69 Co 36/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 403.217 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2024, č. j. 21 C 60/2023-164,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje v části výroku II. v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 233.217 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 233.217 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100.000 Kč od 31. 1. 2023 do 6. 3. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 100.000 Kč od 7. 3. 2024 do zaplacení.

II. Ve zbývající části výroku II. v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 70.000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 31. 1. 2023 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 70.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70.000 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 19.329 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.007 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100.000 Kč od 7. 3. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 303.217 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 303.217 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100.000 Kč od 31. 1. 2023 do 6. 3. 2024, úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně od 7. 3. 2024 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 70.600,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III.)

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce do výroku II. a III. s tím, že žalobou se žalobce domáhá zaplacení nároků z titulu poskytnutých a nevrácených zápůjček. Na žalobci leží důkazní břemeno prokázat, že ve prospěch žalované poskytl tvrzená plnění a že se jednalo o plnění z titulu zápůjčky. Přitom ale z procesního hlediska platí, že pokud žalobce prokáže poskytnutí plnění, pak i pokud by neprokázal jeho právní důvod, je nutno žalobní nárok kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo přijetím plnění bez právního důvodu. V takovém případě přechází břemeno tvrzení a důkazní na žalovanou, která je povinna tvrdit a prokazovat, že má právní důvod si přijaté plnění ponechat. Soud uznává, že žalobce poskytl žalované tvrzená plnění. Soud (až na jednu zápůjčku) nepovažuje za prokázané, že se jednalo o plnění z titulu zápůjček a tvrdí, že žalovaná má právní důvod si plnění ponechat. S těmito závěry nelze souhlasit, neboť jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Soudu je předně vytýkáno, že při posuzování důvodů předchozích plnění žalobce dostatečně nevzal do úvahy skutečnost, že u v pořadí poslední zápůjčky je tato skutečnost (účel poskytnutí prostředků) výslovně uveden na platebním příkaze. Je přitom logická úvaha, že pokud žalobce poskytuje žalované průběžná plnění v zásadě obdobným způsobem, pak tato plnění vycházejí z toho, jak jsou účastníci dohodnuti, a tedy i mají podobný právní důvod. A pokud je jedno z těchto plnění výslovně identifikované jako půjčka, pak lze toto s dostatečnou jistotou vztáhnout stejnou kvalifikaci i na další plnění – zejména pak na platbu ze dne 26. 4. 2022, kde účel platby uveden není. V bodě 30 dospěl soud k závěru, podle něhož „žalovaná v řízení prokázala, že peněžní prostředky použila na platby nájemného, kdy z výpisu z účtu žalované bylo zjištěno, že obratem poté, co peněžní prostředky od žalobce byly na její účet připsány, odeslala platbu nájemného“. Tato skutečnost ale není předmětem sporu – sporným je právní důvod, na základě kterého žalobce prostředky žalované poskytl. K tomuto právnímu důvodu se ale soud nijak nevyjadřuje – tedy z pouhé skutečnosti, že žalovaná naložila s prostředky od žalobce tak, jak měla, nic dalšího nevyplývá. Žalobce přitom zdůrazňuje, že žalovaná těmito platbami nehradila závazky žalobce či závazky společné, ale svoje výlučné. Mezi účastníky nebyla sjednána žádná dohoda o tom, že žalobce se bude podílet na nákladech nájmu a žalobce ani byt reálně neužíval. Není zde tak žádný právní titul, který by žalovanou opravňoval si tyto částky ponechat, a tedy je povinna je vrátit žalobci. Za zcela kusé, a tedy nepřezkoumatelné považuje žalobce odůvodnění soudu (bod 32), kdy zamítl nárok žalobce ve vztahu k tvrzené zápůjčce ze dne 26. 4. 2022 ve výši 115.000 Kč. Soud zcela pomíjí výpovědi jak žalobce, tak zejména svědka , jméno FO, . Z uvedených důkazů je jednoznačně prokázáno, že účastníci spolu jednali o tom, že si žalovaná koupí předmětné vozidlo a že jí žalobce poskytne peněžní prostředky na úhradu kupní ceny (převodem této částky na účet prodávajícího , jméno FO, ), což se i stalo. Žalovaná tak jednoznačně věděla, že žalobce zaplatí majiteli vozidla kupní cenu za jeho prodej a že tak učiní na základě domluvy s ní, neboť vozidlo bylo zamýšleno pro ni (její vlastnictví a užívání). Tedy žalovaná jako smluvní strana této dohody se žalobcem odpovídá za vrácení takto poskytnutých peněz, ať již z titulu zápůjčky nebo, pokud by soud neměl za prokázané uzavření takové smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud se následně žalovaná dohodla s otcem žalobce, že jako vlastník vozidla bude v evidenci vozidel zapsán otec žalované, nic to nemění na obsahu původní dohody mezi účastníky o poskytnutí peněžních prostředků žalobcem žalované a na odpovědnosti žalované za její vrácení. Žalobce nesouhlasí s argumentací soudu v bodě 34 odůvodnění, neboť závěry soudu jsou zcela neurčité a nepřezkoumatelné, nemají oporu ve tvrzeních žalované ani v provedeném dokazování, nijak z nich nevyplývá právní důvod, pro který by žalovaná nebyla povinna přijaté platby žalobci vrátit. Soud ani nijak blíže nepopisuje, jakými konkrétními platbami žalovaná naložila s prostředky od žalobce, a tedy nelze ani přezkoumat, nakolik jsou tato tvrzení soudu správná. Vždy totiž platí, že příjemce prostředků je povinen tvrdit a prokázat, že není povinen je vracet. Tvrzení žalované, jak je bez dalšího soud převzal ve svém odůvodnění, jsou kusá, neurčitá a nepřezkoumatelná. Nedostatek konkrétních tvrzení a zjištění v tomto směru je pak evidentní v porovnání s požadavky soudu vůči žalobci na detailní a přesné specifikace jeho nároků, když dokonce i žalobu odmítl pro neurčitost. Soud tak zejména ve svých závěrech neuvádí, co bylo obsahem tvrzené dohody účastníků, jaká je její právní kvalifikace (jestli se jedná o příkazní smlouvu, darovací či jiný smluvní typ) a v čem tak spočívá právní důvod, pro který žalované nevzniká bezdůvodné obohacení. A to zvláště za situace, kdy žalobce z těchto svých plnění neměl žádný prospěch. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že veškerá plnění v celkové výši přes 400.000 Kč poskytoval žalované v průběhu doby necelých sedmi měsíců, což činí v průměru 57.000 Kč měsíčně. I s přihlédnutím k účelu zápůjčky ve výši 115.000 Kč ze dne 26. 4. 2022, a k soudem uznané zápůjčce ze dne 29. 8. 2022, tak lze konstatovat, že takto poskytnuté prostředky významně převyšují jeho případný podíl na placení nákladů domácnosti v novém bydlení žalované (které navíc žalovaný osobně ani příliš nevyužíval). Pokud pak soud tvrdí, že prostředky poskytnuté žalobcem žalovaná použila na úhradu kauce spojené s nájmem, tj. vratného nároku, pak je tomu odpovídající, že v případě ukončení (žalobkyní a soudem tvrzeného) společného soužití účastníků v nájemním bytě měla žalovaná tyto prostředky, které jí žalobce poskytl na zaplacení kauce, žalobci vrátit, neboť odpadl (soudem tvrzený) právní důvod, pro který je žalobce žalované poskytl. I pokud tedy soud hodnotí vzniklou situaci způsobem, jak činí, pak i přesto měl dospět k závěru, že žalovaná je povinna prostředky vrátit (a ani soud netvrdí, že by byli účastníci dohodnuti, že si je žalovaná oprávněna takto účelově poskytnuté prostředky ponechat). Obdobnou argumentaci lze uplatnit i k finančním prostředkům, které byly spotřebovány na nákup vybavení do společného bydlení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná z prostředků žalobce nabyla do vlastnictví vybavení bytu (přinejmenším sedačku). Takto pořízený majetek si však žalovaná ponechala, nevydala je žalobci, a tudíž nemůže odpovídat dohodě účastníků ani být označeno za spravedlivé vypořádání, pokud si tyto majetkové hodnoty, které byly pořízeny z prostředků žalobce a které (dle soudu) měly být používány ve společném bydlení, žalovaná ponechá. Žalobce též poukazuje na zjevný rozpor ve vyjádřeních žalované, kterým se soud nezabýval, a to že žalovaná ve své účastnické výpovědi uvádí, že „po ukončení vztahu jsem mu nabídla, aby si nábytek odvezl“, avšak ve svém vyjádření (ze dne 27. 3. 2024) tvrdí, že neví, kde se má sedačka nacházet.

3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že rozsudek považuje za souladný se zjištěným skutkovým stavem a stejně tak právní hodnocení soudu považuje za správné a přiléhavé. Žalovaná kategoricky odmítá smyšlená tvrzení žalobce ohledně účelových smluv o zápůjčce. Mezi žalobcem a žalovanou probíhal partnerský vztah, kdy se podíleli na úhradách potřeb na vedení domácnosti oba partneři v ideálním případě rovným dílem. Lze předpokládat, že v partnerském soužití skutečně nechtějí být ani jeden z partnerů nijak smluvně vázán a jedná se o společenskou úsluhu jako tomu bylo i v tomto případě. Případně považuje žalovaná za zcela běžné, že se partneři vzájemně obdarovávají. Bohužel v tomto vztahu se toto nedělo, kdy převážně hradila veškeré náklady žalovaná, ačkoliv se na naléhání žalobce žalovaná přestěhovala do žalobcem vybraného nového bytu. O tom svědčí i tvrzený způsob uzavírání smyšlených smluv ze strany žalobce, kdy se zcela vymyká běžným okolnostem uzavírání jakýchkoliv smluv. Za celou dobu trvání partnerského vztahu a nájemního vztahu, který zprostředkoval uzavřít žalobce, hradil žalobce svůj díl nájemného velmi sporadicky (vyjma prvního společně s kaucí). Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žádné zápůjčky uzavírány nebyly. Naopak žalovaná prokázala veškerá svá tvrzení. Jestliže by se v předchozích případech mělo jednat o zápůjčku, což žalovaná jednoznačně vyvrátila, žalobce by toto výslovně uvedl v příkazu k provedení platby právě jako v posledním případě. Žalovaná žádné dluhy neměla, proto neměla žádný důvod po žalobci zápůjčky požadovat. Tato skutečnost nebyla ani žalobcem v průběhu řízení nikterak prokázána, toto tvrzení je evidentně nepravdivé a účelové. Tvrzení žalobce, že žalovaná platbami nehradila závazky žalobce či závazky společné, ale svoje výlučné, se nezakládá na pravdě. V průběhu soudního řízení bylo svědeckými výpověďmi jednoznačně prokázáno, že nájemní vztah zařídil žalobce v úmyslu společného bydlení. Žalovaná neměla důvod se stěhovat, když měla své bytové potřeby zajištěné. Žalovaná tak učinila pouze na naléhání žalobce. Z toho je zjevné, že plnění směřovala na úhradu společného nájemného, což bylo žalovanou prokázáno listinnými důkazy i svědeckými výpověďmi, kdy všichni shodně vypověděli, že žalobce s žalovanou spolu chtěli žít a veškeré nové vybavení se rozhodl zakoupit žalobce. Z provedeného dokazování také rozhodně nebylo prokázáno, že by měl žalobce poskytnout peněžní prostředky na úhradu kupní ceny za vozidlo. Z dokazování vyplynulo, že v tomto žalovaná nikterak nefigurovala. Svědecká výpověď otce žalobce a účelová výpověď žalobce zůstaly osamoceny oproti ostatním důkazům, které toto tvrzení vyvrací. Bylo prokázáno, že vozidlo je od počátku psáno na otce žalované a rovněž byla prokázána skutečnost, že žalobce prodal vozidlo Volkswagen Passat, přičemž finanční prostředky za prodej si ponechal, kdy svědek otec žalobce jednoznačně potvrdil, že tyto za vozidlo poslal na účet žalobce. K žádnému dalšímu vyrovnání ze strany žalobce nedošlo, kdy si tyto finanční prostředky ponechal. Žalovaná dokonce ani žádné vozidlo nevlastnila a nebyla zde žádná žalobcem tvrzená domluva, že by vozidlo bylo zamýšleno pro žalovanou. Rovněž z výpisů z účtů je zřejmé, že s těmito pohyby neměla žalovaná nic společného. Zde k žádnému plnění ve prospěch žalované nedošlo, tudíž námitka žalobce je zřejmě bezdůvodná. Závěry soudu v bodě 34 jsou zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním. Okresní soud uvádí konkrétní výčet, jak bylo s platbami naloženo, což je v souladu s provedenými důkazy. Tvrzení žalobce ohledně rozdílného přístupu soudu považuje žalovaná opět pouze jako účelové a snahu obrátit spor vůči žalované, ačkoliv je to žalobce, který soudní řízení využívá jako mstu za ukončení vzájemného partnerského vztahu ze strany žalované. To je patrné i z dalších tvrzení žalobce, kdy je evidentní, že žalobce zneužíval žalovanou ve svůj prospěch, což se nyní snaží učinit i prostřednictvím soudního řízení. Žalobce uvádí, že poskytnuté prostředky převyšují jeho případný podíl na placení nákladů domácnosti v novém bydlení, které však zařizoval výlučně právě žalobce. Tvrzení, že byt nevyužíval, lze opět vnímat jako účelové. Ze všech ostatních důkazů vyplývá jednoznačně, že iniciátorem byl právě žalobce, který se rozhodl nové bydlení zařídit, včetně veškerého vybavení. Provedený výpočet je proto zavádějící a nereflektuje skutečný stav. Rovněž tvrzení žalobce, že si žalovaná svévolně ponechala vybavení ze společného bydlení, je lživé. Z výpovědi žalovaného i svědeckých výpovědí jednoznačně vyplynulo, že žalovaná je nabízela žalobci, aby si je odvezl. Nicméně žalobce nic nechtěl a ani nikdy nepožadoval, přičemž sdělil žalované, ať si je klidně ponechá. Tvrzení o nespravedlivém vypořádání společného vybavení, proto žalovaná vnímá jako ryze účelové. Z provedeného dokazování je zřejmé, že uplatněný nárok v podobě tvrzených zápůjček nemohl vzniknout, neboť zde žádná zápůjčka nebyla, přičemž se jednalo o běžný partnerský vztah, v rámci něhož rozhodně není takový průběh běžný, jak se snaží účelově vytvořit žalobce. Ze strany žalobce dochází k účelovému protahování sporu. Žalovaná se důvodně domnívá, že odvolání je ryze účelové vůči její osobě s cílem poškodit ji, kdy žaloba je pouhým dalším důsledkem spočívajícím v nevyrovnání se žalobce s rozchodem. Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, 212a o. s. ř.), v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání je důvodné zčásti.

5. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá. Žalobce sice namítá nesprávná skutková zjištění, avšak neuvádí žádné konkrétní námitky, kterými by zjištění učiněná okresním soudem zpochybnil. Hodnocení důkazů okresním soudem je tak třeba považovat za správné a odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř.

6. Krajský soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že ve vztahu k částkám, o nichž bylo rozhodnuto ve výroku II. rozsudku okresního soudu, nebylo žalobcem prokázáno, že by se mohlo jednat o zápůjčky. Žalobce svá tvrzení neprokázal, a to přes poskytnutou výzvu okresního soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Nelze souhlasit ani s argumentací žalobce, že by snad ze skutečností, že u poslední platby ve výši 100.000 Kč ze dne 29. 8. 2022 byl uveden jako účel zápůjčka, bylo třeba usuzovat na to, že o zápůjčky se jednalo i v předchozích případech. Je tomu právě naopak. Pokud označení zápůjčka bylo uvedeno toliko u platby ze dne 29. 8. 2022, pak ze skutečnosti, že u ostatních plateb tato skutečnost uvedena nebyla, lze spíše usuzovat, že se o zápůjčky nejednalo. Závěr okresního soudu, že se nejedná o zápůjčky, je tak správný.

7. Okresní soud se pak zabýval jednotlivými platbami též z toho hlediska, zda má žalobce právo na jejich vrácení za situace, kdy zápůjčky prokázány nebyly, zda lze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně žalované. Obecně lze souhlasit s žalobcem v tom, že pokud žalobce prokázal uskutečněná plnění, tak je zásadně na žalované, aby tvrdila a prokazovala právní důvod, na základě něhož byly platby uskutečněny.

8. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu ve vztahu k platbám ze dne 21. 3. 2022, 15. 6. 2022, 18. 7. 2022 (částky 41.500 Kč, 15.000 Kč a 5.500 Kč), že se nejedná ani o bezdůvodné obohacení. Okresní soud uzavřel, že žalovaná naložila s prostředky v souladu s pokyny žalobce, když se jednalo o prostředky na nájemné a kauci za byt, ve kterém měli bydlet, nemůže se proto dle okresního soudu jednat o bezdůvodné obohacení. Se závěry okresního soudu lze souhlasit. Je zřejmé, že zde je právní důvod plateb, a to inominátní dohoda mezi partnery o úhradě nákladů bydlení (§ 1746 odst. 2 o. z.), v souladu s touto dohodu byly částky též použity. Žalobce proto nemá nárok na vrácení tohoto plnění, a to bez ohledu na jeho tvrzení, že byt užíval toliko sporadicky. Nelze ani po skončení partnerského vztahu požadovat zpět platby, které byly užity v souladu s dohodnutým účelem, neboť ani ukončením soužití tento právní důvod zpětně neodpadl. Není důvod k vrácení zaplacených nákladů bydlení za období, kdy účastníci byli v partnerském vztahu a po vzájemné dohodě tyto náklady společně uhradili. Nelze pak ani oddělit jistotu, která sdílí osud nákladů na bydlení, které účastníci dle dohody hradili společně, žalobce poslal prostředky na jistotu, žalovaná platila další nájemné. Nejedná se proto ani o bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. a žaloba není v této části důvodná.

9. Krajský soud pak souhlasí se závěry okresního soudu i ve vztahu k platbě ze dne 25. 4. 2022 (částka 16.217 Kč). Je třeba souhlasit s tím, že žalobce takto hradil sedačku jako kupující. Není proto žádný důvod, proč by žalovaná žalobci tuto částku platila. Na straně žalované se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení, neboť tato se tím, že žalobce koupil sedačku, nijak neobohatila. Nemůže se proto jednat o bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. a žaloba není v této části důvodná.

10. K částce ze dne 26. 4. 2022 ve výši 115.000 Kč lze souhlasit s okresním soudem, že u této platby nelze dovodit bezdůvodné obohacení, když žalovaná se nijak neobohatila. Vozidlo zakoupil otec žalované a žalovaná žádnou částku ani neobdržela. Žalobce tvrdil, že po dohodě s žalovanou, která měla původně auto nabýt, uhradil kupní cenu svému otci. Z tohoto však nijak nevyplývá, že by se v tomto vztahu mohla žalovaná ocitnout jako obohacená. Jestliže žalobce uhradil kupní cenu, pak ji hradil za otce žalované a případně by se mohl obohatit nejvýše právě otec žalované, nikoliv žalovaná. Žalovaná neuzavřela žádnou dohodu, v níž by se zavázala uhradit žalobci částku, kterou žalobce uhradil za otce žalované. Žaloba tak není v této části důvodná.

11. V případě platby ze dne 26. 5. 2022 ve výši 10.000 Kč se krajský soud zcela ztotožňuje se závěry okresního soudu. Zde se jedná o platbu za trvání partnerského vztahu, v rámci něhož žalobce po minimálně konkludentní dohodě uhradil společnou dovolenou. Nejedná se o bezdůvodné obohacení na straně žalované, ukončením soužití neodpadl právní důvod k úhradě již absolvované dovolené, tedy k částce spotřebované v souladu s dohodnutým účelem.

12. K platbě ve výši 100.000 Kč dne 26. 4. 2022 žalovaná tvrdila, že se jednalo o prostředky za účelem nákupu vybavení pronajatého bytu a dále za účelem přilepšení. Okresní soud zjistil, že se tyto prostředky takto použily. Se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem se krajský soud ztotožňuje. Nesouhlasí však s právním hodnocením. Za účelem přilepšení byla použita dle výpovědi žalované částka 30.000 Kč, kdy se jedná o úhradu nákladů za trvání partnerského vztahu, a to nepochybně po minimálně konkludentní (inominátní) dohodě, kdy žalobce žalované částku 30.000 Kč poukázal za účelem přilepšení a žalovaná ji takto použila. Pokud by zde nebyla dohoda, šlo by nepochybně o darování (§ 2055 o. z.). V tomto rozsahu nelze proto uvažovat o bezdůvodném obohacení. Ukončením partnerského soužití tento právní důvod neodpadl, neboť se jedná o částky spotřebované dle dohodnutého účelu již v průběhu partnerského soužití.

13. Krajský soud se však neztotožňuje se závěrem okresního soudu ve vztahu k další částce 70.000 Kč (z částky 100.000 Kč), která byla použita na vybavení bytu. Zde nepochybně byla právním důvodem dohoda o zajištění a úhradě (společného) bydlení, resp. zařízení bytu s výhledem soužití na dobou neurčitou. Jestliže partnerské soužití skončilo předčasně, odpadl i právní důvod, na základě něhož žalovaný poskytl příspěvek na vybavení bytu, které náleží žalované, a na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl (srov. přiměřeně závěry rozhodnutí NS ČR ze dne 11. 7. 2023, sp zn. 28 Cdo 1625/2023). Žalovaná je proto povinna žalobci vrátit částku 70.000 Kč dle § 2991 o. z.

14. Krajský soud s ohledem na shora uvedené závěry rozsudek okresního soudu potvrdil v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 233.217 Kč spolu s úroky z prodlení. Rozsudek okresního soudu změnil do částky 70.000 Kč spolu s úrokem z prodlení, kdy žalobě vyhověl (§ 220 o. s. ř.).

15. Vzhledem ke změně rozhodnutí okresního soudu bylo třeba nově rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvého stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

16. O nákladech řízení před soudem prvého stupně bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. když žalovaná měla úspěch částečný v rozsahu 57,8 %, neúspěch v rozsahu 42,2 % a má po odečtení úspěchu a neúspěchu právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 15,6 % nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Náklady řízení žalované činí celkem částku 123.904 Kč, jak jsou specifikovány v rozhodnutí okresního soudu. Náhrada nákladů řízení tak činí částku 19.329 Kč.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch částečný v rozsahu 76,9 %, neúspěch 23,1 % a má právo na náhradu 53,8 % nákladů dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalované sestávají z odměny za 2 úkony právní služby po 9.540 Kč (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), 2x režijní paušál po 450 Kč, k tomu DPH 21 %, celkem 24.176 Kč. Náhrada tak činí 13.007 Kč. Účtovanou další poradu nepovažuje krajský soud za účelnou, když nedošlo k žádnému vývoji ve věci, který by vyžadoval poradu přesahující jednu hodinu.