69 Co 262/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B obě zastoupeny advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 8. 2024, č. j. 8 C 94/2024-50, I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1. a 2. k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 25.280 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám , tituly před jménem, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že je výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaného na LV č. , hodnota, v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované 1. a žalované 2. společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 20.812 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , tituly před jménem, Davida Frankeho (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně z důvodu závažných procesních vad dle § 205 odst. 1 písm. a), c) a g) o. s. ř. Žalobkyně předně namítá, že nebyly splněny podmínky k tomu, aby soud prohlásil zpětvzetí návrhu žalobkyně za neúčinné. V době, kdy žalobkyně vzala žalobu zpět, nebylo vyhotoveno písemné znění rozsudku. Při vyhlášení rozsudku sdělil soud prvního stupně pouze výrok rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí při vyhlášení rozhodnutí – jemuž byla žalobkyně přítomna – neuvedl. S odůvodněním se žalobkyně seznámila až po doručení rozsudku dne 17. 9. 2024, tedy po 15 dnech ode dne, kdy vzala žalobu zpět. Rozsudek soudu prvního stupně byl pro žalobkyni překvapivý a neočekávaný, neboť důvody v něm uvedené soud při vyhlášení rozhodnutí nesdělil. V projednávané věci nelze shledat ani vážné důvody pro nesouhlas žalovaných se zpětvzetím žaloby. Kromě procesních vad soud prvního stupně pochybil i z hlediska hmotněprávního posouzení věci, když žalobkyně má za to, že došlo k vydržení vlastnického práva, pozemek užívá dlouhodobě, prakticky několik desetiletí, žalovaní sice v minulosti podali žalobu, nicméně od této sami dobrovolně ustoupili. Na jejich straně nebylo nic, co by zpochybnilo dobrou víru a dlouhodobý stav užívání je z pohledu žalobkyně po právu.

3. Žalobci se k odvolání vyjádřili tak, že odvolání není důvodné, rozsudek okresního soudu je věcně správný a zákonný a žalované navrhují jeho potvrzení.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

5. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

6. Žalobkyně se domáhá určení vlastnického svého práva k pozemku s tím, že došlo k řádnému vydržení, a pokud by soud nepovažoval podmínky řádného vydržení za splněné, má žalobkyně za to, že jsou splněny podmínky mimořádného vydržení dle § 1095 o. z.

7. Okresní soud dospěl k závěru, že k řádnému vydržení dojít nemohlo, když až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., nebyl pozemek způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. Okresní soud konstatuje, že předchůdci žalobkyně nemohli pozemek řádně vydržet (nejdříve by jej mohli vydržet k 1. 1. 1992), neboť zjevně nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo náleží a nebyli tedy držiteli oprávněnými. I pokud by pozemek vydrželi právní předchůdci žalobkyně, neznamená to, že by pozemek nabyla automaticky žalobkyně jako dědička, neboť tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení a žalobkyně by jej musela znovu vydržet. K tomuto svému případnému vydržení však dle okresního soudu neuvedla žádná relevantní tvrzení, od kdy pozemek držela, respektive žádná konkrétní tvrzení, že by jej držela v dobré víře, že ji právo náleží.

8. S okresním soudem je třeba souhlasit v tom, že k řádnému vydržení (ani po 1. 1. 1992) dojít v případě právních předchůdců žalobkyně či žalobkyně nemohlo, neb (bez ohledu na nedostatečná tvrzení v tomto směru) tito nemohli být držiteli oprávněnými, když nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo náleží (§ 134 odst. 1 obč. zák.), ani nemohli být držiteli poctivými, jejichž držba by se zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1089 a § 1090 odst. 1 o. z.).

9. Okresní soud se správně dále zabýval otázkou mimořádného vydržení dle § 1095 o. z., a to i z hlediska přechodných ustanovení § 3066 o. z., z něhož vyplývá, že vlastnické právo k nemovité věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě nikoliv v nepoctivém úmyslu, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce.

10. Zde krajský soud především konstatuje, že žalobkyně neuvedla konkrétní skutková tvrzení, z nichž by bylo možno učinit závěr, že došlo k mimořádnému vydržení, a s ohledem na nepřítomnost žalobkyně u jednání nebylo tuto možno ani poučit o potřebě doplnění tvrzení, respektive důkazů. Žalobkyně sice uvádí, že v případě nesplnění předpokladů pro řádné vydržení jsou splněny podmínky pro vydržení mimořádné, netvrdí však konkrétní okolnosti ve vztahu k držbě, které by mohly vést k závěru o mimořádném vydržení pro předchůdce žalobkyně či pro žalobkyni. Žalobkyně netvrdila rozhodující skutečnosti k tomu, zda a jak se chopila držby, zda a za jakých okolností držela vlastnické právo, ani v jakém časovém úseku. Tyto okolnosti netvrdila ani ve vztahu ke svým předchůdcům, když není zřejmé, zda tito v rozhodném období vykonávali držbu vlastnického práva nikoli v nepoctivém úmyslu. Za této situace nelze dovozovat podmínky mimořádného vydržení, když není zřejmé, zda a kdy žalobkyně, resp. její předchůdci drželi vlastnické právo nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z.

11. S okresním soudem je pak možno souhlasit i v tom, že s ohledem na zjištěný souhlas tehdejšího vlastníka s rozšířením je třeba učinit závěr o výprose a za takové situace platí, že nelze přeměnit v trvalé právo to, co bylo povoleno výprosou (§ 993 o. z.). Zde tak lze okresnímu soudu přisvědčit, že existence výprosy brání závěru o mimořádném vydržení, a to vedle nedostatečných tvrzení ze strany žalobkyně.

12. Jestliže okresní soud za překážku mimořádného vydržení považuje podanou žalobu v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 158/2017, pak tomuto přisvědčit nelze. Dle § 995 o. z. platí, že bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Zde však nebylo žalobě vyhověno, když žaloba o vyklizení pozemku byla vzata zpět a řízení bylo zastaveno. Nelze tedy uvažovat o nepoctivém držiteli od okamžiku doručení žaloby. To však nic nemění na tom, že žalobkyně se vlastníkem předmětného pozemku vydržením nestala.

13. S okresním soudem je pak možno obecně souhlasit i v tom, že pokud vydrží právo předchůdce, musí nástupce znovu právo vydržet pro sebe. Současně platí, že žalobkyně v dědickém řízení sporný pozemek nenabyla a nemohla by se tak domáhat přímo určení svého vlastnického práva, ani pokud by pozemek nabyli vydržením předchůdci (což se však nestalo).

14. Krajský soud neshledal ani žádnou procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozsudku. Skutečnost, že bylo shledáno zpětvzetí žaloby jako neúčinné, nemá žádného vlivu na věcnou správnost rozsudku.

15. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, krajský soud proto napadený rozsudek potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalované měly v odvolacím řízení plný úspěch a mají právo na náhradu nákladů řízení, a to za 2 úkony (vyjádření ke zpětvzetí, vyjádření k odvolání) po 4.000 Kč dle § 7 a § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a k tomu 2x režijní paušál po 300 Kč, 1 úkon dle § 7 a § 9 vyhl. č. 177/1996 Sb. (účast u odvolacího jednání) dle vyúčtování po 6.660 Kč, 1 poloviční úkon (účast u vyhlášení) po 3.330 Kč, k tomu 2x režijní paušál po 450 Kč, cestovné na cestě 2 x , adresa, a zpět, 2x 50 km, osobním vozidlem Škoda Kodiaq při průměrné spotřebě 6,4 litru na 100 km, cena pohonných hmot 34,70 Kč/l, sazba základní náhrady 5,80 Kč/km, náhrada za promeškaný čas 4 půlhodiny po 150 Kč, celkem 20.892 Kč, k tomu DPH 21 %, celkem 25.280 Kč.