57 Co 92/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o žalobě z rušené držby k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 3. 2025, č. j. 20 C 64/2025-53

I. Usnesení okresního soudu se mění takto:Žalovaná je povinna zdržet se veškerých zásahů do nerušeného výkonu držby práva stezky žalobkyně k části pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , v katastrálním území , adresa, , za účelem přístupu žalobkyně k pozemku parc. č. , hodnota, , v katastrálním území , adresa, , a obnovit předešlý stav tak, že odstraní mobilní oplocení, které brání výkonu držby práva stezky žalobkyně na části pozemku parc. č. , hodnota, , v katastrálním území , adresa, , do tří dnů od doručení tohoto usnesení.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8 855 Kč do tří dnů od doručení tohoto usnesení k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem , adresa, .

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 655 Kč do tří dnů od doručení tohoto usnesení k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Okresní soud usnesením v záhlaví označeným zamítl žalobu z rušené držby, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se veškerých zásahů do nerušeného výkonu držby práva stezky žalobkyně k části pozemku p. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , a zdržet se jakéhokoliv zamezování či omezování přístupu žalobkyně k pozemku p. č. , hodnota, , vždy v katastrálním území , adresa, (což platí i pro dále v textu odůvodnění uvedených pozemků specifikovaných příslušnými parcelními čísly) a obnovit předešlý stav tak, že odstraní mobilní oplocení, které brání výkonu držby práva stezky žalobkyně na části pozemku parc. č. , hodnota, (výrok I), a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení zaplacením 6 655 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že účastnice vlastní sousední pozemky, když žalobkyně dlouhodobě využívala k odchodu ze svého pozemku část pozemku ve vlastnictví žalované, na který ústí branka z pozemku žalobkyně. Na pozemku p. č. , hodnota, není evidováno žádné věcné břemeno ve prospěch žalobkyně. Žalovaná upozornila dne 8. 9. 2024 žalobkyni, že s ohledem na stavební práce nebude možné využívat branku z pozemku žalobkyně na pozemek p. č. , hodnota, , neboť následně žalobkyně zde vystavěla mobilní oplocení.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně pod § 177 odst. 1, § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a § 1003 a § 1008 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a byť učinil dílčí závěr, že došlo k svémocnému rušení posledního faktického stavu držby žalovanou – zejména s ohledem na informaci jednatele žalované odmítl argument procesní obrany o absenci pasivní legitimace –, žalobu jako nedůvodnou zamítl, protože nedošlo k jejímu včasnému podání. Žalobkyně se o záměru narušení její držby totiž dozvěděla z e-mailu žalované nejpozději 18. 10. 2024, pročež 6týdenní prekluzivní lhůta uplynula 29. 11. 2024. Žaloba přitom byla podána až 3. 3. 2025.

4. Proti tomuto usnesení podala odvolání žalobkyně. Usnesení napadla zcela. Nesouhlasila s výkladem § 1008 odst. 1 o. z., jak jej provedl soud prvního stupně, který se do poměrů posuzované věci promítl závěrem, že k rušení držby došlo již na přelomu září a října 2024. Zdůraznila, že fakticky byla žalovanou, a sice umístěním mobilního oplocení před její branku, zbavena držby až 22. 1. 2025. Pouhé oznámení o oplocení stanoviště ze dne 8. 9. 2024 nevedlo k reálnému kroku, který by žalovaná mohla vnímat jako rušení držby v takové intenzitě, která by naplnila podmínky prosazení posesorní ochrany rušené držby. Důvodné obavy z rušení držby nebyly vyvolány. Uzavřela, že v daném případě oznámení o vystavění mobilního oplocení je samostatným rušením (tuto argumentaci podpořila odkazem na komentářovou literaturu), a předestřela důvody, proč se v tomto případě nemůže prosadit závěr vyplývající z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2025, č. j. 57 Co 192/2019-64. Konečně má rozhodnutí za nepřezkoumatelné jak co do části hodnocení důkazů, tak jde-li o nevypořádání se s faktickou řádností držby až do 22. 1. 2025. Navrhla, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že žalobě bude vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že se nejednalo o „planou“ výhružku, neboť současně s oznámením došlo k faktickému jednání v terénu, přičemž sama žalobkyně v e-mailu z 18. 10. 2024 uvedla, že plánovanou výstavbu boxů a oplocení vnímá tak, že cílem této akce je mimo jiné zamezení stávajícího přístupu, zopakovala, že žalobkyně není držitelkou žádného práva odpovídajícího věcnému břemeni, jelikož měla za to, že pozemek žalované je veřejně přístupný, jak vyplývá z posledně uvedeného e-mailu, a přestože má napadené rozhodnutí jinak za správné, setrvala na své námitce o absenci pasivní legitimace. Navrhla jeho potvrzení a domáhá se, aby jí byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Vzhledem k povaze posuzované věci vyžadující promptní poskytnutí ochrany, o to přísněji posuzoval žádost žalované o odročení a neshledal ji opodstatněnou; jednak nebyl důvod žádosti (dovolená advokátky případ žalované v rámci advokátní kanceláře „vyřizující“) náležitě osvědčen, zda a případně kdy byl zájezd zakoupen, jednak je soudu z úřední činnosti známo, že tato advokátní kancelář má více advokátů a nebyl ani tvrzen důvod vylučující substituci, ostatně tato též byla zajištěna.

8. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 3. 2025 domáhá, aby žalované bylo uloženo zdržet se zásahů do výkonu držby práva stezky a odstranění mobilního oplocení.

9. Procesní obrana žalované se opírá o argumentaci předestřenou výše (viz bod 5), přičemž s použitím odkazu lze toliko připojit, že svou argumentaci pro počátek běhu prekluzivní lhůty již od oznámení využila odkaz na rozhodnutí zdejšího soudu (viz bod 4).

10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ k jeho správnosti (skutkových závěrů a právního posouzení) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

11. Skutková zjištění soudu prvního stupně – doplněná o datum, kdy se žalobkyně dozvěděla o instalaci mobilního oplocení (věcná správnost fotografie z čl. 16 nebyla žalovanou rozporována; ostatně zpochybněno jakkoliv nebylo ani samotné tvrzení, ač s ním byla žalovaná opakovaně konfrontována), a to 22. 1. 2025 – stejně jako jeho právní závěry týkající se svémocného rušení, a sice žalovanou, posledního faktického stavu držby žalobkyně jsou správné a odvolací soud na ně může v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odkázat.

12. Žalované nelze přisvědčit jak jde-li o námitku absence pasivní věcné legitimace, tak jde-li o absenci „držby práva“ odpovídajícího věcnému břemeni. V prvním případě žalovaná přehlíží soudem prvního stupně zjištěný, a odvolacím soudem aprobovaný, skutkový stav. Oznámil-li jednatel žalované, že „v průběhu měsíce září/říjen, přesný termín ještě sdělím, započnou přípravné práce pro osazení výdejních boxů, které budou umístěny před branou…(a) s ohledem na bezpečnost práce bude staveniště ohrazeno…“, pak fakticky pouhé popření, že by překážku vybudovala žalovaná, zvláště je-li v zápatí e-mailu též uvedena a je-li vlastnicí pozemku, není způsobilé správnost skutkového závěru soudu prvního stupně, a z toho odvíjející se závěr právní o pasivní legitimaci žalované, zpochybnit. Ve druhém případě je nezbytné vést ostrou hranici mezi držitelem a subjektem drženého práva. Vyjádřeno jinak není významné, zda žalobkyně je subjektem práva držby stezky, nýbrž faktický stav, což soud prvního stupně (alespoň implicitně ve vztahu k e-mailu žalobkyně ze dne 18. 10. 2024) též dovodil. Tedy v posuzované věci faktický stav průchodu naplňuje držbu práva, ostatně držba je často (v tomto případě typicky) považována za pouhé faktum.

13. Nepřiléhavý je i poukaz žalované na rozsudek odvolacího soudu výše specifikovaný (viz bod 4), který se upínal k jiným skutkových poměrům, jak přiléhavě v odvolání shrnuje žalobkyně.

14. Odvolací soud ovšem nemůže akceptovat jako správnou úvahu soudu prvního stupně, že žaloba z rušené držby byla podána opožděně. Odvolací argumentace je v této otázce přiléhavá. V posuzované věci nelze dovodit, že by vystavění mobilního oplocení představovalo pokračování rušebního činu, který počal již oznámením jednatele žalované. Je tomu tak proto, neboť způsob provedení a zejména intenzita zásahu je natolik odlišná, že následující fyzickou realizaci, tedy vystavění mobilního oplocení je v poměrech posuzované věci nezbytné považovat za (další) samostatný rušební čin. Proto lze uzavřít, že pro počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty je rozhodující datum instalace mobilního oplocení dne 22. 1. 2025 a byla-li žaloba podána 3. 3. 2025, byla podána včas.

15. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Námitka nepřezkoumatelnosti pozbývá vzhledem k uvedené argumentaci smyslu a odvolací soud se jí nebude zabývat.

16. Sluší se dodat, že zneužití práva – výtka žalobkyně ohledně „odvety“ žalované za její nesouhlas ve stavebním řízení, která vyšla v řízení najevo, přičemž aktuálně výdejní boxy již jsou instalovány a přístupné, přičemž mobilní oplocení brání toliko v průchodu brankou – je podle právní teorie chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákona či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Nositel subjektivního práva tedy realizuje subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný. Není zapotřebí, aby nositel subjektivního práva o tomto rozporu věděl, nebo aby dokonce měl v úmyslu zneužít tímto způsobem svého práva, či aby jednal ve výlučném úmyslu poškodit druhou stranu. Postačí, pokud rozpor mezi abstraktním účelovým určením subjektivního práva a konkrétním cílem, jímž se sleduje jeho výkon, je dán objektivně. Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). Zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem a takovéto jednání sledující zneužití práva bude jednáním protiprávním. Jde o další z korektivů chování, který má být aplikován subsidiárně, kdy ke stejnému výsledku nevedou jiné prostředky.

17. Z uvedeného vyplývá, že pro absenci subsidiarity nebylo namístě, aby se odvolací soud otázkou zneužití práva nyní zabýval.

18. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené usnesení, protože nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a).

19. Výrok o náhradě nákladů řízení, jakož i odvolacího řízení, je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení, a to v obou jeho relativně samostatných fázích, zcela úspěšná, a proto jí byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva. Účelně vynaložené náklady žalobkyně se sestávají z odměny za zastupování advokátem, paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů, soudního (a správního) poplatku. Zástupce žalobkyně vykonal shodně v obou fázích vždy 2 úkony právní služby spočívající v první fázi v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), písemném podání ve věci samé (žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. d), ve druhé fázi v podání odvolání ve věci samé a účasti u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna za zastupování žalobkyně advokátem podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 1 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 2 300 Kč, celkem 4 600 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 900 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 5 500 Kč navýšena o příslušnou náhradu za tuto daň, tj. na částku 6 655 Kč. Do náhrady je třeba zahrnout 2 000 Kč za soudní poplatek, v případě prvostupňových nákladů ještě správní poplatek (hotový výdaj za výpis z katastru nemovitostí) ve výši 200 Kč. Souhrnná výše náhrady nákladů řízení činí 8 855 Kč, zatímco v případě náhrady nákladů odvolacího řízení jde o částku 8 655 Kč.

20. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je pak žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně.

21. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.