69 CO 103/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení anonymizováno . sídlem adresa o zpřístupnění nemovitosti, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 12. 2021, č. j. 8 C 74/2021-92,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.133 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost umožnit žalobkyni přístup do nemovitostí specifikovaných ve výroku I. rozsudku. Žalovanému uložil povinnost vydat žalobkyni klíče od nemovitostí popsaných ve výroku I., konkrétně klíč od plotové branky z veřejné komunikace, klíč od vchodu do domu [adresa], klíč od garáže s dílnou a místností v podkroví a elektronický klíč od garážových dveří, a to ve lhůtě třídenní (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 28.135 Kč ve lhůtě třídenní (výrok III.).

2. Včas podaným odvoláním rozsudek okresního soudu napadl žalovaný, který okresnímu soudu vytýkal, že z jeho rozhodnutí není především zřejmé, jak se okresní soud vypořádal s jeho tvrzeními obsaženými v podání ze dne 20. 10. 2021 a proč k těmto skutečnostem nepřihlédl. Odvolatel má za to, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl jím navržené důkazy a v důsledku těchto skutečností pak rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud zcela pominul argumentaci odvolatele ohledně zneužití práva žalobkyní obsaženou v jeho podání z 20. 10. 2021, pro které nelze návrhu žalobkyně vyhovět a v tomto směru je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Okresní soud neprovedl navržené důkazy, kterými chtěl prokazovat zejména chování žalobkyně v dalších situacích tak, aby si soud vytvořil objektivní náhled na její osobu. Zcela markantními a doložitelnými rozpory z tvrzení žalobkyně jak na ně bylo poukazováno se okresní soud taktéž nezabýval, přestože tyto skutečnosti legitimizují jeho argumentaci ohledně zneužití práva žalobkyní. Okresní soud své rozhodnutí zdůvodnil tak, že žalobkyně je oprávněna společné nemovitosti užívat, neboť žádná konkludentní dohoda o jejich užívání prokázána nebyla. Přitom konstatoval ustanovení § 713 odst. 1 o. z. Existenci konkludentní dohody neprokazuje žalovaný pouze tvrzením, že se žalobkyně odstěhovala, ale i dalšími skutečnostmi, které však okresní soud nezohledňuje a ve svém rozhodnutí akcentuje toliko oprávnění užívat nemovitost, aniž by zohlednil další povinnosti, které žalobkyně dlouhodobě prokazatelně od roku 2017 nevykonává. Okresní soud se nevypořádal s jeho námitkou ohledně naplnění znaků konkludentní dohody podle § 743 odst. 3 o. z. Pokud okresní soud poukazoval na okolnosti rozvodu, respektive trestního řízení, měl vyhodnotit také zásadní rozpory v tvrzení žalobkyně v těchto řízeních. Pokud žalobkyně byla nucena nemovitosti opustit pro domácí násilí„ narychlo“, potom není zřejmé, jak se toto její tvrzení slučuje s tím, že dva měsíce po tomto odchodu přijala jeho pozvání na oslavu narozenin, které společně oslavili, když pro ni přijel autem a následně povečeřeli v hotelu. Odkaz soudu na trestní řízení a jeho souvislost s odchodem žalobkyně z domácnosti je tak nutno posuzovat zdrženlivě právě s ohledem na objektivní okolnosti a rozporná tvrzení samotné žalobkyně. Stejně tak prohlášení žalobkyně coby oběti v trestním řízení se neslučuje nejenom s uvedenou oslavou, ale ani se způsobem odvozu věcí z předmětných nemovitostí, u kterých ji asistoval, některé jí také zabalil a připravil. Odvolatel má tedy za to, že okresní soud dospěl k chybnému závěru, pokud vyhodnotil objektivní okolnosti tak, že nebyla prokázána existence konkludentní dohody o užívání předmětných nemovitostí. Ve smyslu ustanovení § 546, jakož i § 1756 o. z. byla vůle stran sjednat dohodu o užívání nemovitosti zřejmá z vnějších projevů a okolností, tj. zejména z chování stran a jejich písemných či ústních projevů. Žalobkyně se odstěhovala ještě za dobu trvání manželství a započala soužití s novým partnerem. Nabídky odvolatele na užívání nemovitosti neakceptovala, o stav nemovitosti se po celou dobu nezajímala, opakovaně prohlásila, že se s ním nechce potkat. Z těchto projevů je zřejmé, že žalovaná projevila vůli předmětné nemovitosti neužívat a zároveň vůli nepodílet se na nákladech spojených se správou nemovitostí. Pokud by snad za těchto okolností konkludentní dohoda neměla být prokázána, potom má odvolatel za to, že by na straně žalobkyně se jednalo o zneužití práva podle § 8 o. z., kterým se měl okresní soud zabývat. Navrhoval proto, aby napadený rozsudek odvolací soud zrušil a nově rozhodl tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, pokud nedospěje k závěru, že je nutno věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně v písemném vyjádření reagovala replikou k žalovaným namítaným skutečnostem, že tvrzení žalobkyně stran jejího vystěhování z nemovitosti je nepravdivé, kdy dle žalovaného tato žila s žalovaným fakticky harmonicky, žalovaný jejímu odchodu jakkoliv nebránil, ba dokonce ji v opuštění domácnosti pomáhal a veškeré movité věci ji vydal. Dále pak žalovaný rozvádí vztah účastníků od rozvodu manželství, když tento měl být fakticky aktivní a přátelský, přičemž přiznání jejího práva užívat a požívat věc, ke které má stejné vlastnické právo jako žalovaný by bylo v rozporu s dobrými mravy. K tomu žalobkyně dodala, že dne 6. 12. 2021, tedy ke dni vyhlášení napadeného rozsudku byl žalovaný odsouzen za zločin týrání svěřené osoby a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Vzhledem ke skutečnosti, že tento důkaz nemohla žalobkyně bez své viny navrhnout k provedení v řízení v prvním stupni, činila tento důkazní návrh v řízení odvolacím. Žalobkyně zejména uvádí, že předmětem tohoto řízení není určení užívání věci náležející do masy společného jmění manželů, tedy určení rozsahu užívání nemovitosti jedním či druhým manželem, nýbrž toliko zpřístupnění nemovitosti žalobkyní, když má stejná vlastnická práva k nemovitostem jako žalovaný a domáhá se tak svého elementárního práva spojeného s vlastnictvím věci, pročež i kdyby konkludentní dohoda, jíž se žalovaný dovolává existovala, nebyla by v tomto řízení jakkoli relevantní. Pokud jde o tvrzenou konkludentní dohodu mezi manžely, k tomu žalobkyně dodává, že k žádné dohodě nikdy nedošlo, když žalobkyně již nemohla snášet neustále ataky ze strany žalovaného a na naléhání své dcery se rozhodla v nestřežený okamžik z nemovitosti utéct. Poté, co chtěla do nemovitosti později vstoupit za účelem odvozu svých osobních věcí zjistila, že nemovitost je jí znepřístupněna výměnou zámků. Po tomto zjištění kontaktovala žalovaného, jež ji tuto skutečnost potvrdil a žalobkyně naléhala, že má v nemovitosti své věci, kdy žalovaný odvětil, aby mu sdělila co si chce odvést a pokud se rozhodne, že ji tyto věci vydá, určí čas, kdy si je žalobkyně může vyzvednout. Žalobkyně pak přebírala osobní věci své a dětí před nemovitostí, kdy žalovaný trval, aby o převzatých věcech žalobkyně sepisovala předávací protokol, opatřovala jej svým podpisem a tento jediný stejnopis pak předávala žalovanému. Mnoho věcí žalobkyně v nemovitosti zůstalo a tvrzení žalovaného, že žalobkyni vše předal, ba dokonce ji se stěhováním pomohl, jsou zcela účelová. Žalovaný je, respektive byl ke dni útěku žalobkyně z nemovitosti chorobně žárlivý, kdy žalobkyně prakticky nikam sama chodit nemohla. Pokud byla někde sama, žalovaný neustále telefonoval a dožadoval se sdělení, kde je a kontroloval, jestli žalobkyně mluví pravdu. Žalovaný se o plánovaném útěku žalobkyně s dětmi nesměl dozvědět, žalobkyně věděla, že v případě neúspěšného prvního pokusu o útěk by žalovaný restrikce vůči žalobkyni a dětem natolik zpřísnil, že druhý pokus by byl neuskutečnitelný. Nelze tedy jakkoliv hovořit o jakékoliv formě dohody, ať už konkludentní či jiné. V tomto případě se jedná toliko o protiprávní jednání žalovaného mající intenzitu trestněprávního charakteru, v důsledku nějž pak žalobkyně proti svévůli ztratila jakoukoliv možnost dispozice s takřka celým svým majetkem, tedy i nemovitostí, jehož zpřístupnění se v tomto řízení domáhá. Za této situace nelze jakkoliv hovořit o trvalém opuštění společné domácnosti, nýbrž o dočasném útěku žalobkyně s dětmi do neznáma a nejistoty, kdy poté, co si žalobkyně zajistila bydlení a dostatečnou obživu pro sebe a dceru se postupně začal domáhat svých práv, tedy i podáním této žaloby. Závěrem žalobkyně dodala, že i kdyby snad došlo ke konkludentní dohodě mezi účastníky stran užívání nemovitosti ve [obec], k čemuž nikdy nedošlo, když žalovaný jen nemravně zneužíval důsledky svého protiprávního chování vůči žalobkyni a obsadil celý dům výlučně, nelze z toho jakkoliv dovozovat vzdání se jejího práva ke vstupu do nemovitostí, když zde jsou umístěny osobní věci, jakož i movité věci patřící do masy SJM. Žalovaný však žalobkyni od srpna roku 2017 ve vstupu do nemovitosti brání a byl ochoten ji vydat jen zlomek movitých věcí, aniž by tato měla možnost do nemovitosti vstoupit. Žalobkyně proto navrhovala, aby rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem potvrzen.

4. Žalovaný v replice k vyjádření žalobkyně vyvracel její tvrzení o tom, že vztahy mezi nimi snad měly být harmonické, připustil, že k hádkám před odchodem z domácnosti docházelo a nikdy to nepopíral. Pokud žalobkyně poukazuje na jeho trestní stíhání a nepravomocný rozsudek, poukázal zejména na to, že trestní řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, neboť předmětný trestní rozsudek byl napaden odvoláním. Pokud žalobkyně uvádí, že nerozumí v čem spočívá nemravnost v přiznání práva na zpřístupnění nemovitosti, odkazoval na svoje podání ze dne 20. 10. 2021, kde vysvětlil důvody, které jej vedou k tomu, že jednáním žalobkyně došlo k naplnění znaků zjevného zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z. Pokud jde o otázku užívání a zpřístupnění nemovitosti a v tomto směru uzavřených dohod, má za to, že tyto spolu souvisí a nelze je oddělovat. Pokud jeden z manželů je oprávněn užívat nemovitost výlučně sám, musí se tyto limity projevit i v otázce zpřístupňování nemovitostí. Žalovaný nikdy neodmítal nemovitost žalobkyni zpřístupnit, avšak požadoval, aby se tak dělo za jeho přítomnosti, a to právě s ohledem na vztahy, které mezi účastníky panují, jakož i na chování žalobkyně. Dále se žalovaný podrobně vyjadřoval k okamžiku stěhování a odchodu žalobkyně, tj. v období od 8/ 2017 až [číslo], přitom takový způsob lze stěží označit za útěk, k výměně zámku došlo až za rok a půl poté, co se žalobkyně odstěhovala, kdy bylo zřejmé, že se do nemovitosti vrátit nechce. Důvodem podepisování soupisu věcí, které si žalobkyně odvážila byly žalovaného zkušenosti z manželského soužití, soupis provedl a žalobkyně jej pouze podepsala na základě své svobodné vůle potom, co si věci s pomocí žalovaného naložila nebo jí je dokonce dovezl žalovaný do místa jejího bydliště. Žalobkyně ohledně opuštění domácnosti toliko opakuje svoje již dříve uplatněná tvrzení, aniž by reagovala zejména na jeho výtky uvedené v odvolání ohledně účelových změn její výpovědi. S ohledem na uvedenou argumentaci setrval na svém odvolacím návrhu.

5. Odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilý odvolací důvod, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek, a to v celém jeho rozsahu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení zdůraznil na uplatněné odvolací důvody tak, jak byly obsahově vylíčeny, v režimu neúplné apelace dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

6. Z hlediska skutkového stavu, z něhož okresní soud při rozhodování vycházel bylo v projednávané věci zjištěno, že účastníci jsou spoluvlastníky ve výroku popsaných nemovitostí, které náleží do jejich dosud nevypořádaného společného jmění manželů, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 13. 6. 2018. Ze společné domácnosti žalobkyně odešla dne 22. 8. 2017, od této doby žalovaný užívá nemovitost zcela výlučně sám, vyměnil zámky od nemovitosti, čímž žalobkyni zabránil, aby ji jakkoliv užívala. Žalobkyně dne 21. 2. 2021 vyzvala žalovaného k vydání klíčů od nemovitosti, její výzvě žalovaný nevyhověl a argumentoval tím, že pokud žalobkyně opustila rodinnou domácnost s úmyslem žít trvale jinde, ze společné domácnosti se odstěhovala a má adresu trvalého pobytu u nového partnera, není zřejmé, proč se dožaduje umožnění užívání předmětných nemovitostí. Pokud žalobkyně nechce předmětné nemovitosti obývat ani užívat a chce mít zajištěn pouze přístup do těchto nemovitostí, přestože si veškeré svoje věci odvezla, neexistuje jediný rozumný důvod, proč by ji měl být umožněn vstup do nemovitosti, kterou nechce jakkoliv užívat, nechce se o ni starat a zajišťovat její držbu. Tvrdil, že mezi nimi byla uzavřena konkludentní dohoda ohledně užívání nemovitostí, chování žalobkyně považuje žalovaný za šikanózní a zvláštní případ zneužití práva.

7. Je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně (§ 736 o. z.). V posuzované věci je nutno vzít do úvahy, že se žalobkyně domáhá zpřístupnění společné a dosud nevypořádané nemovitosti, a to poté, co ji žalovaný výměnou zámků přístup do nemovitosti znemožnil.

8. S argumenty žalovaného odkazující na jakoukoliv konkludentní dohodu ohledně užívání předmětné nemovitosti (§ 743 odst. 3 o. z.) výlučně žalovaným, se odvolací soud stejně jako soud okresní neztotožnil pro důvody, které jakoukoliv dohodu zcela vylučují. Ze shodných tvrzení účastníků před soudem prvého stupně totiž vyplývá, že manželství účastníků bylo rozporné natolik, že konflikty mezi nimi přerostly hranice běžných konfliktů až do té míry, že v důsledku nich byla proti žalovanému podána obžaloba pro zločin týrání svěřené osoby a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Přestože rozhodnutí okresního soudu vydané v trestním řízení, kterým žalovaný byl uznán vinným ze spáchání obou trestných činů není doposud pravomocné, z jeho obsahu jsou zřejmé okolnosti, za jakých žalobkyně s tehdy nezletilou dcerou účastníků ze společné domácnosti odešla, které konkludentní dohodu tvrzenou žalovaným o dalším užívání nemovitostí po odchodu žalobkyně z pohledu odvolacího soudu zcela vylučují, stejně jako žalovaným tvrzené zcela dobrovolné opuštění společné domácnosti žalobkyní. Vymezení oprávnění manželů k součástem SJM za situace, když nebylo zjištěno, že by se v předmětné věci účastníci od zákonného režimu odklonili, je upraveno ustanovením § 713 odst. 1 o. s. ř.

9. Žalovaný ze samotného jednání žalobkyně završeného podáním předmětné žaloby usuzuje na pouhou snahu žalující poškodit žalovaného, aniž by jí výkon takového práva přinesl jakýkoliv odpovídající prospěch, čímž zneužívá práva, žalobu považuje za šikanózní a zdánlivému výkonu práva by měla být odmítnuta právní ochrana s odvoláním na ust. § 8 o. z.

10. Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá do úvahy jen výjimečně. Odvolací soud proto řešil otázku, nakolik lze odepřít ochranu výkonu vlastnického práva žalobkyně a přitom se zabýval posouzením souladu výkonu práv s dobrými mravy, které připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1153/2011), vše z pohledu ustanovení § 8 o. z. Ve smyslu shora uvedené ustálené judikatury nelze okolnosti uváděné žalovaným jako opuštění rodinné domácnosti žalobkyní, její nezájem předmětné nemovitosti, ze kterých si veškeré svoje věci odvezla, obývat, užívat a starat se o jejich údržbu, považovat za okolnosti natolik výjimečné, aby odůvodňovaly odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně ve prospěch žalovaného, v kontextu s důvody, za kterých žalobkyně z rodinné domácnosti odešla a podala na žalovaného trestní oznámení a návrh na rozvod manželství. V průběhu tohoto řízení žalovaný potvrdil konfliktnost manželství, v průběhu kterého žalobkyně třikrát odešla z důvodů hrubého až agresivního chování žalovaného nejenom vůči ní ale i dětem. Z těchto okolností nelze usuzovat, že odchod žalobkyně byl dobrovolný, naplňující znaky výjimečnosti, jak se snaží prezentovat žalovaný. K těmto závěrům odvolací soud dospívá bez toho, aniž by bylo nutno provádět srovnání odchylných tvrzení žalobkyně nebo chování žalobkyně v různých situacích, jak navrhoval žalovaný.

11. K věci samé se sluší poznamenat, že pokud v zásadě platí, že osoba, jež má dosud spoluvlastnické právo k věci náležející do společného jmění manželů a nemůže být zcela z užívání takové věci vyloučena, pak je nepochybné, že takové osobě musí být umožněn přístup k takové věci náležející do společného jmění manželů, byť doposud nevypořádaného. Namítané opuštění rodinné domácnosti nemůže být důvodem omezení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem.

12. Okresní soud správně přihlédl k okolnostem, za kterých došlo k odchodu žalobkyně z rodinné domácnosti, k okolnostem, za kterých došlo k rozvodu manželství účastníků a následnému trestnímu stíhání žalovaného, a proto obstojí jeho závěr o tom, že žalobkyni náleží veškerá práva související s jejím spoluvlastnictvím k předmětným nemovitostem, mezi která patří i možnost jejich užívání a pokud žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost žalobkyni umožnit přístup do těchto nemovitostí, pak jeho závěry odvolací soud sdílí a jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení při jejichž výpočtu a skladbě okresní soud rovněž nepochybil.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř poté, co žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a je proto povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení, které představují náklady právního zastoupení za 2 úkony právní pomoci, vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem po 1.500 Kč, dále režijní paušál 2x 300 Kč a žalobkyni dále přísluší náhrada cestovného k jednání k odvolacímu soudu a náhrada za ztrátu času v celkové výši 6.426,82 Kč po navýšení o 21 % DPH ve výši 2.106 Kč, celkem 12.133 Kč, které soud uložil zaplatit žalovanému v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.