69 Co 257/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Michala Chmelaře ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o náhradu škody – zdraví, majetek, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2025, č. j. 24 C 142/2015-1382,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 675 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 675 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) škodu ve výši 300.000 Kč, škodu na zdraví ve výši 200.000 Kč, nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč a částku 6.300 Kč zamítl (výrok I.), rozhodl, že žalobkyně a) a žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) škodu ve výši 300.000 Kč, škodu na zdraví ve výši 100.000 Kč, nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč a částku 21.850 Kč ve vztahu k řízení vedenému Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 98/2013, zamítl (výrok III.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) škodu ve výši 300.000 Kč, škodu na zdraví ve výši 100.000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč ve vztahu k řízení vedenému u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 94/2013, zamítl (výrok IV.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) škodu ve výši 500.000 Kč, škodu na zdraví ve výši 100.000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč ve vztahu k řízení vedenému u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 95/2013, zamítl (výrok V.) a rozhodl, že žalobce b) a žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci s tím, že napadený rozsudek trpí závažnými vadami, a to včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, přičemž uplatňují odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Dne 10. 10. 2024 bylo zahájeno jednání v uvedené věci před Okresním soudem v Olomouci a jak vyplývá z protokolu o jednání, byla okamžitě znemožněna účast žalobců u jednání, kdy veškeré návrhy na odročení z důvodu zdravotního stavu obou žalobců, řádně doloženého lékařskými zprávami jednoznačně potvrzujícími nemožnost žalobců nařízeného jednání se zúčastnit a uplatňovat svá práva u soudu osobně, byly ze strany soudu zamítnuty s odůvodněním, že se jedná o obstrukci ze strany obou žalobců. S tímto postupem nelze souhlasit a je třeba upozornit, že žaloba byla podána již 31. 12. 2015 a první jednání ve věci bylo nařízeno po více jak devíti letech nečinnosti, a to zcela mimo zavinění ze strany žalobců. Je krajně nepravděpodobné, že by žalobci mohli plánovat obstrukční jednání s výhledem na dobu 10 let dopředu, když současně s tím po celých 10 let informovali o průběhu zhoršujícího se zdravotního stavu obou žalobců. Není zřejmé, proč soud shledává žádost o odročení spojenou s informací, že se žalobci chtějí projednávání své věci účastnit, soud považuje za obstrukční a současně požaduje po účastnících řízení, aby museli strpět projednání rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti. Je zřejmé, že po účastníku, který se hodlá k jednání soudu dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání účastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat „důležitý důvod“, příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník může požádat o odročení, se tedy ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost, která účastníku objektivně zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a poměrům účastníků za důležitou. Pokud soud i přes řádnou omluvu účastníka, který soudu sdělil, že trvá na osobní účasti, neumožnil účast na jednání tím, že k žádosti jednání neodročil, porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť takovým postupem bylo zabráněno účastníkovi, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, současně bylo porušeno právo účastníka, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Soud se však proti shora uvedenému rozhodl účast žalobců u zahájení projednávání věci po více jak devíti letech od podání žaloby prostě neumožnit, čímž zatížil rozhodnutí procesní vadou, kterou nelze v odvolacím řízení zhojit. Napadené rozhodnutí neobstojí ani z dalších důvodů. Okresní soud zcela rezignoval na nutnost odůvodnění z pohledu § 157 odst. 1, 2 o. s. ř., když jednoznačná absence jakéhokoliv odůvodnění neprovedení všech důkazů navržených ze strany žalobců zcela chybí, a to za situace, kdy žalobci ve svých podáních soustavně po dobu devíti let akcentují, že se stali obětí „justiční mafie“ a tuto skutečnost se snaží prokázat jako důvod pro uplatnění svých nároků u soudu, jako podklad prokazující nesprávné úřední rozhodnutí či nesprávný úřední postup a z něj odvozený nárok. Zamítnutím všech důkazních návrhů bez odůvodnění soud účastníkům znemožňuje dopředu být s žalobou úspěšný. Takové počínání je nepřezkoumatelné a porušuje základní principy právního státu. Mezi základní principy právního státu patří nepochybně i vyloučení libovůle při rozhodování soudu. Ústavní soud opakovaně judikoval, že porušení práva na spravedlivý proces může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečnosti), která v řízení vyšla najevo, tím spíše pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Ústavní soud se vyslovil ve smyslu nutnosti reagování soudů na uplatněné námitky a vysvětlení jejich případného odmítnutí. Rovněž ohledně práva na řádné (přezkoumatelné) odůvodnění rozhodnutí jakožto jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces je možno hovořit o ustálené judikatuře Ústavního soudu (viz nález I. ÚS 50/03, nález III. ÚS 258/99, nález I. ÚS 124/97). Již v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 se Ústavní soud vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování (opomenutým důkazům) a řádnému odůvodnění rozhodnutí tak, že účastníkovi musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům ve věci samé, jakož i označit důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné, tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl. Tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí. Tyto závěry dopadají na danou věc. Rozpor rozhodnutí okresního soudu s uvedenými zásadami je markantní, když soud se s důkazními návrhy ze strany žalobců, které zamítl, nezabýval a v odůvodnění postup nijak nezdůvodnil a nevysvětlil. Z pravidel stanovených pro dokazování a ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy nejsou sice povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, avšak jestliže některý neprovedou, pak jsou povinny své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Okresní soud se omezil pouze na faktické přečtení soudních spisů, tedy řízení, v níž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu či nesprávnému úřednímu rozhodnutí a dospěl dle soudu k jednoznačnému závěru, že v žádném řízení k ničemu takovému nedošlo. S tímto závěrem se však nelze ztotožnit, jelikož vychází pouze z formálního provedení důkazu – přečtení spisu bez vnímání konkrétních vnitřních souvislostí, které všechna řízení spojuje. Všechna tato řízení dle názoru odvolatele spojuje především skutečnost, že žalobci se v těchto řízeních opakovaně a soustavně domáhali ustanovení právních zástupců či opatrovníků (požadovali právní pomoc) z důvodu, že problematice nerozumí a potřebují právní pomoc ve všech řízeních a všechna řízení opět spojuje, že všechny tyto požadavky soudy opakovaně odmítly s odůvodněním, že účastníci jsou právně způsobilí a jsou schopni se řádně vyjadřovat a jsou schopni popsat své nároky s dostatečnou orientací. Co však prvoinstanční soud zcela přehlíží, je skutečnost, která spojuje všechna řízení, a to že soudu bylo známo, že především žalobce , Anonymizováno, je poživatel invalidního důchodu druhého stupně pro duševní poruchu, pro kterou je psychiatricky léčen. Tento stav byl soudům znám již od roku 2006 na základě vypracovaného posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a rovněž v opakované zprávě z 31. 3. 2015 lékařky , tituly před jménem, , jméno FO, . Soudy nejen v podkladových řízeních, ale stejně ani soud v tomto řízení nevzaly v potaz, že po celou dobu jednají především u žalobce s osobou postiženou. Ústavní soud se v rozhodovací praxi opakovaně věnoval právům osob se zdravotním postižením, včetně procesních práv. Především zdůrazňuje, že osoby se zdravotním postižením, včetně osob s duševním postižením, jsou nositeli všech lidských práv a ta jim garantují ochranu a respekt k jejich přirozené , rodné přijmení, důstojnosti. V souladu s lidskoprávním přístupem ke zdravotnímu postižení byla v roce 2006 v rámci OSN přijata Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2009 (publikována pod číslem 10/2010 Sb. mezinárodních smluv) a mimo jiné se v ní zavázala přijímat „přiměřené úpravy“ standardních postupů a opatření s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními. Z této úmluvy vyplývá též povinnost státu přizpůsobit osobám se zdravotním postižením soudní řízení. Podle čl. 13 odst. 1 Úmluvy je Česká republika povinna zajistit osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídajících úprav s cílem usnadnit účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků a svědků při všech soudních řízeních. To zahrnuje opatření různého druhu od zajištění přístupnosti soudních budov přes zajištění tlumočení do a ze znakového jazyka či použití metod augmentativní a alternativní komunikace až po zajištění dostupné právní pomoci. Ani u osob s duševním postižením tedy na jednu stranu nelze automaticky a zcela vyloučit jejich vlastní možnost jednat před soudem, na druhou stranu je ovšem vždy třeba zajistit, aby se řízení mohli účastnit rovnoprávně s ostatními účastníky, což může vyžadovat poskytnutí určité podpory a pomoci jako odpovídajících procedurálních úprav. Ústavní soud poukázal na nutnost jejího efektivního zastoupení (je-li třeba) a jednak na některá samostatná procesní oprávnění dotčené osoby, nehledě na její právní zastoupení, což znamená, že účastní-li se soudního řízení osoba se zdravotním postižením jsou obecné soudy povinny zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení. Přitom je třeba samozřejmě přihlížet k charakteru postižení a podle toho přijmout případná kompenzační opatření. V případě osob s duševním postižením tak kupříkladu minimálním přiměřeným opatřením bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů tak, aby byla náležitě zajištěna ochrana jejích práv. Z uvedeného je zřejmé v porovnání s činností soudů v jednotlivých podkladových řízení, že žádný ze soudních orgánů soustavně a systematicky nereagoval na volání postižené osoby o pomoc realizované způsobem odpovídajícím závažnému duševnímu onemocnění postižené osoby, v daném případě minimálně žalobce, a zcela tyto skutečnosti v rozporu se zákonem ignorovaly a svým chováním a jednáním bez ohledu na duševní onemocnění příslovečně „přilévaly olej do ohně“. Takové jednání naplňuje znaky nesprávného úředního postupu vedoucího k nesprávným rozhodnutím v jednotlivých věcech. Tyto skutečnosti okresní soud pominul, přestože mu byly z důkazů zřejmé, nijak se jimi nezabýval ani neshledal porušení Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, naopak z rozhodnutí je zřejmé, že tuto jednoznačnou závažnou skutečnost opomněl. Nelze akceptovat ani názor okresního soudu, že nesprávným úředním postupem nebylo vydání rozhodnutí vyloučeným soudcem, když je nepochybné, že soudce krajského soudu v době vyhlášení rozhodnutí byl jednoznačně podjatý i důvod podjatosti nastal dříve než přistoupil k úkonu vyhlášení rozhodnutí, když se jedná o úkon, který soudce činí a pokud již před tímto úkonem nastaly skutečnosti, pro které se soudce vyloučil (po vyhlášení rozhodnutí), učinil tak v rozporu se zákonem a na takovéto rozhodnutí je třeba pohlížet jako na nesprávné úřední rozhodnutí. Zůstává otázkou následného dokazování, do jaké míry bylo takové rozhodnutí v příčinné souvislosti se vznikem škody uplatněné žalobci v projednávané věci. Stejně zůstává otázkou dalšího dokazování, zda nesprávné úřední postupy a nesprávné úřední rozhodnutí v podkladových spisech se odrazilo na zdravotním stavu obou žalobců, při akcentaci nesprávného úředního postupu vůči postižené osobě žalobce, ale i ve vztahu k žalobkyni , Anonymizováno, , kdy tyto aspekty budou muset být soudem posouzeny, například znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, včetně dalších v průběhu 9 let trvajícího řízení navržených důkazů ve věci. Žalobci jsou tak přesvědčeni, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce, viz jednotlivé námitky žalobců k osobě soudkyně a postup soudce ve vztahu k neumožnění účasti žalobců jednání, a to ani prostřednictvím videokonference, dále soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem ani k označeným důkazům, řízení je postiženo jinými vadami, které má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – především vady procesního charakteru uvedené v odvolání, soud prakticky nezjistil žádný skutkový stav, když žádné navržené dokazování, vyjma přečtení podkladových spisů, neprovedl a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, když soud pominul nutnost aplikace Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Žalobci tak navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

3. Žalobci dále v doplnění odvolání uvedli, že nemají žádnou právní pomoc advokáta, který odmítal s žalobci komunikovat, odmítá znát a držet k věci důkazy a zatajil zločiny spáchané na žalobcích mu jmenovitě známými zločinci. Předsedkyně soudu , Anonymizováno, . , Anonymizováno, opakovaně zneužívá pravomoci v úmyslu žalobce poškodit, když zhruba rok je v průtazích, o nichž nebylo rozhodnuto, a úmyslně nepostoupila případ příslušným orgánům, včetně Ministerstva spravedlnosti, tak jak byla povinná. Veškerá tvrzení žalobců jsou zachycena důkazy, které , tituly před jménem, , jméno FO, ve spolčení s , Anonymizováno, . , Anonymizováno, úmyslně přehlíží, padělá ve prospěch cca 150 zločinců z organizované zločinecké skupiny, jímž v řízení společně a nerozdílně poskytli soudní ochranu. Činnost soudců, včetně zločinců z ÚS, ve věcech poškozených vedla k spáchání za období od roku 2007 do 31. 5. 2022 cca 8200 zločinů, od roku 2007 k květnu 2025 k beztrestnému spáchání 12000 zločinů. K tomuto nebyly důkazy úmyslně provedeny. Žalobci pak dovozují existenci rozsáhlé zločinecké skupiny, v níž mají figurovat i soudci Krajského soudu v Ostravě, dále soudci Vrchního soudu v Olomouci, soudci Nejvyššího soudu, soudci Nejvyššího správního soudu a soudci Ústavního soudu, členové organizované skupiny jsou i na OSZ v , adresa, a u Okresního soudu v Přerově. Za zločiny spáchanými na žalobcích pak stojí i lidé z policie , adresa, , policejní prezidenti, OSZ v , Anonymizováno, , KSZ , adresa, . Tato skupina se opakovaně snaží padělat důkazy a páchá na žalobcích opakovaně úmyslně zločiny. Takto byla vytvořena konstrukce o údajné duševní nemoci a nebezpečnosti , Anonymizováno, . , jméno FO, . Zločiny jsou na žalobcích páchány i na Ministerstvu spravedlnosti, kde se na tom podílejí konkrétní označené osoby.

4. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že k samotnému podání žalobců je těžké se vyjádřit, když se jedná o shluk textu různého charakteru, a to ať už vulgárního či obviňujícího. Věcná informace či námitka však v textu zcela absentuje, přičemž žalobci neuvádějí konkrétní skutečnosti, ze kterých dovozují odpovědnost žalované za tvrzenou náhradu škody. Oproti textu žalobců odvolání ustanoveného zástupce relevanci má, když je zde uvedená rozsáhlá argumentace, včetně judikatury, nicméně i tato neobstojí vůči závěrům prezentovaným v napadeném prvoinstančním rozhodnutí. Po celou dobu sporu jsou oba žalobci zastoupeni právním zástupcem, tudíž disponují fundovanou právní pomocí. I přes tuto skutečnost neustále soud zahlcují novými a novými informacemi, jejichž relevance je mizivého charakteru. S ohledem na existenci zastoupení a množství jednotlivých podání, která byla soudu od začátku sporu zaslána ze strany žalobců, nelze tvrdit, že žalobcům nebyl poskytnut dostatečný prostor pro prezentaci své argumentace či doložení adekvátních důkazů. Žalobci byli k prvnímu jednání ve věci řádně předvoláni, přičemž na samotném jednání byli zastoupeni právním zástupcem. Soud prvního stupně v souladu s konstantní judikaturou provedl důkaz jednotlivými spisy, když v samé podstatě se žalobci domáhali jakéhosi zvrácení negativního výsledku nalézacích sporů. Přitom ve věci sp. zn. 74 C 94/2013 bylo řízení ukončeno z důvodu neuhrazení soudního poplatku ze strany žalobců, což nelze přičítat k tíži žalované. Ve věci sp. zn. 74 C 95/2023 došlo k odmítnutí žaloby, neboť žalobci na výzvu soudu adekvátně ničeho nedoplnili a konečně ve věci sp. zn. 74 C 98/2013 došlo k částečnému odmítnutí žaloby a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Pokud je argumentováno dílčím úspěchem v posledně zmiňovaném sporu ohledně rozhodování podjatého soudce, tak je potřeba významně upozornit na samotné chování jednoho ze žalobců dne 23. 6. 2016, které stálo na prvopočátku následného vyslovení podjatosti. Soud nalézací tudíž zcela správně v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že nebyly naplněny zákonné znaky pro přiznání náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.

5. Po zjištění, že odvolání žalobců je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

6. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedených důkazů, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

7. Krajský soud se ztotožňuje s okresním soudem v tom, že žaloba není důvodná, když nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 7 zákona č. 82/1998 Sb. či nesprávným úředním postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

8. Žalobci se domáhají náhrady škody, resp. zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jim měly vzniknout v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 98/2013 a žalobci b) pak dále v řízeních vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 74 C 94/2013 a sp. zn. 74 C 95/2013. Žalobci své požadavky včetně rozhodujících tvrzení specifikovali ve změně žaloby učiněné podáním ze dne 22. 7. 2021 (oprava ze dne 19. 8. 2021), která byla připuštěna okresním soudem. Tam uvedená tvrzení lze považovat z hlediska řízení za rozhodná a těmito bylo třeba se především zabývat.

9. Stát odpovídá za škodu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jedná se o objektivní odpovědnost, jejímž předpokladem je nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, vznik škody či nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Zákon tedy rozeznává dvě formy odpovědnosti, a to jednak za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., pro tuto je nezbytnou podmínkou, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Druhou formou odpovědnosti státu je odpovědnost za nesprávný úřední postup dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

10. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je důsledně oddělována hranice mezi odpovědností z titulu nezákonného rozhodnutí a z titulu nesprávného úředního postupu. V rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014 Nejvyšší soud připomenul základní zásady, z nichž konstantně vychází rozhodování o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., podle kterých pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím platí, že „ačkoliv není vyloučeno, aby škoda … byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje a podobně, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 611/2020).

11. Současně je třeba zdůraznit, že samotná existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. splatná 25 Cdo 145/2002 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5103/2009).

12. Žalobci tvrdí, že v průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 98/2013, respektive sp. zn. 74 C 94/2013 a 74 C 95/2013 jim byla způsobena škoda či nemajetková újma tím, že na nich byly soudkyní páchány za účelem zabránění projednání věci ve prospěch žalovaných a organizované zločinecké skupiny trestné činy, a to tak, že žalobce šikanovala, ponižovala, urážela, nerozhodovala pouze na základě obsahu spisu, nevyložila zákony podle nejlepšího svědomí a vědomí, nejednala nezávisle, nedodržovala práva účastníků, neprováděla potřebné dokazování, nepřihlédla ke zdravotnímu stavu a neschopnosti opatřit si finanční prostředky, žalobce připravila o advokáta. Ve vztahu k těmto tvrzením je třeba konstatovat, že se nemůže jednat o odpovědnost státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu dle § 13 z. č. 82/1998 Sb., neboť nesprávný úřední postup může být samostatně odškodněn toliko v případě, že se neodrazí v rozhodovací činnosti. Shora uvedená tvrzení v podstatě neobsahují žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že se odehrál nějaký nesprávný postup mimo rámec rozhodovací činnosti.

13. Nelze pak uvažovat ani o škodě způsobené v těchto řízeních nezákonným rozhodnutím dle § 7 z. č. 82/1998 Sb. Nezbytným předpokladem odpovědnosti státu je zrušení nezákonného pravomocného či předběžně vykonatelného rozhodnutí. Ve věci sp. zn. 74 C 94/2013 není žádného pravomocného rozhodnutí, které by bylo zrušeno. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením krajského soudu ze dne 3. 7. 2014, č. j. 74 C 94/2013-44, které nabylo právní moci dne 20. 10. 2014. Ve věci sp. zn. 74 C 95/2013 rovněž není žádné pravomocné či předběžné vykonatelné rozhodnutí, které by bylo zrušeno. Podání žalobce , jméno FO, bylo odmítnuto pro vady usnesením krajského soudu ze dne 29. 9. 2015, č. j. 74 C 95/2013-116, které nabylo právní moci dne 22. 12. 2015. Zjevně tak chybí základní a nezbytný předpoklad pro odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí dle § 8 z. č. 82/1998 Sb.

14. Ve vztahu k řízení sp. zn. 74 C 98/2013 je třeba uvést, že žaloba žalobců byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, č. j. 74 C 98/2013-1268, který byl potvrzen odvolacím soudem a nabyl právní moci dne 24. 11. 2023. Toto rozhodnutí nebylo zrušeno a žaloba byla tedy nedůvodná. V uvedeném řízení byl sice zrušen pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 6. 2016, č. j. 74 C 98/2013-429 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2017, č. j. 1 Co 58/2017-654 v řízení o žalobě pro zmatečnost. Žalobci však netvrdí žádnou škodu či nemajetkovou újmu, která by jim mohla vzniknout z takto zrušených pravomocných rozhodnutí, resp. která by s nimi mohla mít příčinnou souvislost. Jednalo se o rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba, která se v konečném důsledku ukázala jako nedůvodná, když byla po zrušení rozhodnutí opětovně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, č. j. 74 C 98/2013-1268, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2023, č. j. 1 Co 10/2023-1675. Tato rozhodnutí zrušena nebyla. Požadovaná škoda, nemajetková újma či hotové výdaje (výroky I. a III. rozsudku okresního soudu) zjevně nejsou v příčinné souvislosti s uvedenými zrušenými pravomocnými rozhodnutími, samotné nezákonné rozhodnutí se neodškodňuje.

15. Krajský soud tak ve vztahu ke všem požadavkům žalobců uplatňovaným v tomto řízení konstatuje, že vytýkaná pochybení v žalobě nemohou být nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., který by bylo možno samostatně odškodnit, neboť tento vytýkaný postup se promítl do rozhodovací činnosti. Z žalobních tvrzeních se nepodává žádný nesprávný úřední postup, který by nesouvisel s rozhodovací činností a který by mohl být snad v příčinné souvislosti s žalobci tvrzenou škodou, respektive nemajetkovou újmou. Současně zde není ani (zrušené) nezákonné rozhodnutí dle § 7 z. č. 82/1998 Sb., které by mohlo být v příčinné souvislosti se škodou či nemajetkovou újmou, kterou žalobci tvrdí.

16. Tvrzení žalobců o rozsáhlém zločinném spolčení na napříč justicí (včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) na shora uvedené závěry nemohou mít vlivu, neb předpoklady odpovědnosti státu dle § 7 či § 13 z. č. 82/1998 Sb. nejsou ze shora uvedených důvodů naplněny. Nebylo proto k dalším tvrzením žalobců provádět navržené dokazování, tedy zejména listinné důkazy a výslechy údajných členů zločinecké skupiny. Žádné z rozhodnutí učiněných v podkladových řízeních nebylo zrušeno na základě mimořádných opravných prostředků pro spáchání trestného činu. Současně je možno nadto uvést, že konstrukce žalobců o zločinném spolčení na všech stupních soudní soustavy, , právnická osoba, za účasti několika ministrů, státním zastupitelství a policii je zjevně smyšlené a účelové tvrzení neodpovídající realitě. Žádné věrohodné tvrzení na spolčení ukazující nebylo uvedeno, toto nelze dovozovat v podstatě z toho, že žalobcům nebylo v jejich požadavcích vyhověno. Jedná se o zjevně smyšlený konstrukt související spíše s psychickým stavem žalující strany, zejména žalobce b) (tento stav je doložen lékařskými zprávami). Jestliže žalobci tvrdili, že na nich , tituly před jménem, , jméno FO, jako členka tohoto spolčení páchala trestné činy, pak je situace obdobná, z konkrétních tvrzení či obsahu spisu to nijak nevyplývá, pro žádný trestný čin odsouzena nebyla. Stejně tak jsou nerozhodná tvrzení o dřívějších vztazích žalobců a , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , tato nebylo třeba rovněž dokazovat.

17. Rozsudek okresního soudu je třeba považovat za přezkoumatelný. Postup okresního soudu, který neprovedl další navržené dokazování, je správný. Rozsah dokazování před okresním soudem odpovídá potřebě projednávané věci, kdy okresní soud zjistil rozhodné skutečnosti ze spisů, z nichž žalobci dovozují nesprávný úřední postup, respektive nezákonné rozhodnutí. Další dokazování navržené v odvolacím řízení je rovněž nadbytečné. Jestliže žalobci předložili množství dalších listin s odvoláním ze dne 29. 11. 2025, tak není důvodu prokazovat, jaká nejrůznější podání, stížnosti a oznámení podávali na nejrůznější orgány.

18. Jestliže žalobci tvrdí, že jim vznikla zdravotní či psychická újma s tím, že bylo třeba ji zjišťovat znaleckým posudkem, pak je třeba uvést, že pro absenci základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu dle § 7 a § 13 z. č. 82/1998 Sb. (absence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, resp. zjevný nedostatek příčinné souvislosti) není důvod zjišťovat, zda vedení řízení a rozhodnutí způsobilo žalobcům zdravotní či psychickou újmu. Nebylo proto třeba provádět ani znalecký posudek na posouzení újmy žalobců.

19. Lze však nadto uvést, že při zkoumání nemajetkové újmy je třeba zkoumat, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Subjektivní intenzivní negativní prožívání dopadů řízení tam, kde by se jiná osoba nemohla cítit dotčenou, není odškodnitelné.

20. Žalobci výslovně nespojovali požadovanou nemajetkovou újmu s délkou řízení. Soud je vázán žalobními tvrzeními a nemůže přiznat něco jiného, než žalobci žádají. Lze však nad rámce shora uvedených důvodů pro zamítnutí žaloby s okresním soudem souhlasit též v tom, že nelze shledat v podkladových řízeních průtahy, které by mohly založit odškodnitelnou nemajetkovou újmu. V řízeních sp. zn. 74 C 94/2013 a sp. zn. 74 C 95/2013 nedošlo k žádným průtahům a délka odpovídá povaze věci, jak dovodil i okresní soud. V řízení sp. zn. 74 C 98/2013 žalobci sami svými jednáním, respektive nedůvodnými návrhy prodlužovali řízení, jak uvádí již okresní soud. Potřeba nového řízení u Krajského soudu v Ostravě jiným soudcem byla vyvolána nepřípustným jednáním žalobce, kterého se dopustil vůči soudkyni , tituly před jménem, , jméno FO, při vyhlášení rozsudku. Je tak třeba dospět shodně s okresním soudem k závěru, že délka řízení odpovídala povaze věci, a to i s přihlédnutím k tomu, že na délku mělo nezanedbatelný vliv vlastní chování žalobců. Závěry okresního soudu ve vztahu k této otázce tak lze akceptovat a ani takovou nemajetkovou újmu by tak nebylo možno přiznat.

21. Okresní soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby a nezabýval se blíže námitkou promlčení. Zde lze konstatovat, že žaloba (třebaže vykazující vady) byla podána již 31. 12. 2015 a právo na náhradu škody dle § 32 odst. 1 z. č. 82/1998 Sb. se tak v tříleté lhůtě s ohledem na dobu, v níž byla vedena původní řízení (sp. zn. 74 C 94/2013, sp zn. 74 C 95/2013 a sp zn. 74 C 98/2013), promlčet nemohlo. Nároky na náhradu nemajetkové újmy dle § 32 odst. 3 z. č. 82/1998 Sb., které by vznikly v průběhu řízení nesprávným úředním postupem (mimo rozhodovací činnost), se promlčují v šestiměsíční promlčecí době ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě (vyjma újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí). Takový nesprávný úřední postup (mimo rozhodovací činnost) však krajský soud ani neshledává. Nelze tak konstatovat, že by uplatňované nároky byly promlčeny.

22. K námitce žalobců, že soud věc projednal v jejich nepřítomnosti, krajský soud konstatuje, že okresní soud nepochybil, pokud věc projednal v nepřítomnosti žalobců, třebaže tito opakovaně žádali o odročení jednání. Žalobci jsou zastoupeni advokátem, který je nepochybně schopen hájit jejich zájmy, neb se jedná o osobu práva znalou, v této oblasti nepochybně profesionála. Osobní účasti žalobců nebylo třeba. Žalobci doložili zdravotní zprávy, z nichž vyplývá, že trpí různými zdravotními problémy, tyto jsou přitom zjevně dlouhodobé (u žalobce b) mají dle zpráv spíše zhoršující se tendenci) a nebylo možno očekávat, že by v dohledné době mělo dojít ke zlepšení, další odročování jednání by tak nemohlo vést k jinému výsledku. Právo osobní účasti není absolutní a za dané situace nedošlo k procesní vadě, jestliže okresní soud přes žádost žalobců jednal v jejich nepřítomnosti. V tomto směru je možno poukázat například na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 865/17, kdy postup okresního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (k žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 22/09 či ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 2144/15; k právu účastníka být přítomen jednání v případě, že je zastoupen a jeho osobní účasti při tomto jednání není třeba srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/04 a ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 254/04).

23. K otázce videokonference je třeba uvést, že o jejím případném využití dle § 102a o. s. ř. rozhoduje soud. Z doložených lékařských zpráv před prvním jednáním (č. l. 1012 a násl.) nijak nevyplývá, že by z hlediska možné účasti žalobců u Okresního soudu v Kroměříži či u Okresního soudu v Olomouci byl nějaký zásadní rozdíl, tedy že by jejich zdravotní obtíže, které mají bránit účasti u Okresního soudu v Olomouci, naopak nebránily účasti u Okresního soudu v Kroměříži. V obou případech je třeba využít dopravní prostředek, zřejmě automobil, vzdálenost mezi oběma okresními soudy není velká, současně je Okresní soud v Olomouci dosažitelný z bydliště žalobců převážně po komunikacích dálničního typu. Okresní soud tak nepochybil, ani pokud se nepokoušel o zajištění videokonference. Jestliže snad žalobci byli připraveni (přes tvrzené obtíže) účastnit se jednání u Okresního soudu v Kroměříži, pak museli být schopni účasti i u Okresního soudu v Olomouci.

24. K žádosti žalobců o odročení jednání u krajského soudu je pak třeba uvést, že tato nebyla důvodná ze stejných důvodů jako u okresního soudu, krajský soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalobců. Žalobci jsou zastoupeni ustanoveným advokátem, který je nepochybně schopen hájit jejich zájmy, osobní účasti žalobců u jednání třeba nebylo, právo osobní účasti není absolutní. Jestliže snad zdravotní stav žalobců neumožňuje účast u jednání, tak je tato překážka dlouhodobá a nelze očekávat její odpadnutí v dohledné době. S ohledem na délku řízení a nutnost věc projednat tak nebylo na místě věc dále odročovat či řízení přerušovat.

25. K otázce zdravotního znevýhodnění žalobců a potřebě přijatých opatření je třeba uvést, že žalobcům byl ustanoven zástupcem advokát dle § 30 odst. 2 o. s. ř., který nepochybně je schopen hájit jejich zájmy. Toto opatření považuje krajský soud za dostatečné jak s ohledem na charakter věci, tak i s ohledem na námitky žalobců, respektive jejich tvrzený zdravotní stav. Soud opakovaně zamítl žádost žalobců o změnu zástupce, kdy dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro ustanovení jiného zástupce. Ustanovený advokát nepochybně zastupoval žalobce řádně, a to i v obtížné situaci, kdy žalobci řízení zatěžovali rozsáhlými podáními a nesouvisejícími sděleními, z nichž je problematické extrahovat jakákoliv rozhodující tvrzení. Lze poukázat též na to, že žalobci vznášejí i v jiných věcech námitky proti jim ustanovenému zástupci. Z úřední činnosti je soudu známo, že pro narušení důvěry jednáním ze strany žalobců bylo opakovaně zrušeno ustanovení advokáta např. ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 14 C 251/2015, přičemž podruhé byla již žádost o ustanovení dalšího advokáta zamítnuta. Takže nelze očekávat, že by ustanovení jiného zástupce vedlo k jinému výsledku.

26. Krajský soud pak neshledává důvodným odvolací důvod spočívající v tvrzené podjatosti soudkyně okresního soudu. Z obsahu spisu nevyplývá, že by soudkyně , tituly před jménem, , jméno FO, měla vztah k účastníkům, věci, případně jejich zástupcům, pro který by mohla být podjatá. Její tvrzená účast na zločinném spolčení napříč justicí (včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) nedoložená žádnými věrohodnými tvrzeními je zjevně účelovým a smyšleným tvrzením. Soudkyně tedy není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci.

27. K návrhu samotných žalobců na odročení jednání ze dne 7. 4. 2026 je třeba uvést, že pokud lze podání žalobců považovat za námitku podjatosti dvou soudců odvolacího senátu, tak , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, nejsou podjatí, když nemají vztah k věci, účastníkům, ani jejich zástupcům (, tituly před jménem, , jméno FO, žalobci nezmiňují, tento není též podjatý). K nedůvodnosti tvrzení o zločinném spolčení napříč justicí se odvolací soud vyjádřil již výše. Taková námitka je tak zjevně nedůvodná, byla vznesena před odvolacím jednáním, a proto krajský soud věc projednal dle § 15b odst. 2 o. s. ř., aniž námitku předkládal nadřízenému soudu. Současně je možno uvést, že žalobci opakovaně, a to i v jiných věcech (vyplývá to z obsahu spisu a je známo z úřední činnosti), vznášejí nedůvodné námitky podjatosti, takový postup je třeba považovat za obstrukční a toto jednání nepožívá právní ochrany.

28. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, pokud žalobu zamítl, krajský soud proto napadený rozsudek potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.).

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, která sestává ze tří paušálních náhrad dle § 151 odst. 3 o. s. ř. po 450 Kč (příprava na jednání, jednání a vyjádření), celkem 1.350 Kč, z toho každý z žalobců hradí jednu polovinu. V odvolacím řízení nelze již shledat důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., když žalobci vyvolali odvolací řízení, v této fázi okolnosti případu neodůvodňují moderaci náhrady, nadto výše nákladů není tak vysoká, aby ji nebylo možno zaplatit.