69 Co 21/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno., IČO Anonymizováno, insolvenční správkyně dlužníka Jméno žalobkyně, nar. Datum narození žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 560.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2024, č. j. 27 C 72/2021-642,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění takto: „Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 178.693 Kč s tím, že lhůta k plnění se neurčuje, k rukám zástupce žalované Jméno advokáta B.“

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.298 Kč s tím, že lhůta k plnění se neurčuje, k rukám Jméno advokáta B, advokáta.

1. Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 560.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 560.000 Kč od 28. 2. 2021 do zaplacení (výrok I.). Žalobkyni soud uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 178.693 Kč s tím, že lhůta k plnění se neurčuje, k rukám zástupce „žalobkyně“ Jméno advokáta B (výrok II.).

2. Proti tomto rozsudku podala odvolání žalobkyně. V důvodech podaného odvolání žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, že by finanční prostředky, jimiž dlužník Jméno žalobkyně disponoval, patřily dlužníkovi a ne žalované. Činnost dlužníka v podobě vkládání finančních prostředků na bankovní účet žalované (a taktéž jejich vybírání) považoval soud prvního stupně spíše za společenskou úsluhu, nikoliv za právní jednání. Dle názoru žalobkyně soud prvního stupně věc posoudil pouze formalisticky, nevypořádal se se zásadními skutečnostmi, které tento závěr vyvrací a zatížil tak rozsudek nepřezkoumatelností. Soud neprovedl veškeré žalobkyní navržené důkazy, aniž by tento postup jakkoliv odůvodnil a současně šlo o důkazy pro věc zcela zásadní. Žalobkyně od počátku tvrdila, že činnost dlužníka v podobě vkládání prostředků na bankovní účet žalované a jejich vybírání není jen nezištnou pomocí dlužníka obchodnímu partnerovi, ale ve skutečnosti takto dlužník odklání z majetkové podstaty své vlastní prostředky, k čemuž využívá právě společnost žalované, která slouží jen jako zástěrka této činnosti. K tomuto závěru dospěl i insolvenční soud při vydání předběžného opatření v rámci insolvenčního řízení a z obdobných důvodů bylo vydáno předběžné opatření i v této věci. Žalobkyně v žalobě podrobně popsala skutečnosti, z nichž plyne propojení dlužníka a žalované a jednání těchto osob dává do časových souvislostí, z nichž jednoznačně plyne skutečný úmysl těchto osob, kterým bylo odklánění výnosů ze sféry věřitelů dlužníka. Žalobkyně v dalších podáních (například podání ze dne 18. 11. 2021) argumentovala, že s ohledem na majetkovou situaci dlužníka zcela postrádá smysl, aby statutární orgán žalované využíval dlužníka k provádění takto zásadních finančních transakcí, když k tomuto bylo možné využít kohokoliv jiného, kdo nebyl zatížen mnohačetnými exekucemi a omezeními souvisejícími s insolvenčním řízením. Žalobkyně, například v podání ze dne 11. 6. 2024 argumentovala, že v obchodním styku lze logicky předpokládat, že osoby disponují svými vlastními prostředky a tedy má-li někdo v držbě finanční hotovost, je třeba předpokládat, že je vlastníkem hotovosti a tuto skutečnost není třeba prokazovat. Soud prvního stupně se však žádnou z těchto okolností nezabýval a nezohlednil je ani při posuzování věrohodnosti svědků, kterou se nijak nezabýval. Dlužník má zásadní zájem na výsledku sporu, je v jeho zájmu, aby vyvedené peníze nebylo třeba vracet do majetkové podstaty. Pokud by vypovídal jinak, než vypovídal, vystavoval by se s ohledem na množství omezení dispozic se svým majetkem zásadnímu trestněprávnímu postihu. Výpověď svědka Anonymizováno je pak toliko účastnickou výpovědí, kterou je třeba brát s rezervou již z principu, a to tím spíše, jsou-li zde výše uvedené okolnosti. Žalovaná byla vyzvána soudem podle § 118 odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání svých tvrzení, že existoval právní důvod k vkladům peněžních prostředků ze strany dlužníka na účet žalované a že mezi dlužníkem a žalovanou existuje úzký podnikatelský vztah, v rámci kterého se dlužník s jednatelem žalované potkávali na denní bázi, a v rámci kterého měl dlužník pro žalovanou vykonávat jakékoliv činnosti. Z provedeného dokazování nebyly nikterak prokázány výše uvedené skutečnosti a procesní stav se nijak do rozhodnutí neprojevil. Soud prvního stupně bez jakéhokoliv kritického posouzení převzal tvrzení svědků (dvou kooperujících svědků, z nichž jeden záměrně nedorazil ve stejný termín, ve kterém probíhal výslech druhého, aby se mohl s jeho výslechem seznámit) a na jejich výpovědích postavil závěr rozsudku. Věrohodnost svědků pak nijak nezhodnotil. Posouzení věci je tak zcela formalistické a nezohledňuje skutečné okolnosti věci. Žalobkyně se domáhala změny napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.

3. K odvolání žalobkyně se písemně vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Žalovaná se ztotožnila se zněním rozsudku soudu prvního stupně, když tento popisuje ucelený skutkový stav věci a následně vyvozuje přiléhavé právní hodnocení. Dané řízení s relativně jednoduchým meritem sporu bylo vedeno 4 roky pouze z důvodu opakovaných výzev soudu na doplnění tvrzení a důkazů žalobkyní, která od samého počátku řízení neunášela důkazní břemeno. Soud provedl velmi podrobné dokazování i nad rámec potřeby projednávané věci. Argumenty žalobkyně upínající se k nedostatečnému dokazování jsou tak zcela liché. Soud správně zhodnotil, že velká část tvrzení žalobkyně zůstala pouze v rovině spekulací. To platí i pro doplnění odvolání, kde se žalobkyně snaží chybně presumovat, že kdo drží finanční hotovost, tak je jejím vlastníkem a tuto skutečnost není třeba prokazovat. Bylo přitom doloženo, že dlužník měl dispoziční oprávnění výhradně ke vkladům a výběrům hotovosti, a to pouze kvůli minimalizaci poplatků účtovaných bankou za tyto hotovostní transakce. Dlužník neměl dispoziční oprávnění k nakládání s účtem, neměl přístup do internetového bankovnictví. Stejně tak činí vklady a výběry z účtů právnických osob běžně jejich zaměstnanci, účetní či jakékoliv zmocněné jiné osoby a je nemyslitelné tvrdit, že skrze dispoziční oprávnění k pouhým vkladům a výběrům se z těchto finančních prostředků právnické osoby stávají jejich vlastní. Žalobkyně tak zůstala v izolovaném tvrzení, že vlastníkem předmětných finančních prostředků je dlužník. K uvedenému nepředložila odpovídající důkazy, respektive předložila důkazy, které tvrzení vyvrací. Žalovaná naopak přednesla řadu důkazů, kterými prokázala, odkud pocházely předmětné finanční prostředky, jak s nimi bylo nakládáno na jejím účtu a v její pokladně a že o nich bylo řádně účtováno daňovým poradcem a jednalo se tedy o finanční prostředky žalované. Žalovaná vznesla vůči rozsudku soudu prvního stupně výtku týkající se nákladového výroku, který by dle názoru žalované měl obsahovat pariční lhůtu, když odkaz na ustanovení § 203 odst. 5 IZ není přiléhavý.

4. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas a obsahuje i způsobilé odvolací důvody, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu podle ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř. s důrazem na uplatněné odvolací důvody tak, jak byly obsahově vylíčeny a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

5. Žalobkyně je insolvenční správkyní Jméno žalobkyně (dále jen dlužník), na jehož majetek byl prohlášen konkurs s účinky 27. 11. 2019. Zaplacení žalované částky 560.000 Kč se žalobkyně po žalované domáhá na základě tvrzení, že náleží do majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že dlužník měl v období od 28. 12. do 20. 11. 2020 dispoziční oprávnění k účtu žalované a na její účet učinil jednotlivé vklady (dne 13. 5. 2020 ve výši 250.000 Kč, dne 22. 5. 2020 ve výši 170.000 Kč, dne 29. 6. 2020 ve výši 90.000 Kč a dne 31. 7. 2020 ve výši 50.000 Kč), v součtu částky 560.000 Kč, ke kterým nebyl žádný právní důvod. Podle verze žalobkyně dlužník tímto, za pomoci žalované, odklání příjmy z nájmu nemovitých věcí dlužníka, kterých je žalovaná nájemcem podle nájemní smlouvy o nájmu pozemků a staveb ze dne 14. 4. 2017. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení peněžité částky do majetkové podstaty dlužníka z titulu nároku z bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., plněním bez právního důvodu.

6. Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění.

7. Žalobkyni ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení svědčila důkazní povinnost k prokázání rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci podle hmotného práva, že prostředky v částce 560.000 Kč, které dlužník postupně vložil na její účet, náležely dlužníku a tvoří obsah majetkové podstaty dlužníka podle ust. § 206 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona a žalovaná se na úkor majetkové podstaty dlužníka v rozsahu částky 560.000 Kč obohatila.

8. Žalobkyně byla o důkazní povinnosti, která ji v tomto sporu svědčí řádně dle ust. § 118a odst. 3 o. s ř. poučena při nařízeném jednání soudu prvého stupně dne 27. 5. 2024.

9. Povinnost žalobkyně k prokázání výše uvedených právně významných skutečností vylučuje posoudit jako důvodnou námitku žalobkyně uvedenou v odvolání a vycházející toliko ze zvyklostí v obchodním styku osob, že disponují svými vlastními prostředky a má-li někdo v držbě finanční hotovost, je třeba předpokládat, že je vlastníkem hotovosti a tuto skutečnost není třeba prokazovat.

10. Okresní soud provedl rozsáhlé důkazní řízení prostřednictvím důkazů pro právní posouzení věci podstatných. Jestliže okresní soud zamítl provedení dalších důkazů, které žalobkyně navrhla, pak to byly převážně důkazy z exekučních řízení vedených proti dlužníkovi, které jsou z hlediska skutečností významných pro danou právní věc nepodstatné.

11. V řízení bylo prokázáno a mezi účastníky fakticky nebylo sporné, že dlužník na účet náležející žalované (č. účtu č. účtu) vkládal finanční prostředky v uvedené výši a za trvání konkursního řízení na jeho majetek. Na podporu tvrzení o tom, že vložené finanční prostředky byly dlužníka a náleží do majetkové podstaty dlužníka žalobkyně poukazovala na skutečnost, že dlužník hotovostí ve výši vkladu disponoval, neboť z účtu společnosti Anonymizováno právnická osoba, IČO IČO (dále jen Anonymizováno), které byl jednatelem, vybral částku 14.610.000 Kč a tato pohledávka byla společností Anonymizováno přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka. Okresní soud vzal za prokázané, že dlužník z účtu společnosti Anonymizováno vybral v období od 28. 12. 2016 do 15. 6. 2017 částku 21.084.000 Kč, avšak neprokázal tvrzení, že tuto částku použil na úhradu dluhu společnosti právnická osoba, který mu svědčil. Okresní soud nepovažoval zjištění o výběru částky dlužníkem z účtu společnosti Anonymizováno za významné a prokazující verzi žalobkyně se závěrem, že výběry z účtu společnosti Anonymizováno se uskutečnily zcela mimo období, kdy předmětné vklady na účet žalované dlužník učinil. Odvolací soud k tomu zdůrazňuje, že prostředky, které byly vybrány z účtu společnosti Anonymizováno, náleží do majetku této společnosti a nemůže se proto jednat o prostředky, které by představovaly hotovost připadající do majetku dlužníka, náležející do předmětu majetkové podstaty dlužníka Jméno žalobkyně. Ostatně o tom svědčí, že společnost Anonymizováno pohledávku z titulu dlužníkem provedených hotovostních výběrů z účtu této společnosti v rámci konkursního dlužníka přihlásila v částce 14.610.000 Kč spolu s úroky 17.344.871,92 Kč (čl. 101). Pokud by případně dlužník v předmětném období disponoval hotovostí v částce 14.610.000 Kč, jak tvrdí žalobkyně, nejednalo se podle provedených důkazů o hotovost dlužníka, ale o částku náležející společnosti Anonymizováno. Způsobilým důkazem prokazujícím tvrzení žalobkyně o vlastnictví dlužníka k předmětným vkladům na účet žalované nemohou být nařízená předběžná opatření, na které se žalobkyně odvolává a které byly vydány v rámci insolvenčního řízení dlužníka a konečně i tohoto řízení. Předběžné opatření soud vydává pouze na základě navrhovatelem v návrhu osvědčených skutečností, bez provedení dokazování a v této fázi řízení nelze výsledek řízení ve věci samé jakkoliv předvídat.

12. Žalovaná za účelem prokázání důvodu dlužníkem uskutečněných vkladů finančních prostředků na její účet navrhla provedení důkazů, které v jejich návaznosti tvoří logický řetězec potvrzující správnost závěru soudu prvního stupně, že se žalovaná na úkor majetkové podstaty dlužníka neobohatila. Nakládal-li dlužník na základě dispozičního práva k účtu, které mu žalovaná udělila, s hotovostními finančními prostředky, pak žalovaná prokázala, že prostředky byly vybrány z pokladny žalované a téhož dne, kdy dlužník peníze z pokladny převzal, vložil odpovídající finanční částku na účet žalované. Žalovaná předložila prvotní doklady prokazující vydání peněz z pokladny, jejich převzetí dlužníkem i vklad na účet žalované (pokladní kniha od 10. 1. 2020 do 21. 12. 2020, výdajové pokladní doklady) a prokázala i tu skutečnost, že s těmito prostředky bylo účtováno v rámci účetnictví této společnosti, o čemž svědčí vyjádření společnosti, která vedla žalované účetnictví právnická osoba. Výběry finančních prostředků v jednotlivých předmětných částkách byly v účetnictví žalované evidovány jako výběr finančních prostředků v hotovosti z pokladny a současně byly zaúčtovány jako příjem do banky.

13. Důkazní řízení nepotvrdilo verzi žalobkyně, že jde o finanční prostředky, které plynou z užitků z nemovitého majetku dlužníka; konkrétně podnájemného, které platí společnost právnická osoba. žalované podle smlouvy o podnájmu pozemků, kterou uzavřela s žalovanou dne 31. 5. 2017 a odměny za skladování a dalších službách podle smlouvy uzavřené mezi žalovanou jako skladovatelem a společností právnická osoba jako ukladatelem ze dne 31. 5. 2017. V řízení byla prokázána existence nájemní smlouvy, kterou uzavřela žalovaná v postavení nájemce a dlužník v postavení pronajímatele ze dne 14. 4. 2017, podle které dlužník žalované pronajal rozsáhlý nemovitý majetek a žalovaná následně uzavřenými smlouvami umožnila užívání pronajatého majetku dlužníka dalším subjektům - společnosti právnická osoba. Anonymizováno právnická osoba Současně ale nic nesvědčí pro závěr, že nájemné za podnájem a poplatky za skladování a další služby inkasoval dlužník a že jde současně o prostředky, které z pokladny žalované vybral a vložil na bankovní účet žalované. Žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužníka (pronajímatele) nebyla v žádném právním vztahu s podnájemcem (společností právnická osoba.) ani ukladatelem (společnosti právnická osoba). Žalobkyně mohla uplatnit své právo pouze k nájemci, a to konkrétně tím způsobem, že mohla podle ní nevýhodnou nájemní smlouvu vypovědět podle § 256 zák. č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona.

14. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I. jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Ve výroku II. rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. změnil, ale jen v důsledku zřejmé nesprávnosti v tomto výroku, kdy náklady řízení ve sporu úspěšné žalované měly být zaplaceny k rukám zástupce „žalobkyně“. Kromě uvedené zřejmé nesprávnosti je i výrok II. správný, co do povinnosti žalobkyně nahradit žalované k rukám jejího právního zástupce náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že lhůta k plnění se neurčuje podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona, které se v dané věci uplatní již z toho důvodu, že je v tomto stadiu insolvenčního řízení vyloučeno, aby žalovaná pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení do insolvenčního řízení přihlásila.

16. Žalovaná je úspěšná i ve stadiu odvolacího řízení a náleží jí náhrada nákladů i za tuto fázi soudního řízení (ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.). K náhradě náleží odměna za 1 úkon právní služby (účast u odvolacího jednání dne 29. 4. 2025 v částce 10.540 Kč, k tomu 450 Kč režijní paušál, to vše zvýšeno o 21% DPH na částku 13.298 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalované k rukám Jméno advokáta B, advokáta s tím, že lhůta k plnění se neurčuje (ust. § 203 odst. 5 insolvenčního zákona). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o. s. ř.). Proti výroku o nákladech řízení dovolání samostatně přípustné není.