69 Co 142/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Pečenky a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovaným:

1. Jméno žalované , narozený Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B 2. Jméno advokátky C , narozený Datum narození advokátky C bytem Adresa advokátky C zastoupený advokátkou Jméno advokátky D sídlem Adresa advokátky D 3. Jméno advokátky E , narozená Datum narození advokátky E bytem Adresa advokátky E 4. Jméno advokátky F , narozená Datum narození advokátky F bytem Adresa advokátky E 5. Jméno advokátky G , narozená Datum narození advokátky G bytem Adresa advokátky E zastoupená advokátkou Jméno advokátky H sídlem Adresa advokátky H 6. Dr. Jméno advokátky I , narozený Datum narození advokátky I bytem Adresa advokátky I zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A 7. Jméno advokáta B , narozená Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta B zastoupená advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2024, č. j. 21 C 28/2023-209, I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1., 2. a 5. na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 34.935 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokátky D, , advokátky.III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 6. a 7. na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.365 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta C, , advokáta.IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3. a 4. není vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem podkrovního bytu označeného jako jednotka č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, o dispozici 1+kk skládajícího se z: pokoje s kuchyňským koutem o výměře 47,80 m², koupelny o výměře 9,60 m², šatny o výměře 3,10 m², chodby o výměře 2,60 m², a nacházejícího se v části půdních prostor o výměře 63,10 m² ve 4. nadzemním podlaží nad jednotkou č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v bytovém domě č. p. , Anonymizováno, v obci , adresa, , katastrálním území , adresa, – město, s nímž je spojen spoluvlastnický podíl o velikosti id. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, na společných částech budovy č. p. , Anonymizováno, , bytový dům, postavené na pozemku p. č. st. , Anonymizováno, a na pozemku p. č. , hodnota, v obci , adresa, , katastrálním území , Anonymizováno, – město (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1., 2., 5. na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23.595 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných 1., 2., 5. , Jméno advokátky D, (výrok II.). Žalobci dále uložil povinnosti zaplatit žalovaným 6., 7. na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12.729,20 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných 6., 7. , Jméno advokáta C, (výrok III.). Žalovaným 3. a 4. právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce důvodem podaného odvolání je podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci. Žalobce uvádí, že napadeným rozsudkem bylo upřeno právo na soudní ochranu vlastnického práva. Žalobce namítá, že soud rozhodl ryze formalisticky, když žalobu zamítl se zdůvodněním, že nedošlo ke vzniku jednotky podle zákona o vlastnictví bytů, neboť není splněn žádný z důvodů pro vznik jednotky, které jsou upraveny v zákoně o vlastnictví bytů. Soud nepostupoval správně, když při rozhodováni o žalobě vyšel v podstatě jen z posouzení otázky, zda je naplněn některý ze zákonných důvodů pro vznik jednotky. Jedná se o formalistický postup soudu, z něhož pramení nesprávné právní posouzení věci. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že to byl žalobce, kdo byt vybudoval na vlastní náklady. Prokázáno bylo i to, že žalobci byly příslušné půdní prostory nad bytem č. 527/6 přenechány na základě dohody všech tehdejších spoluvlastníků. Rovněž byla uzavřena smlouva o výstavbě, jejímž předmětem bylo rozšíření bytu č. 527/6 o přenechané půdní prostory, čímž by došlo ke vzniku mezonetového bytu. Soud měl dohodu spoluvlastníků ze dne 9. 2. 2000 zohlednit a přihlédnout k tomu, že vůle všech tehdejších spoluvlastníků byla taková, že půdní prostory připadnou žalobci, k čemuž došlo v okamžiku, kdy žalobce provedl a předal dohodnuté práce. Tuto vůli všech tehdejších spoluvlastníků, vyjádřenou v dohodě ze dne 9. 2. 2000, potažmo ve smlouvě o výstavbě ze dne 11. 12. 2000, měl soud posoudit jako titul, na základě kterého půdní prostory, respektive vybudovaný byt, přešly do vlastnictví žalobce, neboť autonomie vůle tehdejších spoluvlastníků domu, vyjádřená v dohodě ze dne 9. 2. 2000, musí mít přednost před ustanoveními právních předpisů, které nedokážou obsáhnout všechny možné situace, jež mohou v praxi nastat. Není totiž možné posuzovat věc pouze optikou pozitivní právní úpravy, tj. z hlediska zákona o vlastnictví bytů, nýbrž je nutné nahlížet na věc i z pohledu přirozeného práva za použití principů spravedlnosti a dobrých mravů. Soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí vlastnické právo k vybudovanému bytu, neboť není splněn žádný právní důvod pro vznik jednotky podle zákona o vlastnictví bytů. Ani toto právní posouzení není správné. Soud totiž nerozlišuje pojem jednotka a pojem byt. Soud se tak zabýval pouze vznikem jednotky, nikoli vznikem vlastnického práva k bytu. Jednotka je nemovitou věcí, která vzniká způsobem, který stanoví právní předpis. Byt je však také samostatným právním pojmem a předmětem právních vztahů. Jak je uvedeno v ust. § 2236 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. V zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013, bylo též s bytem počítáno jako s předmětem občanskoprávních vztahů, kdy v § 118 odst. 2 bylo výslovně uvedeno, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. Z toho jednoznačně vyplývá, že byt nemusí být vymezen v katastru nemovitosti jako samostatná jednotka, a přesto je předmětem právních vztahů. Soud však věc otázku nabytí vlastnického práva posoudil pouze z pohledu vzniku jednotky, respektive z pohledu nabytí vlastnického práva k jednotce, a vůbec se nezabýval nabytím vlastnického práva k bytu. Soud se nezabýval tím, že vlastnické právo žalobce vzniklo originárně, a sice již okamžikem vybudování bytu. Soud se tedy měl věnovat tomu, zda došlo ke vzniku vlastnického práva k bytu (jednotce) již jejím vybudováním, neboť vlastnické právo k věci obecně vzniká vytvořením nově vzniklé věci, či zpracováním věci. Jedná se o nesprávné právní posouzení věci. Vlastnické právo k bytu navíc mohlo vzniknout i vydržením, čemuž se soud rovněž nijak nevěnoval, čímž je také naplněn tvrzený odvolací důvod. Soud zřejmě nesprávně posoudil dohodu ze dne 9. 2. 2000, a to z pohledu, zda se ve své podstatě nejedná o dohodu spoluvlastníků budovy o částečném zrušení a vypořádaní spoluvlastnictví budovy. Právní úprava je výsledkem projevené vůle zákonodárce. Dochází však k legislativním chybám, vznikají mezery v zákoně. Některé situace ani nejsou právně upraveny, neboť se na ně zapomnělo, nebo zákonodárce některé věci úmyslně přehlíží, čímž vznikají tzv. šedé zóny. Pokud se však osoba dostane do situace, kterou nepostihuje absolutně žádná právní úprava, není možné, aby soud takové osobě z důvodu absence přiléhavé právní úpravy neposkytl právní ochranu a nesnažil se spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti a v souladu s dobrými mravy. Na specifické okolnosti tohoto případu aktuální ani tehdejší právní úprava zcela nereflektuje. Vybudovaní bytu v půdních prostorách domu je pro stavebníka rizikovým počinem, neboť právní úprava pro takový případ výslovně upravuje v podstatě jen jednu možnost nabyti vlastnického práva, a sice smlouvu o výstavbě. K uzavření smlouvy o výstavbě je však zapotřebí souhlasu všech spoluvlastníků domu. Právní úprava však již neřeší, jak postupovat v případě, že se v mezidobí změní spoluvlastníci z důvodu přechodu či převodu vlastnického práva k jednotce nebo že spoluvlastníci přestanou komunikovat, poskytovat součinnost apod. Absence právní úpravy, která by takové situace řešila, však neznamená, že stavebník není hoden právní ochrany. Naopak soud by měl rozhodnout tak, aby rozhodnutí bylo přiléhavé okolnostem případu, spravedlivé, v souladu s dobrými mravy, a aby nikoho nepoškodilo. Soud však věc po právní stránce posoudil skutečně ryze formalisticky, rezignoval na úlohu soudu rozhodovat nestranně a nezávisle, a takové právní posouzení věci je nutno označit jako nesprávné. Bylo prokázáno, že půdní prostory byly žalobci přenechány na základě souhlasu všech spoluvlastníků a že v nich žalobce provedl stavební úpravy se souhlasem a vědomím všech spoluvlastníků. Nejedná se o případ, že by se žalobce půdních prostor zmocnil svévolně. Žalobce jednal jako právní laik, jako fyzická osoba nepodnikající. Nemůže mu jít k tíži, že důvěřoval ostatním spoluvlastníkům, že své závazky splní. Nemůže mu být ke škodě, že v mezidobí došlo ke změně v osobách vlastníků a že noví vlastníci mu přestali poskytovat součinnost. Je v rozporu s principy spravedlnosti, ochrany dobré víry, právní jistoty a s dobrými mravy, pokud soud žalobci neposkytl právní ochranu, jako se tomu stalo v tomto případě. Soud svým rozhodnutím podporuje výkon práva na straně žalovaných, který je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní se bezdůvodně obohatili k tíži žalobce a soud napadeným rozsudkem tento protiprávní stav potvrzuje jako správný. Napadený rozsudek tak vede k tomu, že se právní ochrany dostalo žalovaným, kteří tímto způsobem získají byt, o jehož vybudování se nijak nezasloužili. K tomu je třeba dodat, že žalovaní až do roku 2018 proti vybudovaní bytu nijak nebrojili a nijak proti němu neprotestovali.

3. K odvolání žalobce se písemně vyjádřili žalovaní 1., 2. a 5. a navrhovali, aby věcně správný rozsudek okresního soudu byl potvrzen. Na úvod zdůraznili, že žalobce zbudoval v podkroví nový byt s vědomím, že tak činí bez potřebného právního titulu (kterým je smlouva o výstavbě) a bez potřebného stavebního povolení. Jako nepřípadný je třeba vyhodnotit poukaz na to, že žalobce je „právní laik“, neboť právě ze své předchozí vlastní zkušenosti učiněné v souvislosti se žádostí o vydání stavebního povolení na výstavbu realizovanou v tomto podkrovním prostoru si byl žalobce velmi dobře vědom toho, že k zahájení výstavby potřebuje mít smlouvu o výstavbě, a že bez ní nejen, že nezíská stavební povolení, ale nevznikne ani jednotka. Žalobce sám, z vlastní vůle, zahájil stavební práce vedoucí ke zbudování samostatného bytu v době, kdy nedisponoval potřebnými „právními dokumenty“ a s vědomím, že staví černou stavbu, tento stav bez výčitek udržoval dlouhou řádku let (v současné době uplynulo od zahájení stavebních prací více, než dvacet let), aniž by se pokusil věc jakkoli řešit. Nemůže tak obstát argumentace žalobce o porušení dobrých mravů žalovanými. Žalobce, původně žalovaný žádal o povolení k výstavbě tzv. mezonetu (neboť vlastnil i byt nacházející se přímo pod těmito podkrovními prostorami), a až poté, co disponoval smlouvou o výstavbě a stavebním povolením, změnil svůj záměr na vybudování samostatného podkrovního bytu. Žalobce opakovaně argumentuje tím, že v jednu chvíli měl ke zbudování samostatného podkrovního bytu souhlas všech vlastníků v domě. Zůstává však z jeho strany nezodpovězeno, z jakého důvodu si „v této době“ nenechal podepsat i zmíněnou smlouvu o výstavbě (jejímuž podpisu ničeho nebránilo). Žalobce ve svém odvolání uvádí, „Nemůže mu (míněno žalobci – pozn. žalovaných) jít k tíži, že důvěřoval ostatním spoluvlastníkům, že své závazky splní. Nemůže mu být ke škodě, že v mezidobí došlo ke změně v osobách vlastníků a že noví vlastníci mu přestali poskytovat součinnost.“ Žalobce však evidentně přehlíží, že krom principu dobrých mravů a zásady spravedlnosti existuje i zásada vigilantibus iura skripta sunt, v překladu „právo patří bdělým“, nebo také „chraň si svá práva“. I kdyby totiž nyní žalovaní – čistě pro účely tohoto výkladu - pominuli otázky veřejnoprávní (tj. fakt, že žalobce vědomě zahájil a vystavěl černou stavbu), a věc posuzovali čistě v rovině soukromoprávní, pak pokud by žalobce bezdůvodně neotálel a smlouvu o výstavbě si nechal podepsat v době, kdy disponoval předmětnými (tvrzenými) souhlasy, nemusel se tím, jak právně posoudit změnu v osobách vlastníků bytů, vůbec zabývat (dlužno pak dodat, že i tento stav si žalobce zavinil prakticky sám, neboť to byl právě on, kdo všechny své byty v domě úplatně převedl na jiné subjekty). Namítá-li žalobce, že se žalovaní k jeho tíži bezdůvodně obohatili, když se jedná o byt, o jehož vybudování se žalovaní nijak nezasloužili, pak žalobce na žalované prakticky přenáší odpovědnost za svou laxnost, resp. vyčítá jim, že on sám v promlčecí lhůtě svá údajná práva (např. na vydání bezdůvodného obohacení) neuplatnil. Je zřejmé, že námitky tohoto druhu je třeba jako absurdní odmítnout. Dlužno pak dodat, že samotná existence bezdůvodného obohacení na straně žalovaných (poté, co žalobci uplynula promlčení lhůta k uplatnění svého práva na jeho vydání) není žádným protiprávním stavem, jak jej žalobce označuje, ale jedná se o stav „právní“, tj. stav legální, resp. právem předpokládaný a aprobovaný. Žalobce zbudováním bytu v podkroví předmětného bytového domu vytvořil protiprávní stav, a jeho jednání bylo protiprávní, tj. nikoli zákonem dovolené, ale naopak zákonem nedovolené (stavebník může provést výstavbu jednotky jen na základě smlouvy o výstavbě). Žalobce se tedy ve skutečnosti nachází v situaci, kdy požaduje, aby mu legislativa poskytla způsob ochrany jím vytvořeného protiprávního stavu; to je však – logicky – protimluv. Žalobce je svéprávnou osobou, nikdo jej nenutil, aby v podkroví stavěl, nikdo jej nenutil, aby měnil svůj původní záměr (na výstavbu mezonetu) za záměr nový (k výstavbě samostatného bytu), nikdo mu nebránil v tom, aby si nechal podepsat smlouvu o výstavbě v době, kdy měl zajištěn souhlas všech ostatních vlastníků jednotek v domě, nikdo jej nenutil prodat všechny své jednotky v domě (a tím ztratit i podíl na společných částech domu) a nikdo mu nebránil v tom, aby uplatňoval svá údajná práva, když byla vymahatelná (např. na vyplacení bezdůvodného obohacení). Do situace, v níž se žalobce v současné době nachází, se dostal vlastním zaviněným jednáním, přičemž rozpor s dobrými mravy a se zásadami spravedlnosti nelze dovozovat jen proto, že tuto skutečnost odmítá žalobce akceptovat. Žalovaní se dále vyjádřili k námitce žalobce týkající se výkladu pojmů byt vs. jednotka. Nelze se ztotožnit s právním názorem žalobce, že „byt“, a to jak ve smyslu starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb., tak i ve smyslu aktuálně účinné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., je předmětem právních vztahů. V předchozí právní úpravě měly totiž pojmy „byt“ a „jednotka“ zcela jiný význam, než je tomu nyní. Byt jako takový není nemovitou věcí, ale pouze součástí nemovité věci – jednotky, která zahrnuje jak byt, tak i podíl na společných částech nemovité věci, přičemž obě tyto součásti jednotky jsou vzájemně spojené a neoddělitelné (§ 1159 o. z.). Předmětem vlastnického práva proto nelze učinit pouze byt jako součást jednotky. Nabývat, zcizovat či jinak nakládat lze pouze s jednotkou, nikoli bytem, jak nesprávně tvrdí žalobce. I podle předchozí právní úpravy platilo, že předmětem vlastnického práva mohla být pouze „jednotka spojená se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu“, neboť jak vyplývá z § 5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, pojmu: „vlastnictví jednotky spojené se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu“ byla přiznána legislativní zkratka: „vlastnictví jednotky“. Ani dle předchozí právní úpravy žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k jednotce ve smyslu „bytu“, ale pouze k jednotce jako „bytu spojenému se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu“. Argumentace žalobce je tedy věcně nesprávná. Protože „byt“ (jak v dnešním slova smyslu, tak ve smyslu předchozí právní úpravy) nelze učinit předmětem vlastnického práva, nedává jakýkoli smysl zabývat se způsobem, jakým lze takto vlastnické právo nabýt (tj. zda originárně nebo jinak). Žalovaní odmítli, že by právním titulem vzniku vlastnického práva k bytu (tedy za předpokladu, že by byt mohl být předmětem vlastnického práva, což není) na straně žalobce je dohoda spoluvlastníků ze dne 9. 2. 2000 (o přenechání půdních prostor žalobci), případně ve spojení se smlouvou o výstavbě ze dne 11. 12. 2000; tyto totiž deklarovaly, že prostory budou žalobci předány za účelem zbudování mezonetového bytu.

4. K odvolání žalobce se dále vyjádřili žalovaní 6. a 7. a shodně žádali, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Žalobce se v řízení domáhá určení vlastnického práva k „jednotce č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, “, tato jednotka neexistuje a nemůže tudíž být předmětem právního vztahu vlastnictví. Žalobce nedoložil žádný právní důvod vzniku jednotky č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a žádný takový právní důvod ani neexistuje. Okresní soud správně odůvodnil, že v zákonné úpravě jsou taxativně vyjmenovány způsoby originárního nabytí vlastnického práva k jednotce, přičemž žádný z těchto způsobů nabytí vlastnického práva žalobci nesvědčí. Pokud se žalobce domáhá určení vlastnického práva k jednotce, jejíž výstavbu však v rozporu s ust. § 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (ZOVB), neprovedl na základě smlouvy o výstavbě, nemůže být se svou žalobou úspěšný. Je zcela zjevné, že žalobci nebylo upřeno právo na soudní ochranu vlastnického práva, když mu žádné výlučné vlastnické právo k půdnímu prostoru nevzniklo, resp. mu nesvědčí. Půdní prostory nejsou způsobilé být samostatným předmětem vlastnického práva. Okresní soud postupoval v souladu s právními předpisy a nijak žalobci neupřel právo na soudní ochranu či ochranu vlastnického práva. Nejde pak odhlédnout ani od faktu, že i žalovaní mají právo na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva, když půdní prostory vymezené žalobou jsou prostorem, který je ve spoluvlastnictví žalovaných, jakožto vlastníků jednotek v domě, a to ve smyslu ust. § 8 odst. 1 ZOVB. Postup soudu I. stupně tudíž nelze kvalifikovat jako formalistický, ale naopak jako logický a z právního hlediska jako správný. Žalovaní 6. a 7. zcela odmítají tezi žalobce, že snad na základě dohody spoluvlastníků ze dne 9. 2. 2000 mělo dojít k připadnutí půdních prostor žalobci. Jde-li o tuto smlouvu o výstavbě z roku 2000, jejímž předmětem bylo pouze rozšíření jednotky č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, o půdní prostory, tato dohoda nikdy naplněna nebyla, výstavba nebyla nikdy provedena a k rozšíření jednotky č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, nikdy nedošlo. Stavba měla být dokončena do 31. 12. 2005, což se nestalo. Stavba nebyla nikdy zahájena. Žalobou o nahrazení projevu vůle, vedenou u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.: 22 C 24/2019 a , Anonymizováno, soudu v , adresa, – pobočka v , Anonymizováno, pod sp. zn.: 69 Co 73/2021, se žalobce již domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít s žalobcem smlouvu o výstavbě podkrovního bytu číslo , Anonymizováno, /, Anonymizováno, o výměře 63,10 m² a dispozici 1+kk v domě v půdním prostoru nad bytem číslo , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v uvedeném znění. Žaloba byla zamítnuta, žalobce nebyl úspěšný ani se svým dovoláním, ani s ústavní stížností. V řízení o nahrazení projevu vůle bylo prokázáno a zjištěno, že žalobce si s žalovanými (ani jejich právními předchůdci) nesjednal platně závazek uzavřít smlouvu o výstavbě samostatné jednotky (kterou žalobce nyní ve své žalobě označuje jako jednotku č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ) v půdních prostorách. Soudy uzavřely, že žádná smlouva o výstavbě, která by odpovídala projektu žalobce (výstavba samostatného bytu) uzavřena nebyla a žalobci nesvědčil žádný smluvní ani zákonný přímus k nahrazení projevu vůle vlastníků jednotek k jejímu uzavření, zjednodušeně řečeno, žalobce neměl (a dosud nemá) smluvní ani zákonné oprávnění provést výstavbu v půdním prostoru. Proto se žalobce ani nemůže účinně domáhat určení vlastnického práva k takovému prostoru (jednotce). Žalovaní 6. a 7. tudíž nesouhlasí ani s tím, že by smlouva o výstavbě ze dne 11. 12. 2000 jakkoliv prokazovala přenechání půdních prostor žalobci a že by snad ostatní spoluvlastníci souhlasili s tím, že si žalobce v těchto prostorách může vybudovat jakékoliv bydlení, jak se žalobce snaží zjevně účelově dovodit. S ohledem na výše uvedené by bylo naopak nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, pokud by bylo žalobci umožněno svévolně, bez souhlasu a dohody s ostatními vlastníky jednotek v domě provádět jakékoliv stavební úpravy, práce a zásahy do společných prostor a aby si posléze žalobce po vybudování takovéto neoprávněné a černé stavby vynucoval své vlastnické právo ke stavbě. Zcela nepřípadná je též argumentace žalobce o nabytí vlastnického práva k „bytu“, když „byt“ není předmětem vlastnického práva, tím může být pouze jednotka za podmínek dle § 5 ZOVB. Ani dle zákona č. 89/2012 Sb., není byt samostatnou právní věcí, ale je zahrnut v jednotce jako prostorově oddělitelná část domu a tvoří jednotku spolu s podílem na společných částech nemovité věci ve smyslu ust. § 1159 o. z. Žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k „bytu“ ani vydržením navíc za situace, kdy nebyl v dobré víře. Naopak si byl vědom, že předmětná stavba ve společných půdních prostorách je černou a neoprávněnou stavbou a že žalobci nesvědčí žádný právní titul, od kterého by mohl vydržení odvíjet. Z obsahu smlouvy o výstavbě je pak patrné, že šlo skutečně o tento typ smlouvy, a nikoliv o smlouvu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V projednávaném případě navíc jde o bytové spoluvlastnictví, které je zvláštním druhem spoluvlastnictví a může zaniknout pouze dohodou o přeměně bytového spoluvlastnictví na podílové spoluvlastnictví, k čemuž v daném případě v žádném případě nedošlo a nevyplývá to z žádného právního jednání účastníků řízení. Zcela mimo realitu je též argument žalobce o právních mezerách, k čemuž pouze okrajově žalovaní 6. a 7. konstatují, že právní úprava jasně a podrobně specifikuje důvody vzniku vlastnického práva k jednotce originárním způsobem. Nemůže jít k tíži žalovaných, že žalobce podmínky právní úpravy buď neznal, když neznalost zákona neomlouvá, potažmo na tyto podmínky záměrně či nedbalostně rezignoval. Faktem zůstává, že žalobce svévolně prováděl ve společných částech bytového domu stavební úpravy, když věděl či vědět měl a mohl, že k těmto stavebním úpravám nemá žádný právní titul. Žalobci nesvědčí jakýkoliv důvod k právní ochraně a žalobce se za těchto okolností nemůže dovolávat ochrany založené na dobrých mravech, dobré víře a principu spravedlnosti.

5. Žalovaná 4. navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu.

6. Žalovaná 3. se k podanému odvolání nevyjádřila.

7. Odvolání žalobce je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilý odvolací důvod, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející podle § 206 a § 212 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací námitky dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

8. Skutkový stav, jak byl na základě provedených listinných důkazů okresním soudem zjištěn, nebyl podaným odvoláním žalobce zpochybněn. Odvolací soud proto na závěr o skutkovém stavu, jak je obsažen v bodu 29 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, pro stručnost odkazuje.

9. Odvolání žalobce je zaměřeno proti tomu, jak soud prvého stupně věc po právní stránce posoudil. Námitkám žalobce, že soud prvního stupně rozhodl zcela formalisticky však přisvědčit nelze, neboť právní závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku jsou zcela správné, opřené o příslušná hmotněprávní ustanovení, která okresní soud správně aplikoval a též vyložil v souladu s ustálenou judikaturou.

10. Na úvod je třeba zmínit, že žalobce má na žádaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.), neboť se navrhovaným výrokem rozsudku domáhá určení právního vztahu vlastnictví k jednotce bytu označené č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , s níž je spojen spoluvlastnický podíl na společných částech budovy č. p. , Anonymizováno, bytový dům o velikosti id. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Žalobce se tak domáhá určení věcného práva k věci označené jako nemovitost (§ 1158 o. z.), která má být evidována v katastru nemovitostí (§ 3 odst. 1 písm. e/ zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí).

11. Žalobce se žalobou domáhá určení, že je vlastníkem podkrovního bytu označeného jako jednotka č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, 7, nacházejícího se v části půdních prostor ve 4. nadzemním podlaží nad jednotkou č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v předmětném bytovém domě, s nímž souvisí spoluvlastnický podíl na společných částech budovy na základě tvrzení, že dohodou ze dne 9. 2. 2000 si sjednal s tehdejšími spoluvlastníky, že mu přenechají půdní prostory nad jednotkou č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , kdy protihodnotou bylo provedení oprav na bytovém domě č. p. , Anonymizováno, ze strany žalobce, a následně byla dne 11. 12. 2000 uzavřena smlouva o výstavbě mezi žalobcem a tehdejšími spoluvlastníky domu č. p. , Anonymizováno, a jejím předmětem byla výstavba spočívající v rozšíření jednotky č. , hodnota, formou vestavby o 3 místnosti v podkroví s příslušenstvím v půdních prostorách budovy. Žalobce však následně změnil svůj záměr a namísto rozšíření bytové jednotky č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, zrekonstruoval půdní prostory domu a vybudoval zde byt, který v žalobě označuje jako jednotku , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Smlouva o výstavbě nové samostatné jednotky v půdních prostorách domu č. p. , Anonymizováno, uzavřena nebyla.

12. Okresní soud správně věc posoudil podle ustanovení § 5 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, které v odůvodnění rozsudku cituje s ohledem na přechodná ustanovení § 3028 a § 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), neboť tomu odpovídají zjištěné skutečnosti, na které soud odkazuje.

13. Žalobce se domáhá určení právního vztahu vlastnictví k jednotce označené č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, spolu s určeným spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy č. p. , Anonymizováno, . Soudu tak náleželo rozhodnout o žalobě, jejímž předmětem žalobce učinil bytové spoluvlastnictví, pro které je charakteristické, že vlastník jednotky je nejen vlastníkem prostoru (bytu nebo nebytového prostoru), ale zároveň a zejména spoluvlastníkem nemovité věci, v níž se daný prostor nachází (ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2013 a § 1158 o. z.). Lze proto jednoznačně odmítnout námitku žalobce, že se soud měl zabývat vznikem vlastnického práva k bytu, nikoliv pouze vznikem jednotky. Tato námitka je zcela v rozporu s žalobním žádáním žalobce. Žalobci lze přisvědčit potud, že byt je samostatným právním pojmem, nikoliv ale samostatným předmětem právního vztahu určení vlastnického práva, jehož se žalobce domáhá. Odkazuje-li žalobce na ustanovení § 2236 odst. 1 o. z., v němž je obsažena definice bytu, avšak je tomu tak pro účely úpravy nájmu bytu a smyslem tohoto ustanovení je zajištění ochrany bydlení. Stejně tak tomu bylo i podle dříve platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2013, konkrétně pro účely nájmu bytu se byt považoval za samostatný předmět občanskoprávních vztahů podle § 118 odst. 2 obč. zák.

14. Okresní soud správně dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí mu žádný z výčtu zákonem předvídaných právních důvodů vzniku vlastnictví jednotky podle § 5 zákona č. 72/1994 Sb., jehož ustanovení okresní soud v odůvodnění správně cituje. Dohoda žalobce s tehdejšími spoluvlastníky budovy č. p. , Anonymizováno, ze dne 9. 2. 2000 o přenechání prostoru nad bytem č. , hodnota, žalobci byla uzavřena za již existujícího bytového spoluvlastnictví budovy č. p. , Anonymizováno, rozdělené na , Anonymizováno, jednotek s podílem vlastníků na společných částech této budovy. V dohodě bylo mimo jiné uvedeno, že na jejím základě bude zpracována projektová dokumentace, dalším navazujícím právním podkladem bude samostatná smlouva o výstavbě. Je tak vyloučeno, že by dohodou ze dne 9. 2. 2000, jak žalobce v odvolání namítá, se její účastníci dohodli „o částečném zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy“. Tato námitka žalobce je zcela v rozporu nejen s obsahem dohody, ale i platnou hmotněprávní úpravou za daného stavu bytového spoluvlastnictví budovy, kdy půda náležela ke společným částem budovy. Stejně tak nedůvodná a zcela v rozporu se skutkovým a právním stavem věci je námitka vydržení, ke které odvolací soud nepovažuje za nutné se dále vyjadřovat. Závazek k uzavření smlouvy o výstavbě samostatné jednotky nelze dovozovat ani ze smlouvy o výstavbě, která byla následně dne 11. 12. 2000 uzavřena. Jejím předmětem však bylo nikoliv vybudování nové samostatné jednotky v podkroví, ale rozšíření stávající jednotky bytu č. , hodnota, formou vestavby o 3 místnosti s příslušenstvím v půdních prostorách budovy č. p. , Anonymizováno, . To ostatně vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 634/2022 o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Olomouci ze dne 14. 10. 2021, č. j. 69 Co 73/2021-473, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby žalobce, který se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít s ním smlouvu o výstavbě podkrovního bytu č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, .

15. Námitky žalobce o dobrých mravech, zásadě spravedlnosti, legislativních chybách a specifických okolnostech, na které aktuální ani tehdejší právní úprava nereflektuje, zcela pomíjí zjištěné skutkové okolnosti této věci. Naopak vyjádření žalovaných prostřednictvím jejich právních zástupců k těmto námitkám žalobce je přiléhavé a argumentačně spolehlivě podložené. Žalobce neměl a dosud nemá smluvní ani jiný právní titul, aby výstavbu samostatné bytové jednotky označené č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ve společných prostorách budovy č. p. , Anonymizováno, uskutečnil. Byt v podkroví této budovy žalobce vybudoval nejen při absenci soukromoprávního titulu, ale i bez příslušného veřejnoprávního oprávnění. Pokud by žalobce měl řádně uzavřenou smlouvu o výstavbě s uvedením čísla jednotky včetně jejího pojmenování a umístění v domě, určení rozsahu podlahové plochy jednotky, jejího příslušenství a vybavení a určení, že bude jejím vlastníkem, tedy náležitostmi dle ustanovení § 17 a § 18 zákona č. 72/1994Sb., v takovém případě by práva a povinnosti z takto sjednané smlouvy přešla na žalované podle ust. § 20 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26 Cdo 4910/2016). Smlouva o výstavbě samostatné jednotky označené č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v obligatorně stanovené písemné formě uzavřena nebyla, proto žalovaní nemají povinnost poskytovat žalobci součinnost a nelze cokoliv přičítat k jejich tíži, jak žalobce v odvolání namítá.

16. Krajský soud ze všech výše uvedených důvodů věcně správný rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Žalobce je stranou procesně neúspěšnou a podle výsledku odvolacího řízení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. je povinen žalovaným nahradit účelné náklady, které v této fázi řízení vynaložili.

18. Žalovaní 1., 2. a 5. byli zastoupeni advokátkou, které náleží odměna za úkon právní služby – vyjádření k odvolání ze dne 13. 5. 2024 podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2024, z punkta 50.000 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) v částce 3.100 Kč při zastoupení 3 osob snížena o 20 % (§ 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) na částku 2.480 Kč za každého ze 3 zastoupených osob x 3 = 7.440 Kč (čl. II. přechodných ustanovení vyhl. č. 258/2024 Sb., kterou byl advokátní tarif novelizován). K této odměně náleží režijní paušál 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. Za účast u jednání odvolacího soudu dne 6. 1. 2025 a za účast při vyhlášení rozhodnutí dne 9. 1.2025 je stanovena již podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2025 z punkta 113.000 Kč (ust. § 9 odst. 4 písm. a/ vyhl.), což činí částku 5.620 Kč. Tato částka se u druhé zastupované osoby snižuje o 20 % na částku 4.496 Kč, za třetí zastupovanou osobu o 40 % na částku 3.372 Kč. Celkem za účast u odvolacího jednání dne 6. 1. 2025 odměna činí 13.488 Kč (ust. § 12 odst. 4 vyhl.). Za účast u vyhlášení rozhodnutí náleží odměna v poloviční sazbě dle § 11 odst. 2 písm. f) vyhl. v částce 6.744 Kč. Odměna v součtu činí částku 20.232 Kč, ke které náleží 2 x 450 Kč režijní paušál dle § 13 odst. 4 vyhl. celkem 900 Kč. Odměna a režijní paušál v součtu činí částku 21.132 Kč. Odměna včetně režijního paušálu za úkony provedené v odvolacím řízení činí 28.872 Kč (7.740 Kč + 21.132 Kč), která se dále zvyšuje o 21 % DPH (ust. § 14a odst. 1 vyhl.) na celkovou částku 34.935 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalovaným 1., 2. a 5. na náhradu nákladů odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky D, , advokátky (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

19. Žalovaní 6. a 7. byli rovněž zastoupeni advokátem, jemuž náleží odměna za vyjádření k odvolání ze dne 15. 5. 2024 podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2024, z punkta 50.000 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) v částce 3.100 Kč při zastoupení 2 osob snížena o 20 % (§ 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) na částku 2.480 Kč za každého ze 2 zastoupených osob x 2 = 4.960 Kč (čl. II. přechodných ustanovení vyhl. č. 258/2024 Sb., kterou byl advokátní tarif novelizován). K této odměně náleží režijní paušál 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl., celkem 5.260 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o 21 % DPH dle § 14a odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. na částku 6.365 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalovaným 6. a 7. na náhradu nákladů odvolacího řízení ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta C, , advokáta (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

20. Žalovaným 3. a 4. ve fázi odvolacího řízení náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3. a 4. právo na náhradu nákladů řízení vzájemně není.