69 Co 100/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudců Mgr. Michala Chmelaře a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B, narozený Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro 371.168,96 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2026, č. j. 20 C 120/2024-290, I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1. a 2. k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 350.556 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta B, advokáta. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1. a 2. k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 65.797 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta B, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným 1. a 2. zaplatit žalobkyni částku 371.168,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 371.168,96 Kč od 28. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1. a 2. na náhradě nákladů řízení částku 371.944,32 Kč k rukám právního zástupce žalovaných 1. a 2., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozhodnutí okresního soudu s tím, že napadá všechny jeho výroky. Uvedla, že soud žalobu zamítl s odůvodněním, že podmínky pro odstoupení od darovací smlouvy (správně ovšem pro odvolání daru, což žalobkyně od počátku řízení tvrdí) ze strany žalobkyně nebyly splněny. Takový závěr (vztaženo k odvolání daru) je podle přesvědčení žalobkyně v rozporu nejen se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně sám učinil, ale i se základními principy soukromého práva, zejména se zásadou poctivosti, ochranou důvěry účastníků právního styku a zákazem zneužití práva. Dále uvedla, že z provedeného dokazování vyplývá, že dne 4. 10. 2017 žalobkyně převedla na žalované nemovitosti za kupní cenu 100.000 Kč, přestože jejich hodnota podle znaleckého posudku činila přibližně 2.300.000 Kč. Současně žalobkyně žalovaným poskytla finanční prostředky v celkové výši 371.168,96 Kč. Ekonomická bilance těchto právních jednání tedy znamenala, že žalovaní získali majetek v hodnotě několika milionů korun, zatímco žalobkyně obdržela pouze zcela symbolické plnění. Tyto právní úkony je proto nutno hodnotit jako jedno majetkové uspořádání mezi účastníky, jehož smyslem bylo převést majetek na žalované při současném zachování možnosti žalobkyně nemovitost nadále užívat. Za těchto okolností nelze podle žalobkyně přehlédnout, že majetkový prospěch získaný žalovanými byl neoddělitelně spojen s důvodným očekáváním žalobkyně, že jí bude zachována možnost chatu nadále užívat. Za této situace je nutno následné jednání žalovaných posuzovat i z hlediska toho, zda výkon jejich vlastnického práva nepředstavuje zjevné zneužití práva. Dále uvedla, že jednání žalovaných je v posuzované věci třeba posuzovat v kontextu zásad uvedených v ust. § 2 odst. 3, § 6 a § 8 občanského zákoníku. Podle žalobkyně, je nepochybné, že žalovaní získali od žalobkyně nemovitosti za cenu hluboce pod jejich tržní cenou, současně přijali od žalobkyně značné finanční prostředky, opakovaně žalobkyni ujišťovali, že bude moci chatu nadále doživotně užívat, ale poté ji vyzvali k vyklizení s úmyslem nemovitost prodat. Takové jednání žalovaných není pouze projevem běžného majetkového sporu, nýbrž představuje situaci, kdy žalovaní využívají právního postavení, které získali díky důvěře žalobkyně, k popření základního smyslu právního jednání, na jehož základě majetek nabyli. Žalovaní v řízení argumentují svým vlastnickým právem k nemovitosti. Je však třeba zdůraznit, že žalovaní toto vlastnické právo nabyli právě v rámci majetkového uspořádání popsaného výše. Uplatnění vlastnického práva žalovanými způsobem, který popírá základní smysl tohoto majetkového uspořádání, představuje výkon práva v rozporu s jeho účelem a typický případ zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. V právní teorii i judikatuře je ustálen výklad, podle něhož výkon práva, který je formálně v souladu se zákonem, je nepřípustný, pokud je v rozporu s dobrými mravy nebo zásadou poctivosti. Připuštění takového postupu by ve svém důsledku znamenalo, že žalovaní mohou současně získat značný majetkový prospěch a zároveň se zbavit základní povinnosti, která byla předpokladem převodu majetku ze strany žalobkyně. Žalovaní tak usilují o zachování majetkového prospěchu získaného díky důvěře žalobkyně, aniž by respektovali základní podmínku, za níž byl tento prospěch získán. Zdůraznila, že soukromé právo je založeno na zásadě ochrany důvěry účastníků právního styku. Jednání, které tuto důvěru zneužívá a vede k zásadní újmě druhé strany, je nutno hodnotit jako jednání odporující dobrým mravům. Přitom odkázala na to, že žalovaní důvěru v respektování jejích základních životních jistot posilovali přijetím převáděného nemovitého majetku za zcela mimořádně výhodných podmínek, opakovanými ujištěními, že žalobkyně bude moci chatu nadále doživotně užívat. Napadený rozsudek je zatížen nesprávným právním posouzením již tím, že soud hodnotil údajné odstoupení od darovací smlouvy, ačkoli právní úprava darování upravuje zvláštní institut odvolání daru pro nevděk. Posouzení věci z hlediska odstoupení od smlouvy proto nemůže být pro rozhodnutí věci určující. Soud prvního stupně posuzoval otázku nevděku žalovaných projevenému vůči žalobkyni příliš restriktivně. Nevděk nelze chápat pouze jako fyzické nebo verbální útoky na dárce. Hrubé porušení dobrých mravů může spočívat i v jednání, které zásadně porušuje důvěru dárce, popírá účel daru a způsobuje dárci závažnou majetkovou nebo osobní újmu. Výzvu žalovaných ze dne 18. 5. 2023 k vyklizení chaty je třeba hodnotit právě v tomto kontextu. Pro osobu ve velmi pokročilém věku, která převedla prakticky celý svůj majetek na žalované, představuje takové jednání mimořádně závažný zásah do její životní jistoty a faktické popření základního předpokladu, na jehož základě žalobkyně své majetkové dispozice ve prospěch žalovaných učinila. Takové jednání nelze považovat za běžný majetkový spor. Nelze souhlasit ani s úvahou soudu prvního stupně, podle níž je odvolání daru žalobkyní v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění práva dárce odvolat dar pro nevděk podle § 2072 občanského zákoníku představuje výkon práva výslovně přiznaného zákonem a samo o sobě nemůže být považováno za jednání odporující dobrým mravům. Skutečnost, že žaloba žalobkyně ve věci zřízení věcného břemene (sp. zn. 35 C 211/2023) nebyla shledána důvodnou, nemůže být sama o sobě důvodem k závěru, že žalobkyně svým jednáním vyvolala následné jednání žalovaných. Uplatnění práva u soudu je legitimním výkonem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nemůže být vykládáno v neprospěch žalobkyně při posuzování otázky nevděku podle § 2072 občanského zákoníku. Napadený rozsudek je zatížen vnitřním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudu a jeho právním posouzením věci. Soud zjistil, že žalobkyně žalovaným poskytla značné finanční prostředky a že žalovaní se současně zavázali umožnit žalobkyni doživotní užívání nemovitosti. Přesto však z následného jednání žalovaných, spočívajícího ve výzvě k vyklizení chaty a zamýšleném prodeji nemovitosti, nevyvodil odpovídající právní důsledky, ačkoli právě takové jednání představuje popření účelu výše uvedeného majetkového uspořádání. Za tohoto skutkového stavu je závěr soudu o nedůvodnosti odvolání daru ve zjevném nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci a na nedostatečném zohlednění základních principů soukromého práva. Jednání žalovaných je nutno hodnotit jako jednání odporující dobrým mravům a představující zneužití práva. Za těchto okolností je uplatněné odvolání daru podle § 2072 občanského zákoníku důvodné. Žalobkyně proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 371.168,96 Kč s příslušenstvím, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Podáním ze dne 14. 4. 2026 žalobkyně doplnila odvolání o námitky proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Uvedla, že soud prvního stupně při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel mimo jiné ze závěru, že zástupce žalovaných učinil celkem 17 úkonů právní služby, přičemž za účast na jednání soudu dne 15. 4. 2025 započetl dva úkony a za účast na jednání dne 18. 6. 2025 dokonce tři úkony právní služby. Takový závěr je podle přesvědčení žalobkyně v rozporu s advokátním tarifem. Z odůvodnění napadeného rozsudku však nijak nevyplývá, jakou konkrétní délku jednotlivých jednání soud považoval za rozhodnou, zda a jakým způsobem započítal doby přerušení jednání, ani na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že účast zástupce žalovaných představovala více než jeden, respektive dokonce více než dva úkony právní služby. Z protokolů o jednání přitom vyplývá, že obě jednání byla opakovaně přerušována, a to i na delší časové úseky. Za situace, kdy soud nevymezil rozhodnou dobu trvání jednání, nevypořádal se s otázkou přerušení jednání ani nevysvětlil právní úvahu vedoucí k přiznání více úkonů právní služby, je jeho závěr o počtu úkonů právní služby nejen věcně nesprávný, ale i nepřezkoumatelný. Žalobkyně je přesvědčena, že účast zástupce žalovaných na každém z uvedených jednání měla být posouzena jako jeden úkon právní služby, případně jako dva úkony pouze za splnění zákonných podmínek, které však z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu nevyplývají.

4. Žalovaní se vyjádřili tak, že odvolání považují za nedůvodné a navrhli, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek potvrdil. Uvedli, že soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé a vyčerpávající dokazování, v rámci něhož bylo bezpečně prokázáno, že žalobkyně proti žalovaným opakovaně již od roku 2022 podává žaloby, které žalovaní vnímají jako šikanózní a jako způsob ventilace nespokojenosti žalobkyně s jejími právními jednáními, která ke svému majetku učinila již v roce 2017. Následně žalovaní popsali obě řízení u Okresního soudu Praha – východ. Zdůraznili, že nejsou fyzicky ani finančně schopni zajistit, aby bylo nemovité věci v k. ú. adresa bezpečně užívat. Mimo jiné také uvedli, že nelze přisvědčit odstoupení od údajné darovací smlouvy pro nevděk, a to s ohledem na předchozí jednání žalobkyně vůči žalovaným, které ve vyjádření popisují. Jak vyplynulo z dokazování, žalobkyně si přivodila svoji první žalobou na zřízení věcného břemene, o které musela sama vědět, že nemůže být úspěšná. Následně podala druhou nedůvodnou žalobu, ve které se pokoušela nepravdivě tvrdit uzavření darovací smlouvy k nemovitostem a na obranu žalovaných, tyto vyzvala k vrácení finančních prostředků a zahájila třetí soudní spor, což odůvodnila právě mimo jiné jejich procesní obranou, kterou nazvala jako lživé a žalobkyni ubližující výroky, aniž by tyto specifikovala. Zdůraznili, že ze strany žalobkyně je tak tvrzeno prakticky pouze jedno jednorázové jednání spočívající zaslané výzvě k vyklizení předmětů nemovitých věcí, a to v kontrastu s několika nedůvodně zahájenými soudními spory žalobkyní proti žalovaným, opakovaným prokázaným tvrzení nepravdivých skutečností žalobkyní v těchto sporech, nevhodné vyjadřování se o žalovaných a podání trestního oznámení na jejich zetě Anonymizováno Anonymizováno. K tomu přistupuje skutečnost, že žalobkyně nemovitosti užívá, nikdo jí v tom nebrání, v průběhu tohoto sporu dokonce se žalovanými řešila zpřístupnění nemovitostí s ohledem na poškození zámku, což jí bylo umožněno. Stav, kterým žalobkyně odůvodňuje svoji žalobu, již dávno neexistuje, naopak žalobkyně své právo, které jí mělo být tvrzeným jednorázovým jednáním upřeno, z důvodů na své straně užívá jen sporadicky, ačkoliv má možnost jej využívat od počátku předmětného vztahu. Žalobkyně tak požaduje po žalovaných pro ně zcela likvidační částku, ačkoliv jí ničeho neubylo. V rámci svého podání žalovaní provedli i hodnocení výpovědí žalobkyně. Závěrem uvedli, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným dílčím závěrům. Pokud ve věci byl vůbec prokázán právní důvod předmětných transakcí, pak pouze ve vztahu k prvním dvěma platbám ze dne 4. 10. 2017, ke zbylým platbám nebylo prokázáno ničeho a soud měl tyto platby vyhodnotit jako bezdůvodné obohacení, přičemž žalovaní uplatnili řádně a včas námitku promlčení. Rozhodně nelze souhlasit s hodnocením, že by žalobkyně s žalovanými uzavřela darovací smlouvu, daný vztah lze posoudit maximálně jako příkazní smlouvu, když žalovaní dostali zcela jasné pokyny, jak mají s prostředky naložit, což skutečně učinili a sama žalobkyně to dokonce řešila minimálně přímo s Radmilou Petrújovou. S ohledem na uvedené považují žalovaní podané odvolání za nedůvodné. Žalovaní vyjádření k odvolání následně doplnili tak, že okresní soud postupoval při výpočtu výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně zcela řádně a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poukázali na to, že pokud je přestávka během jednání soudu kratší než 30 minut, pak se její doba započítává do doby jednání. Je-li doba přestávky delší než 30 minut, pak se její doba účtuje jako promeškaný čas a jednání po jejich skončení se účtuje jako další úkon právní služby. Pokud jde o jednání soudu prvního stupně, které se konalo dne 15. 4. 2025, pak je zřejmé, že bylo zahájeno v 8:00 hodin a ukončeno v 11:22 hodin, přičemž v jeho průběhu byly dvě krátké přestávky na 10 minut a 5 minut. Je tedy zjevné, že výpočet dvou úkonů právní služby za toto jednání byl zcela správný. Pokud jde o jednání soudu prvního stupně, které se konalo dne 18. 6. 2025, pak je zřejmé, že bylo zahájeno v 8:30 hodin, přičemž následovaly přestávky 5 minut a 5 minut, jednání bylo následně přerušeno před jedenáctou hodinou a znovu bylo pokračováno od 12:30, tedy dva úkony dopoledne a jeden úkon odpoledne, promeškaný čas během přestávky činil 3 započaté půlhodiny, které touto cestou žalovaní uplatnili proti žalobkyni k náhradě.

5. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně výroku o nákladech řízení v režimu neúplné apelace podle § 206 a § 212a o. s. ř. a v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo s důrazem na obsahové vylíčení námitek podaných v odvolání, a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Předně krajský soud uvádí, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů, uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tento zcela odkazuje. Žalobkyně v rámci odvolání ostatně ani nenapadá skutkové závěry rozsudku okresního soudu (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), ale vytýká okresnímu soudu nesprávné právní posouzení věci a nedostatečné zohlednění základních principů soukromého práva.

7. Pokud se týká právního hodnocení, okresní soud správně po právní stránce posoudil, že mezi žalobkyní a žalovanými byla uzavřena darovací smlouva podle ust. § 2055 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále také jako „o. z.“), když žalobkyně dne 4. 10. 2017 darovala žalovaným finanční částky 138.771,20 Kč a 172.397,96 Kč, dne 10. 11. 2017 částka 50.000 Kč a dne 13. 12. 2018 částku 10.000 Kč, a to tak, že jim uvedené částky jako dar převedla na účty a žalovaní částky jako dar přijali. Jak správně uvádí okresní soud, pro právní hodnocení učiněného jednání není podstatné, že žalobkyně zároveň projevila vůli, aby žalovaní použili tyto prostředky ve prospěch svých dětí, neboť přípustné bylo (a stále je) i darování s účelovým určením; to sleduje poskytnutí daru, přičemž darovací smlouvu provází vedlejší ujednání, že obdarovaný použije část daru nebo dar celý k určitému účelu (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5236/2016).

8. V ustanovení § 2072 občanský zákoník zakotvuje možnost odstoupit od darovací smlouvy pro nevděk obdarovaného. Možnost odvolat dar je přitom výjimečným institutem, který má dopadat na případy hodné zvláštního zřetele. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, přitom Nejvyšší soud uvedl, že „nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 - 24)]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem hrubé porušení dobrých mravů, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba v. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým“.

9. Okresní soud v projednávané věci správně určil okruh rozhodných skutečností při posuzování splnění podmínek revokace daru, když se zabýval jednotlivými vytýkanými důvody pro vrácení daru specifikovanými v jednostranném projevu vůle žalobkyně dne 20. 2. 2024, kterým žalobkyně od darovací smlouvy odstoupila a žádala vrácení daru. Nevděk žalovaných měl přitom podle žalobkyně spočívat jednak v tom, že žalovaní nesplnili svůj ústní závazek ke zřízení věcného břemene doživotního a bezplatného užívání nemovitostí v k. ú. adresa, a navíc dne 18. 5. 2023 adresovali žalobkyni výzvu k vyklizení těchto nemovitých věcí do 30. 7. 2023 z důvodu jejich zamýšleného prodeje, ačkoliv ji po dni 4. 10. 2017 opakovaně ústně a písemně ujišťovali o tom, že na jejím oprávnění doživotního výlučného užívání chaty se nic nezměnilo a nezmění, a dále v tom, že při ústním jednání konaném u Okresního soudu pro Prahu východ dne 19. 2. 2024 ve věci č. j. 35 C 211/2023 pak prostřednictvím jejich právního zástupce v jejich lživých a žalobkyni ubližujících výrocích pokračovali, navazujíce tím na jejich přípisy ze dne 19. 7. 2023 a 1. 8. 2023.

10. Okresní soud pak k prvnímu z revokačních důvodů uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by podmínkou pro uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. adresa, byl ústní závazek žalovaných ke zřízení věcného břemene doživotního a bezplatného užívání těchto nemovitostí ve prospěch žalobkyně, a především pak dovodil, že žalovaní nikdy neměli povinnost ke zřízení věcného břemene doživotního a bezplatného užívání nemovitostí v k. ú. adresa ve prospěch žalobkyně, přičemž také odkázal na rozhodnutí vydané v řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem v k. ú. adresa (řízení vedené u Obvodního soudu Praha – východ pod sp. zn. 35 C 211/2023), v němž se soud (mimo jiné) zabýval i existencí závazku žalovaných ke zřízení věcného břemene s negativním výsledkem. Jestliže tedy v projednávané věci s ohledem na zjištěný skutkový stav učinil okresní soud s výše uvedeným odůvodněním závěr, že pokud nikdy neexistovala povinnost žalovaných uzavřít se žalobkyní smlouvu o zřízení věcného břemene, a tudíž tuto povinnost nemohli ani porušit, nelze jeho úvaze ničeho vytknout a nelze než konstatovat, že žalobkyní vytknutý revokační důvod není způsobilým k revokaci daru.

11. Vytýkala-li žalobkyně žalovaným nevděk v podobě výzvy k vyklizení nemovitostí v k. ú. adresa, přestože žalobkyně byla žalovanými utvrzována, že jí zůstane zachováno písemně stvrzené právo doživotního užívání těchto nemovitostí, jedná se prakticky o totožnou námitku, kterou žalobkyně již vytkla žalovaným v jednostranném právním jednání, kterým odstoupila pro nevděk od smlouvy o převodu těchto nemovitostí na žalované (s tvrzením, že nešlo o kupní smlouvu, ale o smlouvu darovací). Ačkoliv v uvedeném řízení vedeném pod sp. zn. 35 C 211/2023 u Obvodního soudu Praha-východ dospěl soud ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2024, č. j. 35 C 211/2023-227, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze v rozsudku ze dne 5. 3. 2025, č. j. 21 Co 291/2024-292 k závěru, že k převodu nemovitostí došlo na základě smlouvy kupní, a nikoliv smlouvy darovací, vyslovil se zároveň i k právě uvedené námitce. Tento závěr vzal za vlastní i okresní soud v projednávané věci a v souladu s Obvodním soudem Praha – východ dovodil, že tvrzený nevděk v podobě výzvy k vyklizení předmětných nemovitostí si žalobkyně způsobila zjevně nedůvodnou žalobou ve věci sp. zn. 24 C 22/2022 a pokud žalobkyně zahájila kroky proti žalovaným, ač k tomu neměla v tu chvíli žádný rozumný důvod (žalovaní jí umožňovali užívat nemovitost, nikterak jí v tom nebránili, a naopak ji v tom utvrzovali) a neměla k takové žalobě ani žádný titul, nelze než uzavřít, že žalované svým chováním popudila a aktuální stav tím vyvolala.

12. Odvolací soud výše uvedený názor okresního soudu zcela nesdílí. Nutno připustit, že samotné uplatnění práva samo o sobě je jednání právním řádem přímo aprobované a nelze jej tedy bez dalšího označit za rozporné s dobrými mravy, a to ani za situace, kdy žalobkyně sice měla za to, že má právní nárok na zřízení věcného břemene doživotního užívání, avšak nebyla s tímto nárokem v soudním řízení úspěšná. Podle zjištěného skutkového stavu její žalobě zjevně předcházela i výzva, kterou žalobkyně požadovala po žalovaných splnění jí tvrzené povinnosti ke zřízení práva odpovídajícímu věcnému břemeni, na níž žalovaní reagovali nesouhlasně. A také tato výzva je běžným, právním řádem schvalovaným jednáním předcházejícím podání žaloby, a jako takovou by ji nebylo možno považovat za rozpornou s dobrými mravy (v případě jednalo-li by se o revokační důvod). Stejným prizmatem je ale třeba nahlížet i na jednání žalovaných, kteří vůči žalobkyni uplatnili svůj nárok na ochranu vlastnického práva v podobě výzvy k vyklizení nemovitostí. Rovněž z jejich strany se jedná o chování právním řádem předvídané a nelze jej označit ani za rozporné dobrými mravy, a to i za situace, kdy žalovaní zvažují prodej nemovitostí, o které se ve svém věku a při svých možnostech již nedokážou řádně starat. Tento jejich postup neshledává odvolací soud za žádným způsobem amorální, když v řízení zároveň vyšlo najevo, že žalovaní (zatím) svou smluvní povinnost nijak neporušili a žalobkyně nijak ve svém užívacím právu ve vztahu k předmětným nemovitostem omezena nebyla; nebylo jí svémocně zamezeno ve vstupu do nemovitosti a ani nebyli její věci z nemovitosti vyklizeny. Žalobkyně byla toliko vyzvána, aby se z nemovitosti vyklidila, a to z pochopitelných důvodů na straně žalovaných. Bylo-li pak žalobkyni v revokačním projevu vůle žalovaným vytknuto předcházející utvrzování o právu žalobkyně doživotního užívání nemovitostí, jednalo se zjevně o obranu žalovaných proti požadavku na zřízení věcného břemene ve prospěch žalované, nikoliv o její uvádění v omyl. Subjektivní vnímání vytýkaného jednání žalobkyní za situace, kdy si sama nejprve (v konečném důsledku nedůvodně) vynucuje na žalovaných splnění povinnosti, kterou nemají, a následně se cítí dotčena shora popsaným uplatněním vlastnického práva ze strany žalovaných, nemůže převážit objektivní hledisko posouzení revokačního jednání žalovaných.

13. Pokud tedy odvolací soud dospívá k závěru, že jednání samotné žalobkyně spočívající právním řádem předvídaném postupu vůči žalovaným při uplatňování tvrzeného práva je v souladu s dobrými mravy, nelze posoudit fakticky totožné jednání žalovaných odlišně. Neexistence jednání, kterým by žalovaní zjevně porušili dobré mravy musí nutně i zde vést ve smyslu ustanovení § 2072 o. z. k závěru o nepatřičnosti revokace. Na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani v odvolání (nikoliv v samotném odstoupení od darovací smlouvy) uvedená argumentace bezprostřední souvislosti výzvy k vyklizení nemovitostí s nabytím těchto nemovitostí žalovanými od žalobkyně za výrazně nižší cenu, než je jejich obvyklá hodnota.

14. Rovněž závěr okresního soudu týkající se posledního z vytknutých jednání, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu-východ žalovaní pouze uplatňovali svá procesní práva a hájili se proti žalobkyní nedůvodně podané žalobě, v čemž nelze spatřovat nic, co by mělo být ve zjevném rozporu s dobrými mravy a odvolání daru žalobkyní tak nemůže založit povinnost žalovaných obdržené finanční prostředky žalobkyni vrátit, je zcela příhodný a odpovídá závěru uvedenému v předcházejícím odstavci tohoto rozsudku. Nelze rozumně očekávat, že pokud je proti někomu podána (nedůvodná) žaloba, bude žalovaný jen nečině přihlížet a nebude svá práva žádným způsobem bránit. Objektivním i subjektivním kritériem hodnoceno se žalovaní ani v tomto případě nedopustili žádného jednání, které by mohlo být hodnoceno jak rozporné s dobrými mravy, a proto je i zde závěr okresního soudu správný.

15. Odvolací soud tedy uzavírá, že ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího soudu se okresní soud při posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru, řádně zabýval tím, zda se žalovaní vůči žalobkyni dopustili jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti žalobkyni ublížili, přičemž komplexně hodnotil vytýkaná chování žalovaných, a to kritériem jak subjektivním, tak i objektivním, přičemž jako rozhodující správně určil kritérium objektivní. Správně potom učinil závěr o nepatřičnosti revokace.

16. Zmiňovala-li žalobkyně v rámci odvolacích námitek ust. § 2 odst. 3, § 6 a § 8 občanského zákoníku v souvislosti se skutkovými zjištěními, že žalovaní získali od žalobkyně nemovitosti za cenu hluboce pod jejich tržní cenou, současně přijali od žalobkyně značné finanční prostředky, opakovaně žalobkyni ujišťovali, že bude moci chatu nadále doživotně užívat, ale poté ji vyzvali k vyklizení s úmyslem nemovitost prodat, pak má odvolací soud za to, že hodnocení popsaného bylo provedeno v rámci objektivizace testem dobrých mravů u druhého z vytýkaných jednání, přičemž lze doplnit, že odvolací soud neshledává žalobkyní namítané „uplatnění vlastnického práva“ žalovanými s ohledem na popsaný stav ani výkonem práva v rozporu s jeho účelem, nepoctivým jednáním a ani případem zneužití práva.

17. S ohledem na výše uvedené krajský soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. ve výroku I. potvrdil.

18. Okresní soud užil pro rozhodnutí o náhradě nákladů mezi účastníky správně ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., ale jejich výši nesprávně ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. vyčíslil. Okresní soud totiž nesprávně uvedl, že náklady řízení žalovaných tvoří odměna advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 17 úkonů právní služby, mezi které zahrnul převzetí a přípravu věci, poradu ze dne 26. 6. 2024, sepis a podání vyjádření k žalobě ze dne 27. 6. 2024, sepis a podání doplnění tvrzení ze dne 8. 8. 2024, sepis a podání doplnění tvrzení ze dne 2. 10. 2024 – reakce na vyjádření žalobkyně, poradu ze dne 14. 4. 2025, účast na jednání soudu (2 úkony) dne 15. 4. 2025, sepis a podání doplnění tvrzení ze dne 23. 4. 2025, sepis a podání doplnění vyjádření ze dne 14. 5. 2025 (nové skutečnosti), poradu ze dne 17. 6. 2025, účast na jednání soudu dne 18. 6. 2025 (3 úkony), sepis a podání vyjádření ze dne 15. 9. 2025, účast na jednání dne 22. 10. 2025 a účast na jednání dne 10. 2. 2026; řádně a správně přitom odůvodnil, z jakého důvodu nepřiznal odměnu za sepis a podání vyjádření k výzvě protistrany ze dne 28. 2. 2024.

19. Zatímco totiž okresní soud správně vyhodnotil počet úkonů právní služby v případě jednání dne 15. 4. 2025, neučinil tak správně ve vztahu k jednání dne 18. 6. 2025. Jednání dne 15. 4. 2025 proběhlo od 8:30 do 11:22 hodin se dvěma přestávkami v délce 10 minut a 5 minut, tedy přestávky byly kratší než 30 minut a započítávají se tak do celkové doby úkonu, tj. 2 započaté dvouhodiny představují 2 úkony právní služby. Jednání dne 18. 6. 2025 pak bylo zahájeno v 8:30 hodin, přičemž bylo přerušeno dvakrát na 5 minut. Po druhé pětiminutové přestávce bylo v jednání pokračováno v 10:22 hod. a následoval krátký výslech svědka jméno FO. V protokole sice není uvedeno, kdy dopolední část jednání skončila, nicméně ze zvukového záznamu jednání lze tuto dobu určit na 14 minut, a proto je zřejmé, že jednání bylo opět přerušeno v cca 10:36 hod. a bylo v něm pokračováno ve 12:30 hod. Jednání pak bylo skončeno ve 12:54 hod. a jeho odpolední část tak trvala 24 minut. Do celkové doby dopolední části jednání se započítávají přestávky kratší než 30 minut, a tato část jednání proto trvala 126 minut. Protože po dopoledním jednání byla přestávka delší než 30 minut a kratší než dvě hodiny, nelze proběhnuvší jednání hodnotit jako dva samostatné úkony právní služby a čas dopoledního a odpoledního jednání se tak sčítá a činí celkem 150 minut (126 min. + 24 min.) a představuje tedy dva úkony právní služby za dvě započaté dvouhodiny, přičemž ale za „polední“ přestávku v délce 1 hodina a 54 minut náleží náhrada za promeškaný čas za 3 započaté půlhodiny ve výši 450 Kč (3x 150 Kč) podle ust. § 14 odst. 1, 3 AT (k tomu srov. např. komentář § 11 Vyhlášky o advokátním tarifu, Wolters Kluwer, Kovářová D. a kol., nebo např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2024, sp. zn. 7 To 26/2024).

20. Celkový počet úkonů právní služby proto není 17, jak uvádí okresní soud, ale pouze 16. Odměna advokáta společně zastupujícího více účastníků se přitom podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu určí tak, že u každého účastníka se plná odměna krátí o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v tomto ustanovení v závislosti na počtu účastníků (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025). V tomto případě se jedná na straně žalovaných o účastníky dva, a proto se odměna advokáta u každého z účastníků krátí o 10 % (0 % + 20 % = 20 % : 2 = 10 %), tedy v projednávané věci namísto částky 9.820 Kč vycházející z tarifní hodnoty 371.168,96 Kč je to částka o 10 % nižší, tedy 8.838 Kč. Podle ust. § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. se proto náklady žalovaných před okresním soudem sestávají z odměny za 16 úkonů právní služby advokáta při zastupovaní dvou účastníků ve výši 282.816 Kč (2 x 16 x 8.838 Kč). K nákladům dále náleží režijní paušál ve výši 5 x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 1. 1. 2025 (za 5 úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024), režijní paušál ve výši 11 x 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 (za 11 úkonů právní služby učiněných po 1. 1. 2025), celkem tedy 6.450 Kč, a dále, jak bylo uvedeno již výše, náhrada za promeškaný čas za 3 započaté půlhodiny ve výši 450 Kč (3x 150 Kč) podle ust. § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025. V součtu jde o částku 289.716 Kč, k níž je třeba přičíst 21% DPH, celková výše nákladů žalovaných tak činí 350.556 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit úspěšným žalovaným 1. a 2. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně k ruce společné a nerozdílné, když žalovaní jsou ve smyslu doplnění žaloby ze dne 15. 4. 2025 solidárně zavázanými dlužníky. Lhůta k plnění byla určena jako třídenní od právní moci tohoto rozsudku (ustanovení § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř.).

21. Žalobkyně s podaným odvoláním neuspěla, a proto žalovaným náleží podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 náhrada nákladů i v této fázi soudního řízení. Podle ust. § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. se náklady žalovaných sestávají z odměny za 3 úkony právní služby advokáta při zastupovaní dvou účastníků ve výši 53.028 Kč (2 x 3 x 8.838 Kč, a to za vyjádření k odvolání ze dne 21. 4. 2026 a ze dne 5. 5. 2026, účast u jednání dne 9. 6. 2026), když odměna advokáta společně zastupujícího více účastníků se podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu určí tak, že u každého účastníka se plná odměna krátí o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v tomto ustanovení v závislosti na počtu účastníků. K nákladům dále náleží režijní paušál ve výši 1.350 Kč (3 x 450 Kč) dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2025. V součtu jde o částku 54.378 Kč, k níž je třeba přičíst 21% DPH, celková výše nákladů žalovaných tak činí 65.797 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným 1. a 2. k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných (ustanovení § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o. s. ř.). Proti výrokům o nákladech řízení není dovolání samostatně přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva exekucí, popř. výkonem rozhodnutí.