51 A 5/2026

Plný text

č. j. 51 A 5/2026- 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Danielem Burdou ve věci žalobce B. H. proti žalovanému Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2026, č. j. KRPA-63681-27/ČJ-2026- 000022-ZZC, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje M. H. 51 A 5/2026 2 Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce se žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o jeho zajištění na 90 dnů podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky („zákon o pobytu cizinců“), a to podle výroku rozhodnutí „za účelem správního vyhoštění“.

2. Z napadeného rozhodnutí vyplývají následující okolnosti: žalobce byl zadržen a následně zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, při pobytové kontrole dne 20. 2. 2026. Při následné lustraci bylo zjištěno, že žalobci bylo dne 4. 3. 2024 vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území EU a smluvních států, k čemuž mu byla stanovena lhůta k vycestování 30 dnů (ta měla uplynout dne 19. 4. 2024). Žalobce přitom dle svého tvrzení od té doby z území ČR nevycestoval. Po vydání uvedeného rozhodnutí podal žalobce dne 3. 4. 2024 žádost o mezinárodní ochranu, která byla zamítnuta; žaloba proti tomuto rozhodnutí potom byla rovněž zamítnuta. Po zadržení žalobce vydal žalovaný dne 21. 2. 2026 rozhodnutí o jeho zajištění z téhož důvodu, na základě něhož byl žalobce zajištěn nyní napadeným rozhodnutím. Žalobce ale následně podal dne 22. 2. 2026 opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, z toho důvodu vydalo Ministerstvo vnitra dne 25. 2. 2026 rozhodnutí o jeho zajištění do 11. 6. 2026 podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, téhož dne uvedené rozhodnutí nabylo právní moci. Z uvedeného důvodu bylo zajištění žalobce podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců téhož dne (25. 2. 2026) ukončeno. Řízení o udělení mezinárodní ochrany Ministerstvo vnitra usnesením, které nabylo právní moci dne 27. 4. 2026, zastavilo. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal žalobu, která neměla odkladný účinek, přičemž soud jí odkladný účinek nepřiznal (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2026 ve věci sp. zn. 74 Az 22/2026, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2026). Tím měl žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany pro účely zajištění za skončené a vydal napadené rozhodnutí srov. § 46d odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

3. Žalovaný důvody pro zajištění žalobce, resp. pro neužití zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců spatřoval v tom, že žalobce svou pobytovou situaci i přes uloženou povinnost opustit území států EU nijak neřešil, setrvával na území ČR, a to i po neúspěchu své žádosti o azyl (kterou žalovaný považuje za spekulativní, neboť podle žalobce samotného mu v zemi původu nehrozí žádné nebezpečí). Žalobce rovněž nedisponuje cestovním pasem, ten ztratil (podle vlastního vyjádření) před 15 lety a od té doby si nový nezařídil. Od žalobce tak podle žalovaného nelze očekávat aktivní řešení jeho pobytové situace (činění aktivních kroků k opuštění území). Nadto žalobce uvedl, že mu v zemi původu (Uzbekistán) žádné nebezpečí nehrozí. Žalovaný se dále podrobněji zabýval možností uložit některé ze zvláštních opatření. Ve vztahu k opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) konstatoval, že žalobce sice uvedl, že pobývá na ubytovně na adrese X, nicméně nedisponuje nájemní smlouvou, nemá označen zvonek ani poštovní schránku. Podle žalovaného je ale reálné, že by se žalobce na uvedené adrese nezdržoval, že se bude vyhýbat správním orgánům, neboť si je vědom toho, že svým pobytem na území ČR porušuje právní předpisy. Podobně ke zvláštnímu opatření dle písm. c) téhož ustanovení uvedl, žalobce neskýtá záruku, že by jej dodržoval, resp. že od něj nelze očekávat dobrovolné vycestování Shodu s prvopisem potvrzuje M. H. 51 A 5/2026 3 z území. K opatření dle písm. b) uvedl, že žalobce sám uvedl, že nemá finanční prostředky na složení finanční záruky. K opatření dle písm. d) potom žalovaný konkrétně uvedl, že by bylo neúčelné, neboť žalobce se na území ČR zdržuje neoprávněně, čímž dává jasně najevo svůj postoj k právnímu řádu ČR.

4. Délku zajištění žalovaný odůvodnil tím, že žalobce nedisponuje cestovním pasem; pro účely realizace vycestování je tedy nutné předně zajistit náhradní cestovní doklad. Doba, po kterou zajištění náhradního cestovního dokladů z nečlenských států EU obvykle trvá, činí standardně 40 až 60 dnů. Následně je nutné zajistit letenku, komunikovat s domovským státem o návratu žalobce apod.; tyto úkony standardně trvají 30 dnů. Z toho důvodu žalovaný stanovil jako přiměřenou dobu zajištění 90 dnů. Doba zajištění přitom nepřekročila 180 dnů (viz maximální doba zajištění dle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců); dle zákona o pobytu cizinců přitom zajištění trvá pouze 94 dnů (nyní napadené rozhodnutí a dále zajištění v únoru 2026, které trvalo 4 dny). Doba zajištění podle zákona o azylu se přitom do uvedené maximální doby zajištění v souladu s § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nezapočítává. Žalovaný dále uvážil, že možnost vycestování cizince (realizace výkonu rozhodnutí) je reálná, neboť mu v zemi původu nehrozí žádné nebezpečí. Uvážil rovněž rodinné a soukromé poměry žalobce, přičemž zjistil, že žalobce má dvě nezletilé dcery, které disponují lotyšským občanstvím a bydlí se svou matkou, která je již vdaná za jiného muže. Žalobce naopak – podle vlastního tvrzení – sdílí domácnost s několika kamarády v pronajatém bytě a chtěl by odejít na Ukrajinu vydělat si finanční prostředky jako voják. Vzhledem k tomu, že se žalobce nepodílí na každodenní péči o své dcery (stanovené výživné jim bude potom moci posílat i ze zahraničí), nadto mu nebude zamezen opětovný návrat na území, tak výkonem rozhodnutí nebude nepřiměřeně zasaženo do jeho rodinného života.

II. Argumentace žalobce a obrana žalovaného

5. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítal zaprvé, že není přezkoumatelné, resp. je vnitřně rozporné. Žalovaný totiž žalobce zajistil podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy za účelem vycestování, ačkoliv se v rozhodnutí hovoří o zajištění za účelem správního vyhoštění (§ 124 zákona o pobytu cizinců). V rozhodnutí potom absentuje posouzení individuálních okolností případu žalobce, zejména skutečnosti, že žalobce má dvě nezletilé děti (narozené v roce 2015, resp. 2017), které před svým zajištěním pravidelně vídal, což mu nyní není umožněno (i s ohledem na vzdálenost zařízení, ve kterém je zajištěn od Prahy). Tato skutečnost má negativní vliv na psychiku dětí. Dále se žalovaný ve svém rozhodnutí zcela opomněl zabývat realizovatelností jeho návratu do země původu, zejména z hlediska uplatnění zásady nenavracení. Žalovaný se vůbec nezabýval otázkou, proč žalobce ze země původu uprchl.

6. Zadruhé žalobce namítal, že délka zajištění je nepřiměřená. Doba zajištění stanovená v napadeném rozhodnutí v součtu s dobou předchozích zajištění překračuje maximální dobu zajištění – 180 dnů dle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný měl rovněž ve svém rozhodnutí zhodnotit, jaké konkrétní dílčí kroky bude činit k realizaci vycestování cizince a jak tyto kroky budou časově náročné. Této povinnosti žalovaný nedostál.

7. Zatřetí žalobce namítal, že žalovaný nedostatečně uvážil možnost užití některého ze zvláštních opatření dle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, jakožto mírnějších opatření, než je zajištění dle § 124b téhož zákona. Žalobce zejména argumentoval možností uložit mu zvláštní opatření dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný mohl žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje M. H. 51 A 5/2026 4 umístit do některého z přijímacích či pobytových středisek. Dále žalobce zdůraznil, že má na území ČR zajištěno bydlení na adrese X.

8. Žalovaný se s žalobou neztotožnil a navrhl její zamítnutí. Odkázal přitom zejména na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále upozornil, že v souladu s § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců lze uložit zvláštní opatření jako alternativu k zajištění cizince pouze v případě, že se jeví, že cizinec bude se správními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že se nebude vyhýbat výkonu správního vyhoštění. Žalovaný rovněž řádně odůvodnil stanovenou délku zajištění a rovněž se zabýval rodinnými a soukromými poměry žalobce.

III. Posouzení žaloby

9. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Jelikož žalobce nesdělil v zákonné lhůtě (§ 175 odst. 5 zákona o pobytu cizinců), že požaduje ve věci nařídit jednání, a nařízení jednání nepožadoval ani žalovaný, rozhodl soud ve věci bez jednání.

10. Žaloba není důvodná.

11. Městský soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z hlediska skutečností, které v žalobě vymezil žalobce.

12. Podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 11. 6. 2026, nelze- li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

13. Městský soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo vadou nepřezkoumatelnosti. Předně lze dát žalobci zapravdu, že ve výroku napadeného rozhodnutí je nesprávně uvedeno, že žalobce je zajištěn za účelem správního vyhoštění. To přitom neodpovídá právní kvalifikaci postupu žalovaného obsažené ve výroku napadeného rozhodnutí, podle níž k zajištění došlo podle §124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy za účelem vycestování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je ale zřejmé, že k zajištění cizince skutečně došlo za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a nikoliv za účelem správního vyhoštění dle § 124 téhož zákona. V rozhodnutí je jednoznačně uveden právní důvod (okolnosti) zajištění, a sice skutečnost, že žalobce dobrovolně neopustil území ČR, ačkoliv mu to bylo uloženo rozhodnutím ze dne 4. 3. 2024 (s lhůtou pro vycestování 30 dnů); z celého odůvodnění je pak zřejmé, že k zajištění žalobce došlo právě za účelem vycestování. Lze tedy uzavřít, že uvedení nesprávného účelu zajištění ve výroku napadeného rozhodnutí je jen formální vadou, tzv. zřejmou nesprávností, která Shodu s prvopisem potvrzuje M. H. 51 A 5/2026 5 nezpůsobuje jeho nezákonnost. Takováto vada je odstranitelná postupem podle § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

14. Městský soud nemohl přisvědčit ani dalším dílčím námitkám nepřezkoumatelnosti. Žalovaný se jednak zabýval zásahem napadeného rozhodnutí do rodinného života žalobce (dopadem na jeho vztah ke dvěma nezletilým dcerám), byť tak činil zejména s ohledem až na následný výkon rozhodnutí (nucené vycestování do země původu). Lze ale říci, že pokud žalovaný dospěl k závěru, že samotné nucené vycestování žalobce z území ČR by bylo přiměřené z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života žalobce (a jeho nezletilých dětí), tak je tím fakticky vyjádřeno i hodnocení, že přiměřené je dočasné opatření (zajištění), které má vést k tomuto nucenému vycestování (a které tak lze považovat za cíl postupu žalovaného). Žalovaný přitom výslovně zhodnotil, že žalobce o své dvě nezletilé osobně (každodenně) nepečuje, naopak v péči je má jejich matka, která uzavřela manželství s jiným mužem. Bezprostřední újma tedy dcerám žalobce nehrozí; žalobci přitom není zapovězen pozdější návrat na území ČR ani mu nebude znemožněno platit svým dcerám výživné (tak může činit ze zahraničí). V odůvodnění napadeného rozhodnutí tak byly jeho dopady do rodinného života zhodnoceny dostatečným způsobem. Takové hodnocení lze přitom považovat za dostatečné i z hlediska zvážení nejlepších zájmů dítěte. Městský soud přitom takové zhodnocení považuje za přiléhavé; žalobci napadené rozhodnutí ani potenciální nucené vycestování dlouhodoběji nezamezuje v kontaktu s jeho nezletilými dcerami. Žalobce je nadto nemá ve své péči, nesdílí s nimi společnou domácnost. Péče o dcery žalobce je zajištěna jejich matkou a jejím manželem.

15. Dílčí námitka, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nepřihlédl k okolnostem, pro které žalobce uprchl ze země původu (Uzbekistán) a že nezkoumal, zda by nuceným vycestováním žalobce nebylo porušeno pravidlo nenavracení (tzv. pravidlo non-refoulement), je rovněž nedůvodná, konečně tato námitka zcela ignoruje předchozí chování žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí. Předně žalobce v žalobě nevznesl žádné konkrétní tvrzení stran nebezpečí, které by mu nuceným vycestování do Uzbekistánu mělo hrozit, při podání vysvětlení potom žalobce uvedl, že jeho návratu do Uzbekistánu nic nebrání a že mu tam žádné pronásledování nehrozí. Konečně v tom, co žalobce dříve uvedl ani ve zjištěných skutečnostech nemá oporu nynější nekonkretizované tvrzení, že z Uzbekistánu „uprchl“. Žalobce při podání vysvětlení naopak uvedl, že do ČR přicestoval v lednu roku 2009 letecky na pracovní vízum. Za takových okolností, kdy žalobce žádné skutečnosti, které by mohly činit jeho nucené vycestování do Uzbekistánu nerealizovatelným, netvrdil, ani takové okolnosti nejsou správnímu orgánu známy z úřední činnosti, nebylo na místě, aby se žalovaný touto problematikou v napadeném rozhodnutí podobně zabýval. Žalovaný konečně v napadeném rozhodnutí jednoznačně konstatoval, že možnost nuceného vycestování žalobce hodnotí i z právního hlediska jako realizovatelnou.

16. Dále se městský soud zabýval druhou žalobní námitkou, která se týkala nepřiměřené délky zajištění, resp. překročení maximální doby zajištění podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

17. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů. Podle odst. 5 téhož ustanovení, je-li rozhodnuto o zajištění cizince poté, co bylo ukončeno zajištění podle § 46a zákona o azylu, k uplynulé době zajištění podle § 46a zákona o azylu se nepřihlíží. Shodu s prvopisem potvrzuje M. H. 51 A 5/2026 6 18. Městský soud se ani s touto žalobní námitkou nemohl ztotožnit. Pokud jde o otázku překročení maximální doby pro zajištění cizince, tak lze plně odkázat na napadené rozhodnutí, ve kterém je tato otázka přiléhavě odůvodněna. Žalobce byl podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců poprvé zajištěn dne 21. 2. 2026. Toto zajištění nicméně trvalo pouze 4 dny (do 25. 1. 2026). Následně žalobce v zajištění sice setrval, zajištěn ale byl v souvislosti se svou opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a to až do 11. 6. 2026 (do dne vydání a právní moci napadeného rozhodnutí). Doba zajištění podle zákona o azylu se přitom v souladu s výše citovaným § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců do maximální doby zajištění podle § 125 odst. 1 téhož zákona nezapočítává. V případě žalobce tedy celková doba zajištění podle zákona o pobytu cizinců činí 90 dnů podle napadeného rozhodnutí, dále 4 dny podle rozhodnutí o zajištění ze dne 21. 2. 2026 a konečně i doba od zajištění žalobce dle § 27 zákona o Policii České republiky, tedy 1 den, neboť žalobce byl takto zajištěn dne 20. 2. 2026 (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013-59; již od tohoto dne totiž došlo k omezení osobní svobody žalobce ve smyslu § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Celková doba zajištění žalobce (včetně doby stanovené v napadeném rozhodnutí) ve smyslu § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců činí 95 dnů. Městský soud tedy jen drobně korigoval odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož tato celková doba činí 94 dnů. Tato korekce nicméně nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

19. Dílčí námitka, že žalovaný v napadeném rozhodnutí blíže neodůvodnil, jak stanovil dobu zajištění 90 dnů, resp. že nevysvětlil, jaké kroky bude v této lhůtě činit, je potom nepravdivá, resp. v přímém rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí jednoznačně vysvětlil, že po dobu zajištění žalobce bude nejprve potřeba opatřit mu náhradní cestovní doklad, neboť žalobce podle vlastního tvrzení svůj cestovní pas ztratil asi před 15 lety. Tento úkon podle žalovaného zabere až 60 dnů. Žalovaný přitom přiléhavě zdůraznil, že to je žalobce, kdo jednal v rozporu s právními předpisy, pokud na území pobýval bez platného cestovního dokladu a že mu tedy tato okolnost jde nutně k tíži. Dále žalovaný uvedl, že samotná organizace nuceného vycestování žalobce (opatření letenek, komunikace se zemí, do které má být žalobce navrácen) zabere zhruba 30 dnů. Toto odůvodnění se městskému soudu jeví jako dostatečné; žalobce jej potom nijak konkrétně (věcně) nezpochybňuje.

20. Městský soud dále nepřisvědčil ani třetí žalobní námitce, podle které měl žalovaný uložit žalobci některé ze zvláštních opatření dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jako alternativu k zajištění.

21. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), Shodu s prvopisem potvrzuje M. H. 51 A 5/2026 7 c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

22. Zvláštní opatření za účelem vycestování představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí a že neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon nuceného vycestování z území ČR. Možnost aplikace tohoto opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon vycestování cizince (§ 123b odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců).

23. Žalobce v žalobě namítal zejména, že žalovaný dostatečně neuvážil možnost uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tedy jeho umístění do některého z přijímacích či pobytových středisek. Městský soud k tomu konstatuje, že žalovaný možnost uložení tohoto typu zvláštního opatření v napadeném rozhodnutí skutečně odůvodnil jen velmi stručně, podstatné nicméně je, že v něm předložil celou řadu důvodů, které vypovídají o nepřijatelnosti uložení jakéhokoliv z výše vyjmenovaných typů zvláštních opatření. Takové odůvodnění městský soud považuje za dostatečné a současně přiléhavé. Podle žalovaného by tak uložení jakéhokoliv zvláštního opatření pravděpodobně nesplnilo svůj účel. O tom – jak je na vícero místech napadeného rozhodnutí zdůrazněno – vypovídá zejména dřívější chování žalobce, který po relativně dlouhou dobu nerespektoval uloženou povinnost opustit území členských států EU (splnění této povinnosti se naopak vyhýbal). O tom, že se žalobce nechtěl uložené povinnosti podrobit potom vypovídá i skutečnost, že podal účelově žádosti o mezinárodní ochranu, ačkoliv sám tvrdil, že mu v zemi původu (Uzbekistánu) žádné nebezpečí nehrozí, konečně s těmito žádostmi ani nebyl úspěšný. Od žalobce přitom nelze očekávat, že by se aktivně zasadil o to, aby z území ČR vycestoval i s ohledem k tomu, že již 15 let nedisponuje cestovním pasem své země původu; žalobce tento cestovní doklad podle vlastního vyjádření ztratil a náhradní si nezařídil.

24. S takovým hodnocením se městský soud plně ztotožňuje. Z chování žalobce se – i přes uloženou povinnost opustit území – jeví, že hodlá v ČR setrvat a že není ochoten činit aktivní kroky k vycestování. Za takových okolností, kdy nelze předpokládat aktivní součinnost žalobce (resp. nelze očekávat, že by v režimu zvláštních opatření sám činil kroky, které by vedly k jeho vycestování) není namístě zvolit mírnější opatření jako alternativu k zajištění dle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Účelem takového mimořádného opatření totiž není fakticky regularizovat pobyt cizince na území (dát mu možnost na území pobývat jen v přísnějším režimu), ale naopak dosáhnout vycestování cizince z území. Předešlé jednání žalobce nicméně vypovídá o jeho neochotě z území vycestovat (konečně žalobce sám by k tomu za současných okolností neměl bez cestovního dokladu ani možnost, přičemž dlouhodobě o získání nového cestovního pasu neusiloval). Z toho důvodu je opodstatněná obava, že by žalobce účel uložení zvláštního opatření neplnil či mařil a splnění povinnosti vycestování by se nadále vyhýbal.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

25. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje M. H. 51 A 5/2026 8 26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s odst. 7 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 14. července 2026 Mgr. Daniel Burda v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje M. H.