69 Co 42/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený 3. 5. 1955 bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno . Jméno advokáta B . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno za účasti vedlejšího účastníka Jméno účastníka , IČO IČO účastníka sídlem Adresa účastníka o náhradu škody, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2024, č. j. 29 C 270/2020-420,

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I., v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 102.500 Kč, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku I., v rozsahu uložené povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 61.500 Kč, se rozsudek okresního soudu mění takto:Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 61.500 Kč, zamítá.

III. Odvolání žalované proti výroku II. rozsudku okresního soudu se odmítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

VI. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Olomouci na náhradu nákladů řízení státu částku 9.279 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

VII. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Olomouci na náhradu nákladů řízení státu částku 9.279 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Okresní soud rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 164.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 136.000 Kč zamítl (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), uložil žalobci zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci částku ve výši 9.279 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a uložil žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci společně a nerozdílně částku ve výši 9.279 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná do všech výroků s tím, že uplatňuje odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Žalovaná má za to, že rozsudek je neurčitý a nepřezkoumatelný, když není zřejmé, o co soud opřel závěr o míře zavinění žalobce, když uvádí, že se na škodě podílel v rozsahu 20 %. Soud v odůvodnění uvedl, že míru zavinění vyhodnotil „vzhledem ke specifickým okolnostem vzniku nehody“. O jaké specifické okolnosti se mělo jednat, však z rozsudku nelze dovodit. S ohledem na další závěr spočívající v tom, že žalobce měl přizpůsobit rychlost vozidla svým schopnostem a stavu vozovky, také povětrnostním podmínkám a zejména jet takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, se jeví rozhodnutí o podílu žalobce na způsobené škodě ve výši 20 % jako rozporuplné a nesprávné. V řízení bylo prokázáno, ať již na základě znaleckého posudku nebo i ze svědecké výpovědi manželky žalobce, že musel prudce brzdit, když se jednalo o tzv. nouzové brždění, přičemž ani toto nezabránilo nárazu do ležící překážky. Žalobce tudíž musel jet nepřiměřenou rychlostí, když nezvládl zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Znalec , tituly před jménem, , jméno FO, v posudku uvedl, že žalobce mohl zaregistrovat dopravní nebezpečí ve vzdálenosti 126,5 metru a úplnou identifikaci překážky mohl rozpoznat ve vzdálenosti 67 m. Rovněž uvedl, že s největší pravděpodobností jel žalobce rychlostí, která byla vyšší než běžná a pokud by jel nižší rychlostí, pak by jistě před překážkou na 66 m bez problémů dobrzdil. Připustil zároveň, že pokud jel žalobce rychleji, jednalo se z jeho strany o opožděnou reakci. Znalec pak ve výpovědi uvedl, že „hraniční okamžik, kdy se míra zavinění láme z jedné strany na druhou, se pohybuje někde při rychlosti okolo 85 km/hod“. Soud tak nesprávně vyhodnotil míru zavinění žalobce, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že si škodu zavinil sám porušením povinnosti, zejména § 18 zákona č. 361/2000 Sb. Rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný v části týkající se závěru o odpovědnosti žalovaného, pokud jde o odpovědnost nad věcí podle § 2937 o. z. V řízení bylo svědeckými výpověďmi , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, prokázáno, že žalovaný prováděl v předmětném porostu, respektive v oblasti, kde došlo k nehodě, kontroly stromů, respektive porostů, když lesník, který má lesnický úsek na starosti, vede služební deník, do kterého se zaznamenává mimo jiné, které stromy jsou určené k těžbě, respektive které je nutno smýtit v důsledku jejich poškození. Kontrola je prováděná průběžně během celého roku, a to jak obchůzkou, tak i způsobem, kdy lesník projíždí konkrétním úsekem, na základě toho je stav stromů vyhodnocován. Okresní soud sám uvádí, že „nelze po žalované žádat, aby měla dokonalý přehled o každém jednotlivém stromu v rámci rozlehlého lesního porostu“, na druhé straně dovozuje, že žalovaný měl postupovat pečlivě a obezřetně a častěji provádět průběžné kontroly stromů, a to obchůzkou, nikoliv jen kontrolou při projíždění autem. Tento závěr je v rozporu s dokazováním. Z tohoto závěru rovněž nelze dovodit, jak by měla vypadat pečlivější a obezřetnější průběžná kontrola stromů v lesním úseku, když jak z dokazování vyplynulo, žalovaná prováděla kontroly průběžně po dobu celého roku a stromy, které vykazovaly poškození, označovala a následně tyto smýtila. Bylo rovněž prokázáno, že žalovaná, pokud dojde k závěru, že strom je poškozený, například napadením škůdcem nebo je proschlý a tudíž nebezpečný, je okamžitě vytěžen. Předmětný jasan nejevil žádné známky poškození ani napadení a nejevil se býti nebezpečným, tudíž vytěžen nebyl, neboť k tomu nebyl důvod. V předmětné oblasti probíhala těžba poškozených či nemocných stromů v předchozích měsících před havárií, přičemž z výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, bylo prokázáno, že v listopadu 2019 v místě nehody a okolí nebyly žádné stromy označené pro vytěžení, respektive nebyly zde žádné stromy, které by bylo nutno vytěžit z důvodu jejich poškození nemocí, případně napadení škůdci. Rovněž bylo prokázáno, že někdy dochází i zcela nečekaně k pádu stromů, které nemusí být nemocné, případně napadené škůdci, když zde působí další vlivy, které však nemůže objektivně správce lesa ovlivnit, a to například povětrnostní vliv jako vítr, podmáčený porost a podobně. Z výpovědi dalších svědků bylo rovněž prokázáno, že předmětný spadlý jasan nejevil žádné známky poškození nemocí, nebyl uschlý, neměl oloupanou kůru, ale měl uhnilý kořenový systém. Z uvedeného je tedy zřejmé, že i při vynaložení maximálního úsilí a péče, a to i kdyby péče probíhala podle závěru okresního soudu více než pečlivě a více než obezřetně a častěji, nebylo by možné zjistit u konkrétního stromu poškození kořenového systému, neboť tento se nachází pod zemí. Je tedy logické, že i kdyby žalovaná prováděla u konkrétního jasanu prohlídku každý den, nemohla objektivně zjistit, že má poškozený kořenový systém a bylo by tedy jen otázkou náhody a souběhu dalších podmínek, jako například meteorologické situace, vlhkosti půdy a podobně, že dojde k pádu stromu. Pokud okresní soud měl na mysli, že stromy (jak je nazývá problematické), tj. stromy rostoucí podél komunikace mají být preventivně smýceny, pak takové jednání by bylo nejen v příkrém rozporu se zásadami hospodaření v lese a ochranou životního prostředí, došlo by tím i k narušení ekologické rovnováhy. Plošné kácení z pouhého důvodu, že se jedná o porosty určitého druhu a v blízkosti ohrožené komunikace, není dle současné judikatury přípustné (rozsudek NS č. j. 1 As 299/2019-42 ze dne 18. 12. 2019). Z dokazování je zřejmé, že důvodem vzniku škody bylo protiprávní jednání samotného žalobce, kdy žalovaná se odpovědnosti zprostila, neboť prokázala, že náležitý dohled nad věcí nezanedbala. Žalovaná tak navrhuje změnu rozsudku tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta.

3. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že odvolání je nedůvodné, rozsudek okresního soudu věcně správný, přičemž byl vydán po zákonném a bez vadném procesu. Okresnímu soudu nelze z pohledu skutkových zjištění nic vytknout a způsob, kterým okresní soud dospěl ke skutkovým zjištěním je zákonný a správný. Na správně zjištěný skutkový stav soud přiléhavě aplikoval veškeré právní normy. Žalobce tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání je důvodné částečně.

5. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

6. Krajský soud s okresním soudem souhlasí v tom, že uplatněný nárok na náhradu škody je třeba posuzovat podle § 2937 o. z., dle nějž způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že je jí vlastník věci. Okresnímu soudu je třeba přisvědčit, že pád stromu nebyl způsoben neobvyklými povětrnostními podmínkami, a jedná se tak o škodu způsobenou věcí samou od sebe. Žalovaná jako státní podnik je nepochybně osobou, která měla mít nad věcí dohled, když má právo hospodaření s majetkem státu a vykonává práva vlastníka (§ 16 odst. 2 z. č. 77/1997 Sb.).

7. Okresní soud se pak zabýval tím, zda se žalovaná zprostila povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2937 o. z. Krajský soud se s okresním soudem ztotožňuje v tom, že žalovaná se povinnosti nezprostila, když z tvrzení žalované, případně z provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr, že by náležitý dohled nad daným stromem nezanedbala. Okresní soud v tomto směru správně vzal v úvahu skutečnost, že se jedná o oblast, kde jasany často padají, když jsou napadeny dřevokaznou houbou, intenzita a důslednost provádění dohledu by v těsné blízkosti komunikaci měla proto být nepochybně vyšší. Žalovaná sice obecně tvrdila, že prováděla pravidelné obhlídky, z těchto tvrzení a k nim provedenému dokazování však nelze učinit jednoznačný závěr, že by žalovaná postupovala pečlivě a důsledně s přihlédnutím k charakteru daného území a reálnosti ohrožení komunikace padajícími stromy, nelze učinit ani závěr o důsledné prohlídce a nezanedbání dohledu nad daným stromem. Okresní soud v tomto směru správně vyhodnotil, že stav stromu v době obhlídky nijak konkrétně doložen nebyl, v době pádu již v podstatě nebyl olistěn, což komplikuje jeho posouzení, a po nehodě byl zlikvidován, takže nemohl být ani dále zkoumán. V komplexu všech těchto skutečností tak nelze spolehlivě usuzovat na nezanedbání dohledu. Žalovaná je proto povinna k náhradě vzniklé škody dle § 2937 o. z.

8. Krajský soud se pak zabýval podílem poškozeného na vzniku škody dle § 2918 o. z. a má za to, že z okolností, které byly v řízení zjištěny, je třeba dospět k závěru, že podíl žalovaného na vzniku škody je nepochybně vyšší, něž dovodil okresní soud. S okresním soudem lze souhlasit, že žalovaný porušil povinnost řidiče dle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tj. přizpůsobit rychlost svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavu komunikace a jet takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. V tomto směru je možno v podstatě odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud však nesprávně vyhodnotil důležitost takové povinnosti, neboť tato směřuje k zabránění nehod právě tohoto typu, kdy se nachází překážka na silnici. Nehoda se přitom stala v lesním úseku, kde pád stromu nelze nikdy vyloučit. Jestliže žalovaný své povinnosti za těchto okolností porušil, pak se výraznou měrou podílel na vzniku škody, kdy je třeba dospět k závěru, že podíl žalovaného na vzniku škody je 50 %.

9. Vzhledem k závěru okresního soudu o výši škody na částce 205.000 Kč, který krajský soud akceptuje, je pak žalovaná povinna zaplatit žalobci polovinu takto zjištěné škody, což činí částku 102.500 Kč.

10. K odvolací argumentaci je možno dále uvést, že závěr okresního soudu ve vztahu k posouzení vykonávaného dohledu není založen jen na skutečnosti, zda byla nebo nebyla prováděna pěší obchůzka, ale na celkovém posouzení žalovanou uvedených tvrzení a provedených důkazů, a to jak ve vztahu k vykonávanému dohledu, tak možnostem posouzení stavu konkrétního stromu. Okresní soud pak své rozhodnutí nezaložil ani na závěru o nutnosti pokácení veškerých potenciálně rizikových stromů, jak se žalovaná v odvolání obává.

11. Krajský soud s ohledem na shora uvedené rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil co do částky 102.500 Kč. Ve zbývající části výroku I. rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu do částky 61.500 Kč zamítl.

12. Odvolání žalované do výroku II. krajský soud odmítl dle § 218 písm. b) o. s. ř. Žalovaná není subjektivně legitimována k podání odvolání do tohoto výroku, neboť jí nebyla výrokem způsobena žádná újma. Jedná se tak o odvolání podané osobou neoprávněnou.

13. Vzhledem ke změně rozhodnutí okresního soudu bylo třeba nově rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvého stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

14. O nákladech řízení před soudem prvého stupně bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěch obou účastníků je třeba hodnotit jako podobný, když žalobci byla přiznána polovina částky určené znalcem, tedy polovina z plnění, jehož výše závisela na znaleckém posudku.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když i v této fázi je třeba úspěch obou účastníků hodnotit jako podobný.

16. O nákladech státu bylo rozhodnuto podle § 148 o. s. ř., když účastníkům bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení státu rovným dílem, neboť ve vztahu k výši plnění určené znaleckým posudkem (výše plnění závisela na posudku) byl úspěch obou účastníků stejný.