69 Co 50/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudců Mgr. Michala Chmelaře a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A ., IČO IČO žalobce A sídlem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B trvale bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno – Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o náhradu škody ve výši 521.530,92 Kč s příslušenstvím, o náhradu škody ve výši 118.036,51 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2026, č. j. 14 C 133/2025-289,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II. v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 32.633,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 32.633,53 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

III. Ve zbývající části výroku II. co do částky 7.976,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 7.976,92 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění takto:„Žaloba, kterou se žalobce b) domáhal na žalované zaplacení částky 7.976,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 7.976,92 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení, se zamítá.“IV. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV., a to v napadené části, kterou byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce b) domáhal na žalované zaplacení částky 74.055,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 74.055,69 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

V. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 171 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 481 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 214 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 576 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 218.640,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 218.640,12 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku ve výši 40.610,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 40.610,45 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 302.890,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 302.890,80 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení, (výrok III.), zamítl žalobu, kterou se žalobce b) domáhal zaplacení částky 77.426,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 77.426,06 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.).

2. Proti tomuto rozsudku podali společné odvolání žalobkyně a) a žalobce b), přičemž odvolání žalobkyně a) směřovalo do výroků III. a V. rozsudku a odvolání žalobce b) směřovalo do výroků IV., a to co do částky 74.055,69 Kč s příslušenstvím, a do výroku V. rozsudku. Žalobci předně namítli, že soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě důkazů, které soud provedl dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, a zejména pak spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení věci. Uvedli, že z odůvodnění rozsudku, ani ze shrnutí průběhu správního řízení uvedeného v odst. 47 rozsudku, nevyplývá žádná aktivní procesní činnost ČIŽP po dni 2. 9. 2022, kdy byla inspekci doručena reakce Krajského úřadu Olomouckého kraje s výsledky šetření. Pokud soud v odst. 47 rekapituluje jednotlivé úkony správního orgánu, pak poslední zde výslovně zmíněnou skutečností je právě doručení tohoto vyjádření dne 2. 9. 2022. Žádné další úkony správního orgánu v září 2022 nejsou v rozsudku popsány ani konkretizovány, a nelze je dovodit ani ze samotného správního spisu.

3. Závěr soudu o „aktivní činnosti“ ČIŽP je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, opřený o obecné tvrzení bez identifikace konkrétních skutkových zjištění, v rozporu s obsahem správního spisu, jak jej sám soud rekapituluje. Bez povšimnutí soudu rovněž zůstala skutečnost, že odvolání žalobce ze dne 19. 7. 2022 bylo ČIŽP předáno odvolacímu orgánu až v říjnu 2022, tedy se zjevnou prodlevou. Žalobci dále namítají nesprávné právní posouzení nečinnosti, konkrétně opomenutí režimu předběžného opatření. Zásadní pochybení soudu spočívá v tom, že nečinnost ČIŽP posuzuje výlučně optikou řízení ve věci samé (řízení o omezení činnosti), aniž by se zabýval samostatným právním režimem předběžného opatření. Předběžné opatření má podle správního řádu dočasný a výjimečný charakter a jeho trvání je podmíněno existencí důvodů, pro které bylo nařízeno. Žalobci namítají, že nejpozději dne 25. 8. 2022 bylo při kontrolní prohlídce zjištěno, že potenciálně škodlivá činnost spočívající ve výstavbě zasněžovacího systému, jakož i terénní úpravy po výkopových pracích, byly již ukončeny. Nejpozději od tohoto okamžiku tedy pominuly důvody pro další trvání předběžného opatření, a ČIŽP měla povinnost jej bezodkladně zrušit, a to nezávisle na dalším průběhu řízení ve věci samé. Argumentace soudu, že správní orgán „vyčkával na sdělení dalších orgánů“, je v tomto ohledu právně irelevantní – tato skutečnost totiž nemůže legitimizovat další trvání předběžného opatření, nemůže nahradit posouzení, zda nadále existovaly důvody jeho trvání. Jakmile se inspekce dozvěděla, že důvody pro vydání předběžného opatření pominuly, byla povinna opatření zrušit. Datum 25. 8. 2022 je tedy datem, kdy se inspekce nejpozději mohla dozvědět, že premisy, ze kterých vycházela (porušení jednotlivých povolení a závazných stanovisek, nedokončenost stavby), nebyly naplněny. Inspekce ovšem dle názoru žalobců byla povinna předběžné opatření zrušit již dříve, než se vůbec šetření dne 25. 8. 2022 uskutečnila. Samotné podmínky pro důvodnost vydání předběžného opatření a jeho další trvání totiž neexistovaly již dříve. Dle žalobců je rozhodnutí o předběžném opatření materiálně nezákonným rozhodnutím. Žalobci namítají, že předběžné opatření bylo materiálně nezákonné již v době svého vydání, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho nařízení, resp. nebyly splněny alespoň v rozsahu, v jakém bylo předběžné opatření uloženo. Skutečnost, že odvolání proti předběžnému opatření nebylo rozhodnutím ze dne 26. 4. 2023 shledáno důvodným, nemůže sama o sobě bránit závěru o jeho nezákonnosti, a to zejména v situaci, kdy tentýž správní orgán v navazujícím rozhodnutí po ukončení správního řízení ze dne 16. 4. 2024 zpětně hodnotil průběh správního řízení, vyhodnotil skutkové okolnosti, jež existovaly již v době vydání předběžného opatření. Za zásadní žalobci považují ministerstvem zvýrazněné závěry, že potenciálně škodlivá činnost spočívala ve výstavbě zasněžovacího systému a úpravách terénu po výkopových pracích, a tato byla ke dni 25. 8. 2022 ukončena. Skutková zjištění uvedená v záznamu ze dne 21. 6. 2022 kontrolních úkonech jsou tedy shodná jako ta, která jsou uvedena v rozhodnutí ministerstva životního prostředí ze dne 16. 4. 2024. Rovněž v opatření proti nečinnosti vydaném Ministerstvem dne 6. 12. 2023 je citováno stanovisko inspekce, která uvádí, že bude nezbytné provést možnou redukci prostoru omezení s ohledem na správní rozhodnutí a výstupy z kontrolních úkonů jiných správních orgánů (které měla inspekce již dávno k dispozici, jak je výše uvedeno). Inspekce si tedy byla vědoma nepřiměřenosti rozsahu předběžného opatření, a přesto i nadále toto ponechala v platnosti, a až asi o měsíc později usnesením ze dne 5. 12. 2023 nakonec řízení zcela zastavila. Podle žalobců je zřejmé, že předběžné opatření nemělo být vůbec nařízeno, rozhodně nemělo být nařízeno v takto širokém rozsahu. Jakkoli tato pozdější rozhodnutí formálně nezrušila původní předběžné opatření, materiálně jeho nezákonnost konstatuje, neboť vedle citovaných závěrů původní rozhodnutí nemůže obstát. Je tedy v této souvislosti třeba zvážit také odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, kdy tímto nezákonným rozhodnutím je předběžné opatření. I pokud by nebylo shledáno, že se jde o materiálně nezákonné rozhodnutí, je třeba vzhledem ke výše uvedenému rozboru zřejmé, že důvody pro zrušení předběžného opatření existovaly bezprostředně po jeho vydání. Ostatně, žalobci již v odvolání informovali inspekci, že výstavba zasněžování byla dokončena. Odvolání bylo inspekci doručeno dne 19. 7. 2022, a z této informace inspekce vycházela i v rozhodnutí o zastavení správního řízení. V době kontroly dne 21. 6. 2022 byla jedinou nedokončenou stavbou výstavba zasněžení na jižní odbočce sjezdovky, inspekce však zakázala předběžným opatřením užívání i samotné sjezdovky, včetně jižní odbočky. Předběžné opatření se tak nemělo týkat staveb dokončených a mělo se vztahovat toliko na část, kde reálně hrozilo dokončení, případně další zásahy. V okamžiku, kdy bylo zjištěno, že i tato stavba byla (před vydáním předběžného opatření) dokončena, mělo být předběžné opatření zrušeno. Okresní soud tedy nesprávně vycházel z toho, že ve věci samé mělo být rozhodnuto do 90 dnů, když tato lhůta se nevztahuje na předběžné opatření, které je třeba zrušit bezodkladně poté, co jsou zjištěny důvody pro jeho zrušení. Rovněž bylo na místě posoudit předběžné opatření jako materiálně nezákonné. Další námitky žalobců se týkaly nákladů na vybudování sjezdovky. Podle žalobců soud při hodnocení vzniku škody opomněl zásadní skutečnost, že provoz sjezdovky je časově omezen a je podmíněn existencí dočasných veřejnoprávních i soukromoprávních titulů. Konkrétně rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků z plnění funkcí lesa i územní rozhodnutí je vydáno pouze do 31. 12. 2028, pachtovní smlouva k předmětným pozemkům je rovněž uzavřena pouze do 31. 12. 2028. Po uplynutí této doby neexistuje žádná právní jistota, že dojde k prodloužení odnětí pozemků z plnění funkcí lesa, že bude vydáno územní rozhodnutí o dočasné změně využití území, že bude uzavřena nová pachtovní smlouva, či že bude možné sjezdovku nadále provozovat ve stejném rozsahu, případně vůbec. Zcela zásadní je podle žalobců skutečnost, že prodloužení, resp. vydání nového rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků z plnění funkcí lesa není nárokové. V novém řízení budou muset být opětovně splněny všechny zákonné podmínky, a to bez jakékoliv garance kladného výsledku. Stejně tak pokud jde o rozhodnutí o dočasné změně využití území, to bylo vydáno také na dobu určitou, do 31. 12. 2018. Vydání územního rozhodnutí bylo odvislé jak od stavu územního plánu, tak od stanovisek orgánu ochrany přírody, záměr byl hodnocen dle zákona č. 100/2001 Sb. (EIA), byla řešena výjimka ze zákazu u zvláště chráněných živočichů, krajinný ráz a významný krajinný prvek. I přesto bylo žalobcům ze strany inspekce vytýkáno, že pro ochranu přírody a krajiny neučinili dost, a že měli ještě požádat o další stanoviska a rozhodnutí. Takto bude inspekce (a zejména spolek na ochranu přírody a krajiny) v případě dalšího povolování apelovat na příslušné orgány ve snaze zabránit dalšímu provozu, nebo jej alespoň omezit. Oproti době, kdy byl záměr dočasně povolen, došlo také ke změně poměrů v dotčené lokalitě oproti době vydání původních rozhodnutí. Tyto skutečnosti dále zvyšují nejistotu budoucího právního režimu a potvrzují, že soudem předpokládané „plynulé“ pokračování provozu sjezdovky do dalších časových období nelze považovat za reálné ani předvídatelné. Žalobci v souvislosti s vydanými povoleními na dobu 2019 – 2028 investovali do vybudování sjezdovky s tím, že předpokládali, že to jim přinese zisk, příjem z podnikatelské činnosti, a to již ode dne zahájení provozu dané sjezdovky (to se stalo v r. 2020), když vedle bezpečnostních hledisek znamenalo vybudování sjezdovky významný krok v propojení obou lyžařských areálů (, adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, – , adresa, ), a umožnovalo užít , Anonymizováno, moderní lanovky, parkování a zázemí, i méně zdatným lyžařům. Uvedené mělo znamenat navýšení návštěvnosti i příjmů. Soud prvního stupně se s touto judikaturou nijak věcně nevypořádal a její závěry fakticky pominul, ačkoliv na projednávanou věc plně dopadají. Žalobci neuplatňují nárok na náhradu samotných historických investičních nákladů jako takových, nýbrž na náhradu té části těchto nákladů, která se v důsledku nezákonného zásahu orgánu veřejné moci stala marně vynaloženou investicí, neboť nemohla plnit svůj hospodářský účel v rozhodném období. Podstatou skutečné škody v projednávané věci není otázka, zda sjezdovka fyzicky existuje, nýbrž zda investice do jejího vybudování mohla v důsledku protiprávního jednání státu naplnit svůj ekonomický účel, tj. generovat příjmy, k nimž byla určena. Jak výslovně vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, náklady, které byly vynaloženy na dosažení zisku, avšak v důsledku škodní události k dosažení tohoto zisku nesloužily a nebyly uhrazeny z výnosů podnikání, představují skutečnou škodu. Rozhodující tedy není, zda žalobci investovali do nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby, nýbrž to, že se jednalo o účelně vynaložené náklady, které se vlivem škodní události – zde nezákonného a nepřiměřeného trvání předběžného opatření a nečinnosti ČIŽP – staly marnými, resp. zčásti marnými. Tento závěr platí bez ohledu na vlastnický režim dotčených pozemků a nelze jej relativizovat poukazem na to, že investice byla technicky provedena na pozemcích státu. Rozsah provedených prací a jejich účelnost, souvislost s vybudováním Odjezdové sjezdovky či její jižní odbočky, mohl být dále prokázán a specifikován navrhovanými výslechy, včetně účastnického výslechu , tituly před jménem, , jméno FO, . V projednávané věci žalobci vynaložili investiční náklady na vybudování sjezdovky v legitimním očekávání, že v období let 2019–2028, po které jim byla vydána potřebná veřejnoprávní povolení, bude sjezdovka sloužit k podnikatelské činnosti a generovat příjmy. Tyto investice měly být ekonomicky návratné právě v rámci časově omezeného provozního horizontu, který byl žalobcům znám a který zohlednili při svém podnikatelském rozhodování. Vydání a nepřiměřené trvání předběžného opatření v roce 2022 však způsobilo, že sjezdovka nemohla v rozhodném období plnit svou funkci, a to v rozsahu, který byl pro návratnost investice zásadní. V důsledku toho se část investičních nákladů, jež byly původně vynaloženy k dosažení zisku, stala objektivně nevyužitelnou, neboť nebyla kryta příjmy z podnikání, k nimž měla sloužit. Uplatněná škoda totiž nespočívá v samotném historickém vynaložení nákladů v letech 2019–2020, nýbrž v tom, že v důsledku nezákonného a nepřiměřeného zásahu správního orgánu, spočívajícího v nečinnosti a v neoprávněném trvání předběžného opatření, resp. jeho nezákonnosti, došlo k omezení možnosti využívat investici v době, kdy měla sloužit ke generování výnosů, a to v rámci časově omezeného období, po něž je provoz sjezdovky vůbec právně možný. Čím kratší je časový úsek, po který lze investici legálně využívat, tím větší část nákladů se stává fakticky nezužitkovatelnou, což se přímo promítá do vzniku skutečné škody. V odst. 51 rozsudku je uvedeno, že žalobce b) pokud jde o fakturu č. , hodnota, vystavenou dne 1. 11. 2019 , právnická osoba, na částku 77.000 Kč přiznal pochybení, pokud jde o práce 15,5 hodin po 1.400 Kč za čištění rybníka. Žalobce b) k tomu uvádí, že tyto práce se na rozdíl od ostatních fakturovaných prací netýkají sjezdovky. Daná společnost nejprve pracovala na , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a vzhledem k tomu, že práce nebyly vzhledem ke klimatickým podmínkám možné, přesunula se na pokyn žalobce b) na práce na sjezdovce. Žalobce b) proto odvolání nepodává co do částky 3.370,37 Kč, když se jedná o částku odpovídající součinu 15,5 hodin po 1.400 Kč, to vše přepočítané na počet dní platnosti předběžného opatření (21.700 /3348*520).

3. Rovněž žalovaná podala odvolání, a to do výroků I., II. a V. rozsudku, když má za to, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná ve vtahu k důvodnosti vydání rozhodnutí o předběžném opatření především zdůraznila, že k zahájení posuzovaného řízení a k vydání rozhodnutí o předběžném opatření přistoupila ČIŽP poté, kdy uskutečnila dne 21. 6. 2022 kontrolu ve smyslu ustanovení § 80 ZOPK v lokalitě , Anonymizováno, , přičemž předmětem kontroly bylo dodržování ZOPK v souvislosti se stavební činností a úpravami terénu v prostoru , Anonymizováno, . Cílem vydání rozhodnutí o předběžném opatření bylo zamezení dalších nežádoucích činností žalobců a) a b) do doby, než ČIŽP prověří zjištěná porušení právních předpisů, a to ve spolupráci s dalšími správními orgány. Pokud žalobci a) a b) argumentovali tím, že v době vydání rozhodnutí o předběžném opatření již žádné činnosti v lokalitě Sjezdovky neprobíhaly, pak lze dospět k jedinému závěru, že na základě informace podané pracovníky ČIŽP při kontrolním úkonů osobně žalobci b) došlo k urychlenému dokončení výkopových prací při budování nepovoleného systému zasněžování, avšak ČIŽP zcela logicky vycházela ze skutečností zjištěných v rámci provedené kontroly. S odkazem na shora uvedené žalovaná nadále tvrdí, že ČIŽP vydala rozhodnutí o předběžném opatření důvodně, avšak soud I. stupně neřešil tuto otázku, ačkoliv žalobci a) a b) nedůvodnost jeho vydání uvádějí jako jeden z důvodů existence nesprávného úředního postupu. Ve vztahu k nedůvodné nečinnosti ČIŽP žalovaná uvedla, že žalobci a) a b) vymezili období nečinnosti ČIŽP od 4. 7. 2022 do 5. 12. 2023. Soud I. stupně stanovil v bodě 67 Rozsudku období nečinnosti ČIŽP od 4. 10. 2022 do 5. 12. 2023 (dále jen „rozhodné období“), s čímž žalovaná nesouhlasí, neboť je v rozporu nejen s právní úpravou lhůt dle ZOPK, ale též judikaturou, která dopadá na způsob posuzování délky správního řízení. Žalovaná má za to, ve světle judikatury Nejvyššího soudu by mělo být zkoumáno i posuzované řízení, neboť na něj nelze vztáhnout stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Z tohoto důvodu jsou postižitelné pouze jednotlivé průtahy ve správním řízení, tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani nevyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě jsou žalobci a) a b) povinni prokázat vznik škody v příčinné souvislosti s konkrétními průtahy/nečinností ČIŽP. Z tohoto důvodu se žalovaná domnívá, že nelze období případné nečinnosti ČIŽP stanovit plošně, jak učinili žalobci a) a b) a potažmo i soud I. stupně, bez jakéhokoliv zkoumání jednotlivých úkonů učiněných správními orgány v posuzovaném řízení. Jak vyplývá z vymezení rozhodného období, soud I. stupně kvalifikoval posuzované řízení jako zvláště složitý případ, a proto aplikoval lhůtu 90 dnů, tj. posledním dnem je 3. 10. 2022, přičemž k dalším rozhodnutím a úkonům správních orgánů vůbec nepřihlížel. Žalovaná je však přesvědčena, že ze samotné dikce shora citovaného ustanovení ZOPK nevyplývá, že v dané lhůtě musí být správní řízení ukončeno na všech stupních správního řízení, tzn. včetně odvolání a případného následujícího řízení, neboť každý dotčený správní orgán musí mít prostor (stanovenou lhůtu) pro rozhodnutí na svém úseku státní správy. Žalovaná zastává názor, že v posuzovaném řízení lze ve vztahu k vydaným rozhodnutím vysledovat pouze dvě konkrétní období nečinnosti ČIŽP/MŽP, a to od 23. 2. 2023 do 25. 4. 2023 a od 27. 4. 2023 do 4. 12. 2023. V této souvislosti žalovaná poukazuje na nesprávné vymezení rozhodného období, kdy soud I. stupně zahrnul do tohoto období i den 5. 12. 2025, kdy však ČIŽP vydala rozhodnutí o zastavení správního řízení, a proto v tomto dni nemohla být nečinná. Žalovaná považuje přesné vymezení období nečinnosti správního orgánu za podstatnou skutečnost pro případný výpočet škody, neboť jak vyplývá z Rozsudku, soud I. stupně stanovil výši škody u každého ze žalobců podle počtu dnů údajné nečinnosti ČIŽP. Jak vyplývá z připojeného správního spisu, ČIŽP činila i další úkony směřující k získání podkladů pro vydání rozhodnutí, například podání podnětů k jednotlivým správním orgánům apod. Ve vztahu ke vzniku a výši škody žalovaná zpochybňuje, že žalobcům a) a b) mohla vzniknout škoda za období, kdy nebylo možné lokalitu , Anonymizováno, využívat k vybudovanému účelu. Pokud byla výstavba , Anonymizováno, schválena správními úřady pouze pro zimní období, a to ještě bez umělého zasněžování, pak neshledává žalovaná důvod pro přiznání škody mimo toto období a mimo žalovanou vymezené období nečinnosti ČIŽP/MŽP. Toto tvrzení žalovaná opírá o skutečnost, že pokud byla před vydáním rozhodnutí o předběžném opatření , Anonymizováno, již dokončena i používána, byly roční úhrady (pachtovné a poplatek za odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa) stanoveny a placeny oprávněně, a proto je nezbytné případnou škodu eliminovat jako skutečnou škodu na konkrétní období, kdy žalobci a) a b) nemohli lokalitu , Anonymizováno, reálně užívat. Rozhodně není tímto obdobím část roku, po kterou nemůže , Anonymizováno, z důvodu klimatických poměrů i správních rozhodnutí fungovat. Z tohoto důvodu žalovaná považuje vyčíslení přiznaných škody provedené soudem I. stupně za nesprávné. Žalovaná vytýká soudu I. stupně, že vůbec nepřihlédl k tvrzení žalované o nedůvodnosti vzniku škody v období, kdy vydané rozhodnutí o předběžném opatření nemohlo omezit využití lokality , Anonymizováno, žalobci a) a b), tedy mimo zimní období definované shora citovaným územním rozhodnutím. Žalovaná je proto přesvědčena, že skutečná škoda na pachtovném a poplatku za odnětí určených k plnění funkcí lesa nemohla žalobcům a) a b) mimo zimní období vůbec vzniknout, neboť v tomto období byli žalobci povinni vždy platit poplatky a nikdy nemohli lokalitu užívat k lyžování. S ohledem na žalovanou předestřené období nečinnosti ČIŽP/MŽP by se mohlo jednat pouze o období od 23. 2. 2023 do 15. 4. 2023 a od 1. 12. 2023 do 4. 12. 2023. U žalobce a) žalovaná nesouhlasí s výpočtem škody za období, kdy nemohla lokalita , Anonymizováno, sloužit svému jedinému účelu (lyžování) a za období, kdy u ČIŽP/MŽP nemohla být shledána nečinnost. U žalobce b) žalovaná nesouhlasí jednak s výpočtem škody za období, kdy nemohla lokalita Sjezdovky sloužit svému jedinému účelu (lyžování) a za období, kdy u ČIŽP/MŽP nemohla být shledána nečinnost, jednak opětovně poukazuje na rozdíl mezi výpočty soudu I. stupně, kdy vypočetl a shledal důvodnou náhradu za odnětí pozemků z plnění funkcí lesa ve výši 32.633,53 Kč (viz bod 74 Rozsudku), avšak ve výroku II. a v bodě 75 Rozsudku je uvedena tato škoda v jiné výši 40.610,45 Kč. Z Rozsudku však nevyplývá, proč soud I. stupně navýšil přiznanou škodu nad částku uvedenou v samotném petitu žaloby, v němž žalobce b) požaduje škodu jen ve výši 39.648,22 Kč a v průběhu řízení výši škodu neměnil. Žalovaná dále zastává názor, že žalobce a) a žalobce b) neprokázali příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody v požadované výši. Naopak ze shora uvedených skutečností a z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce a) a žalobce b) svým jednáním (porušením ZOPK) dali podnět k zahájení posuzovaného řízení a k vydání rozhodnutí o předběžném opatření, neboť prokazatelně postupovali v rozporu s rozhodnutími správních orgánů, které se podílely na povolení záměru Sjezdovky. Tento postup žalobců a) a b) trhá příčinnou souvislost, neboť údajná nečinnost ČIŽP/MŽP není hlavní příčinou vzniku požadovaných škod. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tím, že jsou dány důvody pro postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. Soud I. stupně shledává důvody tohoto řízení pouze na straně žalované a žádným způsobem nepřihlíží k jednání žalobců a) a b), kteří prokazatelně porušili ZOPK, a proto bylo posuzované řízení zahájeno. Současně se žalovaná neztotožňuje s argumentací soudu I. stupně, že převážný neúspěch žalobců a) a b) v řízení pramení z nesprávné úvahy o výši vzniklé škody, a proto by bylo nespravedlivé žalované přiznat náhradu nákladů. V této souvislosti si žalovaná dovoluje poukázat na skutečnost, že jednak žalobci a) a b) jsou po celou dobu řízení zastoupení advokátem, který mohl a měl posoudit reálnost požadované výše škody, jednak vždy rozhodnutí spočívá na úvaze soudu a v daném případě žalobci a) a b) pouze neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a proto byla žaloba částečně zamítnuta.

4. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalované poukázali na nevhodnost aplikace žalovanou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s ohledem na povahu újmy, resp. škody, která je v tomto řízení požadována a stejně tak i na to, že v projednávané věci zákon stanoví konkrétní lhůty, ve kterých mělo být správním orgánem rozhodnuto. Poukázali na to, že lhůta k vydání rozhodnutí běží ode dne zahájení řízení bez ohledu na jednotlivé úkony, které jsou v rámci řízení činěny, a uzavřela, že pokud žalovaná uznává nečinnost jen v době od 23. 2. 2023 do 25. 4. 2023 a dále od 27. 4. 2023 do 4. 12. 2023, pak její argumentace není v souladu se zákonem a judikaturou, které se dovolává. Především pak zdůraznili, že rozhodnutí o předběžném opatření mělo být zrušeno již dříve (jakmile pominuly důvody, pro které bylo nařízeno), resp. nemělo být nařízeno vůbec. Dále uvedli, že nepopírají, že v době kontroly byla prováděna výstavba zasněžovacího systému, to však neodůvodňovalo, aby byl 1,5 roku zastaven provoz celé sjezdovky. Tvrzení o tom, že žalobce b) na základě osobně podané informace při kontrolním úkonu urychlil dokončení výkopových prací považují za lživou. Dále také upozornili, že jen těžko lze mít pronajaté lesní pozemky toliko pro zimní období, stejně tak, pokud jde o odvody za odlesnění, pak tyto (v situaci, kdy za účelem k odlesnění došlo) nelze odvádět za ten který měsíc a v ostatních částech roku nechávat lokalitu „zalesnit“. V obou případech (pachtovné i odvody za odnětí pozemku z plnění funkcí lesa) se jedná o celkové roční náklady, které se vyrovnají právě jen díky zimnímu provozu, a naopak zimní provoz by nemohl být bez těchto nákladů. V nezimním období navíc probíhá údržba sjezdovky, a tedy tato je ze strany nájemce využívána. Pokud jde o trvání předběžného opatření a příčinnou souvislost s nesprávným úředním postupem, kterým je nečinnost, pak žalobcům není zřejmé, jakým způsobem by mohli zapříčinit nečinnost inspekce.

5. Žalovaná se k odvolání žalobců vyjádřil tak, že s právním hodnocením žalobců v tom směru, že rozhodnutí o předběžném opatření je materiálně vykonatelným rozhodnutím, neboť jaké rozhodnutí lze považovat za nezákonné upravuje ustanovení § 8 OdpŠk, přičemž v daném případě nebyly splněny základní podmínky ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 a 2. Současně žalovaná nadále tvrdí, že ČIŽP zahájila posuzované řízení a vydala rozhodnutí o předběžném opatření důvodně, a to na základě skutečností zjištěných při kontrole v prostoru , Anonymizováno, dne 21. 6. 2022, kdy ČIŽP shledala závažná porušení nejen podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), ale též dalších právních předpisů. Také odkázala na svůj přednes při ústním jednání dne 7. 1. 2026, kdy zpochybnila všechny faktury, na jejichž základě žalobci a) a b) vypočítali požadovanou škodu. Zdůraznila, že s ohledem na skutečnost, že , Anonymizováno, byla dle tvrzení obou žalobců vybudována několik let před vydáním rozhodnutí o předběžném opatření, žalovaná zastává názor, že připustí-li vůbec možnost vzniku nějaké škody žalobcům a) a b), pak by se mohlo jednat pouze o ušlý zisk. Jak však vyplývá z podané žaloby, žalobci a) a b) výslovně nepožadují ušlý zisk, ale „zmařené“ investice/náklady na vybudování , Anonymizováno, . Doplnila, že žalobci a) a b) opakovaně uvádějí, že , Anonymizováno, byla vybudována v roce 2019 a k vydání rozhodnutí o předběžném opatření došlo až po jejím úplném dokončení, a proto tyto historické náklady na vybudování , Anonymizováno, nemohou představovat skutečnou škodu, čímž není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi případným odpovědnostním titulem a výší požadované škody.

6. Po zjištění, že odvolání jsou přípustná, byla podána včas a osobami k těmto úkonům oprávněnými, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v rozsahu odvoláními napadených výroků včetně výroku o nákladech řízení v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání žalobců není důvodné a odvolání žalované je důvodné pouze z části. Předmětem přezkumu v odvolacím řízení přitom byly všechny výroky rozsudku okresního soudu s výjimkou části výroku IV., a to v částce 3.370,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 12. 12. 2025 do zaplacení, do níž nesměřovalo odvolání žádného z účastníků.

7. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedených důkazů, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá. Žalobci napadají skutkové závěry rozsudku okresního soudu o „aktivní činnosti“ ČIŽP oproti závěru v odst. 47 rozsudku (tj. závěru učiněném z podstatného obsahu spisu ČIŽP sp. zn. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ), podle něhož z odůvodnění rozsudku, ani ze shrnutí průběhu správního řízení nevyplývá žádná aktivní procesní činnost ČIŽP po dni 2. 9. 2022, kdy byla inspekci doručena reakce , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, s výsledky šetření. K tomu je třeba uvést, že se okresní soud ve skutkových zjištěních v odstavci 47 omezil na závěr učiněný z podstatného obsahu správního spisu, a dále uvedl, že součástí žádosti o zajištění ochrany před nečinností (žádost ze dne 2. 11. 2023) byl seznam úkonů ČIŽP provedených v daném řízení, ze kterého se podává, že většina úkonů v řízení byla učiněna do 30. 9. 2022, přičemž následná činnost v řízení se týká převážně odvolacího řízení vedeného u MŽP a procesních úkonů ČIŽP; popis jednotlivých úkonů se pak nachází na č. l. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, správního spisu. Okresní soud tedy zcela konkrétně odkázal na seznam úkonů provedených správním orgánem v předmětném správním řízení, které z č.l. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, správního spisu vyplývají (jednalo se o doručení výtisku textové části územního plánu , adresa, ze dne 6. 9. 2022, o doručení vyjádření Odboru výstavby MěÚ , adresa, , o nahlížení do spisu OSČ dne 9. 9. 2022, o odeslání žádosti o poskytnutí podkladů Odboru strategického rozvoje územního plánování a investic MěÚ , adresa, dne 13. 9. 2022, na kterou bylo odpovězeno 14. 9. 2022 a o doručení doplnění vyjádření OSČ do správního řízení včetně fotodokumentace), a proto závěru okresního soudu o skutkovém stavu, podle něhož Většina úkonů ČIŽP v řízení byla učiněna do 30. 9. 2022, nelze ničeho vytknout. Okresní soud rovněž přiléhavě odůvodnil, z jakého důvodu neprovedl navržené důkazy, a to výslech svědků , tituly před jménem, , jméno FO, , , právnická osoba, , , jméno FO, a účastnický výslech žalobce b). Závěr okresního soudu v odstavci 51 rozsudku o tom, že příslušné faktury (vyjma tam označených) nebyly žalovanou ani sporovány, sice není přesný, neboť žalovaná při jednání 7. 1. 2026 uvedla, že faktury neprokazují, za co přesně bylo fakturováno, nicméně tento závěr nemá na právní posouzení věci žádný vliv (viz níže). S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud považuje hodnocení důkazů okresním soudem za souladné s ustanovením § 132 o. s. ř., když okresní soud vzal v úvahu všechny skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a skutkové závěry je třeba považovat za odpovídající provedenému dokazování.

8. Okresnímu soudu lze přisvědčit i v jeho právním závěru, že v projednávané věci byly ve smyslu ust. § 5 ve spojení s § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, naplněny podmínky náhrady (části) škody při výkonu veřejné moci způsobené nesprávným úředním postupem.

9. Pro odpovědnost státu podle uvedeného zákona přitom musí být vždy splněny tři předpoklady, a to deliktní jednání státu (zde nesprávný úřední postup), škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma a příčinná souvislost mezi deliktem a škodou.

10. Okresní soud předně správně vyhodnotil, že ze strany správního orgánu (, právnická osoba, – „ČIŽP“) došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. spočívá v porušení povinnosti správního orgánu vydat v zákonné lhůtě rozhodnutí v řízení o omezení zákazu činnosti podle ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. ČIŽP zahájila uvedené řízení dne 4. 7. 2022 a zároveň se zahájením řízení vydala předběžné opatření, kterým zakázala žalobcům provoz sjezdovky a další zásahy v dané lokalitě. Řízení bylo zastaveno až dne 5. 12. 2023, čímž zanikla i omezení nařízená vydaným předběžným opatřením. S ohledem na povahu věci lze souhlasit se závěry okresního soudu, že se v rámci správního řízení jednalo o zvláště složitý případ, a proto podle ustanovení § 83 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny měl orgán státní ochrany přírody rozhodnout do 90 dnů od zahájení řízení, tedy do 3. 10. 2022, což neučinil, ačkoliv k tomu měl veškeré potřebné podklady (viz níže), a proto okresní soud správně uzavřel, že ČIŽP byla v řízení vedeném pod sp. zn. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, nečinná od 4. 10. 2022 do 5. 12. 2023; obdobím nečinnosti přitom odvolací soud v projednávané věci rozumí formulační obrat pro trvající účinky řízení, resp. nařízeného předběžného opatření, které mělo být ukončeno v zákonném stanovené lhůtě, nikoliv faktickou absenci jakýchkoliv dalších úkonů správního orgánu.

11. S ohledem na specifika předmětného správního řízení se okresní soud zabýval i existencí okolností, které by ospravedlňovaly výjimečné nesplnění lhůty k vydání rozhodnutí orgánem státní ochrany přírody, přičemž správně odkázal na odůvodnění usnesení ČIŽP ze dne 5. 12. 2023, kterým bylo řízení zastaveno, z něhož nevyplývá, že by zde byl dán jakýkoliv důvod pro to, aby správní řízení nemohlo být zastaveno v zákonem stanovené lhůtě, tedy ke dni 3. 10. 2022. Logicky přitom vysvětlil žalované, že pokud snad důvodem, proč nemohlo být v zákonem stanovené lhůtě rozhodnuto, bylo vyčkání na vyjádření speciálního stavebního úřadu k řízení o odstranění neoprávněné stavby zasněžování, které ČIŽP neměla k dispozici ani v době vydání usnesení o zastavení řízení, když zároveň konstatovala, že zjištěná porušení zákona jsou především důvodem k zahájení přestupkového řízení, a nikoliv správního řízení dle ustanovení § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny, pak uvedené „čekání“ nemůže být důvodem pro nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě.

12. S ohledem na výše uvedený závěr se jeví nedůvodnými ty odvolací námitky žalované, jimiž se snažila odvolací soud přesvědčit o způsobu posuzování délky lhůt ve správním řízení, když podle ní nelze období případné nečinnosti ČIŽP stanovit plošně, bez zkoumání jednotlivých úkonů učiněným správními orgány v posuzovaném řízení. Odvolací soud přitom připouští, že z dikce ustanovení § 83 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny nevyplývá, že v dané lhůtě musí být správní řízení ukončeno na všech stupních správního řízení, tzn. včetně odvolání a případného následujícího řízení, neboť každý dotčený správní orgán musí mít prostor (stanovenou lhůtu) pro rozhodnutí na svém úseku státní správy, nicméně uvedené ustanovení je nutno nahlížet v souvislostech projednávané věci. Jak bylo uvedeno již výše okresní soud dospěl ke správným skutkovým závěrům, že již ke dni uplynutí 90denní zákonné lhůty měl správní orgán k dispozici totožné podklady, které mu následně dne 5. 12. 2023 umožnily vyhodnotit splnění veškerých podmínek pro zastavení věci. Pokud tedy podmínky pro zastavení věci existovaly již ke dni uplynutí zákonné lhůty pro rozhodnutí, nebyl žádný důvod, aby správní orgán ve věci nerozhodl a věc nezastavil v souladu s ust. § 83 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Pro skončení správního řízení přitom není podstatné, že v jeho průběhu bylo vydáno předběžné opatření, proti němuž bylo podáno odvolání, neboť skončením věci by pominuly také účinky předběžného opatření (viz. ust. § 60 odst. 3 správního řádu). Proto je možno uzavřít, že pokud správní orgán v projednávané věci rozhodnutí o zastavení věci, v jehož důsledku by pominuly i účinky předběžného opatření omezujícího činnost žalobců k předmětné sjezdovce, nevydal v zákonné lhůtě, tj. do 3. 10. 2022, došlo tím, jak bylo uvedeno již výše, k nesprávnému úřednímu postupu, který podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. spočívá v porušení povinnosti správního orgánu vydat v zákonné lhůtě rozhodnutí v řízení o omezení zákazu činnosti. Ve světle uvedeného závěru jsou pak veškeré další úvahy žalované o tom, v jakém období lze či nelze hovořit o „nečinnosti“ správního orgánu naprosto liché.

13. Stejně tak s ohledem na výše uvedené nejsou důvodné ani námitky žalobců, které se týkají pozdního předložení odvolání do předběžného opatření nadřízenému, ale nejsou důvodné ani námitky, které směřují k již dřívější nečinnosti (nekonání) ČIŽP, která podle žalobců měla zrušit předběžné opatření dříve, a to nejpozději ke dni 25. 8. 2022, kdy bylo při kontrolní prohlídce zjištěno, že potenciálně škodlivá činnost spočívající ve výstavbě zasněžovacího systému, jakož i terénní úpravy po výkopových pracích, byly již ukončeny. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu správně argumentoval, že ČIŽP nadále činila další úkony a vyčkávala na sdělení dalších orgánů, kterým zaslala podněty k zahájení činnosti z moci úřední. Z provedeného dokazování (zejména ze správního spisu) nijak nevyplývá žádný konkrétní okamžik, k němuž by bylo postaveno na jisto, že předběžným opatřením zajištěná ochrana možnosti dalšího poškození, zničení nebo nedovolené změny části přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., ve smyslu ust. § 86 tohoto zákona, by nebyla potřebná. Žalobci namítané protokoly o konání kontrolní prohlídky ze dne 25. 8. 2022 (Protokol MěÚ , adresa, , odbor výstavby, Protokol , Anonymizováno, , č. účtu, a Protokol MěÚ , adresa, , odboru životního prostředí), které měly prokazovat ukončení jejich potencionálně škodlivé činnosti, byly správnímu orgánu doručeny nejdříve 18.11.2022 v rámci podání žalobců, a pokud žalobci sdělovali ukončení prací na zasněžovacím systému, resp. terénních prací v předmětné lokalitě již v rámci podaného odvolání proti předběžnému opatření, naproti tomu další účastník řízení (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ) ČIŽP podáním ze dne 29. 8. 2022 sděloval další poznatky o možném porušení předpisů žalobci, takže správnímu orgánu lze stěží vyčítat, že dále situaci prověřoval a shromažďoval dokumenty potřebné pro rozhodnutí, a činil tak, jak správně uzavřel okresní soud, až do 30. 9. 2022. Pokud až do 30. 9. 2022 byly shromažďovány podklady potřebné pro rozhodnutí a nejpozději 3. 10. 2022 mohlo (mělo) být rozhodnuto o zastavení řízení, a tím i o zániku předběžného opatření, nelze bez dalšího učinit závěr o tom, že předběžné opatření mělo být zrušeno dříve, než mělo dojít k zastavení řízení, a proto je úvaha okresního soudu o trvání nečinnosti správního orgánu v době od 4. 10. 2022 do 5. 12. 2022 správná.

14. Odvolací soud podotýká, že námitka žalobců o nezákonnosti vydaného předběžného opatření je s ohledem na provedený přezkum tohoto rozhodnutí nadřízeným správním orgánem, který jej shledal vydaným po právu, nahlížena ustanovením § 8 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož, aby vydané rozhodnutí státního orgánu bylo základem pro odpovědnost za škodu, musí být jako nezákonné zrušeno nebo změněno nadřízeným orgánem, zcela nepodstatná. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani případné odůvodnění rozhodnutí téhož správního orgánu, který měl uvedené konstatovat v rámci rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 16. 4. 2024.

15. Samotná skutečnost, že v zákonem stanovené lhůtě nedošlo k vydání rozhodnutí v předmětné věci je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, ale sama o sobě ještě škodu nepředstavuje. O majetkovou újmu jde tehdy, jestliže nevydání rozhodnutí mělo negativní dopad do majetkové sféry účastníka. V projednávané věci nevydáním rozhodnutí ČIŽP nedošlo zároveň ke zrušení omezení v důsledku ve správním řízení vydaného předběžného opatření, kterým bylo žalobcům zakázáno provozovat v dané lokalitě lyžařskou sjezdovku a provádět i další činnosti. Z důvodu nemožnosti provozovat sjezdovku pak žalobcům vznikla škoda. Okresní soud odkázal na ust. § 2952 občanského zákoníku a na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a zcela správně uvedl, že charakter skutečné škody mají i zbytečně (marně) vynaložené náklady.

16. Těmi v projednávané věci měla být jednak poměrná část nákladů na vybudování sjezdovky (odlesnění a zemní práce), které byly vynaloženy ještě před zahájením posuzovaného správního řízení, a dále pak náklady vynaložené žalobci za užívání předmětných pozemků, a to pachtovné hrazené žalobkyní a) a odvody žalobce b) za dočasné odnětí dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa, obojí za období nečinnosti ČIŽP.

17. Pokud se týká zbytečně (marně) vynaložených nákladů, tak Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že tzv. marně vynaložené náklady mohu být odškodnitelnou skutečnou škodou, kdy např. částky, které poškozený ze svého vynaložil na stavební úpravy nemovitosti škůdce a které se v důsledku porušení smluvní povinnosti škůdce staly marně vynaloženou investicí (kdy poškozený nemohl v rekonstruovaném prostoru vůbec podnikat), představují škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2316/2005). Dále pak Nejvyšší soud dovodil, že pokud poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmu z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž úhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006).

18. V projednávané věci je předně nutno zdůraznit, že náklady na vybudování sjezdovky byly žalobci vynaloženy, jak správně zjistil okresní soud, již na přelomu let 2019 a 2020 a žalobci sjezdovku k podnikání využívali již před zahájením posuzovaného správního řízení (před vydáním předběžného opatření) a využívají ji k jejímu účelu i nyní. Odvolací soud má proto v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2316/2005) za to, že náklady, které byly vynaloženy na podnikání žalobců, a to k výstavbě sjezdovky, která žalobci provozována byla a je, tedy slouží svému účelu a generuje pro žalobce zisk, nelze bez dalšího označit za náklady vynaložené marně. I když odvolací soud připouští, že ve výše uvedeném období nemohl být zisk z provozu sjezdovky v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu generován, nelze z toho dovodit nárok žalobců na náhradu škody v podobě v minulosti vynaložených nákladů na její zřízení, neboť jak správně dovodil okresní soud, zde chybí příčinná souvislost mezi vznikem této újmy (vynaložení těchto nákladů) a nesprávným úředním postupem. Marně vynaloženými náklady v přímé příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu by zde mohly za určitých okolností představovat např. vynaložené náklady na mzdy zaměstnanců v daném období, suroviny či materiál nakoupený na konkrétní sezónu (který již nelze využít v sezóně další) nebo právě žalobci uplatněné pachtovné hrazené žalobkyní a) a odvody žalobce b) (viz níže), nikoliv však náklady, které by v souvislosti s podnikáním žalobců tak jako tak vznikly, a které, stejně jako žalobci spekulují o jejich rovnoměrném hrazení v průběhu zatím předpokládaného provozu sjezdovky, mohly být již dříve ze zisku uhrazeny. Nehledě na skutečnost, kterou také správně argumentuje okresní soud, že doba předpokládaného užívání sjezdovky může být při splnění podmínek pro potřebná povolení prodloužena na mnohem delší časový úsek a žalobci provedený výpočet by tak zcela ztrácel své opodstatnění. Pokud tedy okresní soud napadeným rozsudkem uvedené náklady na zbudování sjezdovky žalobcům nepřiznal a žalobu v této části zamítl, je jeho rozhodnutí správné.

19. Jak odvolací soud již výše uvedl, zatímco náklady na zbudování sjezdovky nevznikly v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu, náklady spočívající v pachtovném hrazené žalobkyní a) a odvody žalobce b) za dočasné odnětí dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa v období, kdy sjezdovka nemohla být žalobci provozována, tedy v období od 4. 10. 2022 do 5. 12. 2023, v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikly (k tomu srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 600/2024, týkající se marně vynaložených nákladů v podobě pravidelných náhrad za věcná břemena). Okresní soud přitom přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu je nutno považovat tyto žalobci vynaložené náklady za důvodné, a to v celém posuzovaném období, ačkoliv hlavním smyslem a účelem užívání předběžných pozemků žalobci byl provoz lyžařské sjezdovky a odvolací soud na jeho závěry v tomto směru odkazuje.

20. Okresní soud poté s ohledem na shora uvedené zcela správně uzavřel, že byly splněny všechny podmínky pro vznik nároku žalobkyně a) a žalobce b) na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem ČIŽP, když tuto škodu představují marně vynaložené náklady na pachtovné (hrazené žalobkyní a) a odvody za dočasné odnětí dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa (hrazené žalobcem b) v období od 4. 10. 2022 do 5. 12. 2023.

21. Okresní soud při stanovení výše skutečné škody opodstatněně vycházel z délky období nečinnosti správního orgánu, rozsahu pozemků dotčených předběžným opatřením ČIŽP ze dne 4. 7. 2022, výše pachtovného hrazeného žalobkyní a) státnímu podniku , Anonymizováno, , Anonymizováno, a výše poplatku hrazeného žalobcem b) za dočasné odnětí dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa. Délku trvání nečinnosti správního orgánu v době od 4. 10. 2022 do 5. 12. 2023, tak určil na 428 dnů, z toho 89 dnů v roce 2022 a 339 dnů v roce 2023, při rozsahu pozemků propachtovaných pro účely předmětného záměru 23735 m2. Dále okresní soud logicky dospěl k závěru o postupném meziročním navyšování pachtovného, které v roce 2022 činilo 7,017 Kč/m2/rok a v roce 2023 činilo 8,076 Kč/m2/rok. Dále správně vypočetl, že žalobkyně a) vynaložila v roce 2022 zbytečné náklady ve výši 40.610,45 Kč (23.735*7,017/365*89) a v roce 2023 zbytečné náklady ve výši 178.029,67 Kč (23.735*8,076/365*339), celkem tedy 218.640,12 Kč. Také správně spočetl výši zbytečně vynaložených nákladů žalobce b), které představují částku ve výši 32.633,53 Kč (27.830/365*428).

22. Okresní soud však učinil nesprávný závěr v odstavci 75. odůvodnění, podle něhož uzavřel, že nečinností ČIŽP v řízení vedeném pod sp. zn. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, vznikla žalobkyni a) škoda ve výši 218.640,12 Kč a žalobci b) škoda ve výši 40.610,45 Kč, namísto správně spočtených 32.633,53 Kč, což také zároveň promítl do výroku II. napadeného rozsudku.

23. Okresní soud pak správně vyhodnotil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a správně dovodil i prodlení žalované ve smyslu ust. § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, které nastalo dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému uplatnění nároku u příslušného úřadu, tedy dnem 11. 12. 2025, pročež k jednotlivým výše uvedeným nárokům žalobcům správně přiznal i právo na úrok z prodlení z přiznaných částek od 12. 12. 2025; výše úroků z prodlení byla správně odůvodněna ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. lze odkázat i na odůvodnění pariční lhůty.

24. S ohledem na výše uvedené závěry proto odvolací soud odvoláním napadený rozsudek okresního soudu ve výrocích I., III., které se týkaly nároku žalobkyně a) podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.). Ve vztahu k nároku žalobce b), který okresní soud nejprve správně vypočetl na částku 32.633,53 Kč, aby jej následně nesprávně použil v právním závěru s odlišnou částkou ve výši 40.610,45 Kč, kterou také přenesl do výroku II., rozhodl odvolací soud tak, že podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil výrok II. v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 32.633,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 32.633,53 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení (výrok II.) a ve zbývající části výroku II. co do částky 7.976,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 7.976,92 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení rozsudek okresního soudu změnil podle ust. § 220 o.s.ř. tak, že v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.). Dle shora uvedených závěrů odvolací soud také potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. výrok IV. rozsudku okresního soudu, a to v napadené části, kterou byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce b) domáhal na žalované zaplacení částky 74.055,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 74.055,69 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení (výrok IV.).

25. Vzhledem ke změně rozsudku okresního soudu, rozhodoval krajský soud opětovně o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 2 o. s. ř., když zde nebyly shledány žádné důvody pro užití ustanovení § 150 o. s. ř.; řízení sice bylo zapříčiněno nečinností správního orgánu, nicméně volba toho, jaký nárok bude uplatněn již ležela na žalobcích, kteří jsou v řízení zastoupeni advokátem, a nelze přehlédnout ani širší souvislost v podobě protiprávního jednání žalobců (budování zasněžovacího systému, ačkoliv to bylo žalobcům zapovězeno), v důsledku něhož vůbec bylo předmětné správní řízení zahajováno. S ohledem na výsledek odvolacího řízení byla úspěšná žalobkyně a) co do částky 218.640,12 Kč, zatímco žalovaná co do částky 302.890,80 Kč, a žalobkyně a) tak vůči žalované měla úspěch pouze ve 42 % oproti úspěchu v 58 % předmětu sporu na straně žalované, a proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši jejich 16 % má proti žalobkyni a) žalovaná. Mezi žalobcem b) a žalovanou měl s ohledem na výsledek odvolacího řízení žalobce úspěch co do částky 32.633,53 Kč, tj. v 27,5 %, a žalovaná co do částky 85.402,98 Kč, tedy co do 72,5 %, a žalované tak náleží právo na náhradu nákladů řízení před sudem prvního stupně ve výši jejich 45 %. Žalobkyni vznikly v řízení před okresním soudem podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. náklady za 3 úkony po 450 Kč (písemné podání ze dne 13. 10. 2025, příprava na jednání a účast u jednání dne 7. 1. 2026) a cestovní náhrady ve výši 788 Kč (jízdné , adresa, a zpět), celkem 2.138 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že každý ze žalobců uplatňoval v řízení proti žalované samostatný nárok, je povinen každý z nich zaplatit žalované její náklady rovným dílem, přitom každý dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci tak, jak je tento uveden výše. Polovina z nákladů žalované vynaložených před soudem prvního stupně činí 1.069 Kč, přičemž žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované 16 % z této částky, což činí 171 Kč, a žalobce b) je povinen zaplatit žalované 45 % z této částky, což činí 481 Kč.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně a) byla úspěšná ve stejném poměru jako v řízení před soudem prvního stupně, tedy v rozsahu 42 % z předmětu řízení, který po žalované požadovala, a proto přísluší náhrada žalované, a to ve výši 14 % poloviny účelně vynaložených nákladů. Obdobně u žalovaného, u něhož je však třeba v rámci odvolacího řízení vycházet z jiného poměru úspěchu a neúspěchu, neboť odvolání do výroku IV. se týkalo pouze částky 74.055,69 Kč; poměr úspěchu žalobce b) vůči žalované, která byla úspěšná co do částky 7.976,92 Kč + 74.055,69 Kč (82.032,61 Kč), zatímco žalobce b) co do částky 32.633,53 Kč, tak činí 28,5 % ku 71,5 %, úspěšnější tedy byla žalovaná ve 43 % předmětu odvolacího řízení. Žalobkyni vznikly v řízení před odvolacím soudem podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. náklady za 4 úkony po 450 Kč (odvolání ze dne 23. 1. 2026, vyjádření k odvolání ze dne 31. 3. 2026, příprava na jednání a účast u jednání dne 2. 4. 2026) a cestovní náhrady ve výši 878 Kč (jízdné , adresa, a zpět), celkem 2.678 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že každý ze žalobců uplatňoval v řízení proti žalované samostatný nárok, je povinen každý z nich zaplatit žalované její náklady rovným dílem, přitom každý dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci tak, jak je tento uveden výše. Polovina z nákladů žalované vynaložených před odvolacím soudem činí 1.339 Kč, přičemž žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované 16 % z této částky, což činí 214 Kč, a žalobce b) je povinen zaplatit žalované 43 % z této částky, což činí 576 Kč.