72 A 5/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: S. S., st. příslušnost: Turecká republika fakticky bytem X zastoupený advokátem JUDr. Denisem Mitrovićem sídlem Mírové náměstí 274, 517 21 Týniště nad Orlicí proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 3. 2026, č. j. X, ve věci správního vyhoštění takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Důvodem správního vyhoštění žalobce byl jeho neoprávněný pobyt a to, že neměl cestovní doklad. Spornými otázkami podle žalobních bodů bylo, jestli správní orgány žalobci poskytly v souladu se zákonem procesněprávní a hmotněprávní poučení, jestli žalobce před vydáním rozhodnutí poučily o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, jestli zajistily i důkazy ve prospěch žalobce, jestli je nevyložily subjektivně a jestli je vyložily ve vzájemné souvislosti. Správní orgány nezákonně posoudily překážky vycestování a nezohlednily situaci v Turecku a postavení kurdské menšiny.

2. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále „správní orgán I. stupně“) z 27. 11. 2025, č. j. X, který žalobci uložil správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (dále jen „ZPC“). Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, činí devět měsíců.

3. Žalobce v žalobě namítal, že nemá právnické vzdělání a nebyl v průběhu správního řízení zastoupený. V rozporu se zákonem správní orgány žalobci neposkytly procesněprávní a hmotněprávní poučení. Správní orgán I. stupně po skončení dokazování neoznámil žalobci, že má právo se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Správní orgány při zjišťování skutkového stavu opatřily pouze důkazy svědčící v neprospěch žalobce a ty vykládaly subjektivně, a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti. Žalobci nebyl vysvětlen smysl řízení ani způsob zajišťování důkazů. Žalobce si nebyl vědom možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí. Správní orgány žalobce nepoučily, jakým způsobem lze prokázat požadované skutečnosti, co je pro žalobce dostačujícím důkazem pro rozhodnutí ve věci stejně jako způsob zajištění důkazu. Správní orgány zajistily důkazy pro rozhodnutí tendenčně. Důkazy neodpovídaly realitě v zemi původu žalobce. Dokumenty, které správní orgány použily jako zdroj informací, byly vzhledem k překotně se měnící situaci v Turecku zastaralé a neodráží situaci kurdské menšiny v souvislosti s nestabilitou v sousední Sýrii, kde se turecká armáda aktivně angažuje právě za účelem potlačení tamního kurdského obyvatelstva. Správní orgány nepřihlédly k situaci po pokusu o státní převrat v Turecku v roce 2016. Od té doby je za podíl na něm opakovaně nařčena právě kurdská menšina. Žalovaná mohla vycházet i ze zpráv světových tiskových agentur, které denně píší o stavu lidských práv v Turecku a konkrétně i o tom, že vládnoucí režim v Turecku považuje kurdskou menšinu za separatistickou a provládně orientované obyvatelstvo to dává najevo příslušníkům kurdské menšiny nevybíravě, často i násilím. Žalovaná nezkoumala sdělení žalobce o jeho obavách z návratu do Turecka, zejména jejich důvodnost v návaznosti na sociokulturní pozadí žalobce.

4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě doplnila nad rámec napadeného rozhodnutí, že se vypořádala podrobně s přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Za daných okolností nelze od uložení správního vyhoštění upustit. Správní vyhoštění bylo přiměřené opatření.

5. Námitka žalobce, že se mu nedostalo řádného procesněprávního a hmotněprávního poučení, neodpovídá obsahu správního spisu. Žalobce byl poučen srozumitelným způsobem a nežádal o doplnění poučení ani nevznesl žádné otázky a nepoukázal na nejasnosti. Skutečnost, že žalobce procesní práva v plném rozsahu nevyužil, nelze přičítat k tíži správního orgánu. Poučovací povinnost správního orgánu nelze vykládat tak, že by byl povinen žalobci radit, jakým způsobem má svoji obranu koncipovat nebo ho aktivně navádět k určité obhajovací strategii.

6. Žalobce měl možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a správní orgán I. stupně splnil svou povinnost vytvořit mu prostor k uplatnění tohoto práva. Žalobce se podle správního spisu s tímto spisem seznámil, k podkladům se odmítl vyjádřit a doplnění nežádal. Procesní pasivita žalobce není procesním pochybením žalované. Skutková zjištění ve správním řízení vycházela především z výpovědi samotného žalobce, z úředních evidencí žalované a z objektivních údajů prokazujících neoprávněný vstup a pobyt žalobce na území členských států Evropské unie (dále jen „EU“), včetně využití převaděče a výkonu výdělečné činnosti bez zákonného oprávnění. Tyto skutečnosti žalobce v rámci správního řízení sám potvrdil. Žalobce ve správním řízení nenavrhl žádné konkrétní důkazy, které by svědčily v jeho prospěch, proto je žalovaná nemohla hodnotit.

7. Pokud jde o námitky k posouzení situace v zemi původu a obavám žalobce z návratu do Turecka, správní orgány se touto otázkou řádně zabývaly při posuzování překážek vycestování podle § 179 ZPC. Žalobce byl k této otázce vyslýchaný a výslovně uvedl, že v zemi původu není ohrožen, není trestně stíhaný, má v Turecku rodinné zázemí a jeho vycestování je možné. Teprve až v odvolání a v žalobě žalobce začal obecně namítat obavy spojené s postavením kurdské menšiny, aniž by tato tvrzení jakkoli individualizoval nebo doložil. Obecné odkazy na politickou nebo bezpečnostní situaci v zemi původu samy o sobě nemohou založit překážku vycestování. Rozhodující je vždy konkrétní a individualizované riziko ve vztahu k osobě žalobce. Takové riziko však v průběhu správního řízení zjištěno nebylo a žalobce ho ani netvrdil způsobem odpovídajícím zákonným požadavkům.

8. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

9. Soud ze správního spisu z úředního záznamu ze dne 27. 11. 2025 zjistil, že správní orgán I. stupně při kontrole na základě vyžádané součinnosti na obvodním oddělení policie zjistil, že žalobce u sebe nemá žádný cestovní doklad a má pouze řidičský průkaz vydaný Českou republikou (dále jen „ČR“). Žalobce nepředložil žádné povolení k pobytu nebo vízum. Žalovaná lustrací zjistila, že žalobce byl veden v evidenci nežádoucích osob od 24. 9. 2016 do 19. 5. 2025 na základě rozhodnutí o správním vyhoštění vydaným žalovanou, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort Brno, v roce 2024 a z členských států EU vycestoval naposledy 19. 8. 2024 přes letiště Praha – Ruzyně. Žalobce spontánně uvedl, že do EU přicestoval bez cestovního pasu za pomoci převaděče asi před dvěma dny.

10. Podle rozhodnutí o správním vyhoštění z 25. 7. 2024 byla žalobci stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, devět měsíců. Součástí správního spisu je kopie řidičského průkazu, který žalobci vydal Magistrát města Pardubice 26. 2. 2020.

11. Při výslechu 27. 12. 2025 byl podle protokolu žalobce obsáhle a podrobně poučen mimo jiné o právu navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, vyjádřit v řízení své stanovisko, požádat správní orgán o poskytnutí informací o řízení, vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům rozhodnutí a nahlížet do spisu, činit si výpisy a požadovat, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části podle § 36 a § 38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“). Dále byl žalobce poučen o právu podle § 52 správního řádu o dokazování včetně toho, že může označit důkazy na podporu svých tvrzení.

12. Žalobce výslovně uvedl a v protokolu podepsal, že poučení v plné míře porozuměl, porozuměl důvodům, proč je protokol sepisován a byl poučen o právu k věci nevypovídat, přičemž uvedl, že tohoto práva nevyužívá a vypovídat chce a bude. Žalobce na přítomnosti právního zástupce netrval. Žalobce uvedl, že českému jazyku rozumí jak v psané formě, tak mluvenému slovu a tlumočníka nežádal. Žalobce prohlásil, že se cítí zdráv a je schopen vypovídat. Žalobce uvedl, že není pod vlivem alkoholu ani jiné návykové látky, dále uvedl adresu, na které bydlí v Olomouci a upřesnil, že je občanem Turecka, kde bydlel v bytě s rodiči a sestrou. Žalobce studoval šest nebo sedm let na základní škole, pak šel pracovat, nevěděl přesně v kolika letech. Po studiu dělal pomocníka v zahradnictví a pak pracoval jako kuchař. Žalobce poprvé přijel do ČR v roce 2015 nebo 2016, ale bylo teplo, na cestu mu stačilo pouze tričko. Do ČR přijel tehdy tak, že zaplatil převozníkovi, který ho dopravil až do Brna. Žalobce v ČR zůstal sedm nebo osm let, bydlel v Pardubicích a tam také pracoval v rychlém občerstvení jako zaměstnanec. Žalobce bydlel v Pardubicích sám v bytě. Žalobce si v létě 2024 otevřel provozovnu kebabu v Olomouci a téhož roku se vrátil letecky do Turecka na základě rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce v Turecku bydlel u svých rodičů, pracoval jako pomocník v zahradnictví až do listopadu 2025 a 22. 11. 2025 přiletěl běžnou linkou do Srbska, kde opět zaplatil převozníkovi 7 000 eur a odcestoval do ČR. Žalobce v Srbsku nastoupil na letiště do dodávky, v noci, dodávka měla začerněná skla, nikdo je nekontroloval a po dvou dnech přijeli do Olomouce. Žalobce je svobodný a momentálně přespává u kamaráda a pracuje ve své provozovně, kde prodává kebab. Žalobce v ČR bydlí sám, ostatní členové rodiny zůstali v Turecku. Žalobce si byl vědom toho, že v ČR pobývá bez platného oprávnění k pobytu, ale nevěděl, jak si ho má zařídit. Žalobce jednou v Trutnově žádal o trvalý pobyt. Žalobce vlastní podnik na výrobu a prodej v Olomouci, IČO si nepamatuje. Žalobce o žádné povolení k výkonu zaměstnání na území ČR nebo v jiné zemi nežádal. Žalobce se neobával postihu v případě návratu do Turecka a nebylo tam s ním vedeno žádné trestní řízení ani tam neměl problémy se státními orgány nebo soukromými osobami, nehrozil mu při návratu domů trest smrti, mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo jiný trest anebo jiné vážné nebezpečí. Žalobce nežádal v žádné zemi EU o mezinárodní ochranu (azyl). Zdravotní stav žalobce je dobrý, s ničím se neléčí, léky pravidelně neužívá a zdravotní omezení nemá. Žalobce neužívá návykové látky, pouze kouří. Žalobce nesdílí společnou domácnost s občanem ČR nebo EU a na území EU nebo schengenského prostoru nežije žádná osoba, vůči které by případné vyhoštění žalobce bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého nebo rodinného života ani na tomto území není žádná osoba, vůči které by měl vyživovací povinnost nebo která by byla odkázána na žalobcovu péči. Žalobce nevlastní žádný majetek, zázemí má v Turecku na adrese trvalého pobytu, a to v bytě jeho rodičů, kam se může vrátit. Na otázku na vazby v ČR nebo EU, závazky nebo pohledávky a majetek, žalobce sdělil, že v ČR podniká, má zde pronajatý prostor, který si z vlastních prostředků vybavil, aby zde mohl provozovat živnost. V případě správního vyhoštění vycestuje dobrovolně a uvedl v Olomouci adresu, na které se bude do odjezdu zdržovat. Žalobce v domovské zemi není žádným způsobem ohrožen, nehrozí mu, že by byl držen v otroctví nebo nevolnictví, nehrozí mu výkon nucených nebo povinných prací, nehrozí mu zbavení svobody a v domovské zemi mu je zaručeno právo na osobní bezpečnost, právo na účinnou právní ochranu, na spravedlivý proces a záležitosti v Turecku projednávají řádné, nezávislé a nestranné soudy. Žalobci stačí na vycestování 14 dní. Žalobce uvedl, že do protokolu nechce nic doplnit, uvést nebo pozměnit.

13. Podle záznamu o seznámení s podklady rozhodnutí se žalobce v 10 hodin dne 27. 11. 2025 seznámil v souladu s § 38 odst. 1 správního řádu s celým spisem a podklady pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, byla mu dána možnost seznámit se s nimi a vyjádřit se k nim, žalobce písemný materiál prostudoval a nežádal další doplnění či změny. Tento záznam žalobce podepsal.

14. Soud zjistil z rozhodnutí správního orgánu I. stupně o vyhoštění ve vztahu k žalobním námitkám, že z citovaných podkladů bylo spolehlivě zjištěno, že žalobce se zdržuje na území schengenského prostoru, tedy i v ČR minimálně od 27. 11. 2025 neoprávněně jeden den, a to bez platného cestovního dokladu a dále překročil státní hranice v úkrytu. Výkon správního vyhoštění je alespoň potencionálně možný a nejsou zde žádné důvody, pro které by správní vyhoštění nepřipadalo v úvahu. Žalobce sám ve svém vyjádření uvedl, že mu nic nepřekáží v jeho vycestování z ČR. Žalobce je ekonomický migrant a nelze předpokládat, že by si zde vybudoval nějaké hlubší sociální, kulturní či obdobné vazby, což vyplynulo z jeho výslechu. Pro žalobce nebude vyhoštění nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života, jak sám sdělil při výslechu. Žalobce v žádné členské zemi EU nemá rodinné vazby, má zde pouze provozovnu, kterou má v nájmu a vlastní pouze vnitřní vybavení. Žalobce nemá oprávnění zde pracovat ani podnikat. U žalobce neexistují překážky vycestování ve smyslu § 179 ZPC. Žalobce opustil svoji vlast dobrovolně bez jakýchkoliv problémů a může se tam vrátit. Ve správním řízení nebyly zjištěny ani žalobcem uvedeny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí. Žalobce měl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním, seznámil se s nimi, ale po seznámení již nežádal další změny či doplnění a nedoručil žádné další podklady důležité pro správní řízení.

15. Žalobce v odvolání uvedl, že jeho současný sociální a psychický stav mu neumožňuje odcestovat z ČR. Žalobce zde provozuje svůj podnik (kebab), který je výsledkem mnoha let jeho práce a jediným zdrojem jeho obživy. Žalobce v Turecku v minulosti trpěl depresivními stavy, jejich příčinu nedokáže určit a obává se, že by se jeho psychický stav po návratu výrazně zhoršil. V ČR žije jeho partnerka, ke které má velmi silné citové pouto a oddělení od ní by pro něho znamenalo závažné psychické následky. Žalobce žádal, aby při posuzování jeho případu správní orgán přihlédl k jeho psychickému a sociálnímu stavu, jeho vyčerpanosti a riziku zhoršení duševního zdraví v případě návratu do Turecka. Žalobce je ochoten plně spolupracovat se správním orgánem a řídit se všemi povinnostmi, které mu zákon stanoví.

16. Žalovaná v napadeném rozhodnutí o odvolání uvážila, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a protiprávní jednání žalobce naplnilo skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 ZPC. Žalobce přicestoval na území členských států EU dne 25. 12. 2025 a pobýval zde do pobytové kontroly 27. 12. 2025 bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalovaná se ztotožnila se skutkovými a právními závěry správního orgánu I. stupně.

17. Správní orgán I. stupně poskytl žalobci v souladu s § 36 správního řádu možnost navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, vyjádřit v řízení své stanovisko a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

18. Vycestování žalobce je možné, protože se na něho nevztahují důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 179 ZPC ve spojení s § 120a odst. 2 písm. a) téhož zákona, podle kterého není třeba obstarat závazné stanovisko, pokud žalobce při vyhoštění výslovně uvede, že jeho vycestování je možné. V řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, na základě kterých by mohlo žalobci hrozit v případě návratu do vlasti skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 ZPC, tedy porušení čl. 2-6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobce na sérii dotazů ohledně situace v jeho rodné zemi správnímu orgánu I. stupně uvedl, že není v zemi původu ohrožen na životě a nic mu tam nehrozí, nebude podroben nelidskému zacházení, Turecko je bezpečnou zemí, žalobce tam má celou rodinu i dům a vycestuje dobrovolně.

19. K odvolacím námitkám žalobce ohledně psychického stavu, který mu neumožňuje vycestování, žalovaná konstatovala, že tato tvrzení jsou obecná, nejsou nijak doložena a jsou zároveň v rozporu s vlastní výpovědí žalobce ve správním řízení. Žalobce 27. 11. 2025 výslovně uvedl, že je zdravý, neužívá žádné léky, není ve své domovské zemi ohrožen žádným státním orgánem ani soukromou osobou, má v Turecku rodiče a sestru, má se kam vrátit a nic mu v návratu nebrání. Odvolací tvrzení postrádala jakýkoliv věrohodný podklad a byla vnitřně rozporná. Samotné subjektivní obavy bez existence objektivních skutečností nenaplňují kritéria § 179 ZPC a nemohou představovat důvod znemožňující vycestování ani překážku výkonu správního vyhoštění.

20. K námitce žalobce, že na území ČR žije partnerka, se kterou ho pojí silné citové pouto, žalovaná uvedla, že toto své tvrzení žalobce nepodložil žádným důkazem a je v rozporu s jeho předchozí výpovědí. Žalobce při výslechu uvedl, že nemá žádné rodinné vazby v ČR, nesdílí domácnost s občanem ČR nebo EU a neexistuje osoba, jejíž práva by byla vyhoštěním dotčena. Žalobce v odvolání neuvedl žádné konkrétní údaje o partnerce a ani nepředložil žádný doklad o partnerském či jiném relevantním vztahu. Žalobcovo nedoložené tvrzení nemůže naplnit podmínky přiměřenosti dle § 174a ZPC ani čl. 8 Úmluvy.

21. K námitce žalobce, že má provozovnu občerstvení (kebab) v Olomouci a je na ní ekonomicky závislý, žalovaná vysvětlila, že tato okolnost nemůže založit překážku vyhoštění, neboť žalobce tuto činnost vykonává bez jakéhokoliv zákonného oprávnění. Žalobce nemá platné pobytové oprávnění ani platný cestovní doklad, nemá oprávnění k podnikání ani výkonu práce na území ČR. Žalobcova ekonomická aktivita je proto protiprávní. Žalobce dále vypověděl, že v ČR pracoval a současně neměl sjednané zdravotní pojištění. Tím se žalobce dopustil dalšího protiprávního jednání. Jedná se tedy o opakované a souběžné porušování právních předpisů ČR, které je třeba hodnotit v jeho neprospěch. Tyto skutečnosti vypovídají o přístupu žalobce k právnímu řádu hostitelské země a svědčí o tom, že žalobce nerespektuje základní povinnosti cizince pobývajícího na území ČR. Protiprávní ekonomická aktivita nemůže být považována za sociální či ekonomickou vazbu ve smyslu § 174a ZPC a nemůže sloužit jako důvod ke zrušení nebo zmírnění uloženého správního vyhoštění.

22. K námitce, že žalobce je ochoten spolupracovat se správními orgány, žalovaná objasnila, že tato spolupráce byla reflektována správním orgánem I. stupně při stanovení délky zákazu vstupu v délce devíti měsíců, což je dolní část zákonného rozpětí. Samotná deklarace ochoty ke spolupráci nemůže vést ke zrušení ani zmírnění uloženého opatření. Žalovaná usoudila, že uložené opatření lze považovat za spíše mírné. Žalobce se dopustil opakovaného protiprávního jednání spočívajícího v neoprávněném pobytu a ochotu ke spolupráci projevil až po svém zajištění a provedené pobytové kontrole. Následná spolupráce nemůže zcela eliminovat závažnost jeho předchozího jednání. Žalovaná uzavřela, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s právními předpisy, prokázal neoprávněný pobyt cizince, pro rozhodnutí si opatřil potřebné podklady a zjišťoval všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce. Správní vyhoštění bylo opatření odpovídající zájmu sledovanému zákonem o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně přitom vyhodnotil všechny důkazy, které opatřil, posoudil je jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, posoudil společenskou škodlivost jednání žalobce, pohnutky i míru jeho zavinění. Ve správním řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci § 119a odst. 2 ZPC. Správní vyhoštění na dobu devíti měsíců odpovídá zjištěnému porušení zákona i okolnostem věci a postačuje k nápravě vzniklého protiprávního stavu. Přijaté opatření se nevymyká způsobu, jakým správní orgány rozhodují v obdobných případech (§ 2 odst. 4 správního řádu). Žalobci byla poskytnuta možnost uplatnit veškerá práva.

23. Zástupce žalobce při jednání zopakoval žalobní námitky. Žalobce v účastnickém výslechu uvedl, že žije v ČR deset let, divil se tomu, že neměl prodloužený pobyt a žádá ČR, aby mu povolila pobyt. Žalobce má nyní všechno v pořádku, žije normálně a potřebuje pomoc. Žalobce není České republice na obtíž, vše si řádně platí včetně daní. Žalobce chce žít v ČR, a ne v Turecku, protože turečtí vojáci mu zastřelil bratra, který bojoval za Kurdy. Žalobci hrozí v Turecku problémy. Žalobce má v ČR přítelkyni, žijí spolu deset let.

24. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

25. Soud posoudil jako neopodstatněnou námitku, že správní orgány nepoučily žalobce o možnosti vyjádření k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním a neposkytly žalobci hmotněprávní poučení.

26. Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně vedl řízení se žalobcem v českém jazyce. Žalobce mluvil česky a tlumočníka nežádal. Žalobce dle protokolu výslovně prohlásil, že českému jazyku i důvodům správního řízení rozumí a podepsal protokol o výslechu i shora citovaný záznam o seznámení s podklady rozhodnutí. Žalobce pobýval v ČR 7-8 let od roku 2015, resp. 2016, a pracoval zde, proto soud uvěřil jeho tvrzení, že českému jazyku rozumí, které žalobce prohlásil ve správním řízení. Pokud by se správní orgán I. stupně nemohl se žalobcem dorozumět, dozajista by mu ustanovil tlumočníka.

27. Protokol o výslechu obsahuje všechna potřebná poučení, včetně namítaných. Žalobce protokol podepsal. Podle záznamu z 27. 11. 2025 žalobce měl v 10 h možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a správním spisem, využil ji a nežádal doplnění či změny.

28. Správní orgány nebyly povinny poučovat žalobce ve větším rozsahu procesněprávně, a především v posuzovaném případě hmotněprávně. Správní orgány nejsou povinny poskytovat účastníku řízení návod k dosažení jeho cíle a nahrazovat mu advokáta - srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 1 As 51/2010-214 a č. j. 1 Azs 88/2020-42, odstavec 4.

29. Námitky ke zjištění skutkového stavu a dokazování byly zcela obecné a nedůvodné.

30. Kvalita žalobních námitek předurčuje kvalitu jejich vypořádání a není povinností ani oprávněním soudu za účastníka řízení domýšlet jeho argumentaci. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by roli advokáta (srov. např. rozsudky NSS č. j. 2 Azs 113/2016-26 nebo č. j. 7 As 128/2018-17).

31. Pobytová historie žalobce je popsána v kartě žalobce ve správním spise a v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 111/2023-33 a č. j. 8 Azs 105/2024-27. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu v ČR dne 10. 9. 2016, žádost byla opakovaně zamítnuta, a to i poté, co správní soudy věc vracely k dalšímu řízení. Konečným rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany bylo rozhodnutí NSS č. j. 8 Azs 105/2024-27 ze dne 17. 7. 2024. Žalobce tedy v ČR pobýval po dobu těchto řízení necelých osm let. Soud pro stručnost odkazuje na citovaná rozhodnutí správních soudů. V citovaných soudních řízeních správních žalobce zastupoval stejný advokát jako v posuzované věci.

32. Mezi účastníky řízení nebyl spor o tom, že žalobce naposled přicestoval do ČR dne 25. 11. 2025 a při pobytové kontrole 27. 11. 2025 neměl cestovní doklad ani oprávnění k pobytu v ČR, ač k tomu nebyl oprávněn. Správní orgány neměly možnost jiného postupu ani uvážení či prominutí porušení právních povinností žalobce. Správní orgán I. stupně byl při zjištění těchto skutečností povinen vydat rozhodnutí o vyhoštění (srov. např. rozsudky NSS č. j. 4 Azs 177/2025-33, bod 23, a č. j. 7 Azs 319/2020-40). Délka správního vyhoštění devět měsíců byla stanovena v rámci zákonného limitu, který může být až pět let, tj. při dolní hranici zákonem stanoveného rozpětí. Správní orgány zohlednily všechny okolnosti věci.

33. Žalobce již byl z území ČR vyhoštěn v roce 2024 a byl veden v evidenci nežádoucích osob. Ostatně, žalobce netvrdil, že by se u něj jednalo o skutkový či právní omyl či dobrou víru, a navíc měl s českým právním řádem a povinnostmi podle ZPC zkušenost z předcházejících správních řízení a soudních řízení správních, jak je soud citoval výše. Nelegální pobyt na území ČR dokonce i v délce jednoho dne může odůvodnit správní vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 39/2011-55).

34. Jak uvedl NSS v rozsudku č. j. 3 Azs 278/2021-53 v odst. 37, „nelegální překročení hranic několika států za pomoci převaděčů v úkrytu kamionu a bez cestovních dokladů či jiných dokumentů není pouze marginálním porušeními imigračních pravidel. Pokud jde o délku stěžovatelova neoprávněného pobytu, Nejvyšší správní soud závěrem poznamenává, že k uložení vyhoštění může vést i nelegální pobyt dlouhý jen několik hodin (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Azs 416/2017-29).“ 35. Žalobce netvrdil ani nedoložil, že by trpěl jakýmkoli onemocněním. Jeho tvrzení o psychickém onemocnění bylo nedůvěryhodné, neboť ho přednesl teprve v odvolání, aniž by objasnil důvod, proč vznáší tuto námitku až v této fázi řízení. Žalobce naopak při výslechu tvrdil, že je zdravý, neužívá žádné léky ani návykové látky. Zdravotní potíže nebo zranitelnost nevyplynuly ani v předchozích soudních či správních řízeních podle rozsudků ve věcech žalobce citovaných výše.

36. Žalobce věrohodně a konkrétně neuvedl, že by měl na území ČR nebo EU přítelkyni a rodinu a neprokázal jejich existenci ani intenzitu vazeb ve správním řízení (a to ani v soudním řízení správním). Proto odpovídalo posouzení přiměřenosti zásahu napadeným rozhodnutím do žalobcova rodinného a soukromého života zjištěnému skutkovému stavu.

37. Důvěryhodnost žalobce oslabuje i jeho tvrzení při citovaném výslechu, že nežádal o azyl (mezinárodní ochranu). Přitom podle citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu probíhala správní řízení a soudní řízení správní o jeho žádosti o azyl (mezinárodní ochranu) z 10. 9. 2016 od tohoto dne do 17. 7. 2024.

38. Nedůvodná je námitka existence překážek vycestovaní.

39. Podle § 179 odst. 1 ZPC „vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí“.

40. Podle § 179 odst. 2 ZPC „za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ 41. Podle § 120a odst. 2 písm. a) ZPC závazné stanovisko se nevyžaduje, a vycestování cizince je tak možné, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění občana třetí země a občan třetí země výslovně uvede, že jeho vycestování je možné. To byl právě případ žalobce. Dotazy na vycestování žalobce do Turecka byly dle citovaného protokolu o výslechu velmi podrobné a srozumitelné. Ostatně, žalobce přicestoval 25. 11. 2025 do ČR právě z Turecka, kam z ČR odcestoval. Žalobce nepopsal ve správním ani soudním řízení žádné nebezpečí, které mu v Turecku hrozí.

42. Správní orgány a správní soudy zabývaly dřívější situací žalobce ve shora citovaných rozsudcích a neshledaly důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobci ani překážky vycestování. NSS v rozsudku č. j. 10 Azs 111/2023-33 v odstavci 14 uvedl: „Žalovaný ani krajský soud nezpochybnili, že se stěžovatel v minulosti zúčastnil v rodné vesnici a okolí několika akcí na podporu PKK. Nejednalo se však o systematickou a trvalou podporu, pro kterou by se stal předmětem zájmu tureckých státních orgánů. Sám stěžovatel svou podporu opakovaně charakterizoval jako vnitřní (sám aktivně nic nevykonal). Stěžovatel pak neměl problémy ani s tím, že se jeho starší bratr přidal k PKK (ke smrti tohoto bratra došlo ještě před narozením stěžovatele, který o tom ví z vyprávění rodičů). Rodina stěžovatele, s níž je v pravidelném kontaktu, v jeho zemi původu také nečelí žádným obtížím. Po doplnění dokazování ve správním řízení tak lze souhlasit se závěry žalovaného i krajského soudu, že stěžovatel není aktivním podporovatelem PKK, takto o sobě ani nesmýšlí a nejsou zde žádné objektivní indicie, které by nasvědčovaly tomu, že by z tohoto důvodu mohl být v Turecku pronásledován. “ 43. Nové právně relevantní důvody ohledně překážek vycestování žalobce konkrétně netvrdil. Bylo by logickou a přirozenou reakcí žalobce tvrdit tyto skutečnosti ještě ve správním řízení, a nikoli až v žalobě, tím spíše, pokud měl zkušenosti s touto námitkou z předchozích správních a soudních řízeních, která se postavením kurdské menšiny v Turecku podrobně zabývala.

44. V přezkoumávaném správním řízení ani v soudním řízení správním nevyšly najevo žádné indicie o tom, že by žalobci hrozilo v Turecku skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 ZPC. Skutečné nebezpečí musí být reálné a bezprostředně existující, nikoli pouze teoretické či hypotetické.

45. Soud shrnuje, že žalobce neměl právo na hmotněprávní poučení. Žalobci se dostalo procesněprávního poučení v souladu se zákony. Žalobce využil podle obsahu správního spisu možnost seznámit se s ním a nenavrhoval jeho doplnění nebo změny. Správní orgány zjistily skutkový stav v souladu s § 3 a násl. správního řádu a žalobce nevnesl do zjištěného skutkového stavu důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu, a to ve správním řízení ani v soudním řízení správním. Žalobce neunesl důkazní břemeno.

46. Správní orgány zjistily správně skutkový stav, vybraly správně právní předpisy, pod které ho podřadily a z toho vyvodily v souladu se zákonem správné skutkové i právní závěry, se kterými se v rozsahu žalobních námitek soud ztotožnil, a proto žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

47. Soud rozhodl o nákladech řízení v souladu s § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadovala, pročež se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).

Poučení

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 17. června 2026 Martina Rýznarová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.