69 Co 26/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Michala Chmelaře ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 90.985 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2025, č. j. 12 C 281/2024-158,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11.051 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokátky, advokátky.

1. Okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 90.985 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 37.063 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu České republiky, jejíž výše, lhůta k plnění a způsob úhrady budou stanoveny v samostatném rozhodnutí (výrok III.).

2. Proti tomto rozsudku podal odvolání žalovaný. Soudu prvního stupně vytkl nesprávná skutková zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Soud při svém závěru, že žalovaný nehradil nad rámec běžných příspěvků na společnou domácnost žádné další částky nevzal v úvahu, že z provedených důkazů (výpisu z účtu žalovaného) vyplývá, že v rozhodném období zaslal na účet žalobkyně částku převyšující 322.000 Kč a dále hradil nákupy kartou ve výši cca 240.000 Kč. Účastníci hospodařili se sdílenými financemi a soud nesprávně uzavřel, že prostředky na účtu žalobkyně byly jejími výlučnými prostředky, ačkoliv účet byl ve značné míře „dotován“ financemi žalovaného. Soud uvěřil výpovědi svědka jméno FO, který je osobou blízkou žalobkyni ohledně zápůjčky v hotovosti, aniž by reflektoval zjevný zájem svědka na výsledku sporu. Soud se nevypořádal s absencí jakéhokoliv objektivního důkazu o předání peněz z titulu zápůjčky. Soud nesprávně vyhodnotil právní povahu převodu financí mezi druhem a družkou, když na ně aplikoval režim bezdůvodného obohacení namísto poskytování plnění v rámci dlouhodobého faktického rodinného společenství. Žalobkyni tak umožnil těžit z výhod – finančních příspěvků od žalovaného, aniž by nesla díl nákladů na věc, kterou navíc po dobu partnerského soužití užívala. Žalovaný předložil důkazy o tom, že v rozhodném období zasílal na účet žalobkyně pravidelné (a co do výše nadstandardní) platby v celkové výši 322.550 Kč. Dále doložil platby debetní kartou za nákupy do společné domácnosti ve výši 239.862,04 Kč. Celkový přínos žalovaného do společné domácnosti tak přesáhl částku 560.000 Kč. Soud prvního stupně argumentuje, že žalobkyně platby za opravu auta realizovala převodem ze svého spořicího účtu na běžný účet a následně mechanikovi/žalovanému. Z toho soud dovodil, že šlo o její „výlučné prostředky“. Peníze jsou věcí zastupitelnou. V rámci společné domácnosti, kdy jeden partner (žalovaný) posílá druhému partnerovi (žalobkyni) měsíčně několik tisíc na „provoz“ jejich společné domácnosti, dochází k mísení finančních prostředků. Žalovaný poslal v říjnu 2023 částku 42.150 Kč na účet žalobkyně a žalobkyně uhradila za opravu vozu 10.040 Kč. Pokud by žalobkyni neposílal své příspěvky, respektive zasílal nižší částky a opravu vozidla zaplatil ze svého účtu, žalobkyně by musela na běžný provoz společné domácnosti čerpat finanční prostředky ze svého spořicího účtu. Soud tuto skutečnost ignoroval a bagatelizoval a zaměřil se pouze na číslo účtu odesílatele platby. Soud neměl uzavření zápůjčky ve výši 65.500 Kč mezi účastníky za jednoznačně prokázané. Přesto žalobě vyhověl s odkazem na to, že žalobkyně „měla za to“, že jde o zápůjčku. Soud zde nahradil objektivní nutnost prokázání existence smlouvy mezi účastníky subjektivní domněnkou žalobkyně, která byla potvrzena svědkem, který nebyl nestranný (jméno FO je otčímem žalobkyně a současně vlastníkem nemovitosti, kde účastníci společně žili). Soud nesprávně posoudil naplnění podmínek § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Závěr, že žalobkyně jednala v omylu (měla za to, že plní dluh ze zápůjčky), je vnitřně rozporný. Soud prvního stupně uzavřel, že existenci zápůjčky nemá za prokázanou. Pokud neexistovala zápůjčka, neexistoval právní důvod plnění. Žalobkyně si byla vědoma toho, že vozidlo je ve vlastnictví žalovaného a nemá zákonnou povinnost opravu hradit, neexistuje žádná smlouva, která by zakládala právo na vrácení peněz. Dle žalovaného soud nesprávně dovodil „omyl“ žalobkyně v kontextu majetkového společenství účastníků a profese žalobkyně – soudní zapisovatelka, která musí vědět, že v platnosti právního úkonu zejména půjčky v řádech desetitisíců je třeba jasný projev vůle. Dle žalovaného je omyl vyloučen a šlo o vědomý příspěvek na chod rodiny. Žalobkyně, ačkoliv tvrdí, že šlo o zápůjčku po celou dobu trvání partnerského vztahu a společného soužití nepožadovala po žalovaném vrácení těchto částek. Teprve až po rozpadu vztahu účelově změnila kvalifikaci těchto plnění na „dluhy žalovaného“. To, že v době poskytnutí plnění žalobkyně neměla vůli požadovat peníze zpět (jednala s vědomím absence povinnosti plnit, je absence povinnosti žalovaného vracet) a její nynější tvrzení o opaku představuje typický příklad jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním, jehož zákaz je jednou ze složek zásady poctivosti. Žalobkyně svým chováním v průběhu trvání vztahu (v rozhodném období září 2022 až červenec 2024) vyvolala v žalovaném důvodné a legitimní očekávání, že jejich finanční vztahy jsou založeny na vzájemnosti, nikoliv na principu dlužník – věřitel. Žalobkyně po celou dobu dvou let bez výhrad přijímala na svůj účet pravidelné platby od žalovaného a využívala a spotřebovávala jím hrazené nákupy. Tím fakticky potvrdila „společnou kasu“, že nerozhoduje, kdo konkrétně zaplatí, tu kterou platbu. Po celou dobu trvání vztahu ani bezprostředně po tom, co provedla úhradu za opravy vozidla nepožadovala po žalovaném žádným způsobem vrácení předmětných částek, což indikovalo, že úhradu opravy považuje za svůj příspěvek do společného fungování. Soud prvního stupně rozpor v chování žalobkyně ignoroval. Žaloba je v rozporu s dobrými mravy a s tím se soud prvního stupně nevypořádal. Žalovaný do společného soužití vnesl hodnoty v řádech stovek tisíc korun, z nichž žalobkyně měla přímý prospěch (bydlení, strava a další). Vůz, jehož oprava je předmětem sporu, byl užíván pro potřeby společné domácnosti. Je v rozporu s principem poctivosti (§ 6 o. z.) požadovat po rozpadu vztahu zpětné proplacení nákladů na opravu vozu za situace, kdy po dobu dvou let žalovaný zasílal peníze na účet žalobkyně, které jsou považovány za „spotřebované“. Postoj soudu prvního stupně v takovém případě vede k důsledkům, kdy jeden z partnerů nese veškeré náklady soužití a druhý si své vklady „spoří“ formou pohledávek, které uplatní po rozpadu vztahu. Žalovaný přímo hradil nákupy a materiál, a to zejména na materiál na přístavbu domu, kterou od doby, co žalovaný ze společné domácnosti se odstěhoval, užívá výlučně žalobkyně. Soud neprovedl navržený důkaz výpisy z bankovního účtu, z běžného i spořícího účtu žalobkyně s odůvodněním, že tento důkaz je nadbytečný. Žalovaný tyto důkazy navrhoval k prokázání celkového objemu finančních prostředků, které vnesl do společné domácnosti. Právě tyto výpisy mohly prokázat, že v době, kdy žalobkyně platila opravy, zároveň čerpala peníze od žalovaného na jiné potřeby. Žalovaný se domáhal, aby krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Dle žalobkyně soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a provedené důkazy správně hodnotil. Soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nikdy nerozporovala finanční prostředky, které jí žalovaný na její bankovní účet poslal. Bylo tak zcela jednoznačně prokázáno, že je mezi nimi nesporná výše jednotlivých částek uvedených v žalobě, které byly vynaloženy na financování oprav motorového vozidla ve výlučném vlastnictví žalovaného. Nesporné je, že od měsíce března 2022 do července 2024 účastníci vedli společnou domácnost a v tomto období žalovaný poslal na bankovní účet žalobkyně částku 322.550 Kč a současně v tomto období poslala žalobkyně žalovanému na jeho účet částku 83.558 Kč zpět, vnos do společné domácnosti žalovaného tak za období dvou let a tří měsíců činí částku 241.992 Kč, tedy průměrnou částku ve výši 8.963 Kč měsíčně, což je skutečně velice nízká částka a je zřejmé, že byla zcela použita pro vedení společného života, když za tuto měsíční částku měl žalovaný zajištěné bydlení, stravu a veškeré potřeby související s vedením domácnosti a v době od měsíce června 2023 touto částkou přispíval na výživu své nezletilé dcery, narozené 23. 6. 2023. Tvrzení o tom, že v rozhodném období žalovaný hradil také nákupy kartou ve výši 240.000 Kč, je zcela irelevantní, když jednotlivé platby neprokazují, že by tyto nákupy u jednotlivých obchodníků představovaly nákupy do společné domácnosti. Finanční prostředky, které žalovaný žalobkyni poslal na její bankovní účet, byly zcela vyčerpány na náklady společného života, když po dobu 10 měsíců uhradila tyto náklady žalobkyně výlučně sama, po dobu sedmi měsíců pobírala rodičovský příspěvek na společnou nezletilou dceru, o kterou celodenně pečovala a po dobu šesti měsíců pobírala peněžitou pomoc v mateřství. Žalobkyně si vzala neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 800.000 Kč a tyto prostředky nečerpala na svůj spořicí účet, aby nebyly míseny s finančními prostředky pro „běžný život“, veškeré náklady nad rámec vedení domácnosti tak žalobkyně hradila ze svého spořicího účtu. Finanční prostředky poskytnuté žalovanému k úhradě oprav osobního automobilu žalobkyně vždy vybrala ze svého spořicího účtu. Žalobkyně dluh nevymáhala dříve z toho důvodu, že žalovaný slíbil, že finanční prostředky vrátí až osobní automobil prodá. Žalobkyně tak vyčkávala na prodej osobního automobilu a následně dala žalovanému prostor k tomu, aby bezdůvodné obohacení vrátil. Žalobkyně před nástupem na rodičovskou dovolenou byla soudní zapisovatelkou, avšak v oblasti insolvencí, takže v rámci své profese se vůbec nedostane k jinému právnímu odvětví, například v civilních sporech.

4. Odvolání žalovaného je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu podle ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

5. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně převodem ze svého spořícího účtu zaplatila za žalovaného na základě jeho žádosti ve třech platbách celkovou částku 25.485 Kč (dne 28. 7. 2023 částku ve výši 11.400 Kč, dne 22. 10. 2023 částku ve výši 10.040 Kč a dne 12. 10. 2023 částku ve výši 4.045 Kč) za opravu automobilu ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobkyně tímto poskytnutým plněním peněžních prostředků neplnila žalovanému, ale za žalovaného jeho věřiteli jméno FO (automechanikovi)

6. Mezi účastníky dále není sporu o tom, že žalobkyně z uvedeného spořícího účtu vybrala dne 2. 4. 2023 částku 65.500 Kč a tuto částku předala žalovanému, který z těchto peněz zaplatil následující opravu svého vozidla. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 4. 4. 2025 č. j. 12 C 281/2024-67 k doplnění tvrzení uvedla, že částka 65.500 Kč je zápůjčkou peněz žalovanému. K prokázání této skutečnosti navrhla výslech svědka jméno FO, který soud prvého stupně uskutečnil, avšak uzavření zápůjčky mezi účastníky na základě provedeného důkazu neměl za jednoznačně prokázané. Soud prvého stupně však při závěru o tom, že žalobkyně tvrzení o právním důvodu odevzdání peněz žalovanému neprokázala, měl správně žalobkyni poučit dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby důkazy označila s poučením o následcích nesplnění výzvy. Odvolací soud proto potřebné poučení dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni poskytl při nařízeném odvolacím jednání, avšak žalobkyně žádné další důkazy neoznačila. Odvolací soud za této situace přisvědčuje soudu prvého stupně, že žalobkyně neprokázala, že odevzdání částky 65.500 Kč žalovanému se stalo na základě dohody účastníků o zápůjčce s povinností žalovaného žalobkyni tuto částku po čase vrátit.

7. Podle ustálené soudní judikatury prohlášení žalobce, že po žalovaném požaduje zaplacení příslušné částky z titulu konkrétní smlouvy o půjčce, zahrnuje i tvrzení, že tato suma byla žalovanému též fakticky poskytnuta. Toto tvrzení je pak i dostatečnou oporou pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně příjemce předmětného plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 805/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1808/2012). Předestřené závěry se mohou prosadit i tam, kde sám žalobce tvrdí existenci smlouvy o půjčce coby právního důvodu pro realizovaný přesun majetkových hodnot, v řízení se mu však nepodaří toto své tvrzení dostatečně prokázat. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1730/2013 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5299/2015). Podle tvrzení uvedených v odvolání žalovaného neexistoval žádný právní důvod plnění.

8. Okresní soud uzavřel, že bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně (ust. § 2991 o. z.) a odmítl, že by byly naplněny podmínky žalovaným namítané výluky dle ust. § 2997 odst. 1 věta druhá o. z.

9. Námitka žalovaného, že soud nesprávně posoudil naplnění podmínek ust. § 2997 odst. 1 věta druhá o. z., není správná. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 3. 5. 2019 sp. zn. 28 Cdo 208/2019 uvedl, že právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. samotnou skutečností, že ochuzený vědomě poskytl plnění namísto obohaceného, ač k tomu nebyl povinen. Pro plnění za jiného je charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného. Žalobkyně zaplatila dluh žalovaného jeho věřiteli a neplnila tak vlastní povinnost. Žalobkyně prokazatelně plnila za žalovaného jeho dluh ze svých výlučných finančních prostředků na spořícím účtu č. č. účtu, na který předtím vložila prostředky získané z úvěru na částku 800.000 Kč.

10. Odevzdání částky 65.500 Kč (tyto vybrala rovněž ze svého spořícího účtu) žalovanému na zaplacení opravy vozidla nelze rovněž posoudit jako vědomé plnění nedluhu dle ust. § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Žalobkyně odevzdala hotovost žalovanému na jeho žádost, aby touto částkou zaplatil svůj dluh vůči zhotoviteli opravy jeho vozidla, s nímž byl v závazkovém právním vztahu. Právním důvodem odevzdání uvedené částky žalovanému za účelem zaplacení opravy jeho automobil bylo společné soužití účastní, kdy automobil žalovaného sloužil k potřebám užití v jejich společné domácnosti.

11. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění z právního důvodu, který následně odpadl (ust. § 2991 odst. 2 o. z.), jež může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněn mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do výlučného majetku druhého, v posuzovaném případě automobilu, který oba po dobu společného soužití užívali, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném užívání, jež může být i neformální, vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, jejich rozchodem odpadl (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 354/2020). Ostatně podle na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 je vědomé plnění nedluhu vyloučeno, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal, nebo odpadl.

12. Odvolací soud nezpochybňuje, že účastníci v uvedenou dobu žili v partnerském vztahu a že žalovaný na běžný účet žalobkyně přispíval a za dobu od září 2022 do července 2024 takto na uvedený účet žalobkyně přispěl částkou 322.550 Kč, která podle jeho vyjádření byla poskytnuta pro potřeby společné domácnosti, za účelem společného hospodaření účastníků. U nesezdaných párů nedochází ke smísení finančních prostředků tak, jako je tomu v případě manželů a jejich společného jmění. Kromě toho žalobkyně plnila za žalovaného jeho věřiteli a žalovanému do jeho rukou z peněz uložených na jejím spořícím účtu, na který vložila peníze získané úvěrem. Náklady na opravu vozidla žalovaného v celkové částce 90.985 Kč nelze považovat za běžný výdaj na provoz společné domácnosti. Vzhledem k výši vynaložené částky jde jednoznačně o investici do majetku žalovaného, který žalovanému po rozpadu soužití účastníků zůstal, proto zde není spravedlivého důvodu pro nabytí obohacení, a to ani s přihlédnutím k prosazovaným argumentům žalovaného. Okresní soud správně neprovedl důkaz navržený žalovaným k prokázání plateb, které uskutečnil po dobu společného soužití platební kartou, neboť tento důkaz není v dané věci podstatný. Žalobkyni nelze vytýkat, že žalobu podala až po rozchodu účastníků, což je skutečnost, která fakticky vedla k ukončení dohody o společném užívání předmětu výlučného vlastnictví žalovaného.

13. Na základě prokázaných skutečností činí příspěvek žalovaného na potřeby společné domácnosti za dobu 23 měsíců částku 322.550 Kč, tj. částka 14.024 Kč s přihlédnutím ke skutečnosti, že dne 23. 6. 2023 se účastníkům narodila dcera Veronika a žalobkyně byla na mateřské dovolené. Pokud by částka vynaložená na opravu vozidla 90.985 Kč měla být součástí nákladů společné domácnosti, pak by to znamenalo, že žalovaný za celou dobu soužití přispíval na vedení společné domácnosti částkou 10.068 Kč měsíčně. Tato žaloba proto za daných okolností nemůže být v rozporu s dobrými mravy, či principem poctivosti (ust. § 6 o. z.), neboť žalobkyně se po právu domáhá toho, co za žalovaného plnila a vynaložila ze svých prostředků na úhradu dluhu žalovaného, jímž byl zhodnocen výlučný majetek žalovaného, který žalovanému po rozpadu jejich soužití zůstal Vzhledem k výše uvedeným skutkovým a právním závěrům.

14. Krajský soud proto věcně správný rozsudek okresního soudu včetně správného výroku o nákladech řízení účastníků a státu podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil s tím, že stanovení výše nákladů státu a lhůty k zaplacení ponechal samostatnému usnesení.

15. Žalovaný s podaným odvolání neuspěl a podle výsledku odvolacího řízení (ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.) je povinen zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů. Odměna náleží za dva úkon právní služby – vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání 2x 4.740 = 9.480 Kč, k tomu 2x 450 Kč režijní paušál = 900 Kč. Dále cestovné právní zástupkyně ze Strukova do Olomouce a zpět 44 km vozidlem se spotřebou 8,6 l/100 km nafty. Náhrada za palivo činí 123 Kč při průměrné ceně nafty 34,10 Kč dle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 573/2025 Sb. ve znění platném do 31. 5. 2026 (cesta na jednání odvolacího soudu byla uskutečněna 26. 5. 2026) a náhrada za použití vozidla při sazbě 5,90 Kč dle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 573/2025 Sb. činí částku 248 Kč. Cestovné celkem činí částku 371 Kč. K tomu dále náleží náhrada za ztrátu času cestou ze Strukova do Olomouce a zpět 2 zameškané půlhodin po 150 Kč = 300 Kč. Celkem náhrada nákladů odvolacího řízení tak činí částku 11.051 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, advokátky (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o. s. ř.). Proti výroku o nákladech řízení dovolání samostatně přípustné není.