71 Co 168/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radmily Baďurové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A , tituly za jménem sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 2 300 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2025, č. j. 164 C 2/2024-136

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, to je v odstavci I. výroku ohledně částky 900 000 Kč s příslušenstvím, a v odstavci III. výroku, potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 59 774 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud uložil výrokem I. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 935 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 935 000 Kč od 20. 6. 2023 do zaplacení, výrokem II. co do částky 1 365 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 365 000 Kč od 20. 6. 2023 žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení 46 587 Kč. Vyšel ze zjištění, že účastníci byli dlouholetými partnery (cca od roku 2006 do června 2023) s tím, že nejdříve společně žili v bytové jednotce žalobkyně, posléze se přestěhovali do rodinného domu, který žalovaný zakoupil v květnu 2014. V srpnu 2014 žalovaný obdržel peníze z hypotéky 2 000 000 Kč, z nich 500 000 Kč použil na úhradu dluhu u , jméno FO, . Po této úhradě měl žalovaný zůstatek na účtu přes 1 300 000 Kč. Žalovaný jako objednatel následně nechal v období 9-10/2014 provést u , jméno FO, (, anonymizováno, ) jako zhotovitele nákup a montáž střešní krytiny na rodinný dům za zálohy v částce 79 490 Kč a 120 000 Kč s tím, že konečné vyúčtování bylo splatné ke dni 31. 10. 2014. Dále v období 5/2015 byla žalovaným u , jméno FO, jako zhotovitele objednána dodávka a montáž plastových oken a dveří v částce 99 970 Kč s tím, že tato byla na základě vystavené faktury č. , hodnota, uhrazena žalovaným bezhotovostně převodem z jeho účtu dne 25. 5. 2015. V období 10/2015 si žalovaný objednal u , jméno FO, (, Anonymizováno, zateplení rodinného domu s tím, že žalovaným byla poskytnuta v období 10-11/2015 záloha v celkové částce 67 000 Kč v hotovosti, dále si žalovaný zakoupil u společnosti , právnická osoba, materiál v částce 45 045 Kč. V období 12/2015 společnost , právnická osoba, . převzala od žalovaného částku 37 065 Kč za provedení anhydritových podlah, dále si žalovaný zakoupil zboží u společnosti , právnická osoba, . v částce 18 618 Kč. V období 4/2016 byly společností , právnická osoba, realizovány podlahy, které však žalovaný uhradil až v 6/2018 v hotovosti. Do rodinného domu žalovaného v , adresa, se pak účastníci nastěhovali na jaře roku 2016 po provedených rekonstrukcích s tím, že chybělo zateplení a vnější omítky rodinného domu. Zateplení bylo provedeno následně , jméno FO, v období 12/2018 v ceně 114 095 Kč s tím, že tato byla uhrazena žalovaným v hotovosti. Žalovaný si pak (opětovně) v červnu 2017 sjednal úvěr u , právnická osoba, . ve vztahu k nemovitostem v , adresa, v částce 1 800 000 Kč. Přičemž vlastnil rovněž rodinný dům v , adresa, , jenž následně v 7/2017 prodal s tím, že ke dni 11. 8. 2017 obdržel peněžní prostředky (kupní cenu) v částce 3 100 000 Kč (po odečtení odměny zprostředkovatele). Žalobkyně za trvání vztahu poskytla žalovanému dne 17. 5. 2016 částku 900 000 Kč na základě vzájemné ústní dohody z důvodu společného bydlení v rodinném domě. Zároveň pravidelně přispívala žalovanému dle dohody za bydlení v rodinném domě částkou 4 000 Kč měsíčně. Účastníci se dohodli, že po nastěhování do rodinného domu do září 2017 žalobkyně nemusela ničeho platit, recipročně za bezplatné užívání její bytové jednotky žalovaným, dále v období roku 2021 pak žalobkyně platby žalovanému nezasílala s ohledem na zahájení jejího podnikání, což žalovaný akceptoval. Částka 100 000 Kč poskytnutá žalobkyní ve dnech 7. 4. 2015 a 9. 4. 2015 (2 x 50 000 Kč) byla žalovaným použita na úhradu kupní ceny vozidla , Anonymizováno, , když tato činila 152 000 Kč se splatností ke dni 10. 4. 2015 a žalovaným byla po obdržení plateb od žalobkyně převedena na účet prodávajícího dle smlouvy dne 9. 4. 2015. Žalobkyně označené vozidlo užívala s tím, že jej následně v prosinci roku 2021 v zastoupení žalovaného (jako jeho zapsaného vlastníka) prodala, přičemž převzala kupní cenu v částce 65 000 Kč.

2. Po právní stránce pak okresní soud uzavřel, že platba žalobkyně ve výši 100 000 Kč nebyla činěna na stavební činnosti v domě, ale žalovaným byla užita na koupi vozidla, které žalovaná užívala a po prodeji obdržela kupní cenu 65 000 Kč za vozidlo, proto přiznal pouze částku 35 000 Kč. Pokud jde o platbu 900 000 Kč, tato byla žalobkyní poskytnuta žalovanému na základě faktické (ústní) dohody o společném bydlení a užívání věcí účastníky. Důvod tohoto plnění žalobkyně – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného (pořizovaného) majetku v důsledku jejich rozchodu odpadl, a u žalovaného jde o případ bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který následně odpadl dle § 2991 o. z. Žalovaný se o částku 900 000 Kč obohatil, proto je žalovaný povinen uvedenou částku žalobkyni zaplatit. Nejde však o obohacení ve výši 1 300 000 Kč, neboť uvedená platba nebyla investicí do nemovitosti žalovaného. Pokud jde o stavební práce na bytě žalobkyně, pak žalovaný za ně nehradil ničeho, neprokázal, že by za dané práce cokoli uhradil.

3. Proti výroku I. a výslovně co do částky 900 000 Kč podal žalovaný odvolání, které odůvodnil tím, že žalobkyně neprokázala, z jakého důvodu žalovanému částku 900 000 Kč poskytla, resp. neprokázala, že tak činila z důvodu investic do nemovitosti žalovaného. Judikatura užitá okresním soudem ohledně bezdůvodného obohacení po ukončení družského soužití je pak nepřiléhavá. Závěr okresního soudu o důvodu poskytnutí peněz je pak nepřezkoumatelný. Důvodem platby byla platba za užívání nemovitosti žalobkyní a kompenzace žalovanému za zlepšení životního a bytového standardu žalobkyně. Nikdy mezi nimi neexistovala dohoda o bezplatném užívání nemovitosti žalobkyní. Částka 4 000 Kč sloužila pouze k úhradě nákladů spojených s užíváním domu, nikoli jako platba za užívání domu. Žalovaný ničeho dalšího nepožadoval právě z důvodu obdržení částky 900 000 Kč před nastěhováním žalobkyně. Platba tedy byla za užívání nemovitosti a pokud by tomu tak nebylo, žalobkyně by se bezdůvodně obohatila na úkor žalovaného bezplatným užíváním domu. Okresní soud pak obvyklou výši nájemného vůbec nezkoumal a nezabýval se námitkou žalovaného o pohledávce za žalobkyní ve výši 1 760 000 Kč. Pokud okresní soud uzavírá, že dohoda o užívání nemovitosti žalobkyní byla bezúplatná, je možno uvažovat o bezdůvodném obohacení žalobkyně, neboť bydlení zdarma bylo podmíněno partnerským svazkem a po jeho skončení odpadl důvod bezplatného bydlení a došlo k obohacení žalobkyně v podobě poloviny obvyklého nájemného. Žalovaný rovněž zhodnotil bytovou jednotku žalované částkou nejméně 500 000 Kč, kdy zajistil u obchodního partnera provedení stavebních prací na bytě žalobkyně. Žalobkyně tak nebyla nucena hradit stavební práce. Žalovaný tak zhodnotil byt žalobkyně bez právního důvodu a tuto pohledávku započetl rovněž proti pohledávce žalobkyně. Okresní soud rovněž zkrátil náklady řízení žalovaného o 12 úkonů z 23 účtovaných, kdy například vyjádření z 20. 5. 2024 vyvrací tvrzení žalobkyně o investicích do domu žalovaného, podání 2. 4. 2025 poukazuje na rozpory v tvrzeních žalobkyně, genezi jejich tvrzení a účel poskytnutí peněz. K vyjádřením z 13. 3. a 7. 5. 2025 byl žalovaný soudem přímo vyzván. Pokud jde o osm porad s klientem, pak spor trval 1 rok a 8 měsíců, nejde o jednoduchý spor, ale spor s řadou protichůdných skutkových tvrzení a řadou právních institutů, jde o vysokou částku 2 300 000 Kč. Účelem porad je, aby byl advokát informován o skutkových záležitostech, aby klienta seznámil s výsledky řízení, poskytl mu vysvětlení a probral další postup ve věci. Na to jedna porada u převzetí zastoupení, jak uvádí okresní soud, nestačí. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání tak, že okresní soud jasně uvedl, že důvodem platby 900 000 Kč byla ústní dohoda účastníků o společném bydlení a užívání věcí nabytých za trvání vztahu. Jiný důvod platby neexistoval. Do domu se žalobkyně stěhovala na přelom května a června 2016. Nedává smysl, aby si předplácela dopředu bydlení. Žalobkyně netušila, zda a kdy jejich vztah skončí. Není zřejmé, na jakou dobu se měla bydlení předplácet, zda doživotně nebo omezenou dobu a jakou. Pokud by platba měla být nájemným, hradila by jej pravidelně každý měsíc. Sám žalovaný vypověděl, že se dohodli, že nájemné žalobkyně hradit nebude. Žalovaný neprokázal, zda a kolik uhradil za rekonstrukční práce jejího bytu, když tyto práce zdarma provedl obchodní partner žalovaného. Pokud jde o odměnu právního zástupce žalovaného za podání žalovaného, pak v nich netvrdil, k čemu byl vyzván a jen opakoval, co již sdělil u ústních jednáních. Pokud jde o porady s klientem, pak žalobkyni stačily dvě větší, u kterých bylo skutkově vše probráno a zbytek porad nepřesahoval jednu hodinu, není tedy důvodu, aby žalovaný měl řadu porad přes jednu hodinu. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

5. Z podnětu včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud rozsudek postupem dle § 212 odst. 1 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. v napadené části včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, se závěrem, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud za účelem zjištění vůle účastníků při provedení platby ve výši 900 000 Kč zopakoval dokazování dle § 213 odst. 2 o. s. ř. výpověďmi účastníků. Z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že její byt, kde společně žili, s žalovaným zrekonstruovali. Žalobkyně zaplatila vždy, co jí bylo řečeno. Žalovaný za bydlení u ní nic neplatil jako pravidelné nájemné. V době jejich soužití měli každý z účastníků svou nemovitost, mohli to tak nechat, ale začali hledat společné bydlení a plánovali společnou budoucnost. Nalezený dům vnímala jako společný, chtěla se podílet na jeho koupi, ale z důvodu komplikací se společnou hypotékou dům kupoval jen žalovaný. Hotové peníze tehdy neměla, kdyby je měla, podílela by se na koupi. Jelikož chtěli dohodnout slevu z ceny za rychlou koupi a šlo o žádanou lokalitu, tak si žalovaný půjčil ve své rodině a od jejího bratra, aby dům koupil hned za hotové a hypotéku si vyřídil až dodatečně. Dohodli se, že až prodá žalobkyně byt, tak pak na koupi domu přispěje. Pokud by věděla, že druh její bydlení vnímá pouze jako nájemní vztah, nikdy by neprodávala svůj byt, ale nechala by si ho pro svou potřebu či pro potřeby dcery. Formálně už přepis poloviny domu na ni nebyl proveden, žalovanému důvěřovala a žalovaný pořídil závěť v její prospěch. Dohoda byla taková, že přispěje na koupi domu rovným dílem, tj. z jedné poloviny, proto posílala z prodeje bytu částku 900 000 Kč, když kupní cena domu byla 1 850 000 Kč. Peníze pak měly být užity na dokončení rekonstrukce domu, ale nebylo konkrétně určeno, na jaké konkrétní práce mají být užity. Nestarala se, zda a jak žalovaný peníze použil.

7. Žalovaný vypověděl, že když začali s žalobkyní žít i jemu se zalíbila daná lokalita v , adresa, , nechtěl se vracet do svého domu v , adresa, . Byt žalobkyně už zrekonstruovali, on se na rekonstrukci podílel. Jemu však víc vyhovoval k bydlení dům a bavily ho práce kolem domu. Proto hledali dům. Žalobkyně měla více času prohledávat servery, a proto dům našla ona. Chodili na prohlídky, on rozuměl stavařině, tak domy hodnotil i z této stránky. Dům v , adresa, si kupoval za své prostředky, na koupi se mohla žalobkyně podílet, mohla si vzít hypotéku, bavili se o tom, chtěl to po ní, ale žalobkyně nechtěla. Rekonstrukci domu zařizoval on a rovněž ji hradil, měl peníze z hypotéky a posléze z prodeje domu v , adresa, . Dohodli se na společném soužití v jeho domě, co udělá žalobkyně s bytem neřešil, šlo o její majetek. K prodeji bytu se rozhodla žalobkyně sama. Po nastěhování do domu mu poslala 900 000 Kč. Neví, proč zrovna tuto sumu. Poslala mu je, protože bude bydlet v jeho domě, aby nebydlela v domě zadarmo jako příživník. Nájemné po žalobkyni nechtěl, protože mu poslala tuto částku. Nebylo specifikováno, že to je platba za nějaké období. Vnímal to tak, že mu je posílá, aby tam nebydlela zadarmo a z důvodu společného soužití. Peníze od žalobkyně pak měl na účtu a smísily se s jeho penězi, které dál používal na dům nebo běžnou spotřebu a výdaje, například kupoval i auto, kde významně přispěl na kupní cenu. Polovinu domu pak už neřešili, nechtěla to po něm, sepsal totiž závěť v její prospěch. Byl nesmysl držet i dům v , adresa, , proto jej prodal. Po jejich rozchodu jí nabídl vyrovnání formou přenechání movitých věcí ve vyšší hodnotě než 450 000 Kč, toto však žalobkyně odmítla a chtěla věci v mnohem vyšší hodnotě. Některé věci si navíc z domu odvezla bez jeho vědomí, trestní oznámení bylo posléze odloženo, už to dál nechtěl řešit.

8. Při hodnocení vůle účastníků ke dni připsání platby žalobkyně na účet žalovaného dle § 555 a § 556 o. z. odvolací soud vyšel z výpovědí účastníků. Pokud by odvolací soud měl posoudit obě výpovědi účastníků jako věrohodné, pak s ohledem na jejich rozpory se vůle stran vůbec nestřetla, protože žalobkyně měla zcela jinou představu o společném bydlení než žalovaný a žádná dohoda o jednoznačném účelu platby mezi účastníky tedy nikdy neexistovala. Každý z účastníků důvod platby vnímal zcela jinak. Pak by šlo o plnění bez právního důvodu. Nicméně odvolací soud vyhodnotil výpověď žalobkyně jako přesvědčivou a hodnověrnou. Pokud jde o okolnosti předcházející uvedené platbě, což je jedním z kritérií při výkladu vůle účastníků, pak účastníci společně žili od roku 2006 do května 2016 v bytě žalobkyně. Žalovaný za bydlení nic nehradil formou pravidelných plateb obdobných nájemnému ani plateb za služby spojené s užíváním bytu, byť se podílel na zajištění rekonstrukčních prací bytu žalobkyně u „spřátelené“ společnosti. Na financování dalších běžných výdajů (nákupy jídla apod.) se účastníci podíleli dle aktuální situace, neřešili vyrovnávání na přesnou polovinu. Větší výdaje třeba na dovolené hradili na polovinu či po vzájemné dohodě. Tedy společné bydlení v bytě žalobkyně nebylo podmíněno pravidelnou či jednorázovou platbou žalovaného za užívání bytu. Posléze účastníci chtěli společně bydlet v rodinném domě. Žalobkyně vnímala jejich dohodu o budoucím společném bydlení tak, že dům bude společný a až prodá byt, tak přispěje na koupi domu. V jejím bytě budou bydlet po dobu rekonstrukce domu. Žalovaný vnímal dohodu tak, že svůj dům v , adresa, jen de facto vymění za svůj dům v , adresa, , dům je výlučně jeho, on jej kupuje a rekonstruuje, neboť žalobkyně se nechtěla na koupi finančně podílet. Po prodeji bytu žalobkyně vnímala platbu 900 000 Kč jako naplnění dohody, že přispěje jednou polovinou na kupní cenu domu. Neřešila, jak konkrétně s ní žalovaný naloží, ale viděla a věděla, že se musí na domě ještě některé věci dodělat a že byly posléze dodělány. Žalovaný vnímal platbu jako kompenzaci za to, že u něj bude žalobkyně bydlet, tedy aby u něj nebydlela zadarmo.

9. Odvolacímu soudu se nejeví logické, aby se žalobkyně vzdala svého vlastního bytu a šla do určité nejistoty a nájmu k druhovi. Že by si žalobkyně předplácela bydlení na neurčitou dobu, kdy bude trvat jejich vztah. Zvlášť za situace, kdy kvazi nájem neexistoval mezi účastníky ani v době, kdy bydleli v bytě žalobkyně. Proč by žalobkyně měla chtít změnu způsobu dosavadního „bezúplatného“ soužití, tj. že ona by po druhovi nic na nájmu nechtěla, a on by po ní měl nájemné posléze do budoucna chtít. Je odlišná situace, kdy jeden z druhů má například nemovitost v nájmu a pak se druhý podílí na platbě nutně placeného nájemného. Partneři totiž sdílí způsob bydlení, tedy sdílí i to, že musí za samotné užívání nemovitosti hradit někomu jinému. Naopak odlišná situace je, kdy jeden z partnerů je vlastníkem nemovitosti, kde za samotné užívání není třeba hradit v zásadě ničeho. I běžné partnerské soužití vede zpravidla k tomu, že si některá plnění a úsluhy poskytují partneři zdarma, protože se mají rádi, a nechovají se zcela ekonomicky racionálně či přímo vypočítavě s cílem zisku. Partneři si zpravidla navzájem nájemné neúčtují, ale dohodnou se například na příspěvek na služby či na fond oprav apod.

10. Rovněž je protimluvem, že žalovaný si chce rodinný dům koupit výlučně pro sebe a posléze žádá žalobkyni, aby se na koupi podílela (což měla odmítnout). Pokud by chtěl dům výlučně jako vlastník, tak by vůbec nepožadoval spoluúčast při financování koupě.

11. I výše částky 900 000 Kč koresponduje s polovinou kupní ceny domu žalovaného, což nepřímo svědčí o úmyslu žalobkyně. Částku žalobkyně převedla bezprostředně po prodeji bytu, takže důvod plnění musel v té době existovat. Nepřímo a částečně podporuje verzi žalobkyně i závěť žalovaného, kdy by dům připadl po smrti žalovaného žalobkyni. V neprospěch žalobkyně lze vyložit to, že nenaléhala na formální naplnění záměru, že polovina domu bude v katastru nemovitosti posléze zapsána na ni. To má dopad v tom, že tvrzená investice do domu se nemůže zhodnotit v důsledku růstu tržní ceny nemovitosti, jak žalobkyně původně požadovala v žalobě. Odvolací soud tedy dospívá k závěru, že účelem platby žalobkyně 900 000 Kč bylo přispět na pořízení a rekonstrukci domu, kde budou účastníci posléze žít, a platba byla podmíněna trváním družského soužití a společného bydlení. Okresní soud pak poukázal na přiléhavou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 354/2020 ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023 ze dne 11. 7. 2023), která výjimečně dovozuje, že právním důvodem poskytnutého plnění může být i samotný družský vztah a zajištění společné bydlení. Jde zpravidla o vyšší a podstatné částky a jde zpravidla o zajištění podstatné potřeby uspokojení bydlení. Pokud by totiž účastníci společně nežili a nebydleli, pokud by žalobkyně neočekávala další společné bydlení v rodinném domě, neměla žádný důvod částku 900 000 Kč žalobci vůbec posílat. Po skončení družského vztahu a ukončení společného bydlení pak odpadl důvod poskytnuté platby a žalovaný je povinen ji žalobkyni dle § 2991 o. z. vrátit.

12. Pokud jde o námitku „odbydlení“ poskytnuté či poměrné částky, pak nutno uvést, že žalobkyně se podílela na nákladech spojených s užíváním domu částkou 4 000 Kč měsíčně a neobohacovala se na úkor žalovaného. Žalovaný pravidelně nad rámec služeb nic navíc za žalobkyni nehradil. To, co bydlení v domě žalovaného stálo, přibližně z ½ žalobkyně průběžně hradila. Pokud jeden rok platby nehradila, bylo to po vzájemné dohodě. Součástí partnerství je i to, že si partneři finančně vypomáhají, a to i „odpuštěním“ plateb po dobu zhoršené finanční situace partnera. Podle dlouhodobé předchozí faktické dohody si účastníci nájemné nikdy neúčtovali a nepožadovali. Po rozpadu družského vztahu nelze obratem veškeré dohody považovat za zpětně od počátku zrušené a provádět vyúčtování veškerých vzájemných plnění na principu bezdůvodných obohacení. Tedy jestliže faktická dohoda byla, že si nájemné vzájemně partneři neúčtují (ale pouze se podílí na službách nebo jiných nákladech na společné soužití), pak po ukončení soužití tato dohoda zaniká ovšem s účinky do budoucna, nikoli zpětně. Nelze tedy, jak přiléhavě uzavřel okresní soud, po žalobkyni nyní požadovat ekvivalent nájemného, který by musela hradit za užívání domu, protože na užívání domu přispívala a na úkor žalovaného se nijak neobohatila.

13. Pokud jde o námitka zápočtu rekonstrukčních prací na bytě žalobkyně, pak okresní soud rovněž přiléhavě uvedl, že žalovaný za práce nic nehradil. Ani netvrdil a neprokázal, že by mu jako protiplnění za práce ušlo nějaké jiné plnění (například ponížená odměna od společnosti apod.). Zde tedy nedošlo k ochuzení žalovaného (že by něco reálně vynaložil nebo něco naopak nenabyl něco, co za normálního běhu okolností nabýt měl), ale případně došlo k obohacení žalobkyně, která nemusela hradit plnou či tržní cenu rekonstrukčních prací. To, že jeden z partnerů je schopen sehnat určité plnění zdarma či výhodněji (zde pracovníky na rekonstrukci), je právě projevem partnerského soužití, kdy právě žalobkyni toto žalovaný zajistil. Cizí osobě by neměl žalovaný důvod toto plnění zajišťovat. Obdobně pro kamarádské či jiné vztahy s majitelem společnosti společnost práce poskytla skrze žalovaného zdarma či za výhodných podmínek. Odvolacímu soudu se v této konkrétní věci nejeví přiléhavé výše uvedenou situaci, kdy (a to je podstatné) žalovanému nic neubylo a žalobkyně případně něco ušetřila (v konečném důsledku na úkor stavební společnosti), kdy šlo o žalovaným vědomě poskytnuté bezplatnou úsluhu, považovat zajištění práce na rekonstrukci bytu za plnění podmíněnou trváním společného soužití a dovozovat, že došlo k obohacení žalobkyně na úkor žalovaného. Ani tato námitka tedy není důvodná.

14. Proto odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek jako věcně správný včetně nákladového výroku, kdy okresní soud přiléhavě posoudil účelnost úkonů právního zástupce žalovaného.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení - odměnu 47 600 Kč za čtyři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání dne 3. 11. 2025, 23. 1. a 5. 3. 2026) po 11 900 Kč dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Advokátního tarifu, dle § 13 náhradu hotových výdajů za čtyři úkony 1 800 Kč, dále náhrada za DPH 10 374 Kč (21 % z 49 400). Celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 59 774 Kč.