71 Co 44/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radmily Baďurové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobce: Jméno žalobce A, IČO IČO žalobce A sídlem Adresa žalobce A insolvenční správce dlužnice právnická osoba., IČO IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 1.236.870 Kč k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6. ledna 2025, č. j. 17 C 140/2024-322,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích II. až IV. výroku, potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 37.885 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu co do částky 500.000 Kč (odstavec I. výroku), zavázal žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužnice částku 736.870 Kč (odstavec II. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku) a uložil žalovanému povinnost zaplatit na soudním poplatku částku 36.844 Kč (odstavec IV. výroku).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný vybral z účtu dlužnice ve dvou případech celkem částku 836.870 Kč, aniž by jí před tím půjčil peníze. Jednání žalovaného posoudil okresní soud dle ust. § 2991 o. z. s tím, že žalovaný se těmito výběry bezdůvodně obohatil na úkor dlužnice, neboť tyto peníze nevložil do její pokladny, ani netvrdil a neprokázal, že je užil v rámci provozu jejího závodu. Okresní soud uvedl, že se jednalo o nestandardní výběry uskutečněné v rozmezí dvou měsíců. Žalovaný v průběhu soudního řízení tvrdil jen v obecné rovině, jak s penězi naložil. Pokud tvrdil, že předmětné peníze vložil do pokladny dlužnice, navrhl k tomu výslechy svědkyň, které však jeho tvrzení neprokázaly. Tvrzení o zápůjčce žalovaný uvedl až po více než 4,5 letech od podání žaloby a okresní soud je vyhodnotil jako ryze účelová. Žalovaný v průběhu řízení opakovaně uváděl, že výběry hotovosti nebyl plněn žádný závazek dlužnice vůči žalovanému a že se jednalo o peníze na provoz závodu. Pokud by se jednalo o zápůjčku, musel o ní žalovaný vědět, nikoliv ji zjistit až z výpisu z účtu. Souběžně s touto jeho novou obranou, hodlal nadále prokazovat vložení vybrané hotovosti do pokladny dlužnice, což si vzájemně odporuje. Žalovaný žádnou pohledávku vůči dlužnici nepřihlásil v rámci jejího insolvenčního řízení. Výpověď svědkyně jméno FO co do popisu zápůjčky hodnotil okresní soud jako nevěrohodnou. Je sice fakt, že finanční částku 2.700.000 Kč, která s největší pravděpodobností byla použita na výplatu mezd zaměstnanců dlužnice, tato svědkyně na její účet vložila, avšak nejednalo se o zápůjčku žalovaného. Sama uvedla, že peníze na účet vkládala jen příležitostně v souvislosti s provozem restaurace. K dotazu soudu, o jaké částky se jednalo, začala sama popisovat předmětný vklad částky 2.700.000 Kč bez jakékoliv souvislosti s provozem restaurace. Popsala tento vklad, aniž by si pamatovala cokoliv dalšího konkrétního k této výjimečné události. Okresní soud nepovažoval za reálné, že by žalovaný disponoval s takovou hotovostí, kterou by nesl do banky v tašce. Pokud měl tyto prostředky na účtu, neexistoval žádný důvod, proč by je dlužnici nepřevedl bezhotovostně. Okresní soud neprovedl další navrhované důkazy, když tyto byly provedeny až po koncentraci řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, které směřoval do odstavců II. – IV. výroku. Namítal věcnou nepříslušnost okresního soudu pro případ, že by se žalobcem uplatněný nárok měl posuzovat jako náhrada škody. Nebylo dostatečně objasněno, v jakém postavení žalovaný jednal, když byl u dlužnice zároveň zaměstnán ve vedoucí funkci a byl tak v pracovněprávním vztahu. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, proč soud dospěl k závěru, že žalovaný nepůjčil dlužnici částku 2.700.000 Kč a proč neuvěřil svědkyni jméno FO zrovna v této části její výpovědi, když její výpověď korespondovala s výpisy z účtu. Nesouhlasil s tím, že jeho tvrzení byla ryze účelová, když řízení před krajským a před okresním soudem byla skutkově a právně zcela jiná. V řízení před krajským soudem se žalovaný bránil s ohledem na skutková tvrzení žalobce a ze strany soudu nebyl v průběhu řízení ani jednou vyzván k doplnění svých tvrzení. Nelze mu tak klást k tíži, že svou obranu o zápůjčce použil až v rámci řízení před okresním soudem. Žalovaný neměl možnost se seznámit s příslušnými výpisy z účtu dlužnice, když tyto, stejně jako celé účetnictví, měl k dispozici žalobce. Od tvrzených výběrů uběhlo více let, žalovaný si je musel připomenout, když k nim došlo ve velmi stresujícím období v době podání insolvenčního návrhu, projednávání úpadku, kdy byl žalovaný vystaven extrémnímu tlaku věřitelů. Veškeré účetní doklady měl k dispozici žalobce, který nemohl být v informačním deficitu a byl to právě on, kdo o vkladech žalovaného věděl nebo vědět mohl. Ve vztahu k dlužnici měl žalovaný mnohem vyšší pohledávky než předmětnou zápůjčku. Tyto nepřihlásil do insolvenčního řízení, když měl zájem na řešení celé situace dlužnice reorganizací. Pokud by byl ze strany soudu o tomto poučen, svá tvrzení by v této souvislosti doplnil a navrhl důkazy. Nesouhlasil rovněž se závěrem okresního soudu, že není reálné, aby měl příslušnou částku k dispozici, když k tomuto opět nebyl ze strany okresního soudu poučen. Je však zřejmé, že peněžní prostředky v hotovosti existovaly a je známou věcí, že banka hotovost nepřijme bez prokázání identity. V této souvislosti poukázal na výpověď svědkyně jméno FO, kterou považoval za zcela věrohodnou a které i okresní soud uvěřil, pokud se jedná o její vedení pokladny pro běžný chod společnosti. Je logické, že se nemohlo jednat o pokladnu, do které se mohly vkládat tak vysoké částky, které musely být zaúčtovány do jiné pokladny, kterou vedla hlavní účetní. O tom se dověděl až z výpovědi svědkyně Anonymizováno, do té doby toto žalovanému nebylo známo, když dlužnice byla velkým závodem s velkým počtem zaměstnanců a žalovaný nezajišťoval její přímé finanční řízení. Z výpovědi svědkyně jméno FO logicky vyplývá, že na účet byly vkládány peněžní prostředky žalovaného a pokud došlo následnými výběry k jejich částečnému uspokojení, žalovaný opět logicky uvedl, že se jednalo o provoz závodu. I kdyby byla zápůjčka neplatná, jak namítal žalobce, vznikl by žalovanému vůči dlužnici nárok na bezdůvodné obohacení. Jakýkoliv vklad a výběr musel být zaúčtován do účetnictví dlužnice. Pokud by k tomuto řádně nedošlo, vznikl by schodek, kterého by si žalobce musel být vědom.

4. Žalobce navrhoval potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zcela souhlasil s hodnocením důkazů ze strany okresního soudu. Žalovaný po dobu přesahující 4 let v řízení tvrdil, že vybranou hotovost vložil do pokladny dlužnice. Následně naprosto překvapivě začal tvrdit, že předmětnými výběry mělo dojít k vrácení jakési krátkodobé zápůjčky žalovaného dlužnici. Pokud by toto tvrzení použil v rámci řízení o odpůrčí žalobě, musel by být ve věci neúspěšný. Do té doby naopak aktivně uváděl, že předmětnými výběry nebyl plněn žádný závazek dlužnice vůči němu. Tvrzená smlouva o zápůjčce nemohla být platná pro nedostatek písemné formy a schválení dozorčí radou. Žalovaný byl a je v pozici předsedy představenstva a jediného akcionáře dlužnice a nelze tak vycházet z toho, že není schopen tvrdit nic konkrétního.

5. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení.

7. Na správně zjištěný skutkový stav aplikoval okresní soud správné právní ustanovení. Odvolací soud souhlasí i s právním posouzením věci, které okresní soud ve věci zaujal a na které odvolací soud v podrobnostech odkazuje.

8. Odvolací námitky žalovaného jsou shodné s jeho procesní obranou v rámci řízení před okresním soudem. Tento se s nimi v napadeném rozsudku řádně a dostatečně vypořádal. V průběhu řízení bylo zjištěno, že na účet dlužnice byla pod jménem jméno FO vložena částka 2.700.000 Kč. Odvolací soud shodně s okresním soudem neuvěřil verzi žalovaného, že se jednalo o zápůjčku poskytnutou z jeho finančních prostředků a že vybrané částky sloužily k částečné úhradě této pohledávky. V řízení pak nebylo zjištěno, že by vybraná hotovost byla zaúčtována do pokladny dlužnice a byla použita pro její provoz. Toto tvrzení bylo vyvráceno jak listinnými důkazy, tak provedenými svědeckými výpověďmi. Okresní soud pak správně nepřistoupil k provedení dalších navrhovaných důkazů, když tyto byly ze strany žalovaného navrženy v rozporu s koncentrací řízení.

9. Žalovaný v průběhu celého řízení (tj. v původním řízení před krajským a vrchním soudem a v řízení před soudem okresním) tvrdil na svou obranu několik protichůdných skutkových verzí, které si navzájem odporují. Tato skutečnost se ostatně projevila i v rozhodnutí krajského a následně vrchního soudu ohledně odpůrčí žaloby. V tomto řízení výslovně uváděl a prohlašoval, že předmětnými výběry nebyl plněn žádný závazek dlužnice vůči jeho osobě. Mělo se jednat o běžné výběry a peněžní prostředky sloužily k běžnému provozu dlužnice. Za situace, kdy žalovaný popíral jakoukoliv svou pohledávku vůči dlužnici, nebylo jistě namístě poskytovat mu jakékoliv poučení ze strany soudu. Je nepochybné, že žalovaný může měnit skutková tvrzení, na kterých zakládá svou procesní obranu. Toto se i předpokládá za situace, kdy dojde ke změně skutkových tvrzení, na základě kterých je nárok ze strany žalobce uplatňován. V daném případě však k žádné změně skutkových tvrzení na straně žalobce nedošlo a žalovaný začal uplatňovat zcela protichůdnou obranu až poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě. Za této situace odvolací soud zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že se jedná ze strany žalovaného o účelové tvrzení.

10. V této souvislosti neobstojí obrana žalovaného, že si předmětnou zápůjčku nepamatoval a celou situaci si vybavil až po nahlédnutí do výpisu z účtů dlužnice. Bez ohledu na finanční situaci žalovaného, nelze nakládání s takto vysokou částkou považovat za běžnou finanční transakci. To vše za situace, kdy v řízení o odpůrčí žalobě sám výslovně tvrdil, že v případě sporných výběrů nebylo plněno na žádný závazek dlužnice vůči žalovanému. Žalovaný tak sám jakoukoliv existenci zápůjčky popíral. Její existence nemohla být známa ani žalobci, jak tvrdil žalovaný, když tato skutečnost nevyplývá z žádných listinných dokladů. Ve výpise z účtu dlužnice není jméno žalovaného vůbec uvedeno a k tvrzené zápůjčce žádné jiné listinné doklady neexistují. Neobstojí ani obrana žalovaného, že neměl k dispozici listiny, ze kterých by existenci zápůjčky zjistil, když účetnictví dlužnice bylo předáno žalobci. Pokud měl být jako fyzická osoba stranou tohoto tvrzeného právního jednání, musely mu být dané okolnosti známy, a to navíc za situace, kdy tvrdil, že se nejednalo o jediný případ. Lze připustit, že by si nepamatoval veškeré detaily této zápůjčky, avšak žalovaný v průběhu řízení popíral jakýkoliv závazek dlužnice ve vztahu k jeho osobě.

11. Odvolací soud souhlasí s hodnocením svědecké výpovědi svědkyně jméno FO, kterou je nutno hodnotit v kontextu okolností celého řízení a daného případu. Svědkyně byla a je blízkou spolupracovnicí žalovaného, náplní její práce nebylo nakládání s takto vysokými částkami a nebyla schopna hodnověrně vysvětlit, z jakého důvodu byla právě v tomto jednom případě společně s žalovaným v bance. Skutečnost, že se mělo jednat o zápůjčku zjistila pouze ze sdělení samotného žalovaného, nebyla schopna uvést žádné bližší skutečnosti ohledně zdroje těchto finančních prostředků, jejich zaúčtování do majetku společnosti, jakož i okolnosti jejich případného vrácení. To vše za situace, kdy u takto vysoké částky figurovalo její jméno, a přesto se nijak nezajímala o to, jak bude s danou částkou dále nakládáno. I v případě, že by se mělo jednat o zápůjčku ze strany žalovaného, v řízení nebylo zjištěno, že by předmětné výběry byly určeny k úhradě právě tohoto závazku dlužnice. K tomuto se svědkyně žádným způsobem nedokázala vyjádřit, o tyto skutečnosti se dále nezajímala, nebyly náplní její pracovní činnosti.

12. Účelovost tvrzení žalovaného v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou vyplývá i z jeho protichůdných tvrzení v průběhu řízení. Na jednu stranu tvrdil, že dlužnice byla v předmětné době v dobré finanční situaci a v souvislosti s výběry finančních prostředku se tak nemohlo jednat o krácení věřitelů. Na druhou stranu pak tvrdil, že bylo nutné poskytovat zápůjčky v řádech miliónu, aby mohly být zaměstnancům vyplaceny mzdy.

13. Nedůvodná je rovněž námitka žalovaného, že byl ve vztahu k dlužnici ve dvojím postavení a není tak zřejmé, zda vystupoval jako člen statutárního orgánu či jako zaměstnanec dlužnice. Byl to sám žalovaný, který v průběhu řízení, zejména u krajského soudu, výslovně uváděl, že jako statutární orgán dlužnice měl oprávnění předmětné částky vybrat a s těmito disponovat, když se jednalo o běžnou činnost. Pokud se týká odvolací námitky ohledně věcné nepříslušnosti soudu, tato byla určena rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2024, č. j. incidenční spisová značka a odpovídá právní kvalifikaci nároku.

14. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavcích II. – IV. výroku dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

15. O nákladech odvolacího řízeni bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, který byl zcela úspěšný, má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Žalovaný byl zavázán zaplatit částku 37.885 Kč představující odměnu za dva úkony právní služby po 11.260 Kč, tj. 22.520 Kč, 2x režijní paušál po 450 Kč, tj. 900 Kč, náhradu cestovného v celkové výši 5.541 Kč (cesta z adresa a zpět v celkové délce 749 km, průměrné spotřeb 4,6 l nafty na 100 km, ceně paliva dle vyhl. č. 475/2024 Sb., ve výši 34,70 Kč a opotřebení vozidla ve výši 5,8 Kč za kilometr), náhrada parkovného ve výši 99 Kč a ztráta času v celkovém rozsahu 15 půlhodin po 150 Kč, tj. 2.250 Kč, to vše navýšeno o DPH ve výši 6.575 Kč. Náklady řízení byl žalovaný zavázán zaplatit ve lhůtě stanovené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.