74 Az 18/2026

Rubrum

č. j. 74 Az 18/2026- 25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobce: A. B. státní příslušnost: Ukrajina t. č. zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2026, č. j. X ve věci zajištění cizince, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 21. 4. 2026, č. j. X, se zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Výše specifikovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl o zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) a stanovil dobu zajištění do 5. 8. 2026.

2. Žalobce požaduje zrušení napadeného rozhodnutí. Předně namítá, že napadené rozhodnutí jeho situaci paušalizuje, není dostatečně individualizované a je nepřezkoumatelné. Žalobce na území ČR pobýval nelegálně pouze krátkou dobu, neboť dříve měl na území ČR doplňkovou ochranu. Žádost o mezinárodní ochranu sice žalobce podal až v zajištění, to Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 2 74 Az 18/2026 však samo o sobě nemůže jít k jeho tíži, zejména když žalovaný připouští, že žalobcovou žádostí o mezinárodní ochranu se bude možno zabývat věcně v plném rozsahu. Žalobce nepodal žádost proto, aby zmařil výkon rozhodnutí o navrácení, nýbrž ze závažných důvodů. Žalobce žádá o mezinárodní ochranu z důvodu obav z narukování v případě, kdy by se musel vrátit na Ukrajinu. Žalobce se bojů nechce účastnit, je to proti jeho svědomí. Je přesvědčen, že by jej státní orgány zachytily už na hranicích Ukrajiny a byl by poslán ihned do války. Bojí se, že by jej příslušníci odvodových orgánů mučili, nebo rovnou zabili. Navíc se žalobce nemá kam vrátit, bratr je ve válce a dům v Charkově je zcela zbořený.

3. Dále namítá, že žalovaný nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštního opatření podle § 47 odst. 2 zákona o azylu. Cílem žalobce je získat mezinárodní ochranu a nelegální činnost jistě není jeho cílem. Argumentace a odůvodnění žalovaného, že žalobce nemá žádné osobní vazby na území ČR a nemá zde hlášenu adresu svého pobytu, které by zaručovaly jeho tamní setrvání, je čistá fabulace a spekulace žalovaného. Žalovaný vydal napadené rozhodnutí čistě formalisticky. Cílem žalobce není nikam prchnout, ale zůstat na území ČR minimálně do skončení azylového řízení. Žalobce je přesvědčen, že může pobývat v pobytovém středisku a nemusí být omezen na osobní svobodě. Žalobce nemá zájem zneužívat volného režimu a nemá zájem ilegálně pobývat na území ČR. Žalobce rovněž prohlašuje, že nehodlá páchat na území ČR trestnou ani jinou protiprávní činnost a také nehodlá jakýmkoliv jiným způsobem narušovat veřejný pořádek. Své trestní minulosti lituje a nebude ji opakovat.

4. Žalovaný ve svém vyjádření krajskému soudu navrhl, aby žalobu zamítl, přičemž odkázal na napadené rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým došel úvahám. Zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů shledal naplnění podmínek pro zajištění. Dále zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí.

5. Krajský soud v souladu s § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Soud neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019-48, č. 3933/2019 Sb. NSS). Napadené rozhodnutí přezkoumal soud na základě uplatněných žalobních bodů a v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C-704/20 a C- 39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými v žalobě neuplatněnými vadami či nezákonnostmi (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS), přičemž shledal existenci takových v žalobě neuplatněných vad či nezákonností, které by měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Soud o žalobě rozhodl podle § 46a odst. 8 věty čtvrté zákona o azylu bez nařízení ústního jednání.

6. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti. Žalobce dne 18. 4. 2026 požádal o mezinárodní ochranu poté, co Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 15. 4. 2026, č. j. X, zajistilo žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců)“, a žalobce byl umístěn do zařízení pro zajištění cizinců (dále Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 3 74 Az 18/2026 jen „ZZC“) za účelem správního vyhoštění. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo rozhodnutím téhož policejního orgánu již ze dne 20. 12. 2025, č. j. X s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území států EU, v délce 18 měsíců. Zároveň bylo podle § 120a zákona o pobytu cizinců rozhodnuto, že se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Ty však dle prvního uvedeného rozhodnutí o policejním zajištění žalobce již pominuly. Napadeným rozhodnutím pak žalovaný rozhodl o zajištění žalobce tak, že podle § 46a odst. 1 písm. e) a odst. 5 zákona o azylu stanovil dobu trvání zajištění do 5. 8. 2026.

7. Soud se předně zabýval tím, zda byly v projednávaném případě splněny zákonné podmínky pro zajištění žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého žalovaný může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

8. Ve vztahu k žalobci dospěl žalovaný k závěru, že je důvodné se domnívat, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.

9. K uvedenému závěru žalovaný dospěl na základě důvodů uvedených na str. 3-4 napadeného rozhodnutí, z nichž dovodil, že by propuštěním žalobce došlo k ohrožení průběhu řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a dále se zabýval tím, proč nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné a je tak třeba trvat na zajištění žalobce. Dosavadní chování žalobce (pobýval na území ČR po ukončení dočasné ochrany nelegálně bez jakéhokoliv povolení k pobytu; o mezinárodní ochranu požádal až po svém zajištění, ač měl k tomu příležitost dříve; nemá na území ČR žádné vazby; jen za měsíc únor a březen byl opakovaně řešen za přestupky a jednou soudem odsouzen za přečin nebezpečného vyhrožování) i dle názoru soudu nevylučuje, že by žalobce navázal na svůj nelegální pobyt, skrýval se na území ČR, a tím narušoval řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, eventuálně posléze navazující realizaci správního vyhoštění. Soud se v tomto směru ztotožnil se závěry žalovaného a souhlasí s tím, že dosavadní způsob života žalobce svědčí o nerespektování právního řádu ČR, přičemž v jeho případě nelze rozumně předpokládat, že by své jednání změnil a spolupracoval by se správními orgány či by respektoval uložené zvláštní opatření.

10. S ohledem na skutečnost, že zemí původu žalobce je Ukrajina, kde již více než 4 roky probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt, je však nezbytné tento závěr korigovat s poukazem na to, že hrozba vyhoštění žalobce není aktuální.

11. Realizace vyhoštění (tedy vycestování cizince) je primárním účelem sledovaným zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010–150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima racio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 4 74 Az 18/2026 NSS č. j. 9 Azs 41/2019–27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vyhoštění i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zmiňují např. rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 57 A 6/2023–18 ze dne 16. 10. 2023, odst. 20; č. j. 49 A 3/2023–13 ze dne 10. 8. 2023, odst. 38.

12. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoliv pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016–48 ze dne 28. 6. 2017).

13. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná či jsou o ní zásadní pochybnosti, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. Pokud je vyhoštění a priori vyloučeno či jsou o něm zásadní pochybnosti, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění tak nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné.

14. V nyní posuzovaném případě přitom ve vztahu k žalobci lze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn, neboť na základě dosavadní dlouhodobé a ustálené judikatury správních soudů platí, že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny, a to dokonce i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění. Státní příslušníci Ukrajiny se s ohledem na probíhající válečný konflikt na Ukrajinu nenavrací (srov. usnesení NSS č. j. 8 Azs 189/2024–69 ze dne 11. 2. 2025 a tam citovanou judikaturu).

15. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí žádnou úvahu posuzující možnost vycestování žalobce na Ukrajinu neprovedl. Z napadeného rozhodnutí tedy nevyplývají žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že došlo k překonání uvedené judikatury. Pokud by snad měl žalovaný za to, že disponuje podklady, ze kterých by takové skutečnosti vyplývaly, měl je podrobně vyjevit v napadeném rozhodnutí.

16. Za uvedeného stavu je tedy nutno považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné v otázce posouzení možnosti vycestování žalobce, a tudíž za primárně nezákonné pro nedostatečné závěry o naplnění podmínek podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

17. S ohledem na uvedené závěry se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval dalšími žalobními námitkami.

18. Krajský soud pro úplnost dodává, že ve výroku tohoto rozsudku současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím, jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 5 74 Az 18/2026 která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věci, a krajský soud nemá důvod postupovat v souzené věci jinak.

19. Krajský soud shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. zrušil.

20. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť byť byl žalobce ve věci úspěšný, z obsahu spisu vyplývá, že mu s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

21. Jelikož soud o podané žalobě rozhodl bezprostředně, o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě nerozhodoval. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Olomouc 21. května 2026 JUDr. Markéta Fialová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.