69 Co 54/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudců Mgr. Michala Chmelaře a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o 107.259,70 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2025, č. j. 21 C 168/2024-119,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 69.025 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69.025 Kč od 18. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, v níž bylo požadováno, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 38.234,70 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 65.025 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozhodnutí okresního soudu s tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Žalobkyně se v podaném odvolání neztotožnila se závěry soudu prvního stupně, který sjednanou smluvní pokutu soud považuje za nepřiměřeně vysokou, když uvedl, že ujednaná smluvní pokuta je zcela zjevně v hrubém nepoměru k výši škody, která mohla nezaplacením školného žalobkyni vzniknout a shledal ujednání o smluvní pokutě jako ujednání nepřiměřené v souladu s § 1813, § 1814 o. z., ke kterým se ve smyslu ustanovení § 1815 o. z. nepřihlíží, když se tohoto ustanovení spotřebitel – žalovaný nedovolal. Zdůraznila, že a priory nikde není zakázáno, aby i v rámci spotřebitelského práva nemohla být sjednána smluvní pokuta. Pokud je sjednána, musí se posoudit v rámci aspektů, zda se jedná o přiměřenou (a tedy dovolenou) smluvní pokutu či nikoliv. Teprve po posouzení, zda se jedná v daném případě ve světle všech skutkových okolností o smluvní pokutu přiměřenou či nepřiměřenou je možné dovodit, zda se jedná v případě u nepřiměřené smluvní pokuty o zakázané (a tedy neplatné) ujednání. Je tedy vždy nutné přiměřenost zkoumat a není možné již z titulu, že se na straně žalovaného jedná o spotřebitele bez dalšího dovodit, že se jedná o zakázané jednání. Je nutné zkoumat, jakou funkci má smluvní pokuta plnit a je třeba zkoumat kritérium hodnoty a významu zajišťované povinnosti a okolnosti, které tu byly při porušení povinnosti, k čemuž citovala závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 156/2018. Dále uvedla, že ve světle níže uvedených skutkových okolností a toho, jaké povinnosti dopadají na soukromou vysokou školu zejména v oblasti povinnosti zajistit si financování, je naprosto zásadní pro samotnou školu, její fungování a toho, aby dodržovala právní předpisy to, aby předcházela tomu, že řada studentů nebude plnit svou povinnost hradit poplatky/úhrady spojené se studiem. Pro školu a její fungování je to zcela zásadní. Především tedy sjednaná smluvní pokuta ve smlouvě o studiu má ryze prevenční /nátlakovou funkci tak, aby škola předešla neplnění této povinnosti ze strany studentů. Žalobkyně připomíná, že je její veřejnoprávní povinností si zajistit zdroj financování. Z tohoto důvodu také škola nepřistoupila k fixní částce smluvní pokuty ve smlouvě, ale za každý den prodlení. Jednak z toho důvodu, aby studenti byly v prodlení co nejkratší dobu a škola si plnila svou zákonnou povinnost si zajistit zdroj financování a jednak právě s ohledem na přiměřenost. Je na vůli studenta, jak dlouho bude v prodlení, a tedy jaká výše smluvní pokuty bude. V daném případě je nutné také brát v potaz skutečnost, že primárním cílem je co nejrychleji donutit studenta, který je v prodlení, k úhradě školného jako jediného zdroje příjmů soukromé vysoké školy. Žalobkyně pak sama bez uplatnění smluvní pokuty vyzývá dlužníka (studenta) k úhradě školného v případě jeho prodlení s cílem, aby dlužník poplatky spojené se studiem uhradil, tedy aniž by uplatňovala smluvní pokutu. Teprve v případě, že dlužník tuto povinnost neplní, což je v řádu i několika měsíců, přistupuje k uplatňování smluvní pokuty. I tato okolnost by měla být významná v rámci posouzení přiměřenosti smluvní pokuty v daném individuálním případě. Teprve zkoumáním a prokázáním shora uvedeného je možné dospět k závěru, zda se jedná i v rámci spotřebitelských vztahů o nepřiměřenou smluvní pokutu, a tedy o zakázané ujednání. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřená závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu. V daném případě jsou podle žalobkyně zcela jasně splněny požadavky nepřekvapivosti, čitelnosti, srozumitelnosti, seznámení se s obsahem, resp. znalosti ujednání o smluvní pokutě a její přiměřenosti. Žalobkyně pak podotýká, že na vysokou školu se hlásí uchazeči, o jejichž volní a rozumové schopnosti nemůže být pochyb a žalobkyně si v této souvislosti dovoluje odkázat na ust. § 4 o. z. Je zcela zřejmé a je všeobecně známo komukoliv, nejen uchazeči, že na soukromých vysokých školách na území České republiky se hradí poplatky za studium, kdy škola ani nemá jinou možnost, jak celou činnost financovat a dostát svým povinnostem vyplývající z právních předpisů. Je naprosto přijatelný předpoklad, že osoba hlásící se na vysokou školu jako nevyšší formu vzdělávání vzdělávacího systému ČR, musí vědět a ví a tuto skutečnost si i zjistí, jaká je výše poplatků u žalobkyně, a to už jen z prostého důvodu, že výši poplatků žalobkyně zveřejňuje v rámci opatření rektora, kterým upravuje přijímací řízení na ten který rok a poplatky jsou jeho součástí tak, aby každý uchazeč, který chce ze své vůle absolvovat přijímací řízení na soukromé vysoké škole předem věděl, kolik budou činit jeho poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole. Dokonce sama žalobkyně má na svých www stránkách zveřejněn i obsah Smlouvy o vzdělávání s podrobným komentářem. Dále uvedla k vyváženosti smluvních stran a významu a hodnoty povinnosti, kterou smluvní pokuta zajišťuje, že povinnost soukromé vysoké školy poskytovat vzdělávání není závislé na uzavření smlouvy o studiu, ale tím, že soukromá škola v rámci správního řízení uchazeče přijme ke studiu a student bude zapsán do studia. Soukromá vysoká škola pak musí od tohoto okamžiku poskytovat vzdělávání a plnit veškeré povinnosti vyplývající z právních předpisů a dané akreditace bez ohledu na to, zda uzavřela či neuzavřela smlouvu o studiu v písemné formě, i když v případě, kdy se jedná o soukromou vysokou školu by bylo možné dovodit, že tím, že zájemce o studium podal přihlášku za stanovených podmínek zejména v otázce poplatků spojených se studiem se zavázal nejen plnit svou povinnost vyplývající ze zákona o vysokých školách, tj. hradit poplatky spojené se studiem, ale že byla de facto mezi účastníky uzavřena smlouva o studiu. Proti povinnostem vyplývajícím ze zákona o vysokých školách pro soukromou vysokou školu stojí povinnost uchazeče/studenta hradit poplatky spojené se studiem. Obdobně v případě ukončení poskytování vzdělávání není závislé na tom, zda je či není uzavřena smlouva, ale je nezbytné si uvědomit, že student může své studium ukončit na rozdíl od školy kdykoliv bez udání důvodu. Tedy pokud je uzavřena smlouva o studiu (viz polemika shora), nemění to nic na tom, že na rozdíl od školy, která může studentovi ukončit studium z taxativně uvedených důvodů dle zákona o vysokých školách, student své studium může ukončit kdykoliv bez uvedení důvodu (viz ust. § 56 odst. 1 písm. a/ ZVŠ). Škola se tak nemůže jen tak rozhodnout, že studentovi nebude poskytovat vzdělávání, tedy nemůže v případě uzavření smlouvy v případě studenta smlouvu ukončit např. z důvodů presumovaných v NOZ. A naopak, pokud by i ve sjednané smlouvě bylo sjednáno, že např. škola může smlouvu kdykoliv vypovědět a skutečně toto učinila, neměnilo by to na její povinnosti i tak nadále poskytovat vzdělávání, jak jí ukládá zákon. Škola se tak nemůže jen tak rozhodnout, že studentovi nebude poskytovat vzdělávání, tedy nemůže v případě uzavření smlouvy v případě studenta smlouvu ukončit např. z důvodů presumovaných v NOZ, ale je toto sjednáno jen pro případ ukončení studia dle zákona o vysokých školách a za tam uvedených podmínek. Není z podstaty věci možné, aby se jednalo o nevyváženou smlouvu, pokud jí škola s uchazečem uzavře. Tedy to, že škola uzavírá se studenty smlouvu o poskytování vzdělávání na této skutečnosti nic nemění, kdy tuto uzavírá tak, jak bylo zákonodárcem předpokládáno i v důvodové zprávě, kde jsou stanoveny v otázce platebních povinností další podrobnosti. Pokud navíc je vůbec ve světle povinností stanovených pro soukromou vysokou školu veřejným právem včetně způsobu vzdělávání, akreditace atd. a které tyto povinnosti nejsou tak duplicitně uvedeny v textu smlouvy samotné, neznamená to, že se např. jedná o nevyváženou smlouvu, když řada jejích povinností včetně toho, jakým způsobem bude poskytovat vzdělávání atd. je stanovena právním předpisem. Je nutné vycházet z toho, jaká je právní úprava poskytování vzdělávání na soukromých vysokých školách, co vše musí škola splnit a plnit z hlediska veřejnoprávních předpisů. Je zjevné, že ve smlouvě samotné je zcela nadbytečné uvádět veškeré povinnosti školy, které pro ni vyplývají z právních předpisů. Jedná se o uvědomění si toho, že na straně uchazeče/studenta kromě plnění svých povinností vyplývajících ze zákona o vysokých školách, které ovšem také zahrnují jako studentskou povinnost hradit poplatky spojené se studiem (viz ust. § 63 odst. 3 písm. a/ ZVŠ) právě v rovnovážnosti stavu mezi stranami stojí u soukromé vysoké školy primární povinnost související s tím, jakým způsobem je svázána i do budoucna v případě, kdy takový uchazeč je na školu přijat a co vše (po celou dobu trvání akreditovaného programu) škola musí plnit a hradit, když, byť vykonává i státní správu, se jí z veřejných rozpočtů ničeno nedostává, ale proti tomu stojí její povinnost si financování sama zajistit. A to neplatí jen pro daný akademický rok, ale jakmile studenta přijme, musí po celou dobu řádného studia toto finančně zabezpečit bez ohledu na to, jaké budou budoucí příjmy školy v následujících letech. Pro soukromou vysokou školu je naprosto zásadní, aby poplatky spojené se studiem byly hrazeny řádně a včas a mohla všechny činnosti pro ni vyplývající z veřejnoprávních předpisů řádně plnit a zajistit studentovi na několik let poskytování vzdělání. Žalobkyně musí při sestavování rozpočtu a následné realizaci všech svých činností garantovat pro studenty jistotu jejich dostudování, pro zaměstnance jistotu pracovního místa a měsíčního výdělku i s perspektivou rozvoje školy – veškerý rozvoj, obnovy vybavení, zajištění kvality akademického prostředí, získání dalších akreditací je hrazeno ze školného stávajících studentů. Žalobce tedy musí dbát na zajištění financování své činnosti, což je mu výslovně uloženo zákonem, toto zajištění musí být i do budoucna, a to i v případě, že by jeho příjmy (výhradně ze školného) poklesly – např. i v důsledku poklesu studentů. K absenci zneužívajících ujednání pak uvedla, že žalobkyně primárně zdůrazňuje, že dle výslovné dikce ust. § 1813 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku jsou z hlediska posuzování přiměřenosti ujednání vyňata ujednání o hlavním předmětu závazku, a to i pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění. Za smluvní klauzule spadající pod pojem hlavní předmět závazku je přitom třeba považovat ty, které stanovují hlavní plnění smlouvy a jako takové ji charakterizují. Výrazy hlavní předmět závazku a přiměřenost vzájemného plnění na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé musí být v celé Evropské unii vykládány autonomním a jednotným způsobem, přičemž tento výklad je třeba hledat s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a cíli sledovanému právní úpravou ochrany spotřebitele (SDEU C-143/13, Matei 49 a 50). Poté opět zdůraznila, že aby se vůbec jednalo o nerovnováhu, muselo by se jednat o nerovnováhu významnou ne nerovnováhu „jakoukoliv“, resp. „obyčejnou“, a rovněž, že není ani na vůli školy si vybrat, zda bude či nebude čerpat z veřejných rozpočtů a tím se vyhnula výkladu uvedeného nálezu, kdy nemá ani jinou možnost, jak si zajistit a po celou dobu mít finance na svou činnost včetně výkonu veřejné správy. Žalobkyně připomněla, že smluvní pokuta je určena % denně z dlužné částky, tedy není možné poukazovat na nepřiměřenost smluvní pokuty tím, že ve výsledku celková v součtu takto vyčíslená pokuta do dne, než žalovaný splní svou primární povinnost, je vyšší. Je na vůli dlužníka, kdy dostojí svým povinnostem vyplývajícím nejen ze smlouvy samotné, ale i ze zákona o vysokých školách a uhradí poplatky spojené se studiem. Pokud by žalobkyně sjednala smluvní pokutu pevnou částkou např. v podobě 10.000 Kč, neplnila by smluvní pokuta jednak a především svou preventivní funkci, tedy docílit toho, aby dlužník co nejrychleji hlavní závazek - svou povinnost zaplatit škole poplatky spojené se studiem splnil. Navíc by byly znevýhodněni dlužníci, kteří byli jen v mírném prodlení. Smyslem a účelem pro žalobkyni není v žádném případě „vydělat“ na smluvní pokutě, ale jejím smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, tedy hradit poplatky spojené se studiem řádně a včas. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Dále uvedla, že judikatura Nejvyššího soudu byla a je jednotná též v názoru, že na nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty bylo třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu co do odvoláním napadených výroků II. a III. podle § 206 a § 212a o. s. ř. a v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo s důrazem na obsahové vylíčení námitek podaných v odvolání, a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Předmětem odvolacího řízení tak byl přezkum té části napadeného rozhodnutí, kterou okresní soud rozhodl o nároku žalobkyně na zaplacení částky představující kapitalizovanou smluvní pokutu od 1. 6. 2024 do 31. 5. 2024 ve výši 38.234,70 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 65.025 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení, vyplývajících ze smlouvy o studiu uzavřené mezi účastníky dne 19. 7. 2022. Okresní soud přitom napadenou částí rozsudku zamítl žalobu primárně z toho důvodu, že posoudil ujednání o smluvní pokutě jako ujednání nepřiměřené v souladu s ustanoveními § 1813, § 1814 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jako „o. z.“), ke kterému se ve smyslu ustanovení § 1815 o. z. nepřihlíží.

6. Předně krajský soud uvádí, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů, uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tento zcela odkazuje. Byť žalobkyně vytýkala okresnímu soudu nesprávná skutková zjištění (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), jednalo se pouze o argumentaci obecnou, bez konkrétních námitek vůči hodnocení důkazů a vůči zjištěnému skutkovému stavu a hlavním odvolacím důvodem tak bylo nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.).

7. Okresní soud také správně po právní stránce posoudil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o studiu jako smlouva inominátní ve smyslu ustanovení § 1746 odst. 2 o. z. Otázku povahy smlouvy o studiu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným vyřešily recentní nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2093/2024 ze dne 5. 2. 2025 a sp. zn. IV. ÚS 3310/24 ze dne 7. 5. 2025, na které okresní soud správně odkázal a které (ve věci totožné žalobkyně ve vztahu ze smlouvy o studiu jiného studenta) učinily jednoznačný závěr, jež i v poměrech projednávané věci znamená, že žalovaný je spotřebitelem, soukromá vysoká škola podnikatelkou a uzavřená smlouva o studiu proto je smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 o. z.).

8. Okresní soud pak správně vycházel ze znění ust. § 1813, § 1814 a § 1815 o. z. účinného do 6. 1. 2023, za použití přechodných ustanovení zákona č. 374/2022 Sb., když dovodil, že s ohledem na okamžik uzavření smlouvy ke dni 19. 7. 2022 je nutno použít ustanovení § 1813, § 1814 a § 1815 o. z. v jejich znění účinném do 6. 1. 2023. Podle § 1813 o. z. ve znění účinném do 6. 1. 2023 se pak má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Okresní soud správně uvedl hodnotící kritéria k vychýlení rovnováhy v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele a správně se jimi zabýval. Odvolací soud k tomu pouze zdůrazňuje, že pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.

10. Obsah posuzované smlouvy o studiu byl přitom sepsán předem, žalovaný jako spotřebitel nemohl mít žádný vliv na obsah jakékoliv podmínky, a tuto smlouvu a její podmínky tak nelze považovat za sjednané individuálně, což se projevilo zejména v ujednání o smluvní pokutě, kdy způsob jejího sjednání zcela vyloučil možnost žalovaného (dlužníka) namítnout nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě. Takový vztah, kdy žalovaný přispěl pouze osobními údaji a zvoleným způsobem studia, vyvolává značnou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi stran v neprospěch spotřebitele.

11. Dále je třeba zdůraznit, že smluvní pokuta za prodlení s úhradou školného ve výši 0,3 % denně za každý započatý den prodlení z ceny školného za jeden rok činí 71.202 Kč (tj. 109,5 % ročně z 65.025 Kč a logicky tedy převyšuje výši školného za totéž období), aniž by byly stejným způsobem ujištěny i závazky žalobkyně; žalobkyně přitom měla možnost sjednanou službu neposkytnout, když podle čl. 6. bodu 6.2. smlouvy o studiu si vyhradila právo neotevřít první ročník studijního programu v případě nenaplnění minimální kapacity přijatých studentů. Zároveň není dotčeno právo žalobkyně na náhradu škody v plné výši (viz čl. 9, bod 9.8. smlouvy). Je tak zřejmé, že ujednání o smluvní pokutě lze považovat za nepřiměřené smluvní ujednání, neboť ukládá spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci, převyšující výši poskytnuté služby (k tomu srov. ust. § 122 odst. 2 a 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle něhož je možno sjednat se spotřebitelem smluvní pokutu pouze do výše 0,1 % denně při maximálním možném limitu ve výši poloviny poskytnutého úvěru), navíc v souběhu obou nároků, tedy jak na úhradu smluvní pokuty, tak na náhradu škody, při současné absenci recipročního ujednání pro porušení povinností žalobkyní (k tomu viz rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 202/2025-647).

12. Obsahuje-li smlouva nepřiměřené ujednání, nepřihlíží se k němu, ledaže se jej spotřebitel sám dovolá (ust. § 1815 o. z.). Takové ujednání jako by nebylo vůbec učiněno, nemá žádné právní účinky, avšak platnost ostatních ustanovení smlouvy tímto zůstává nedotčena. Protože ustanovení o smluvní pokutě v předmětné smlouvě o studiu odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, považuje za nepřiměřené, nelze k němu přihlížet, když žalovaný se ujednání o smluvní pokutě nedovolal. Požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je tedy nedůvodný, a proto odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

13. Pokud žalobkyně poukazovala na závislost své ekonomické stability na řádném placení poplatků studenty, pak nelze přehlédnout, že studenti jsou povinni platit školné za celý školní rok i přesto, že studium předčasně ukončí, resp. do studia nenastoupí (viz čl. 9 bod. 9.7.), čímž je podle odvolacího soudu dána finanční podpora činnosti žalobkyně v oblasti vzdělávání, když nelze pominout, že žalobkyně jako podnikatel musí nést ekonomické riziko svého podnikání.

14. Přestože se závěr o nepřiměřeném ujednání o smluvní pokutě vztahuje na celý žalobou uplatněný nárok na smluvní pokutu, o němž okresní soud rozhodoval ve výroku II. napadeného rozsudku, je vhodné pro úplnost poznamenat, že i úvaha okresního soudu vztahující se k nemožnosti přiznání smluvní pokuty za dobu od okamžiku vydání rozsudku do budoucna, byla správně opřena o judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž smluvní pokutu nelze věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna, resp. „žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne“ (k tomu srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009 a ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010).

15. Žalobkyně s podaným odvoláním neuspěla, a proto žalovanému náleží podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 náhrada nákladů i v této fázi soudního řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.