57 Co 99/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva k nemovitostem k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2025, č. j. 57 C 222/2020-471

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II mění takto: Žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti ½ na stavbě rodinného domu č. p. číslo na pozemku parc. č. číslo v k. ú. adresa, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 265 660 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO, advokáta se sídlem adresa.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Anonymizováno Ostravě na nákladech státu 1 407,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO, advokáta se sídlem adresa.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že je podílovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti ½ na pozemcích zapsaných na LV č. hodnota v k. ú. adresa, a to parc. č. číslo (výrok I), určil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti ½ na rodinném domě č. p. číslo na pozemku parc. č. číslo v k. ú. adresa (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu 703,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV), a konečně žalovanému povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu 703,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli v době od 21. 11. 1992 do 2. 7. 2018 manželé, když jejich manželství bylo k tomuto dni pravomocně rozvedeno. Za trvání manželství dne 29. 10. 2001 byl na majetek žalovaného prohlášen usnesením Krajského soudu v adresa, č. j. číslo konkurs, přitom usnesením Vrchního soudu v adresa ze dne datum, č. j. číslo, bylo toto usnesení změněno tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka se zamítá. Rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. číslo který nabyl právní moci dne datum, bylo následně společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Účastníci žili jako manželé minimálně do konce roku 2009, nejpozději v březnu 2010 společné soužití ukončili. Dne datum došlo k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byly spoluvlastnické podíly k pozemkům uvedeným ve výroku I napadeného rozsudku, jako kupující vystupovala v kupní smlouvě sestra žalovaného, kupní cenu hradila z peněz otce žalovaného s tím, že ve skutečnosti byl spoluvlastnický podíl na pozemcích určen pro žalovaného, který byl v té době v insolvenci. Následně se sestra žalovaného na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne datum a kupní smlouvy ze dne datum stala výlučnou vlastnicí všech pozemků uvedených ve výroku I napadeného rozsudku a tyto dne datum převedla darovací smlouvou na žalovaného podle přání jejich otce. Ten současně žalovanému přispěl na stavbu domu na pozemku parc. č. číslo neboť měl dostatečné množství finančních prostředků z prodeje jiných pozemků. Učinil tak způsobem, že ještě před zahájením stavby domu sepsal se zhotovitelem hrubé stavby domu jméno FO dohodu o poskytnuté finanční částce na stavbu domu podle sestaveného rozpočtu na práce a materiál, v roce 2005 dokonce nechal vyrobit pro tento dům hliníková okna, tuto zakázku rovněž zaplatil, byť se dům ještě nezačal stavět. Otec žalovaného zemřel dne datum. Dne 9. 11. 2007 bylo Magistrátem města adresa rozhodnuto o umístění stavby “adresa rodinných domů v lokalitě název“, podle návrhu ze dne 2. 7. 2007, kdy mezi stavebníky byla i sestra žalovaného. Výstavba domu č. p. číslo byla následně realizována a zajišťována žalovaným, sestra žalovaného se na výstavbě nijak finančně nepodílela. Zahájení stavby domu proběhlo dne 10. 4. 2009 bez vydání stavebního povolení, stavbu prováděla stavební firma jméno FO založení stavby bylo na železobetonových pásech, konstrukční systém byl tvořen kombinací železobetonových sloupů a nosného zdiva, které tvořily nosnou část pro stropní překrytí železobetonovou křížem armovanou deskou. Bylo provedeno vyzdění druhého nadzemního podlaží a nadezdívek tak, aby bylo možné provést montáž střechy, byly položeny sbíjené vazníky, které byly následně pokryty bedněním a hydroizolací. Tato část stavby byla hotova v listopadu 2009. Stavba byla toho roku ukončena s osazenými okny, výkladcemi, a dveřmi, nebyla osazena garážová vrata, průchod z garáže do zbylé části domu byl zabezpečen bedněním. Dne datum sepsal žalovaný se sestrou dohodu o převodu, postoupení práv a povinností, na základě které do stavebního řízení žalovaný vstoupil jako nabyvatel práv a přijal od své sestry veškerá práva a povinnosti stavebníka. Účastníci uvažovali o společné stavbě domu přibližně od roku 2001, 2002, měli společný záměr mít dům pro rodinu, přitom v manželství měli jasně dané role, kdy žalovaný zajišťoval finance a žalobkyně se starala o domácnost právnická osoba, nijak se však nezajímala, jak a z čeho bude stavba financována. Od žalovaného toliko věděla, že tchán měl větší množství pozemků, žalovaný jí však ani neřekl o tom, že finanční prostředky na hrubou stavbu domu uhradil jméno FO právě otec žalovaného. Celou stavbu domu řešil žalovaný, v okamžiku, kdy již dům stál, žalobkyně navštívila kuchyňská studia, podílela se rovněž na úklidu stavby a minimálně jednou dovezla řemeslníkům uvařené jídlo.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 137 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Ve vztahu k pozemkům uvedeným ve výroku I napadeného rozsudku uzavřel, že finanční prostředky na jejich koupi pocházely od otce žalovaného, do výlučného vlastnictví je nejprve nabyla sestra žalovaného, následně tyto darovací smlouvou převedla na žalovaného, pročež pozemky se nestaly podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. součástí společného jmění účastníků řízení, neboť tyto žalovaný nabyl do svého výlučného vlastnictví darováním dle § 628 obč. zák.

4. Ve vztahu k rodinnému domu č. p. číslo okresní soud učinil následující závěry: podle obč. zák. nebyla stavba součástí pozemku; dům, jako samostatná nemovitá věc, vznikl jeho výstavbou nejpozději na konci roku 2009, kdy tento již byl zastřešen a byla zřejmá dispozice prvního nadzemního podlaží. Stavebníkem domu byla původně formálně sestra žalovaného, fakticky se na jeho výstavbě finančně ani jinak nepodílela a tímto faktickým stavebníkem byl od počátku žalovaný. Finančně i materiálově přispěli na stavbu domu rodiče žalovaného částkou 4 milióny Kč bez DPH, avšak vzhledem k velikosti domu tato nebyla schopna pokrýt náklady na celou jeho výstavbu. V době vzniku domu (v právním slova smyslu) účastníci spolu žili ve společné domácnosti, měli společný dlouhodobý záměr postavit rodinný dům; jak dcery účastníků, tak i jejich známí, měli z chování účastníků za to, že dům je stavěn pro rodinu účastníků. Účastníci společně finančně hospodařili, v roce 2009 měli oba příjem z výdělečné činnosti, ať již zaměstnanecké či podnikatelské. Finanční hospodaření i činnosti spojené s výstavbou domu zajišťoval téměř výlučně žalovaný, žalobkyně se starala o děti a domácnost. Dle názoru okresního soudu došlo prohlášením konkursu na majetek žalovaného podle § 14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“), ke dni 29. 10. 2001 k zániku společného jmění účastníků, když podle § 44a, § 45 ZKV rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka se zamítá, účinky prohlášení konkursu na společné jmění účastníků nezanikly a nadále trvaly. Účastníci však žili až do roku 2011 v mylném právním názoru, že jejich společné jmění existuje, takto se k majetku rovněž chovali, pročež docházelo k mísení výlučných i společných finančních prostředků, ať již hotovostních nebo bezhotovostních, včetně prostředků poskytnutých rodinou žalovaného. Vzhledem k časovému odstupu a úmrtí stavitele jméno FO a otce žalovaného není možno s jistotou určit, z jakých konkrétních prostředků nebo použitých materiálů byla stavba v roce 2009 stavěna, pročež soud vycházel v souladu s § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”), z vlastní úvahy a uzavřel, že při stavbě domu v roce 2009 byly použity smísené finanční prostředky. V souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) následně okresní soud uzavřel, že žalobkyně se stala podílovým vlastníkem domu, neboť vlastnictví k němu účastníci nabyli jeho výstavbou podle § 137 odst. 2 obč. zák. s rovnými podíly ( o velikosti ½) jako spoluvlastníci, když v řízení nebylo prokázáno, že by existovala dohoda účastníků o jiné výši podílů. Žalobkyně se v době společného soužití účastníků k domu chovala tak, jako by měla být jeho (spolu)vlastnicí, žalovaný po dobu spolužití v manželství disponoval a zajišťoval finanční prostředky v dosti vysokém rozsahu, pročež se žalobkyně mohla oprávněně domnívat, že dům je stavěn ze společných prostředků, to vše za situace, kdy žalovaný o finančních záležitostech rozhodoval sám a neinformoval ji o tom, z jakých zdrojů finanční prostředky na jejich životní náklady i stavbu domu pochází. Vzhledem k závěru o vzniku spoluvlastnictví výstavbou domu se již okresní soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda by mohlo případně dojít na straně žalobkyně k vydržení domu, resp. podílu na něm, pouze konstatoval, že za situace, kdy žalobkyně v domě nikdy fakticky nebydlela, by pro vydržení nebyly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady.

5. Konečně konstatoval, že pokud by k zániku společného jmění účastníků v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalovaného nedošlo, došlo by k jeho zániku ještě před rozvodem jejich manželství v důsledku rozsudku soudu o jeho zúžení až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti dne 28. 3. 2011. Za situace, kdy oba účastníci, jakož i jejich příbuzní, mající vztah ke stavbě domu, vycházeli do přelomu let 2009 a 2010 zcela zřejmě z přesvědčení, že účastníci jako manželé mají režim společného jmění a dům jako samostatná nemovitá věc vznikl výstavbou v roce 2009, stal by se součástí jejich společného jmění. Protože nebyl do tří let od jeho zúžení majetek vypořádán, zákonnou fikcí by vzniklo podílové spoluvlastnictví účastníků i k předmětnému domu.

6. Proti výroku II a na něj navazujícím výrokům tohoto rozsudku o nákladech řízení podal žalovaný odvolání, v němž namítl zejména nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Odůvodnění dle něj neobsahuje dostatečné hodnocení provedených důkazů ani vysvětlení úvah, na jejichž základě soud prvního stupně dospěl ke svým skutkovým závěrům. Okresní soud v podstatné části odůvodnění toliko rekapituloval obsah jednotlivých důkazů, aniž by dostatečně vyložil, jak se vypořádal s rozpory mezi nimi a proč některým skutkovým verzím přiznal přednost před jinými. Z odůvodnění tak není zřejmé, jakým způsobem byly hodnoceny věrohodnost jednotlivých svědků a význam jednotlivých důkazů ve vzájemných souvislostech. Vedle toho okresní soud některé provedené důkazy v odůvodnění prakticky opomenul, případně se s nimi vypořádal pouze stručně, aniž by vysvětlil jejich relevanci pro skutkové závěry. Soud prvního stupně následně dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, zejména pokud jde o charakter vztahu účastníků v rozhodné době, existenci jejich společného záměru při realizaci stavby a otázku zdrojů financování předmětné nemovitosti. Provedené důkazy přitom neodůvodňují závěr, že na výstavbu domu byly použity společné prostředky účastníků nebo že žalobkyně na výstavbu finančně přispěla. Za nepodložené považuje rovněž některé další skutkové závěry soudu týkající se podílu žalobkyně na realizaci stavby. Skutkový stav přitom ani nebyl dostatečně objasněn, když soud neprovedl některé navržené důkazy, které mohly mít význam pro posouzení způsobu financování stavby a majetkových poměrů účastníků v rozhodném období. Konečně žalovaný nesouhlasil ani s právním posouzením věci, když měl za to, že zjištěné skutkové okolnosti neodůvodňovaly závěr o spoluvlastnickém právu žalobkyně k předmětné nemovitosti. Nesprávnými jsou zejména právní závěry soudu týkající se údajného smísení finančních prostředků účastníků a právních důsledků této skutečnosti. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítne.

7. Žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu ve výrocích III a IV o nákladech řízení s tím, že soud otázku náhrady nákladů posoudil v rozporu s § 142 a násl. o. s. ř. V řízení se domáhala určení svého spoluvlastnického podílu o velikosti ½ k označeným pozemkům, případně určení spoluvlastnického podílu o stejné velikosti k rodinnému domu č. p. číslo v k. ú. adresa. Za stavu, kdy v řízení bylo vyhověno jednomu z takto uplatněných eventuálních petitů, má žalobkyně (s poukazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015) za to, že byla plně úspěšná a měla jí být přiznána náhrada nákladů v plném rozsahu. Vedle toho byly předmětem primárního petitu i pozemky, jejichž součástí je rodinný dům, k němuž žalobkyně dosáhla plného úspěchu, avšak odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje bližší úvahu, z jakých důvodů soud považoval procesní úspěch žalobkyně pouze za částečný, ani v jakém poměru měl být úspěch a neúspěch účastníků posouzen. Okresní soud nezohlednil ani vzájemný poměr hodnoty jednotlivých předmětů sporu, zejména zjevně vyšší hodnotu rodinného domu oproti dotčeným pozemkům. Poukázala dále na to, že délka řízení byla významně ovlivněna postupem žalovaného při provádění dokazování, zejména v souvislosti s rozsáhlými výslechy svědků a žalobkyně, které byly opakovaně prodlužovány dotazy nesouvisejícími s předmětem řízení. Ve stejném duchu by mělo být rozhodováno i o nákladech státu. Domáhala se tak změny rozsudku okresního soudu tak, že žalovanému bude uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v plném rozsahu, jakož i veškeré náklady státu.

8. Ve vztahu k tomuto odvolání žalobkyně žalovaný argumentoval, že uplatněné nároky nebyly eventuálním petitem, když právní konstrukce, která měla zakládat spoluvlastnické právo žalobkyně k pozemkům, se lišila od právní konstrukce, která měla zakládat její spoluvlastnické právo ke stavbě rodinného domu, avšak tyto konstrukce se vzájemně nevylučovaly, stejně jako její žalobní požadavky. Pokud žalobkyně dále vytýká okresnímu soudu, že nepoměřoval zjevnou podstatně nižší hodnotu pozemků v porovnání s hodnotou domu, pak k takovému poměřování nebyl žádný prostor, neboť z řízení (resp. z důkazů provedených v řízení) vůbec nevyplývala hodnota jednotlivých nemovitostí.

9. Ve vztahu k odvolání žalovaného žalobkyně uvedla, že rozsudek okresního soudu považuje za přezkoumatelný a jeho závěry vyjádřené ve výrocích I a II za správné.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II, III, IV a V a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

11. Pokud žalovaný dne 9. 6. 2026 podal u odvolacího soudu podání označené jako „ucelená námitka systematické, institucionální a procesní podjatosti všech soudců Krajského soudu v adresa“ pak vzhledem k tomu, že tato nesměřovala vůči žádnému konkrétnímu soudci odvolacího soudu, resp. vůči soudci, který má věc projednat a rozhodnout podle rozvrhu práce, naopak byla vznesena vůči soudu nebo „všem soudcům soudu“, odvolací soud ve smyslu § 15a o. s. ř. k takové námitce nepřihlížel (k tomu je možno srov. též Svoboda, K., Kasíková, M., a kol.: Občanský soudní řád, 4. vydání, 2026, C. H. Beck, str. 45 – 47).

12. Odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř., a to přes jeho žádost o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Žalovaný sice doložil dvě zprávy o svém zdravotním stavu, z nichž vyplývalo, že je aktuálně léčen jednak pro diagnóza, jednak pro diagnóza, nicméně v žádné z těchto zpráv se nepodávalo, že je v současné době v dočasné pracovní neschopnosti, resp. že pro tyto diagnózy není schopen se k jednání soudu případně dostavit. Odvolací soud navíc zohlednil i skutečnost, že osobní účast žalovaného u jednání odvolacího soudu nebyla nezbytně nutná (kdy toto vyplývá i ze vzoru č. 37 o. s. ř. použitého pro předvolání zástupce žalovaného) a po celé řízení, resp. i u tohoto jednání žalovaného zastupoval zástupce z řad advokátů (s procesní plnou mocí).

13. Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 7. 2020 domáhala určení, že jednak je podílovou spoluvlastnicí o velikosti ½ na pozemcích parc. č. číslo vše v k. ú. adresa s tím, že byť tyto byly převedeny na žalovaného ze strany jeho sestry darovací smlouvou, sestra žalovaného je dříve nabyla sice svým jménem, avšak na účet společného jmění účastníků a součástí jejího závazku bylo následně tyto pozemky převést na účastníky. Vedle toho se domáhala určení, že je podílovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti ½ na domě č. p. číslo postaveném na pozemku parc. č. číslo v k. ú. adresa s tím, že tento dům byl postaven z finančních prostředků účastníků spadajících do jejich společného jmění. Protože ke dni 28. 3. 2011 bylo společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti a ve tříleté lhůtě nedošlo k jeho vypořádání, platí domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví ke všem těmto nemovitostem. Pakliže by společné jmění zaniklo již v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalovaného v roce 2001, oba účastníci byli přesvědčeni, že společné jmění nezaniklo, přitom dlouhodobě byli dohodnuti na tom, že dům budou stavět jako společný, když současně vedli společnou domácnost a oba se k domu chovali tak, jako by měli být jeho vlastníky. Žalobkyně tak byla v dobré víře, že dům je součástí společného jmění a vlastnické právo k domu, resp. k podílu na něm, vydržela.

14. Procesní obrana žalovaného byla založena na argumentu, že již v roce 2001 zaniklo společné jmění účastníků prohlášením konkursu na majetek žalovaného, žalobkyně se na stavbě domu nijak aktivně nepodílela, a to ani fyzicky ani finančně, mezi účastníky neexistovala dohoda o tom, že stavbu domu budou provádět společně.

15. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť u prvního jednání ve věci, konaného dne 8. 3. 2021, nebylo ze strany soudu poskytnuto účastníkům poučení dle § 118b o. s. ř., které bylo následně soudem poskytnuto až u jednání konaného dne 22. 12. 2021, které však bylo již osmým jednáním v řadě. V tomto směru odvolací soud poukazuje na stěžejní judikaturu Nejvyššího soudu k zákonné koncentraci, zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., a rozsudek ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025, v nichž se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k tomu, jaké konkrétní úkony musí učinit soud prvního stupně u prvního jednání ve věci proto, aby mohla nastat zákonná koncentrace řízení a jaké jednání je možno považovat za „první jednání“ uvedené v § 118b odst. 1 větě druhé o. s. ř. Protože však došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval odvolací soud v tomto režimu.

16. K námitce žalovaného o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolací soud uvádí, že judikatura soudů dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč. nebo též v jeho usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 347/2024), což – jak vyplývá již z odvolání účastníků – v posuzované věci nenastalo.

17. Skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k době trvání manželství účastníků, k prohlášení konkursu na majetek žalovaného v roce 2001, k průběhu stavebního řízení ve vztahu ke stavbě domu č. p. číslo v k. ú. adresa, jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

18. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí z pojetí zastávaného nálezovou judikaturou, která překvapivost spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

19. S ohledem na to, že tvrzení žalovaného byla postavena na tom, že hrubá stavba domu byla vystavěna prostřednictvím stavební firmy jméno FO a původním formálním stavebníkem pro účely stavebního řízení byla (dokonce) sestra žalovaného, která toto postavení převedla v roce 2010 dohodou o postoupení práv a povinností vyplývajících ze stavebně právních předpisů na žalovaného, k čemuž se žalovaná v rámci svého procesního stanoviska nevyjádřila, resp. toto nezpochybnila (ani neposkytla jinou skutkovou verzi) [svá žalobní tvrzení zakládala toliko na tom, že účastníci stavěli na základě společné dohody o tom, že dům bude spadat do společného jmění a žalobkyně sama vlastní činností přispívala na stavbu domu tím, že na stavbě uklízela a vybírala zařízení domu] a odvolací soud právě tato tvrzení žalovaného, na rozdíl od soudu okresního, považoval za podstatná, poskytl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73) stranám sporu prostor výslovně k tomu skutkově a právně argumentovat, aby nešlo o překvapivé rozhodnutí. Zatímco žalovaný setrval na těchto svých tvrzeních, žalobkyně v rámci své skutkové verze u odvolacího soudu toliko uvedla, že nemá za to, že by byl v řízení proveden jakýkoliv důkaz, že stavba byla stavěna na klíč, generálním dodavatelem stavby byl ve své podstatě žalovaný, který stavbu dílem stavěl sám, dílem za pomoci žalobkyně, dílem možná za pomoci jméno FO, žalovaný v řízení ani netvrdil, že peníze předané jméno FO otcem žalovaného byly skutečně použity na stavbu domu.

20. Ve skutkové rovině je namístě zdůraznit, že žalobkyně ve své výpovědi (č. l. 401 spisu) před okresním soudem výslovně k dotazu, kdo stavbu fyzicky prováděl, uvedla, že to „byly společnosti, které si na to domlouval manžel, měl i hodně kamarádů, kteří pomáhali“. Dále vypověděla, že ona sama žádné smlouvy na stavbu nepodepisovala, na stavbě pouze pomáhala podle svých schopností, uklízela, navíc hrubá stavba pro ni moc nebyla. Před odvolacím soudem potvrdila pravdivost této své výpovědi učiněné před soudem okresním, vedle toho doplnila, že žalovaný zajišťoval dodavatelské firmy, většinou to byly jemu známé firmy. Žalovaný pak v rámci své výpovědi podpořil svá skutková tvrzení o tom, že hrubá stavba byla stavěna prostřednictvím zhotovitele jméno FO, následně prostřednictvím i dalších firem, on sám navíc působil v postavení stavebního dozoru, „žalobkyně nebyla ani stavebníkem ani objednatelem této stavby“. Obě tyto výpovědi přitom odvolací soud hodnotil jako věrohodné, učiněné zcela spontánně, současně byly ve své podstatě ve vzájemném souladu, jakož i v souladu s dalšími provedenými důkazy, navíc k věrohodnosti těchto důkazních prostředků nebyla v řízení vznesena ani žádná relevantní námitka.

21. Odvolací soud může s ohledem na výsledky provedeného dokazování, zejména výpověď samotné žalobkyně (zopakovanou před odvolacím soudem), v tomto směru skutkově uzavřít, že hrubá stavba (se zřejmým dispozičním řešením) byla prováděna prostřednictvím stavební firmy na zakázku na základě smlouvy o dílo, jejímž objednatelem (vždy) byl žalovaný.

22. Ve vztahu k právnímu posouzení věci okresním soudem odvolací soud předně konstatuje, že souhlasí s názorem okresního soudu potud, že podle úpravy konkursu dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zaniklo společné jmění účastníků prohlášením konkursu a neobnovilo se ani poté, co bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že se návrh na prohlášení konkursu zamítá. Ve Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, publikovaného ve Sb. rozh. obč. pod Rc 74/2007, Nejvyšší soud dovodil, že zaniklo-li společné jmění prohlášením konkursu na majetek jednoho z manželů dle § 14 odst. 1 písm. k) ZKV, je dle § 45 odst. 1 ZKV tento účinek prohlášení konkursu nevratný. S ohledem na to odvolací soud uzavírá, že pokud bylo následně vydáno rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů (zřejmě na základě neúplných, respektive nepravdivých tvrzení účastníků, vycházejíce z jejich neznalosti zákona), pak toto je ve vztahu k (ne)existenci společného jmění manželů, respektive jeho rozsahu, irelevantní, stejně jako to, že účastníci až do roku 2011 žili v mylné představě, že jejich společné jmění nadále trvá a že mají společný majetek.

23. Podle § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným stavem.

24. Je-li tedy právo zapsáno, pak zápis svědčí v prvé řadě o tom, že toto právo existuje, a dále, že náleží osobě, v jejíž prospěch je zapsáno a že má obsah a rozsah, který ze zápisu vyplývá. Domněnka správnosti a úplnosti údajů veřejného seznamu je vyvratitelná, nicméně je na tom, kdo popírá jeho správnost, aby ji vyvrátil. Osoba, které domněnka svědčí, nemusí prokazovat skutečnosti touto domněnkou pokryté, a je tak v případném sporu týkajícím se práva zapsaného ve veřejném seznamu ve výhodnějším postavení. Z uvedeného tedy vyplývá, že je-li jako vlastník rodinného domu č. p. číslo veden ve veřejném seznamu žalovaný, bylo na žalobkyni, aby správnost tohoto údaje ve veřejném seznamu vyvrátila, což se jí nezdařilo; naopak její správnost byla utvrzena.

25. Okresní soud vystavěl právní posouzení na tom, že na straně obou účastníků existovala společná vůle, resp. společný záměr, postavit dům do spoluvlastnictví, přičemž vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by existovala jejich dohoda o jiné výši podílů, nabyli účastníci dům jeho výstavbou do podílového spoluvlastnictví s rovnými podíly (při současné neexistenci jejich společného jmění), a to s odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. Okresní soud však přehlédl, že tyto závěry jsou použitelné pouze ve vztahu ke stavbě, na jejímž vzniku se jednotlivé osoby podílí vlastní prací i dodáním materiálu. Shora uvedená pravidla jsou však modifikována v případě, že účastníci nestaví stavbu svépomocí, ale některý z nich nebo oba uzavřou smlouvu o zhotovení věci na zakázku, protože v takovém případě je vlastníkem zhotovované stavby od počátku výstavby její objednatel (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5002/2017, v němž řešil skutkově obdobný případ, kdy účastníci měli předmanželskou smlouvou modifikován rozsah společného jmění a podle závěrů okresního soudu měli jednoznačný úmysl postavit společný rodinný dům za účelem užívání rodinou, avšak předmětná stavba nebyla zhotovena svépomocí.

26. Z posledně citovaného rozhodnutí vyplývá závěr, že pokud byla stavba vystavěna na základě smlouvy o dílo, jejímž předmětem nebylo provedení jen dílčích prací, které by bylo možné zařadit do kategorie „svépomocné výstavby“, pak pro určení vlastnického práva ke stavbě není rozhodující dohoda či vůle účastníků na počátku výstavby, nýbrž skutečnost, kdo byl objednatelem zhotovení předmětné stavby na základě smlouvy o dílo. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že účastníci měli provést před výstavbou určité přípravné práce, především vybudování základové desky, neboť na základě nich předmětná stavba jako samostatná věc zjevně nevznikla. Rovněž není podstatná skutečnost, že v řízení vedeném u dovolacího soudu dovolatelka následně investovala do předmětné stavby prostředky na výstavbu schodiště, když není zřejmé, jak by tato skutečnost měla ovlivnit závěr o tom, že výstavba „hrubé stavby“, která se následně stala věcí v právním slova smyslu, byla zajištěna dodavatelským způsobem na základě „komplexní“ smlouvy o dílo. Podle judikatury pak závěr o výlučném právu žalobce nevylučuje ani skutečnost, že oba účastníci byli vlastníky pozemku pod stavbou obzvláště tehdy, když za účinnosti obč. zák. se superficiální zásada ve vztahu ke stavbám neuplatňovala, a že také oba společně vystupovali ve stavebním řízení.

27. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro vlastnické vztahy další stavební práce bezvýznamné; vše, co ke stavbě následně přiroste, stává se její součástí.

28. S ohledem na tyto závěry ve spojení s výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že hrubá stavba domu byla prováděna prostřednictvím stavební firmy, resp. případně i více stavebních firem, na základě smluv o dílo uzavřených dle obč. zák. (fakultativní podřazení jinému režimu nebylo tvrzeno) výlučně žalovaným jako objednatelem, a podle těchto smluv realizovaných prací se stavba domu dostala do stádia, kdy se stala věcí v právním smyslu, pak vlastníkem předmětné stavby se stal výlučně ten, kdo byl objednatelem předmětné stavby, tedy žalovaný. Samotná dohoda účastníků před výstavbou, nebo případná jejich společná vůle nemůže vést k závěru o tom, že osoba odlišná od objednatele se stane vlastníkem stavby.

29. Pro úplnost odvolací soud dodává, že nepřiléhavými jsou argumenty žalobkyně o vydržení. Dobrá víra držitelů nemůže zhojit neexistenci manželského majetkového režimu. Právní omyl manželů nebo jednoho z nich, že jejich společné jmění trvá, není omluvitelný. Pokud by byly splněny všechny další podmínky oprávněné držby a vydržecí doby, mohlo by dojít k vydržení věci do podílového spoluvlastnictví, avšak v daném případě tomu tak být nemůže. K tomuto v rozsudku ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5916/2016, Nejvyšší soud uvedl, že je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat. Takovou držbu však žalobkyně ve vztahu k domu nikdy nevykonávala a ani ji netvrdila, ba naopak tvrdila, že byla v přesvědčení o existenci manželského majetkového režimu, pročež o vydržení spoluvlastnického práva ke sporné nemovitosti není možno v daném případě vůbec uvažovat.

30. Dalšími námitkami odvolatele se již odvolací soud s ohledem na přijaté závěry nezabýval, když Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

31. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud v souladu s § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil výrok II rozsudku okresního soudu tak, že žalobu i v části, aby bylo určeno, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti 1/2 k rodinnému domu č. p. číslo v k. ú. adresa, zamítl.

32. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení s tím, že v řízení byl zcela úspěšný žalovaný, pročež má vůči žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovanému přitom vznikly náklady v celkové výši 265 660 Kč.

33. Odměna za zastupování žalovaného se sestává z částky 142 600 Kč a 101 160 Kč.

34. V prvním případě, tj. 142 600 Kč je odměna přiznána za 46 úkonů právní služby po 3 100 Kč z tarifní hodnoty 50 000 Kč, vypočtených dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2024. Tedy za 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení dne 15. 10. 2020, 1 úkon za vyjádření k žalobě ze dne 15. 10. 2020 a jeho doplnění ze dne 4. 4. 2021, 1 úkon za účast u jednání dne 24. 2. 2021 v době od 9:00 hod. do 10:40 hod., 1 úkon za účast u jednání dne 8. 3. 2021 v době od 13:05 hod. do 14:55 hod., 1 úkon za účast u jednání dne 28. 4. 2021 v době od 13:05 hod. do 14:35 hod., 4 úkony za účast u jednání dne 31. 5. 2021 v době od 10:00 hod. do 17:59 hod., 1 úkon za účast u jednání dne 9. 6. 2021 v době od 8:30 hod. do 10:00 hod., 2 úkony za účast u jednání dne 15. 9. 2021 v době od 13:00 hod. do 15:50 hod., 2 úkony za účast u jednání dne 6. 10. 2021 v době od 10:00 hod. do 12:29 hod., 2 úkony za účast u jednání dne 24. 11. 2021 v době od 9:00 hod. do 12:25 hod., 1 úkon za vyjádření žalovaného ze dne 19. 12. 2021, 2 úkony za účast u jednání dne 22. 12. 2021 v době od 8:45 hod. do 11:30 hod., 1 úkon za účast u jednání dne 9. 2. 2022 v době od 9:00 hod. do 10:45 hod., 1 úkon za účast u jednání dne 23. 3. 2022 v době od 9:00 hod. do 10:45 hod., 2 úkony za účast u jednání dne 18. 5. 2022 v době od 9:00 hod. do 12:45 hod., 1 úkon za účast u výslechu svědka dne 18. 5. 2022 v době od 14:00 hod. do 14:40 hod., 3 úkony za účast u jednání dne 7. 9. 2022 v době od 9:00 hod. do 14:20 hod., 3 úkony za účast u jednání dne 23. 11. 2022 v době od 9:00 hod. do 15:00 hod., 2 úkony za účast u jednání dne 6. 1. 2023 v době od 9:00 hod. do 12:57 hod., 1 úkon za účast u jednání dne 22. 11. 2023 v době od 13:00 hod. do 14:15 hod., 1 úkon za vyjádření k vyjádření žalobkyně ze dne 6. 2. 2024, 2 úkony za účast u jednání dne 7. 2. 2024 v době od 9:00 hod. do 11:35 hod., 2 úkony za účast u jednání dne 3. 4. 2024 v době od 9:00 hod. do 11:35 hod., účtované pouze 2 úkony za účast u jednání dne 5. 6. 2024 v době od 9:00 hod. do 15:45 hod., 3 úkony za účast u jednání dne 18. 9. 2024 v době od 9:00 hod. do 14:15 hod., a konečně 3 úkony za účast u jednání dne 18. 12. 2024 v době od 9:15 hod. do 14:15 hod.).

35. V druhém případě, tj. 101 160 Kč je odměna přiznána za 18 úkonů právní služby po 5 620 Kč z tarifní hodnoty 113 000 Kč, vypočtených dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tj. 2 úkony za účast u jednání dne 30. 4. 2025 v době od 9:00 hod. do 11:20 hod., 3 úkony za účast u jednání dne 20. 6. 2025 v době od 9:20 hod. do 13:45 hod., 4 úkony za účast u jednání dne 9. 7. 2025 v době od 9:00 hod. do 17:05 hod., účtované toliko 4 úkony za účast u jednání dne 23. 7. 2025 v době od 9:00 hod. do 17:58 hod., účtované toliko 2 úkony za účast u jednání dne 25. 8. 2025 v době od 10:00 hod. do 15:05 hod., 3 úkony za účast u jednání dne 6. 10. 2025 v době od 10:15 hod. do 15:05 hod.).

36. Náhrada hotových výdajů za 46 úkonů právní služby vykonaných do 31. 12. 2024 po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 činí 13 800 Kč, a za 18 úkonů právní služby vykonaných od 1. 1. 2025 po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, činí 8 100 Kč.

37. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že odvolací soud nepřiznal žalovanému další účtované úkony právní služby spočívající v písemném podání ze dne 13. 1. 2022, v němž žalovaný doplnil prostřednictvím svého zástupce tvrzení, k jejichž doplnění byl vyzván u předchozího jednání soudu a mohl tak učinit přímo u tohoto jednání, dále za vyjádření žalovaného ze dne 27. 6. 2022 a 23. 12. 2022, z jejichž obsahu vyplývá, že jsou v nich toliko žalovaným hodnoceny provedené důkazy, podání nebyla učiněna na výzvu soudu a žalovaný toto hodnocení mohl provést přímo u jednání soudu, stejně tak za vyjádření k vyjádření žalobkyně ze dne 12. 12. 2024, když toto nebylo učiněno na výzvu soudu ani nebylo reakcí na žádnou významnou změnu v řízení a ani žádná taková změna z tohoto podání obsahu spisu nevzešla, a konečně ani za sepis závěrečného návrhu ve věci ze dne 6. 10. 2025, který byl u následného jednání soudu celý přednesen.

38. Výrok o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady státu vychází z § 148 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení nebyla úspěšná, je povinna nahradit tyto náklady, které jsou představovány okresním soudem vyplaceným svědečným v celkové výši 1 407,44 Kč svědkovi tituly před jménem jméno FO, v plné výši, a to Okresnímu soudu v Ostravě.

39. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v řízení před soudem odvolacím byl plně úspěšný žalovaný. Celková částka 20 400 Kč sestává z 5 000 Kč jako zaplaceného soudního poplatku za odvolání a z 14 050 Kč jako odměny zástupce žalovaného za 2,5 úkony právní služby po 5 620 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. d), g), odst. 2 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (1 úkon za odvolání ze dne 21. 1. 2026, ½ úkonu za vyjádření k odvolání žalobkyně nikoli ve věci samé ze dne 19. 2. 2026, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 6. 2026), z 1 350 Kč jako náhrady hotových výdajů zástupce za tyto 3 výše uvedené úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025.

40. Žalobkyně byla zavázána zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když důvody pro poskytnutí lhůty delší nebo pro povolení splátek v řízení nebyly odvolacím soudem shledány, resp. nebyly ani tvrzeny, a to zástupci žalovaného dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě.