69 Co 268/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno pro Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení neúčinnosti právního jednání, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 10. 2024, č. j. 12 C 85/2024-145,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.494 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Okresní soud zamítl žalobu o určení, že právní jednání , jméno FO, , narozené , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , bytem , Adresa žalované, , spočívající v převodu vlastnického práva k pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, vše v k. ú. , adresa, na žalovanou, je vůči žalobci neúčinné (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 14.344,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, které následně doplnil o důvody. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvého stupně, že právo žalobce uplatněné žalobou je prekludováno. Soud prvého stupně odkázal v odůvodnění na rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 955/2018, avšak závěry v něm učiněné o vztahu mezi ust. § 590 a § 591 o. z. jsou dle názoru žalobce zasazeny do zcela jiného kontextu, než jak vyplývá z interpretace soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku, na který se okresní soud při svých závěrech odvolává, porovnává ust. § 590 odst. 1 písm. c) o. z. a ust. § 591 o. z. Posuzovaný skutkový stav Nejvyšším soudem vycházel ze situace, kdy žalovanou bylo namítáno, že se jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, tedy postupováno bylo podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z., anebo podle ust. § 591 písm. d) o. z., nikoliv podle ust. § 590 odst. 1 písm. a) o. z., kterého se dovolává žalobce v této věci. Ve věci řešené Nejvyšším soudem byla lhůta k podání žaloby 2 roky dle § 590 odst. 1 písm. c) o. z. zachována. To ale neplatí v nyní projednávané věci a Nejvyšší soud takovou situaci neřešil. Nejvyšší soud naopak poukázal na účel právního institutu relativní neúčinnosti, tj. obranu práv věřitelů. Nejvyšší soud v dotčeném rozsudku neřeší podmínky aplikace § 590 odst. 1 písm. a) o. z., a nedochází k závěru o prekluzi práva žalobce. Za nosný závěr rozsudku NS žalobce označil konstatování dovolacího soudu, že pro aplikaci § 591 písm. d) o. z. není třeba zkoumat splnění podmínky dle § 590 odst. 1 písm. c) o. z., že žalovaná se nemůže úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a znám být nemusel. Komparaci ust. § 590 o. z. a § 591 o. z. Nejvyšší soud komplexně neprováděl, dovodil pouze dílčí závěr ve vztahu k ust. § 591 písm. d) o. z. a § 590 odst. 1 písm. c) o. z. v situaci značně odlišné od projednávané věci a k tomu se závěrem pro věřitele příznivějším. Je proto dle žalobce nepřípustné restriktivní závěry Nejvyššího soudu vykládat tak, že právo žalobce se prekludovalo a dovozovat to z rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se aplikací ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) o. z. ani nezabývá. Nehledě na skutečnost, že v souladu s ustanovením § 654 odst. 1 o. z. právo nevykonané ve stanovené lhůtě zaniká jen v případech stanovených zákonem výslovně. Bylo by vskutku kuriózní, kdyby osoby, které svým právním jednáním zkrátily věřitele, které uzavřely bezúplatnou smlouvu (a věřitel by se nemohl ani potencionálně zhojit na žádném protiplnění), byly ve výhodnějším postavení, když by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti takového právního jednání jen do dvou let od zkracujícího jednání, zatímco u osob, které svým právním jednáním zkracují věřitele méně, tj. uzavřely smlouvu s protiplněním, by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti až do pěti let. Při nastíněné interpretaci rozhodnutí Nejvyššího soudu by zároveň muselo platit, že rovněž speciální ustanovení § 590 odst. 2 o. z. vylučuje užití ustanovení § 590 odst. 1 o. z. Ustanovení § 590 o. z. přitom zahrnuje samostatné a rozdílné skutkové podstaty dle jednotlivých písmen odst. 1 a další skutkovou podstatu odst.

2. Existence speciálního ustanovení § 591 o. z. pro některou skutkovou podstatu § 590 odst. 1 o. z. nutně nevede k závěru, že celé ustanovení § 591 o. z. je speciální ke všem skutkovým podstatám § 590 odst. 1 o. z. Ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) o. z. nemá dle žalobce žádnou speciální skutkovou podstatu. Záměrem zákonodárce dle žalobce navíc bylo necílit skutkové podstaty § 590 odst. 1 jen na úplatná právní jednání, jinak by tak učinil obdobně, tak jako vyňal kupní a směnné smlouvy uvedené v § 590 odst. 2 o. z. z ustanovení § 590 odst. 1 o. z. Vyhovění odpůrčí žaloby nebrání ani to, pokud není objasněna podoba právního jednání, zda se jednalo o právní jednání úplatné (typicky kupní smlouva), nebo šlo o právní jednání bezúplatné (typicky darovací smlouva). Ustanovení § 590 odst. 1 o. z. se tak defacto musí vztahovat jak na právní jednání úplatná, tak bezúplatná. Nelze přijmout interpretaci, že ustanovení § 590 odst. 1 o. z. cílí jen na úplatná právní jednání. Dle žalobce je tak vyloučeno, aby uplynutí dvouleté lhůty dle § 591 o. z. vylučovalo jeho právo domáhat se vyslovení neúčinnosti právního jednání dle § 590 odst. 1 písm. a) o. z. Ustanovení § 591 o. z. dle žalobce usnadňuje důkazní situaci věřiteli, přičemž otálí-li věřitel s podáním žaloby, respektive častěji se bude jednat o případy, kdy se věřiteli nepodařilo zjistit zkracující jednání dlužníka dříve, pak akceptovatelnou sankcí věřitele je ztížená důkazní situace ustanovením § 590 odst. 1 písm. a) o. z., kdy věřitel musí unést těžší důkazní břemeno ohledně prokazování úmyslu dlužníka a žalovaného, ale není důvod se domnívat, že by právo takového věřitele mělo zaniknout. Vůči této skutkové podstatě neexistuje speciální skutková podstata. Soud prvního stupně dle žalobce nezohlednil smysl a účel ustanovení o relativní účinnosti, jeho závěr je v rozporu se zásadou legitimního očekávání a právní jistoty, jelikož se soud nevypořádává se všemi argumenty žalobce, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný a trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce tak žádal, aby krajský soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná žádala, aby krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

4. Odvolání žalobce je podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilé odvolací důvody, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu podle § 206 a § 212 o. s. ř. v celém rozsahu a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

5. V prvé řadě je třeba odmítnout námitku žalobce, že rozhodnutí soudu prvého stupně je nepřezkoumatelné, a proto by mělo být zrušeno. Rozsudek okresního soudu obsahuje pro svůj skutkový a právní závěr dostatek důvodů a přesvědčivou právní argumentaci opřenou o příslušná ustanovení občanského zákoníku, která soud cituje a provádí jejich výklad s odkazem na dostupnou judikaturu a odbornou literaturu. Ostatně v rozporu s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku je podané odvolání, v němž žalobce byl schopen náležitě zformulovat odvolací důvody.

6. Podstatou podaného odvolání je jednoznačně nesprávné právní posouzení věci (ustanovení § 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) po stránce hmotného práva, ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. upravující jednotlivé skutkové podstaty relativní neúčinnosti (ustanovení § 590 a § 591 o. z.).

7. Po skutkové stránce je mezi účastníky nesporné, že odporovatelným právním jednáním je v posuzovaném případě darovací smlouva uzavřená podle § 2055 o. z. dne 2. 10. 2019 s právními účinky vkladu k témuž datu, kterou uzavřela , jméno FO, (dlužník žalobce) s žalovanou a podle které , jméno FO, bezúplatně na žalovanou převedla vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem v kat. území , adresa, . Žaloba na neúčinnost právního jednání dlužníka byla u soudu podána dne 5. 2. 2024.

8. Aby právní jednání bylo odporovatelné, musí naplnit některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 590 nebo § 591 o. z., přičemž věřitel musí odporovat v zákonem určené lhůtě. Lhůta k odporu je hmotněprávní, prekluzivní (ust. § 654 o. z.), byť to není expresis verbis v § 590 a § 591 o. z. uvedeno. Je tomu tak proto, že právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z toho, co neúčinným jednáním dlužníka z jeho majetku ušlo, vzniká až soudním rozhodnutím o neúčinnosti právního jednání, které je tak právem, jež uplynutím lhůty pro jeho uplatnění zaniká. Stanovení konkrétní lhůty pro dovolání se neúčinnosti slovy zákona „v posledních …. letech“ je vyjádřením toho, že mimo tyto lhůty věřitel právo dovolat se neúčinnosti nemá. Žaloba o neúčinnost tak musí být ve lhůtě doručena soudu. Pro uplatnění práva odporovat právnímu jednání dlužníka, na jehož základě vzniká právo až vkladem do katastru, počínají lhůty k odporu běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, což v nyní posuzovaném případě je ode dne 3. 10. 2019.

9. Okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že odpůrčí právo žalobce zaniklo, jelikož nebylo uplatněno ve dvouleté prekluzivní lhůtě podle § 591 o. z., neboť právo dovolat se neúčinnosti uzavřené darovací smlouvy, jako bezúplatného právního jednání, vzniklo 3. 10. 2019 a žaloba u soudu byla podána 5. 2. 2024.

10. Soud prvého stupně se k námitce žalobce zabýval vzájemným vztahem jednotlivých skutkových podstat odporovatelnosti právního jednání uvedených v § 590 a § 591 o. z. Řešil otázku, zda ustanovení § 591 o. z. je ve vztahu k ustanovení § 590 o. z. speciální; zda v případě bezúplatného právního jednání, jemuž věřitel žalobou odporuje, speciální ustanovení § 591 o. z. znemožňuje věřiteli využít pětiletou prekluzivní lhůtu k odporu podle § 590 odst. 1 písm. a) o. z., či naopak se vztah speciality ust. § 591 o. z. neuplatní a věřiteli bude zachována možnost uplatnit odpůrčí právo v delší prekluzivní lhůtě s tím, že věřitele bude tížit břemeno tvrzení a důkazní stran hmotněprávních podmínek neúčinnosti právního jednání uvedených v ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) o. z. Soud prvého stupně v bodu 11 odůvodnění rozsudku podrobně s odkazem na rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 955/2018 a odbornou literaturu dospěl k závěru, že vzájemný vztah ust. § 590 a § 591 o. z. je nutné posoudit podle výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali (tj. že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné) a z toho dovodil, že ust. § 590 odst. 1 písm. a) o. z. a delší lhůtu k odporu v tomto ustanovení uvedenou nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání.

11. Žalobce v rámci podaného odvolání podrobil kritice závěr okresního soudu, že odpůrčí právo žalobce v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty dvou let uvedené v ust. § 591 o. z. zaniklo, neboť ustanovení § 591 o. z. je speciálním ustanovením ve vztahu k ustanovení § 590 o. z. Bezúplatnému právnímu jednání dlužníka tak nelze odporovat za podmínek uvedených v ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) o. z. ve lhůtě k odporu 5 let.

12. S žalobcem nelze souhlasit, že soudem prvého stupně citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 955/2018 je zasazen do zcela jiného kontextu, než jak vyplývá z interpretace soudu prvního stupně. Dovolací soud v odkazovaném rozsudku řešil vedle sebe dvě otázky. Jednak se zabýval výkladem výjimky spočívající v nemožnosti věřitele domáhat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání spočívajícího v plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (§ 591 písm. d/ o. z.) a vedle toho současně i aplikací § 590 o. z. na bezúplatná právní jednání. Zabýval se tedy též otázkou, zda ustanovení § 590 o. z. se uplatní i pro bezúplatná právní jednání, nebo pouze pro právní jednání úplatná. Dovolací soud se tedy vztahem ustanovení § 590 o. z. a § 591 o. z., které obsahují jednotlivé skutkové podstaty a vymezují podmínky, za nichž se může věřitel dovolat neúčinnosti právních jednání, zabýval. Dovodil, že vzájemný vztah ustanovení § 590 o. z. a § 591 o. z. je nutné posoudit podle pravidla, že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné a z toho vyplývá, že ustanovení § 590 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání. Odvolací soud si je při svém právním posouzení vědom skutečnosti, že uvedené závěry rozsudku Nejvyššího soudu o vzájemném vztahu ustanovení § 590 a § 591 o. z. dovolací soud řešil při zdůraznění účelu právního institutu relativní neúčinnosti (ochrana práv věřitelů), že zájem třetí osoby obohacené bezúplatným právním jednáním zpravidla nemůže být upřednostněn (šlo o situaci, kdy třetí osoba obohacená bezúplatným právním jednáním dlužníka tvrdila a prokazovala, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele jí nebyl ani nemohl být znám - § 590 odst. 1 písm. c/ o. z.). Závěry vyvozené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018 o aplikaci § 590 o. z. na bezúplatná právní jednání potvrdil Nejvyšší soud v později vydaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, v němž šlo rovněž o vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy, tedy o bezúplatný převod. Dovolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, právě s odvoláním na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 955/2018, že předpoklady, za nichž lze odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka mají v ust. § 591 o. z. zvláštní (samostatnou) úpravu, pro kterou se ani zčásti neuplatní předpoklady formulované ustanovením § 590 o. z. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že ustanovení § 591 o. z. neobsahuje požadavek, aby pohledávka věřitele za dlužníkem existovala již v době, kdy se stalo účinným odporovatelné právní jednání. Aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě upravuje § 589 o. z.; z něj se podává pouze požadavek, aby věřitel měl vykonatelnou pohledávku za dlužníkem nejpozději v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě. Vykonatelná pohledávka, pro kterou věřitel odporuje bezúplatnému právnímu jednání dlužníka podle § 591 o. z. může vzniknout i po účinnosti (provedení) právního jednání, jemuž se odporuje; podstatné je jen to, že jde o právní jednání, které není starší dvou let (došlo k němu v posledních dvou letech). Žalobce měl reálnou možnost dvouletou prekluzivní lhůtu pro podání žaloby na vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy dodržet a v této lhůtě žalobu u soudu podat. Z obsahu podané žaloby totiž vyplývá, že pohledávka žalobce vůči dlužníku vznikla jako nedoplatek daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2017 – 2. čtvrtletí 2019 a k doměření této daně byly 7. 6. 2021 vydány dodatečné platební výměry, které nabyly právní moci 15. 8. 2022.

13. Odvolací soud nezpochybňuje námitku žalobce, že aplikaci § 590 o. z. na bezúplatná právní jednání Nejvyšší soud v obou odkazovaných rozhodnutích neřešil za situace, kdy v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty 2 let uvedené v ust. § 591 o. z. dochází k zániku majetkového práva žalobce dovolat se neúčinnosti právního jednání. Nicméně odvolací soud je toho názoru, že i za těchto okolností platí, že neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se věřitel pohledávky může dovolat jen ve lhůtě 2 let podle § 591 o. z., aplikace § 590 odst. 1 písm. a) o. z. s lhůtou 5 let je vyloučená.

14. Krajský soud proto věcně správný rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Podle výsledku odvolacího řízení ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. z. odvolací soud zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaná byla zastoupena advokátem, jemuž náleží odměna za 1 úkon právní služby dle § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2025 (dále jen vyhl.) v částce 5.620 Kč. K tomu náleží 450 Kč režijní paušál dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. K tomu náleží cestovné na trase Brno – Olomouc a zpět (158 km) vozidlem, jehož kombinovaná spotřeba dle technického průkazu činí 4,6 l benzinu. Náhrada za pohonné hmoty činí částku 260 Kč při průměrné ceně benzinu automobilového 95 oktanů 35,80 Kč/1 l (ust. § 4 písm. a/ vyhl. č. 475/2024 Sb.). Náhrada za použití vozidla činí částku 916,40 Kč při stanovené základní sazbě 5,80 Kč/km (ust. § 1 písm. b/ vyhl. č. 475/2024 Sb.). K tomu dále náleží náhrada za ztrátu času na cestě dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. za zameškané 4 půlhodiny x 150 Kč = 600 Kč. Odměna včetně náhrad činí částku 7.846,40 Kč a tato se dále zvyšuje o 21% DPH za podmínek dle ust. § 14a vyhl. č. na celkovou částku 9.494 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 211 o. s. ř.).