74 Az 22/2026

Rubrum

č. j. 74 Az 22/2026-39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobce: B. H. státní příslušnost: Republika Uzbekistán t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2026, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Věc se týká zastavení řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalobce je státním příslušníkem Republiky Uzbekistán. Do ČR přicestoval v roce 2009 legálně s platným pracovním vízem na půl roku a od té doby žije v ČR. Je svobodný, má dvě děti, které mají státní příslušnost Lotyšsko a žijí v ČR s matkou, která je taktéž lotyšské státní příslušnosti. V rámci Poskytnutí údajů k jeho žádosti dne 27. 2. 2026 uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické strany a nebyl ani nijak politicky aktivní. V minulosti měl uděleno pouze české pracovní vízum na půl roku v roce 2009. V opisu z evidence rejstříku trestů má 3 záznamy. Aktuální žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany na území ČR je již čtvrtou v pořadí. Naposledy žalobce žádal o udělení mezinárodní ochrany dne 3. 4. 2024, této žádosti ale žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 11. 2024, které nabylo právní moci dne 9. 12. 2024, nevyhověl. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 2 74 Az 22/2026 Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2025, č. j. 16 Az 1/2025-25, zamítl.

3. Dne 22. 2. 2026 podal žalobce novou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný ji ale posoudil jako nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a v záhlaví označeným rozhodnutím řízení zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona.

4. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalovaný podle něj řádně nezjistil skutkový stav, nevypořádal se se všemi relevantními okolnostmi případu, odůvodnění rozhodnutí je nedostatečné, čímž došlo k porušení řady ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, napadené rozhodnutí nevychází ze shromážděných podkladů a nezohledňuje skutečnosti hovořící ve prospěch žalobce. Bylo na žalovaném, aby žalobce vyzval k vylíčení podstatných skutečností a zjištění, které jej vedly k opakovanému podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce nedostal možnost uvést veškeré nové skutečnosti, které byly důvodem pro opakované podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný veškeré své úvahy řídil tím, aby mohl využít § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Při posuzování opodstatněnosti obav z pronásledování opomenul žalovaný subjektivní aspekt osoby žalobce.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zopakoval průběh správního řízení a odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že správně a procesně správným způsobem neshledal důvody pro meritorní posouzení žádosti žalobce, neboť žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu. Současně ani z informací k bezpečnostní, politické a lidskoprávní situaci v zemi původu nevyplývá žádné konkrétní riziko vážné újmy podle § 14a zákona o azylu, která by žalobci hrozila. Žalovaný má za to, že se nedopustil žádné nezákonnosti, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem, a to na základě dostatečných a řádným způsobem opatřených podkladů a netrpí vadou nezákonnosti či nepřezkoumatelnosti.

6. U jednání dne 9. 7. 2026 žalobce setrval na svém stanovisku. Zdůraznil, že zde má děti a chce zde v ČR s nimi zůstat. Žalovaný se z jednání omluvil.

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), s korekcí podle § 32 odst. 9 zákona o azylu.

8. Jako první se soud musí vyjádřit ke kvalitě podané žaloby. Jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je uvedení žalobních bodů. Podle § 71 odst. odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Otázkou obsahového vymezení žalobního bodu podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se již opakovaně ve své judikatuře zabýval Nejvyšší správní soud (dále „NSS“), jehož rozhodnutí jsou veřejně dostupná na www.nssoud.cz.

9. Obecnější zásady, z nichž má rozhodovací praxe vycházet, formuloval NSS v bodech 33 a 34 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, tak, že „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 3 74 Az 22/2026 pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle § 37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána; v popsaném případě vada spočívá v nedostatečné specifikaci žalobního bodu. Odmítnout žalobu […] lze jen tehdy, když ve lhůtě pro podání žaloby žalobce nepředestřel žádný takový žalobní bod, popřípadě jen natolik nekonkrétní, že žalobu nebylo možno projednat, a žalobce na výzvu soudu tuto vadu ve stanovené lhůtě neodstranil“. V usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72, pak NSS potvrdil, že tyto zásady platí i pro posuzování kvality žalobních bodů ve věcech mezinárodní ochrany.

10. V nyní posuzované věci žalobní body obsažené v úvodní části žaloby neobstojí ani jako tzv. zárodek žalobního bodu (žalobní bod, k jehož doplnění by měl soud žalobce vyzvat), neboť se žalobce omezil na pouhou citaci ustanovení správního řádu a zákona o azylu, aniž by citovaná ustanovení alespoň v minimální míře spojil s popisem skutkového děje, eventuálně jinak v minimální míře individualizoval. Tvrzení, že žalovaný „nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou pochybnosti“, „nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo během řízení najevo“, „neuvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu“, „nezohlednil skutečnosti hovořící ve prospěch žalobce“, jsou totiž zcela obecná a ve vztahu ke konkrétnímu případu nic nevypovídající, neboť neupřesňují, v čem přesně spočívá nedostatečnost zjištěného skutkového stavu ze strany žalovaného (jinými slovy, co přesně žalovaný nezjistil), co žalovaný nezohlednil, jak se projevil jeho neobjektivní a jednostranný postup, čím přesně žalovaný žalobcem zmiňované zásady činnosti správních orgánů a zmíněná ustanovení správního řádu porušil, co přesně neodůvodnil a jaká vazba mezi podklady a rozhodnutím žalobci schází, tj. čím přesně žalovaný žalobce zkrátil a na jakých konkrétních právech. Takto šablonovitě formulovanou žalobu by mohl podat jakýkoliv žalobce proti jakémukoli rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany (viz rozsudky NSS ze dne 10. 2. 2017, č. j. 2 Azs 346/2016- 24, či ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 Azs 391/2018-34). Krajský soud proto uzavírá, že výčet typových vad rozhodnutí v úvodu žaloby nelze pro absenci alespoň minimální míry individualizace považovat za žalobní bod splňující požadavky § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

11. Rovněž zbytek žaloby je pak koncipován velmi obecným způsobem. Z výše citovaného rozsudku je tak třeba připomenout i odst. 32, v němž rozšířený senát NSS uvedl, že žalobní bod je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“.

12. Rozsah přezkumné činnosti soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepřípustné opakované žádosti je značně omezený. V rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011-74, Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 4 74 Az 22/2026 NSS zdůraznil, že „[b]ylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.“ 13. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce v posledním řízení o udělení mezinárodní ochrany označil za důvod podání žádosti skutečnost, že s ním ve vlasti bylo zahájeno trestní řízení pro obchodování s lidmi a hrozí mu trest od jednoho do pěti let odnětí svobody. V těchto okolnostech žalovaný neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu zákona o azylu.

14. V nové žádosti ze dne 22. 2. 2026 (resp. v Poskytnutí údajů k této nové žádosti) žalobce uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu, že v Uzbekistánu je proti němu vedeno trestní stíhání za prodej lidí, hrozí mu tam za to vězení od 5 do 8 let. Dále uvedl, že před měsícem dal rozhovor pro Rádio Svoboda, ve kterém mluvil proti vládě a prezidentovi v Uzbekistánu. To se v Uzbekistánu považuje za trestní jednání, hrozí mu za to odnětí svobody asi kolem 10 let. Dále uvedl, že chce získat vízum a jet bojovat na Ukrajinu vydělat si tam peníze. K dotazu dále potvrdil, že se jedná o stále stejný důvod, který již uváděl v rámci řízení o předchozí žádosti, ale rozhovor s rádiem Svoboda se stal před měsícem. K dotazu, zda uváděl v rádiu své jméno, uvedl, že neuváděl. K dotazu, zda má uloženou nahrávku rozhovoru, uvedl, že ji má pouze redaktor. K dotazu, jak by v Uzbekistánu mohl někdo zjistit, že v rádiu hovořil zrovna on, když neuvedl své jméno, uvedl, že oni všechno ví.

15. Podle § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou před nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo kdykoli po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany.

16. Podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst.

1. Podle odst. 2 téhož ustanovení je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

17. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu podá-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost takové žádosti ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodu pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení, b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

18. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

19. V posuzované věci je nesporné, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 25. 3. 2026 byla opakovanou žádostí ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Z citovaných ustanovení pak vyplývá, že opakovanou žádost o mezinárodní ochranu lze věcně posoudit, jen uvedl-li žadatel (nebo se jinak objevily) nové skutečnosti nebo zjištění, Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 5 74 Az 22/2026 které nebyly bez vlastního zavinění žadatele předmětem zkoumání dříve a které svědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a téhož zákona. K otázce opakované žádosti o mezinárodní ochranu již existuje ustálená judikatura, podle níž je pro přípustnost opakovaných žádostí třeba, aby v konkrétním případě existovaly „nové skutečnosti nebo zjištění“ mající určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti. Smyslem je totiž na jedné straně umožnit nové posouzení v případech, kdy nové skutečnosti nebo zjištění mohou vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na druhé straně zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (viz rozsudky NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, či ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 325/2019-16, č. 4012/2020 Sb. NSS). Věcné projednání opakované žádosti je podle rozsudku NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65 výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (viz také usnesení NSS ze dne 31. 7. 2024, č. j. 1 Azs 123/2024-41, bod 6 a judikatura tam citovaná).

20. V rozsudku rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS, bod 19, shrnul NSS, že odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat „zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

21. Krajský soud posoudil žalobou napadené rozhodnutí optikou uvedených judikaturních závěrů a dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí tyto náležitosti obsahuje.

22. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce uvedl stejné motivy žádosti, jako uváděl v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tj. konkrétně obavu z vedeného trestního stíhání a vězení za prodej lidí. Ohledně údajné nové skutečnosti uvedené žalobcem, že měsíc před podáním opakované žádosti dal rozhovor pro Rádio Svoboda, ve kterém se vyjadřoval proti vládě a prezidentovi v Uzbekistánu, žalovaný uvedl, že ji považuje za čistě účelovou, kterou žalobce sdělil pouze ve snaze dále obohatit a vygradovat svůj azylový příběh s cílem ovlivnit současné řízení. Žalovaný uvedl, že k meritornímu posouzení opakované žádosti vedou pouze takové nové skutečnosti, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím řízení a současně svědčí o tom, že by cizinec mohl být v případě návratu do vlasti vystaven pronásledování z důvodů podle § 12 zákona o azylu nebo by mu tam hrozila vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Tyto dvě podmínky přitom musí být splněny současně. Žalobcem uvedená skutečnost je sice skutečností, která nastala až po pravomocném skončení předchozího řízení, avšak nesplňuje druhou podmínku. Sám žalobce totiž v poskytnutí údajů k žádosti potvrdil, že nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické strany a ani jinak politicky aktivní a sám ani svá tvrzení nepodložil žádnými skutečnostmi ani materiály, které by jeho tvrzení jakkoliv Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 6 74 Az 22/2026 dokládaly. Sám žalobce v průběhu předchozího ani současného řízení neuváděl a nedoložil žádné politické aktivity, kterým by se v Uzbekistánu nebo nyní věnoval, natož tak aktivně, že by se mohl stát předmětem zájmu uzbeckých státních orgánů. K dalšímu nově uvedenému důvodu, že chce odjet bojovat na Ukrajinu pak žalovaný uvedl, že se rozhodně nejedná o žádný azylově relevantní důvod. Dále žalovaný uvedl, že nově tvrzené skutečnosti se netýkají změny situace v zemi jeho původu, důvodů jeho odchodu z vlasti ani důvodů, pro něž by měl mít jakékoliv obavy v případě svého návratu do vlasti. Žalovaný tak neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti žalobce, neboť neuvedl žádnou relevantní novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu.

23. Žalovaný tak ve smyslu bodu 1) citovaného rozsudku rozšířeného senátu uvedl odůvodněný závěr o tom, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska zákona o azylu. Tento závěr přitom považuje soud za zcela správný a s posouzením a odůvodněním žalovaného ve vztahu k žalobcem tvrzeným novým skutečnostem se soud v plném rozsahu ztotožňuje. Rovněž soud považuje nově učiněná tvrzení žalobce za účelová. Soudu není zřejmé, jak by žalobce mohl být ve vlasti postihován za rozhovor, který poskytl anonymně. Uvedené skutečnosti žalobce navíc ničím nepodložil, naopak od začátku řízení uváděl, že nikdy nebyl politicky aktivní. Skutečnost, že chce odjet bojovat na Ukrajinu, pak není azylově relevantním důvodem, jelikož nevypovídá ničeho o nebezpečí, které by mu mělo hrozit v jeho vlasti. Uvedenou argumentaci žalovaného přitom žalobce v podané žalobě ani slovem nerozporuje a nenamítá, že vyhodnocení jím tvrzených nových skutečností bylo žalovaným provedeno nesprávně.

24. K výtce žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, soud především zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, kterým bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost žádosti, což znamená, že se žalovaný nezabýval a ani nemohl zabývat zkoumáním důvodů pro vlastní (ne)udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle §§ 12 - 14b zákona o azylu, ale toliko posouzením, zda je opakovaná žádost přípustná. Žalobce v žalobě uvedl, že bylo na žalovaném, aby žalobce vyzval k vylíčení podstatných skutečností a zjištění, které jej vedly k opakovanému podání žádosti o mezinárodní ochranu a že nedostal možnost uvést veškeré nové skutečnosti, které byly důvodem pro opakované podání žádosti o mezinárodní ochranu. Tato tvrzení jsou však v první řadě příliš obecná. Žalobce netvrdí, jaké nové skutečnosti a důvody pro podání opakované žádosti nemohl žalovanému uvést a z jakého důvodu. Uvedené tvrzení dále ani neodpovídá průběhu správního řízení. Žalobce byl na důvod podání opakované žádosti žalovaným dotazován v rámci úkonu Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce na tento dotaz odpověděl a důvod podání opakované žádosti žalovanému sdělil. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7 Azs 330/2017-35 pak soud uvádí, že za takové situace (podána opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany a o zjištěném stavu věci nebyly důvodné pochybnosti) nebylo povinností žalovaného provést s žalobcem pohovor. V postupu žalovaného proto soud žádné pochybení neshledal. Ze správního spisu tedy jednoznačně vyplývá, že žalobce možnost k uvedení všech rozhodných skutečností dostal. Bylo tedy povinností žalobce uvést všechny rozhodné skutečnosti. Jak již setrvale judikuje NSS (např. rozsudek ze dne 21. 12. 2023, č. j. 4 Azs 166/2023-19), povinnost tvrzení, a tedy i břemeno tvrzení, leží totiž vždy na žadateli o mezinárodní ochranu. To znamená, že „v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud žadatel neuvede všechny důvody své žádosti o udělení Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 7 74 Az 22/2026 mezinárodní ochrany, aniž by mu v tom bránil nějaký objektivní důvod, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu“ (srov. rozhodnutí NSS ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86 a ze dne 17. 2. 2011, č. j. 9 Azs 36/2010-76). Soud však vzhledem k výše uvedenému nepochybuje, že tak žalobce učinil a nyní vznesená námitka je toliko účelová.

25. Nové skutečnosti uvedené žadatelem v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vytvářet takovou situaci, ve které se zásadním způsobem změní postavení žadatele oproti předchozímu stavu, který byl zkoumán v první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. K tomuto však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Krajský soud souhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí v tom, že žalobce v řízení o opakované žádosti neuvedl žádnou novou skutečnost, na jejímž základě by měl žalovaný opětovně posuzovat žádost žalobce meritorně.

26. Dále je třeba pro úplnost uvést, že žalovaný se ve smyslu bodu 3) rozsudku rozšířeného senátu uvedeného výše v odst. 20 v napadeném rozhodnutí zabýval také tím, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu žalobce, která by mohla zakládat opodstatněnost jeho nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl přitom, že v Uzbekistánu nedošlo od doby, kdy byla meritorně posuzována předchozí žádost žalobce (tj. od listopadu 2024 resp. od června 2025, kdy se věcí zabýval Městský soud v Praze), k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nebo by svědčila o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo že by mu hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

27. Žalobce namítl, že žalovaný při posuzování opodstatněnosti jeho obav z pronásledování opomenul subjektivní aspekt osoby žalobce. Uvedl, že základem definice termínu „uprchlík“ podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 je slovní spojení „opodstatněné obavy z pronásledování“, přičemž termín „obavy“ v sobě nese subjektivní aspekt hodnocené osoby, což vyvolává nutnost zohlednit žadatelovo vnímání jemu hrozící újmy. Tato námitka je podle krajského soudu zcela lichá. Jak již soud uvedl výše, žalobcem tvrzenou hrozbu z pronásledování kvůli poskytnutému rozhovoru do rádia soud shodně s žalovaným vyhodnotil jako čistě účelovou. Není tedy k čemu jeho subjektivní obavy vztáhnout. Nadto je třeba zopakovat, že se v nyní projednávané věci jedná o procesní rozhodnutí, v rámci kterého pro splnění zákonných podmínek rozvedených výše nebylo posuzováno meritum věci.

28. Konečně soud jako lichou hodnotí i námitku žalobce, že žalovaný veškeré své úvahy řídil tím, aby mohl využít § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Jak již soud podrobně vysvětlil výše, v nyní projednávané věci byly splněny veškeré zákonné předpoklady pro zastavení řízení o opakované žádosti žalobce pro její nepřípustnost z důvodu opakování stejného důvodu podané žádosti jako v případě první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a vyhodnocení nově tvrzených skutečností jako nikoli azylově relevantních. V žalobě žalobce tento závěr nerozporuje. Žalovaný postupoval zcela v souladu se zákonem, a naopak nemohl postupovat jinak, než žádost vyhodnotit jako nepřípustnou a řízení zastavit.

29. Jelikož soud shledal žalobní body nedůvodnými, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 8 74 Az 22/2026

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Olomouc 9. července 2026 JUDr. Markéta Fialová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.