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém SJM nelze snížit jenom proto, že příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, nebo ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006), neboť právní úprava neumožňovala vyslovit „vinu“ manžela na rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své příčiny. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí do hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013). Samotné příčiny rozvratu manželství tak nejsou pro stanovení výše podílů manželů na jejich vypořádávaném společném jmění významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010).

59. Promítnutím výše citované judikatury na dané řízení dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů, neboť takový postup má být aplikován pouze ve zcela výjimečných případech. Manželství účastníků trvalo v letech 1986-2025, tedy 39 let. Pokud v letech 2013 a 2014 manželka požívala ve větší míře alkoholické nápoje, pro jejich požívání byla vystavena zásahům policie, hospitalizaci na záchytné stanici, v jednom případě trestnímu stíhání a v jednom případě napadla fyzicky žalovaného a dceru účastníků, alkohol následně požívat přestala a došlo k obnově společného soužití účastníků, přičemž vztahy mezi ní a manželem i mezi ní a dcerou, vyhrocené právě požíváním alkoholu, se zcela stabilizovaly. V těchto souvislostech je nutno posuzovat i incident, při kterém došlo k napadení žalovaného a dcery účastníků, když tento se udál ve stejné době a byl zapříčiněn právě podnapilostí žalobkyně, tzn. jednalo se ze strany žalobkyně o jednorázové a výjimečné vybočení z jejího běžného chování k členům její rodiny, které bylo ovlivněno působením alkoholu. Navíc žalobkyně tato svá selhání sama uznala a tato nebyla ani příčinou rozvratu manželství účastníků. Pokud žalobkyně navázala v průběhu manželství mimomanželské vztahy, jak vyplývá z rozvodového rozsudku, učinil tak i žalovaný. Z výše uvedeného lze uzavřít, že žádné z těchto vytýkaných jednání nemůže být bez dalšího důvodem pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění účastníků. Směrodatné je totiž při vypořádání společného jmění zejména to, jak se žalobkyně za manželství chovala k hodnotám, o nichž se při vypořádání společného jmění rozhoduje, přičemž v tomto směru v řízení nevyšlo najevo nic významného a sám žalovaný nic konkrétního ani v řízení netvrdil. Pro disparitu nemůže svědčit ani okolnost, že žalovaný poslední čtyři roky trvání manželství měl oproti žalobkyni příjmy ve dvojnásobné výši, když jednak v tomto směru rozhodně nejde takové příjmy považovat za mající mimořádnou zásluhu na rozšíření masy majetku spadajícího do společného jmění, jednak nebylo ani tvrzeno, že by žalobkyně nepečovala řádně o společnou domácnost a o rodinu.

60. Za tohoto stavu odvolací soud koriguje závěr okresního soudu o tom, co tvoří množinu majetku, tedy aktiv a pasiv spadajících do společného jmění účastníků s tím, že vedle movitých věci a zůstatků na běžných účtech účastníků (ve smyslu odvoláním nezpochybněných závěrů okresního soudu) je nutno při vypořádání zohlednit ještě částku 140 000 Kč, kterou žalovaný „odklonil“ ze společného jmění, když tuto bez souhlasu žalobkyně daroval synovi účastníků. Současně pak v daném případě nepřichází v úvahu možnost disparity podílů, když pro takový postup žádné individuální okolnosti v případu odvolací soud neshledal.

61. Pokud jde o výši vypořádacího podílu, odvolací soud, vzhledem k tomu, že upravil rozsah tzv. odklonů žalovaného, provedl jeho nový výpočet. Ke způsobu výpočtu se jednoznačně vyjádřil dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018, a v souladu s těmito závěry postupoval i odvolací soud, když nejprve určil výši celkového majetku [hodnot, věcí a aktiv – dále jen „výchozí částka“ (což je v daném případě 328 513,10 Kč představující součet celkové hodnoty movitých věcí 92 100 Kč, celkové hodnoty zůstatků na běžných účtech 96 413,10 Kč a částky 140 000 Kč)].

62. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyly vypořádávány žádné závazky či vnosy účastníků, takto zjištěná hodnota se stala určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; vzhledem k rovnosti podílů to byla polovina této částky, tj. 164 256,55 Kč. Takto byl určen podíl každého z účastníků na tzv. „čistém“ majetku, který odpovídá celkové hodnotě aktiv společného jmění manželů (tj. výchozí částce). Konkrétní vypořádací podíl pak byl vypočten tak, že základní podíl, který na každého účastníka připadal, se porovnal s hodnotou majetku, který byl účastníkovi přikazován. V daném případě byla hodnota společného jmění účastníků kladná a každý z nich měl nést kladný podíl 164 256,55 Kč. Pokud žalobkyně v důsledku vypořádání nabyla majetek v hodnotě 52 818,67 Kč (movité věci v hodnotě 47 100 Kč + zůstatek na účtu 5 718,67 Kč), zatímco žalovaný nabyl majetek v hodnotě 275 694,43 Kč (movité věci v hodnotě 45 000 Kč + zůstatek na účtech 90 694,43 Kč a částku 140 000 Kč, kterou neoprávněně vyvedl ze společného jmění), podílí se žalovaný na čistém majetku ve výši převyšující jeho vypořádací podíl a tudíž rozdíl jím musí být žalobkyni zaplacen; tento činí 111 437,88 Kč (164 256,55 Kč – 275 694,43 Kč).

63. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. výroky I a II rozsudku potvrdil jako správné, vedle toho však v souladu s § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil výrok III a současně nově rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 111 437,88 Kč na vypořádací podíl.

64. Lhůta ke splnění povinnosti žalovaného (tzv. pariční lhůta) vychází z § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku. Odvolací soud v daném případě neshledal žádné výjimečné důvody ke stanovení lhůty delší, případně ke splnění povinnosti ve splátkách, spočívající v konkrétních okolnostech daného případu a racionálních důvodech zohledňujících zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5352/2016). Naopak s ohledem na to, že řízení probíhá již delší dobu, žalovaný si musel být dostatečně dlouho vědom, že může nastat situace, kdy bude muset žalobkyni vyplatit adekvátní částku, a měl tak dostatek prostoru se na to i finančně připravit.

65. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. musel odvolací soud znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem, jakož i o nákladech odvolacího řízení dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a to tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

66. Vycházel přitom ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, které určilo, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je východiskem, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to za předpokladu, že nejsou v daném případě naplněny důvody zvláštního zřetele hodné (např. šikanózní výkon práva atd.). Plénum současně výslovně potvrdilo, že se stejný závěr vztahuje i na řízení o vypořádání společného jmění. Odlišný postup je výjimkou, která je podmíněna důvody hodnými zvláštního zřetele a musí být řádně odůvodněna. Jinými slovy, podle pléna Ústavního soudu nelze vycházet ze základního pravidla pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jímž je zásada úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Naopak primárním pravidlem u tohoto typu řízení je podle pléna Ústavního soudu až výjimka ze základního pravidla, tedy že každý účastník nese své vlastní náklady sám.

67. Dle názoru odvolacího soudu v daném řízení nebyly shledány žádné takové okolnosti případu, které by zakládaly důvody zvláštního zřetele hodné. Za tyto nelze považovat to, že žalovaný v průběhu řízení brojil proti tomu, aby do masy společného jmění byla zařazena i částka 1 240 010 Kč, kterou daroval dětem účastníků, neboť právní posouzení souhlasu žalobkyně s těmito právními jednáními záleželo toliko na úvaze soudu. Nelze rovněž k tíži žalovaného v řízení klást to, že proti rozsudku okresního soudu podal odvolání, když nesouhlasil právě s právním posouzením platnosti těchto právních jednání okresním soudem. Odvolací soud neshledal důvod, aby náklady řízení, ať už před soudem okresním, nebo před soudem odvolacím nesl žalovaný, pročež rozhodl v souladu s výše uvedenými nálezy Ústavního soudu tak, že žádný z účastníků ani v jednom stupni řízení právo na náhradu nákladů nemá.

68. Výroky o povinnosti žalobkyně a žalovaného zaplatit náklady státu vycházejí z § 148 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo o nákladech rozhodnuto tak, že žádný z nich právo na náhradu nákladů nemá, jsou povinni podílet se na nákladech státu rovným dílem. Tyto náklady jsou představovány okresním soudem vyplaceným svědečným v celkové výši 2 661 Kč (504 Kč svědkyni Křenkové a 2 157 Kč svědkovi Novákovi), pročež každý z účastníků je povinen uhradit 1 330,50 Kč na účet Okresního soudu Karviné – pobočka v Havířově, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku, když ani zde nebyly zjištěny pro stanovení lhůty delší ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.