71 CO 64/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Žmolilové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 49 062 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 20. prosince 2021, č. j. 107 C 279/2021-47,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 24 516,60 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 7. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení 24 545,40 Kč spolu s úrokem ve výši 40 % ročně z částky 49 062 Kč od 19. 2. 2021 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 49 062 Kč od 19. 2. 2021 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaný prostřednictvím webových stránek zprostředkovatele [právnická osoba] [právnická osoba] uzavřeli dne [datum] dálkovým způsobem smlouvu o zápůjčce [číslo] [rok] na částku 30 000 Kč. Žalobce zaslal na účet zprostředkovatele částku 30 000 Kč a z účtu zprostředkovatele byla žalovanému zaslána částka 27 402,60 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit celkem částku 51 948 Kč v 36 měsíčních splátkách po 1 443 Kč splatných vždy k 18. dni v měsíci. Za poskytnutí zápůjčky se žalovaný zavázal zaplatit žalobci 5 % z celkové zápůjčky, tedy 1 500 Kč a tato částka měla být odečtena od poskytnutého plnění. Žalovaný měl splátky zasílat na účet č. [bankovní účet], který jak vyplynulo z dokazování je účtem zprostředkovatele. Dle výpisů z účtu žalovaného za období červen až srpen 2020 měl pravidelný příjem od společnosti [právnická osoba] v průměrné výši 27 854 Kč měsíčně. Konečné zůstatky na účtu za dané období byly 0 Kč, 300 Kč a 23 000 Kč. Z podrobnějšího zkoumání vyplývá, že žalovaného hospodaření s peněžními prostředky na daném účtu probíhá ve statisících, ale většinu z příchozích plateb prokazatelně tvoří poskytované úvěry. Měsíční výdaje žalovaného poté tvoří větší částku, než je objem měsíčně čerpaných úvěrů. Po právní stránce pak okresní soud uzavřel, že smlouva o zápůjčce dle § 2390 o. z. byla uzavírána žalovaným jakožto spotřebitelem. Vzhledem k činnosti zprostředkovatele [právnická osoba] [právnická osoba], přes jejíž účty šly veškeré peníze mezi účastníky - jak zápůjčka, tak splátky, a která si ponechala část peněz jako poplatek, tedy představuje takovýto způsob poskytování zápůjček podnikatelskou činnost a na vztah mezi účastníky dopadá i ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobce pak nedostatečně zkoumal a posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, v důsledku čehož je smlouva o zápůjčce dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. neplatná. Žalobce má dle § 2993 o. z. z neplatné smlouvy nárok pouze na vrácení dosud neuhrazené jistiny 24 516,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení, nikoli však na sjednané úroky a sjednané úroky z prodlení.

2. Proti výrokům II. a III. rozsudku podal žalobce odvolání, které odůvodnil tím, že veškeré své povinnosti stran posouzení úvěruschopnosti (žalovaného) dle zákona o spotřebitelském úvěru splnil řádně, a proto měla být smlouva o zápůjčce uzavřená mezi žalobcem a žalovaným považována za platnou. Žalobce lustroval žalovaného v insolvenčním rejstříku ISIR a v Centrální evidenci exekucí, v nichž žalovaný nebyl evidován; a dále, že si nad rámec této lustrace od žalovaného vyžádal výpisy z jeho bankovního účtu za 3 měsíce předcházející vzniku smluvního vztahu. Žalovaný měl stabilní příjem (byť i z úvěrů), z něhož řádně hradil své závazky a jeho konečný zůstatek byl kladný. Kromě toho žalovaný disponuje určitě i dalšími finančními prostředky, které se nenachází na účtu. Okresní soud tedy neodůvodnil, z čeho měla plynout neschopnost žalovaného úvěr splácet. Ani zákon, ani judikatura neuvádí, jak konkrétně má poskytovatel posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet, vyjma obecného poukazu na příjmy a výdaje dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona. Pokud okresní soud požaduje nějaká další kritéria, jedná nad rámec zákona a jde o nesprávné právní posouzení věci. Navrhl proto změnu napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo vyhověno, popř. zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Z podnětu včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud rozsudek v napadené části odstavců II. a III. výroku včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Okresní soud řádně a dostatečně zjistil skutkový stav uvedený v odstavci 11. napadeného rozsudku a v podrobnostech na něj a na jednotlivá zjištění v odstavcích 4 až 10 odvolací soud odkazuje.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon) (1) Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 3 odst. 1 písmeno d) zákona poskytovatelem se rozumí ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr, podle písmene e) prostředkovatelem ten, kdo jako podnikatel zprostředkovává spotřebitelský úvěr.

8. Pokud jde o právní posouzení, pak zákon dopadá podle § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písmeno a), b), d) a e) na poskytnutí či zprostředkování spotřebitelského úvěru podnikatelem. Podle důvodové zprávy má dopadat i na situaci, kdy poskytovatelem úvěru není formálně podnikatel, ale současně nejde o běžnou přátelskou nebo ojedinělou výpomoc mezi občany. Vzhledem ke skutečnosti, že sjednání zápůjčky zprostředkoval podnikatel, za úplatu, mezi osobami, které jsou si jinak zcela cizí a dále vhledem ke skutečnosti, že zápůjčka byla úročená a celé webové stránky zprostředkovatele pojímají transakci jako zprostředkování mezi investorem a zájemcem o půjčku, je evidentní, že věřitelé zápůjček či úvěrů tyto poskytují za účelem dosažení zisku a tedy naplňují jednu z definic podnikání (účel dosažení zisku). Pokud jde o soustavnost, pak dle zjištění okresního soudu žalobce nabízel poskytnutí úvěru v daném měsíci roku 2020 třináctkrát. Je tedy naplněn i znak soustavnosti. Rovněž nutno přihlédnout k tomu, aby nebyl obcházen tento zákon právě volbou věřitele, který není evidován jako podnikatel či poskytovatel spotřebitelského úvěru. Lze tedy uzavřít, že i takováto forma poskytování p2p úvěrů tj. od formálního nepodnikatele – prostřednictvím zprostředkovatele - spotřebiteli spadá pod pojem podnikání ve smyslu výše uvedeného zákona a tedy spadá do působnosti uvedeného zákona. Rovněž je správný odkaz okresního soudu na obecný požadavek nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 k povinnosti každého věřitele prověřit schopnosti splácet úvěr, pokud následně žádá o poskytnutí soudní ochrany pro vymožení své pohledávky.

9. Důsledkem výše uvedené skutečnosti je povinnost žalobce dle § 86 odst. 1 zákona před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Žalobce poukazuje na tvrzené jiné finanční prostředky, které nemusí mít žalovaný na účtu, popř. je může mít na jiném účtu. K tomuto lze poukázat na to, že pokud by měl být úvěr hrazen z těchto jiných prostředků či jiného majetku, muselo by to být takto sjednáno v samotné smlouvě a žalovaný by rovněž musel existenci tohoto majetku prokázat. Jelikož ve smlouvě není sjednána úhrada zápůjčky z konkrétního majetku žalovaného, navíc nebyl tento majetek ani prokázán, jde pouze o potencionální a nejistý majetek, k němuž nelze dle § 86 odst. 2 zákona přihlížet při posuzování úvěruschopnosti. Tato odvolací námitka je tedy nedůvodná.

11. Pokud jde o námitku, že zákon ukládá porovnávat příjmy a výdaje a jiná kritéria zákon nezná, není tato námitka rovněž důvodná. Zákon skutečně ukládá primárně posuzovat příjmy a výdaje žadatele o úvěr. Tedy určuje, co primárně má věřitel posuzovat. Ovšem zákon nemůže, resp. zjevně ani nehodlá, určovat, jaký závěr má věřitel vyvodit. Pokud by tomu tak bylo, stanovil by zákon např. celkovou maximální výši splátek všech úvěrů procentem z příjmů žadatele, omezil by výši čerpaných úvěrů násobkem příjmů žadatele a podobná jiná řešení. Navíc zákon počítá i s tím, že finanční situace žadatele může být natolik dobrá, že bez ohledu na výši příjmu je jisté, že úvěr bude, resp. může být, bez problémů uhrazen. Zákon rovněž ponechává zcela cíleně výsledek hodnocení každého jednotlivého případu na věřiteli a dále ponechává posouzení úvěruschopnosti soudnímu přezkumu v každém jednotlivém případě. Odvolatel rovněž přehlíží, že zákon v § 86 odst. 2 uvádí, že poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Při hodnocení úvěruschopnosti tedy vstupují do úvahy i jiné, zákonem nedefinované skutečnosti, které mohou při posuzování důvodných obav z nesplácení hrát roli (samoživitel, pracovní poměr na dobu určitou apod.).

12. Podle zjištění okresního soudu žalovaný měl průměrný čistý příjem ze zaměstnání 27 854 Kč. Dále podle zjištění okresního soudu žalovaný kromě mzdy obdržel v měsíci červnu 2020 na účet částku 128 808,73 Kč zejména z dalších úvěrů. Žalovaný tedy v jednom měsíci si čerpá částku v rozsahu 4,6x převyšujícím jeho průměrný čistý měsíční příjem. V tomto měsíci pak má z účtu výdaje 184 246,73 Kč oproti celkovým příjmům 184 546,73 Kč a zůstatek na účtu 300 Kč. V měsíci červenci 2020 kromě mzdy pak dále částka 246 828,96 Kč tvořila příjmy zejména z úvěrů (8,8 násobek průměrné čisté mzdy) a celkové výdaje činily 348 115,30 Kč oproti celkovým příjmům 347 815,30 Kč a zůstatek na účtu 0 Kč. V srpnu 2020 krom mzdy příjmy z úvěrů činily částku 205 804,23 Kč a celkové výdaje činily 306 429,23 Kč oproti celkovým příjmům 329 429,23 Kč se zůstatkem 23 000 Kč. Lze tedy uzavřít, že žalovaný každý měsíc čerpá krátkodobé úvěry ve stotisícových částkách, z nich zjevně hradí své předchozí úvěry a další měsíc celé kolečko opakuje, tzv. vytlouká klín klínem a jeho výdaje se téměř rovnají příjmům. Účel zápůjčky je tak z těchto výpisů jasně dovoditelný - snaha hradit předchozí závazky z jiných úvěrů. Z čeho žalovaný hradí bydlení, dojíždění do práce, jídlo a další výdaje pak není zřejmé. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení jeho schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech a na stránce výdajové pouze z výše úvěrových závazků, aniž by bylo zjišťováno, jaké má žalovaný další výdaje, zejména na bydlení, na vyživovací povinnosti, bez informací o tom, s kým posuzovaná osoba sdílí společnou domácnost, zda má nezaopatřené děti a v jakém věku. Zohledněny nebyly ani výdaje žalovaného související např. s jeho zdravotním stavem, dopravou do zaměstnání. Účelem § 86 zákona je neposkytovat úvěry osobám, u nichž vyvstává důvodná obava, že své závazky nebudou schopny hradit a přenést odpovědnost za udržitelné úvěrování i na věřitele. Byť žalovaný nebyl v době poskytnutí zápůjčky v exekuci či insolvenci je zjevné, že se pohyboval zcela na hraně svých platebních schopností, kdy jeho příjmy tak tak dostačovaly na úhradu jeho předchozích závazků, aniž by byly zohledněny jeho výdaje na bydlení, jídlo či dopravu do zaměstnání. Proto ostatně žalovaný každý měsíc čerpal úvěry k úhradě jeho předchozích závazků. Je evidentní, že úvěry jsou poskytovány s úrokem a tedy takovéto„ kolečka“ průběžně zvyšují výdaje žalovaného o úhrady úroků a zvyšují zadluženost žalovaného. Takováto situace zcela zjevně vzbuzuje důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného úvěry řádně splácet a tedy splácet i úvěr poskytnutý žalobcem.

13. Odvolací soud tedy souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že žalobce nedostatečně ze zjištěných údajů vyhodnotil schopnost žalovaného úvěr splácet, existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, úvěr neměl být poskytnut. V důsledku čehož je smlouva o zápůjčce dle § 87 odst. 1 zákona neplatná a žalobce má nárok dle § 2993 o. z. pouze na vrácení dosud neuhrazené jistiny, nikoli však na sjednaný úrok či sjednaný úrok z prodlení. Nad rámec výše uvedeného při prodlení spotřebitele s úhradou dluhu platí omezení výše úroku dle § 122 odst. 4 zákona a nebylo by možno ani tak přiznat požadovaný úrok 40 % ročně, a pokud jde o smluvní úrok z prodlení, je dle § 122 odst. 1 písmeno b) zákona takto sjednaný úrok z prodlení 0,1 % denně neplatný pro rozpor se zákonem.

14. V důsledku převážného neúspěchu žalobce, má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, okresní soud tedy správně nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

15. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek v napadené části výroků II. a III. jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, dle obsahu spisu mu však žádné nevznikly.