71 Co 230/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radmily Baďurové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobkyň: a) Jméno žalobkyně A , narozená dne Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A b) Jméno žalobkyně B , narozená dne Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o rušenou držbu k odvolání žalobkyň proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. července 2024, č. j. 8 C 170/2024-23,

I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně a), b) jsou povinny nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 6.534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.

1. Napadeným usnesením okresní soud zamítl návrh žalobkyň na stanovení povinnosti žalované zdržet se rušení držby přístupové cesty ke specifikovaným pozemkům zabraňováním jejího používání v souvislosti s umístěním zámku na příjezdové bráně k uvedeným pozemkům žalované, dále v souvislosti s umístěním plotu v oblasti hraničící s pozemkem žalobkyň a v souvislosti s umisťováním kupek hnijící trávy na přístupové cestě k pozemku žalobkyň a stanovení povinnosti žalované odstranit výše zmíněný zámek, části plotu a hnijící kupky trávy, které ruší držbu žalobkyň jejich přístupové cesty (odstavec I. výroku), žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku) a zavázal žalobkyně zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud uvedl, že žalobkyně se domáhaly ochrany držby práva přístupové cesty ke svým pozemkům, a to přes pozemky žalované, které užívaly od roku 1976 jako jediný možný přístup na své pozemky, a to před svémocným zásahem, za který odpovídá žalovaná. Žaloba byla podána v zákonné lhůtě od zjištění, že jejich držba je rušena uvedenými překážkami. Žalobu zamítl s tím, že v žalobě není tvrzeno, na kterém pozemku či pozemcích se nacházejí příjezdová brána nyní opatřená zámkem, předmětné ploty a kupky hnijící trávy a dále že samy uvádí, že neví, jestli uvedené překážky umístila žalovaná. Tímto ani nepředkládají a nenavrhují žádné důkazy, které prokazují, že jsou v držbě rušeny právě žalovanou. Ve smyslu ust. § 1003 obč. zák. má žaloba z rušené držby směřovat proti rušiteli držby, nikoliv proti vlastníkovi pozemku, na kterém jsou překážky umístěny, pokud není rušitel zároveň vlastníkem těchto pozemků. Žalobkyně netvrdí ani neprokazují, že je to právě žalovaná, která je ruší v její držbě a navíc samy uvádí, že žalovaná své pozemky v současné době ani neužívá. Okresní soud proto žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalované. Pokud není v žalobě uvedeno, na kterých pozemcích se uvedené překážky nachází, má to za následek nevykonatelnost výroku v případě, že by bylo žalobě vyhověno.

3. Proti tomuto usnesení podaly včasné odvolání obě žalobkyně a domáhaly se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Uvedly, že logicky se příjezdová brána nachází na pozemku, který vlastní žalovaná, ten je vymezen vlastnickou hranicí, a sice v té jeho části, která ji odděluje od veřejné komunikace. Část plotu a kupky hnijící trávy byly umístěny v oblasti hraničící s pozemkem žalobkyň. Žalovaná svým aktivním jednáním vyjádřila vůli, aby byl na její příjezdové bráně umístěn zámek, ať už ho tam fyzicky umístil kdokoliv. O tom svědčí SMS zpráva, kterou žalovaná žalobkyním poslala v dubnu 2024 a na který reagovala žalobkyně a) dopisem ze dne 28. 4. 2024. Žalovaná je iniciátorem opatření, které žalobkyním brání v přístupové cestě a tím ruší jejich držbu. Žalovaná předmětné pozemky užívá tím, že zde má trvalé bydliště, přebírá si zde poštu, jezdí na návštěvu k synovi a prostřednictvím své snachy monitoruje, kdo a s kým přes pozemky přechází. Aktivně tak do dění na jejím pozemku zasahuje. Poukazovaly na zákonnou úpravu možnosti rozhodnutí o žalobě bez nařízení jednání, k čemuž v této věci nebyly podmínky a vydáním usnesení tak okresní soud odňal účastníkům možnost jednat před soudem.

4. Žalovaná navrhovala potvrzení usnesení okresního soudu jako věcně správného. Žalobkyně neprokázaly, že by vykonávaly držbu jakéhokoliv práva, které má být údajně rušeno. Souhlasí s tím, že žaloba je neurčitá, když není uvedeno, kde konkrétně jsou uvedené překážky umístěny. Žalovaná sice je vlastnicí uvedených nemovitostí, ale fakticky zde nebydlí, nezdržuje se, a to ani v době, kdy mělo dojít k údajným zásahům. Předmětné nemovitosti užívá její syn s rodinou. Ona sama se nijak aktivně na umístění uvedených překážek neangažovala.

5. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Z ust. § 177 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že v případě rozhodování o žalobě z rušené držby není třeba nařizovat jednání. Odvolací námitka žalobkyň týkající se porušení zásady projednací a ústnosti tak není důvodná, když okresní soud mohl vycházet z tvrzení žalobkyň a předložených listin. Je pravdou, že pokud měl jakékoliv pochybnosti o uvedených skutečnostech, které následně vedly k zamítnutí žaloby, měl k nařízení jednání, byť ve zkrácených lhůtách, přistoupit. S ohledem na závěr odvolacího soudu, který bude uveden níže, však nařízení jednání v této věci nebylo nezbytné, když podstatné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci je možno dovodit přímo z tvrzení žalobkyň a předložených listin.

7. Z ust. § 1008 odst. 1 o. s. ř. soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šestí týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.

8. Žalobkyně přímo v žalobě uvedly, že již v půlce dubna žalovaná zaslala žalobkyni a) SMS zprávu, která následovala po incidentu, ke kterému došlo v souvislosti s využíváním přístupové cesty k pozemkům žalobkyň dne 11. 4. 2024. V této zprávě avizovala umístění zámku na přístupovou bránu. V průběhu odvolacího řízení učinily obě strany nesporným, že žalovaná zaslala žalobkyni a) tuto SMS zprávu, ve které jí sdělila, že se brána zamyká, a tak to zůstane i do budoucna. Od té doby je předmětná brána uzamčena a žalobkyním nebyl sdělen přístupový kód. Na toto sdělení reagovala dopisem samotná žalobkyně a), ve kterém sdělila žalované, že její jednání je protiprávní a vyzvala ji, aby svého jednání zanechala a nebránila jim v užívání jejich majetku a přístupu k němu. Žalovaná na tento dopis žádným způsobem nereagovala a brána zůstala nadále zamčená.

9. Z tvrzení samotných žalobkyň je zřejmé, že již nejpozději 28. 4. 2024 (datum dopisu žalobkyně a), adresovaného žalované v reakci na zaslanou SMS zprávu) věděly o tom, že došlo k rušení jejich držby, když jim bylo žalovanou výslovně sděleno, že vstupní brána na její pozemek a tímto i na přístupovou cestu žalobkyň k jejich pozemku je uzamčena a tak to zůstane i v budoucnu. Tato skutečnost byla v průběhu odvolacího řízení učiněna ze strany účastnic nespornou. Nejpozději tohoto dne tak musely vědět, že došlo k rušení jejich držby a byla jim známa i osoba, která jejich držbu ruší či ohrožuje. Nejpozději od tohoto dne tak žalobkyním začala běžet prekluzivní lhůta k podání žaloby na rušení držby dle ust. § 1008 o. s. ř., která tak uběhla nejpozději dne 8. 6. 2024, resp. 10. 6. 2024 (poslední den lhůty připadl na sobotu a lhůta tak uběhla nejbližší pracovní den, tj. v pondělí). Žaloba byla u okresního soudu podána až dne 27.6.2024, tedy po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Skutečnost, že se žalobkyně, jak samy uvádí, o umístění zámku přesvědčily až dne 20. 5. 2024, je nerozhodná, když rozhodující je skutečnost, kdy se fakticky dověděly o umístění překážky a tím o rušení jejich držby. Za této situace je nesprávný závěr okresního soudu, že žaloba byla podána ve lhůtě šesti týdnů, když okresní soud ani neuvádí, kdy se měly žalobkyně o rušení držby ze strany žalované fakticky dovědět.

10. Účelem posesorních žalob je poskytnout ochranu posledního pokojného stavu, a to ve zrychleném soudním řízení, ve kterém se zkoumá pouze omezená množina skutečností. V této souvislosti je tak zcela na místě klást na žalobce zvýšené nároky co do lhůt k podání žaloby. V případě uplynutí zákonné 6týdenní prekluzivní lhůty je pak na místě žalobu bez dalšího zamítnout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud uzavírá, že žalobkyně podaly žalobu na ochranu rušené držby opožděně a tato skutečnost již sama o sobě je důvodem pro její zamítnutí.

11. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případná skutečnost, že k umístění dalších překážek, tj. plotového dílce a kupek trávy, by došlo později, když se jedná o pokračující překážku rušení držby. Prvotní překážka, a to umístění zámku na vstupní bráně, nadále přetrvává a ruší držbu žalobkyň a případné další následující překážky tak nemohou založit další samostatné rušení držby.

12. Z těchto důvodů odvolací soud usnesení okresního soudu dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně neúspěšné žalobkyně byly zavázány nahradit žalované částku 6.534 Kč představující odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření k odvolání a účast u jednání) dle ust. § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen vyhl.) po 1.500 Kč, tj. 4.500 Kč, 3x režijní paušál po 300 Kč, tj. 900 Kč, to vše navýšeno o DPH ve výši 1.134 Kč. Náklady řízení byly zavázány zaplatit ve lhůtě stanovené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované.