71 CO 172/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Žmolilové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa za kterou před soudem jedná: státní instituce anonymizováno 6 slov , IČO sídlem adresa pro doručování: adresa anonymizováno obec sídlem adresa o náhradu škody a nemajetkové újmy k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6. dubna 2022, č. j. 17 C 132/2021-88,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, -) pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 80.000 Kč s příslušenstvím, potvrzuje, -) pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 170.000 Kč s příslušenstvím, mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 39.955 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna nahradit státu na nákladech řízení částku 2.351 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Opavě.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4.114 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 108.906,58 Kč ve výši 1.526,18 Kč (odstavec I. výroku), dále částku 250.000 Kč s úrokem z prodlení (odstavec II. výroku), náklady řízení žalobkyně ve výši 39.955 Kč (odstavec III. výroku) a náklady státu ve výši 2.351 Kč (odstavec IV. výroku).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že vůči žalobkyni bylo dne 28. 4. 2017 zahájeno trestní stíhání pro přečin pomluvy. Žalobkyně byla dvakrát zproštěna obžaloby rozsudkem okresního soudu z důvodu, že vytýkaný skutek není trestným činem. První rozsudek byl zrušen a věc vrácena na základě rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolání proti druhému zprošťujícímu rozsudku bylo zamítnuto, když odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že trestný čin pomluvy má být vyhrazen pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv, které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky, což nebyl tento případ. Žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu újmy s tím, že žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání, za toto se žalobkyni omluvila a poskytla ji náhradu nákladů obhajoby ve výši 108.906,58 Kč.

3. Nárok žalobkyně na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání posoudil dle ust. § 3 odst. 1 písm. a), § 5, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 a 3, jakož i ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., odkázal na judikaturu soudů týkající se této problematiky, zhodnotil podstatné skutečnosti rozhodné pro přiznání výše zadostiučinění a dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva a omluva žalované není dostačující.

4. Okresní soud uvedl, že trestní stíhání trvalo poměrně dlouhou dobu přesahující tři roky, žalobkyně byla dvakrát zproštěna obžaloby, dvakrát rozhodoval odvolací soud. Poukázal na přečin pomluvy, pro který byla žalobkyně stíhána s tím, že orgány činné v trestním řízení by měly zvlášť pečlivě zvažovat, zda není možné vyřešit věc jinými prostředky než prostředky trestního práva, tj. zejména cestou civilního řízení o ochraně osobnosti. K tomuto závěru trestní orgány dospěly až za tři roky, a to právě proto, že se oznamovatelům omluvila a oba poškození se tímto cítili dostatečně uspokojeni. Okresní soud přisoudil pouze minimální význam skutečnosti, že žalobkyně si musela být vědoma, že poskytuje informace osobě, o které věděla, že je novinářem a že je může uveřejnit a měla být podstatně více obezřetná. Uvedl, že se jednalo o skutková tvrzení, u kterých nebyla konstatována nepravdivost anebo šlo o názory a určitou formu kritiky, u niž nelze objektivně pravdivost či nepravdivost prokazovat.

5. Žalobkyně byla před zahájením trestního stíhání osobou bezúhonnou, pracovala dlouhá léta jako insolvenční správkyně a trestní stíhání pro ni představovalo výraznou hrozbu pro další výkon její profese, přestože tuto mohla po celou dobu trestního stíhání vykonávat. V případě odsouzení by ministerstvo muselo přistoupit ke zrušení povolení vykonávat tuto činnost. S tímto by bylo spojeno společenské odsouzení především v odborné komunitě a žalobkyni by to přineslo i značné problémy po ekonomické stránce. Národní bezpečnostní úřad opakovaně zjišťoval stav trestního řízení, kvůli stresu žalobkyně nesložila zkoušky pro obnovení zvláštního povolení, s nímž je spojeno působení v tzv. předbalených reorganizacích. Vypršela jí platnost bezpečnostní prověrky, takže zkoušku nemohla opakovat. Stres vyvolaný trestním stíháním vedl žalobkyni k odstoupení z funkce předsedkyně [spolek] [anonymizována tři slova] a ke změně jejího chování k zaměstnancům, kteří z tohoto důvodu ukončovali pracovní poměr. Trestní stíhání mělo dopad i do jejího osobního života, když se uzavřela, přestala hrát golf, účastnit se společenských akcí, hádala se s nejbližšími příbuznými, s nimiž se přestala stýkat, trpěla psychickými problémy, ale kvůli profesi odmítala vyhledat odbornou pomoc. O trestním stíhání se vědělo v odborných kruzích, celý případ byl dvakrát medializován na internetu a jeden z dlužníků zveřejnil informace o trestním stíhání v insolvenčním rejstříku v několika řízeních.

6. Zjištěné skutkové okolnosti případu porovnal okresní soud s jinými obdobnými případy soudní praxe a dospěl k závěru, že požadovaná částka je adekvátní a odpovídá obecně sdílené představě o spravedlnosti.

7. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná a domáhala se jeho změny tak, že bude žaloba zamítnuta. Namítala, že se okresní soud odchýlil o 100.000 Kč od jednoho z komparativních rozsudků, a to z důvodů, se kterými žalovaná nesouhlasí. Okresní soud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že se žalobkyně dopustila jednání, za které byla následně stíhána. Nemá rovněž za prokázáno, že žalobkyně nesložila zkoušky z důvodu stresu, když tyto zkoušky v daném termínu nesložila většina insolvenčních správců. Rovněž zasažení dobrého jména žalobkyně v profesní komunitě nespočívalo v příčinné souvislosti s jejím trestním stíháním, když muselo být známo, že sdělila o svém profesním konkurentovi nepravdivou informaci. Takové jednání nelze ani ospravedlnit omluvitelnými důvody. Nesouhlasil rovněž se závěrem, že je žalobkyně osobou veřejně činnou, když je sporné, zda v případě osoby vykonávající činnost insolvenční správkyně se jedná o postavení srovnatelné s bezesporu veřejně známými osobami - vrcholných politiků, herců, zpěváků či vrcholových sportovců. Stát nenese odpovědnost ani za případnou medializaci případu, když nemůže přikazovat tisku nebo ostatním médiím, o čem budou informovat. Okresní soud zveličoval zásahy do osobnostních práv žalobkyně a pomíjí, že zásah do osobnostních práv poškozené ve srovnávací věci, ze které okresní soud vycházel, byl výrazně vyšší. Nesouhlasil s uložením povinnosti žalované nahradit náklady státu, když žalovaná je ze zákona osvobozena od soudních poplatků a ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. na ni tak nedopadá. Povinnost nahradit tyto náklady byla navíc uložena opět státu, tj. totožnému subjektu. V této souvislosti je nutno vycházet z ust. § 66 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, dle kterého pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly si při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění.

8. Žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Nejpodstatnější je, že žalobkyně byla zproštěna obžaloby s tím, že vytýkané jednání není trestným činem. Celá záležitost mohla a měla být vyřešena prostředky občanského práva. Okresní soud se řádně a dostatečně vypořádal se všemi námitkami žalované, jakož i judikaturou týkající se této problematiky.

9. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek v napadené části, tj. v odstavci II. výroku a výroků souvisejících, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení.

11. Na správně zjištěný skutkový stav aplikoval okresní soud správné právní ustanovení. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, vycházel z jejich závěrů a hodnotil základní kritéria rozhodná pro stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Okresní soud správně přihlédl k tomu, že trestní stíhání žalobkyně trvalo po dobu přesahující 3 roky, ve věci rozhodoval dvakrát odvolací soud a žalobkyně byla zproštěna z důvodu, že vytýkané jednání není trestným činem. Odvolací soud zcela souhlasí s jeho závěrem, že samotné konstatování porušení práva ze strany žalované a její omluva nejsou s ohledem na okolnosti dané věci dostačující a žalobkyni náleží nárok na finanční zadostiučinění. Odvolací soud však nesouhlasí s hodnocením dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a v této souvislosti s přiznanou výší zadostiučinění ze strany okresního soudu.

12. V dané věci byla žalobkyně stíhána pro přečin pomluvy, přičemž lze souhlasit s okresním soudem, že by měly orgány činné v trestním řízení pečlivě zvažovat, zda není možné vyřešit věc jinými prostředky než prostředky trestního práva. Na druhou stranu je nutno vzít v úvahu, že s tímto druhem trestného činu je obecně spojena menší míra společenského odsouzení, než je tomu například v případě trestního stíhání pro zločin vraždy, loupeže či sexuálně motivovaných zločinů. Podstatná je rovněž skutečnost, že žalobkyně nebyla ohrožena nepodmíněným trestem odnětí svobody, s čímž by byl spojen jednak větší společenský odsudek a jednak větší pravděpodobnost ztráty výkonu své profese a s tím spojená ekonomická nejistota.

13. Odvolací soud souhlasí se závěrem, že trestní stíhání zasáhlo do osobnostní sféry žalobkyně, která se uzavřela do sebe, přestala se zúčastňovat společenských akcí a v souvislosti se stresem se výrazně změnilo její chování ke svému okolí. Toto se projevilo jak ve vztahu k jejím nejbližším osobám (synovi, matce, sestře), ale také k jejím zaměstnancům. K narušení těchto vztahů tak nedošlo bezprostředně v souvislosti s vedením trestního stíhání (dle tvrzení samotné žalobkyně o něm matka ani sestra vůbec nevěděly), ale v důsledku změny chování žalobkyně v souvislosti se stresem vyvolaným trestním stíháním. Nebylo zjištěno, že by došlo k odsouzení žalobkyně ze strany těchto osob pouze na základě skutečnosti, že je vůči ní vedeno trestní stíhání. Je obecně známo, že větší míra stresu, způsobuje zásah do zdraví každého jedince a nepochybně tomu tak bylo i u žalobkyně. Z průběhu dokazování lze dovodit, že dopady trestního stíhání byly ze strany žalobkyně neadekvátním způsobem zpracovávány (viz změna chování a v té souvislosti narušení vztahů s rodinnými příslušníky a zaměstnanci). Na druhou stranu nelze odhlédnout od té skutečnosti, že pokud žalobkyně hovořila o depresích, jednalo se pouze o její subjektivní hodnocení, když v této souvislosti nevyhledala žádnou odbornou lékařskou pomoc a nebyla žádným způsobem léčena. Návštěva odborného lékaře v souvislosti se stresem a jejími vážnými důsledky na zdraví člověka v souvislosti s vedeným trestním stíháním, nepochybně není překážkou pro výkon funkce insolvenčního správce a neobstojí tak obrana žalobkyně, že se z tohoto důvodu obávala odbornou pomoc vyhledat.

14. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že trestní stíhání zasáhlo do výkonu profese žalobkyně, když bezúhonnost je podmínkou výkonu funkce insolvenční správkyně. O průběh trestního stíhání se opakovaně zajímal Národní bezpečnostní úřad a žalobkyně tak měla důvodné obavy o výkon svého povolání. Na druhou stranu se však nejednalo o natolik závažný zásah, který by odůvodňoval podstatné navýšení přiznané finanční satisfakce nad rámec referenčních případů, ke kterému přistoupil okresní soud. Nelze pominout, že žalobkyně mohla po celou dobu svou profesi vykonávat a nebylo zjištěno, že by pouze a jedině v důsledku vedeného trestního stíhání byla jakýmkoliv konkrétním způsobem omezena ve své profesi. Z funkce předsedkyně [spolek] [anonymizována tři slova] odstoupila z vlastního rozhodnutí a i poté byla zvolena členkou výboru. Odvolací soud nepochybuje ani o tom, že se o trestním stíhání žalobkyně v odborných kruzích vědělo, ale na druhou stranu nelze pominout skutečnost, že se žalobkyně vytýkaného jednání dopustila, tj. sdělila skutečnosti, kterými byl vymezen skutek v rámci trestního řízení osobě, o které věděla, že je novinářem. Musela si tak být vědoma, že jí uvedené informace a skutečnosti mohou být zveřejněny a s ohledem na jejich obsah, mohou být minimálně důvodem k bouřlivé debatě v odborných kruzích, kterých se její vyjádření týkalo. V této souvislosti bylo vedeno nejen trestní, ale i civilní řízení, o kterém měly odborné kruhy rovněž povědomí. V rámci vedeného civilního řízení se žalobkyně jednomu z poškozených omluvila, z čehož vyplývá, že si svého pochybení byla vědoma. Odvolací soud se tak neztotožňuje se závěrem okresního soudu, který k těmto skutečnostem přihlédl pouze v minimálně míře.

15. V souvislosti s medializací trestního stíhání žalobkyně, lze souhlasit s tím, že tato měla vliv na psychický stav žalobkyně, u které se tak znásobila její obava o odsouzení ze strany okolí. Samotná medializace však nemůže jít k tíži žalované, když v řízení nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by orgány činné v trestním řízení jakkoliv iniciovaly zveřejnění uvedených článků, popř. že by poskytovali za tím účelem médiím jakékoliv informace. Ze strany sdělovacích prostředků došlo k narušení principu presumpce neviny a došlo tak k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2200/2015, 30 Cdo 1138/2017). Obdobně to platí také u zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Přestože žalobkyni nelze považovat za veřejně známou osobu, nelze na druhou stranu odhlédnout od skutečnosti, že v souvislosti s výkonem své funkce musí počítat s nesouhlasem ze strany dlužníků s jejím postupem v rámci jednotlivých insolvenčních řízení. S tímto musí být žalobkyně při výkonu své profese srozuměna a v této souvislosti unést zvýšenou míru kritiky. Pokud tak jeden z dlužníků využil danou situaci a zveřejnil informace o trestním stíhání žalobkyně v insolvenčním rejstříku, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalované, když toto zveřejnění nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení žádným způsobem iniciováno či podporováno.

16. Okresní soud správně vycházel z referenčních případů, týkajících se nezákonného trestního stíhání pro stejný trestný čin, když přiznaná výše zadostiučinění by měla odpovídat tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. Z uvedených referenčních případů vyplývá, že výše přiznaného zadostiučinění v obdobných případech se pohybovala v částkách od 20.000 Kč do 150.000 Kč, přičemž je nepochybné, že žádný z uváděných případů není a nemůže být zcela shodný s projednávaným případem. Vždy je tak nutno vycházet z rozmezí částek, které jsou v obdobných případech přiznávány. V dané věci však nebylo namístě podstatné navýšení přiznané částky oproti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 368/2017, čemuž neodpovídá zjištěný skutkový stav. V porovnávané věci byla poškozené přiznána částka 150.000 Kč, trestní stíhání tam sice trvalo kratší dobu, probíhalo rovněž na dvou stupních, avšak poškozená byla v prvním stupni, byť nepravomocně, uznána vinnou, což podstatně zvyšuje odsouzení veřejnosti. U poškozené v referenčním případě došlo k výraznému zásahu do zdraví, když byla dlouhodobě odborně léčena, a to i po skončení trestního řízení. Byl zjištěn i zásah do jejího profesního života, když se nemohla ucházet o vyšší post v rámci výběrových řízení. Výrazný byl zásah i do jejího osobního a rodinného života, když poškozená se z důvodu trestního stíhání neucházela o plánovanou adopci.

17. Odvolací soud shrnuje, že trestní stíhání žalobkyně trvalo 3 roky, probíhalo na dvou stupních, žalobkyně nikdy nebyla uznána vinnou ze spáchání vytýkaného skutku. V souvislosti s trestním řízením došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, která v důsledku stresu výrazným způsobem změnila své chování, což se odrazilo ve vztazích s blízkými osobami a se zaměstnanci. Stres se odrazil do zdravotního stavu žalobkyně, avšak nikoliv nad rámec obvyklý v těchto situacích, když žalobkyně nevyhledala odbornou pomoc a nebyla léčena. Došlo rovněž k zásahu do výkonu její profese, když vyvolalo důvodnou obavu o ztrátu možnosti tuto vykonávat.

18. S ohledem na výše uvedené, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni náleží peněžitá satisfakce za nezákonné trestní stíhání v celkové výši 80.000 Kč. Takto přiznaná výše je v souladu s principem proporcionality s obdobnými případy, vychází ze zjištěného skutkového stavu a odpovídá rozmezí přiznávaných částek v obdobných případech. Odpovídá závažnosti trestného činu, pro který byla žalobkyně stíhána včetně hrozícího trestu, délce trestního řízení, jakož i výše uvedeným dopadům do její osobnostní i profesní sféry. Odvolací soud proto v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) rozsudek v napadené části., tj. v odstavci I. výroku změnil tak, že v částce 170.000 Kč nárok žalobkyně zamítl a co do částky 80.000 Kč rozsudek dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Přestože by měla být výše přiznaného zadostiučinění porovnávána s obdobnými případy, tj. v rámci trestního stíhání za stejný přečin, nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve společnosti jsou některé závažnější přečiny, resp. zločiny a v této souvislosti vedená trestní stíhání, vnímány daleko intenzivněji a jsou spojeny s větší mírou odsouzení (např. trestný čin vraždy, sexuálně motivované trestné činy apod.). S tím musí být spojena i přiznávaná výše zadostiučinění, která by ze strany společnosti vnímaných„ méně závažných trestných činů“ neměla být přiznávána v nepřiměřeně vyšších částkách než u závažnějších trestných činů. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 71 Co 173/2022 bylo přiznáno celkové zadostiučinění ve výši 120.000 Kč v případě trestního stíhání pro přečin výtržnictví a navazování nedovolených kontaktů s dítětem a ve věci vedené pod sp. zn. 71 Co 159/2022 v celkové výši 70.000 Kč v případě trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin loupeže. I v této souvislosti tak přiznaná částka zcela odpovídá principu proporcionality.

20. O nákladech řízení před okresním soudem bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 2 a 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že odvolací soud rozhodl shodně s okresním soudem, když rozhodnutí o nemajetkové újmě závisí na úvaze soudu a žalobkyně, která byla v řízení byť jen částečně úspěšná, má nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. V podrobnostech odkazuje pro stručnost na odůvodnění rozsudku okresního soudu pod body 28 a 29.

21. Shodně s okresním soudem rozhodl odvolací soud rovněž o nákladech státu, které vznikly v průběhu řízení. Odvolací námitky žalované týkající se nákladů státu, neshledal důvodnými. Stát má v tomto řízení postavení účastníka řízení se všemi s tím spojenými důsledky. Skutečnost, že je žalovaná ze zákona osvobozena od soudních poplatků, neznamená bez dalšího, že by ji nestíhala povinnost hradit náklady státu dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení nehovoří o zákonném osvobození od soudních poplatků, ale o předpokladech pro osvobození od soudních poplatků dle ust. § 138 o. s. ř., o čemž však nelze v případě státu uvažovat. V daném případě nejde o výkon běžné činnosti mezi dvěma organizačními složkami v rámci jejich předmětu činnosti, ale o povinnost vyplývající z procesního práva upínající se k výsledku civilního řízení (viz např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2022, č. j. 11 Co 18/2022 dostupné v systému ASPI). V ust. § 66 zákona o rozpočtových pravidlech je výslovně uvedeno, že dané pravidlo platí, pokud nestanoví zvláštní zákon jinak. Za tento zvláštní zákon je nutno považovat právě také občanský soudní řád, který z výše uvedených důvodů stanoví jinak, tedy má odlišnou právní úpravu.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. a žalovaná byla zavázána nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4.114 Kč. Tato částka představuje odměnu za 1 úkon právní služby dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 vyhl. ve výši 3.100 Kč, režijní paušál ve výši 300 Kč, to vše navýšeno o DPH ve výši 714 Kč, když ve zbytku se právní zástupce žalobkyně náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal. Náklady řízení byla žalovaná zavázána nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

23. Lhůta k zaplacení přiznaných částek byla v souladu s ust. § 160 o. s. ř. stanovena 15 dnů s ohledem na nutnost zpracování úhrady částek ze strany žalované, přičemž tato delší lhůta nebude nikterak na újmu žalobkyně.