74 Az 23/2026

Rubrum

č. j. 74 Az 23/2026-25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: N. B. státní příslušnost: Alžírská demokratická a lidová republika t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2026, č. j. X, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce je pacifista, a proto odmítl vykonávat povinnou vojenskou službu; bojí se perzekuce a hrozí mu v zemi původu trestní stíhání.

2. Sporné bylo, jestli je napadené rozhodnutí přezkoumatelné, jestli žalobce prokázal splnění podmínek udělení azylu nebo doplňkové ochrany a jestli žalovaný provedl dokazování v souladu se zákonem.

3. Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“).

4. Žalobce opustil vlast před více než rokem, kdy cestoval lodí do Španělska, odkud asi po měsíci pokračoval autobusem do Francie. Žalobce ve Francii pobýval 10 měsíců, a poté odjel Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 2 74 Az 23/2026 do České republiky (dále jen „ČR“). Žalobce je arabské národnosti a vyznává sunnitský islám, nemá žádné politické přesvědčení a nikdy nebyl politicky aktivní. Žalobce je zdravý a nemá žádné zdravotní omezení ani jiné zvláštní potřeby.

5. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, protože odmítl vykonávat základní vojenskou službu a obává se trestu odnětí svobody z důvodu nenastoupení vojenské služby, nesplácení bankovní půjčky a nelegálního opuštění Alžírska. Žalobce si chce legalizovat pobyt v ČR a vydělat peníze na podporu své nemocné matky a na splacení dluhu.

6. Žalovaný hodnotil výpovědi žalobce jako částečně nevěrohodnou. Nevěrohodná je výpověď ve vztahu k problémům kvůli nenastoupení výkonu povinné vojenské služby. Výpověď žalobce byla vnitřně nekonzistentní a obsahovala výrazné rozpory v podstatných aspektech. Žalobce uvedl, že k výkonu povinné vojenské služby vůbec nenastoupil a následujících 19 let se v Alžírsku skrýval u příbuzných. Současně si však v tomto období žalobce bez problémů vyřídil cestovní doklad, pohyboval se po území Alžírska a pracoval. Žalobce doložil fotokopii průkazu dobrovolného dárce krve v Centru pro transfuzi a intenzivní péči při krevních transfuzích a podpůrných službách Národní lidové armády. Tento doklad byl vydaný na jméno žalobce a je na něm fotografie žalobce ve vojenské uniformě. Proto není pravdivé tvrzení žalobce, že vůbec nenastoupil k výkonu vojenské služby. Ostatně tomu také nasvědčuje skutečnost, že žalobce, ačkoliv měl být k výkonu vojenské služby povolán a nenastoupil k němu, neměl v Alžírsku v této souvislosti za celých 19 let žádné potíže, a dokonce mu byl zcela bez problémů vydán cestovní doklad. Žalobce při pohovoru přímo prohlásil, že v Alžírsku neměl nikdy žádné problémy se státními orgány ani bezpečnostními složkami a že ve vlasti nebyl nikdy trestně stíhaný, což by však byl zcela očekávatelný důsledek dlouhodobého vyhýbání se výkonu povinné vojenské služby. Žalobce ve správním řízení o vyhoštění v průběhu výslechu 23. 1. 2026 nezmínil žádné problémy ve vlasti a výslovně popřel, že by mu byla známa jakákoliv překážka, která by mu bránila v návratu do země původu a že by mu tam hrozilo zbavení osobní svobody, což by mu jinak jako osobě dlouhodobě se vyhýbající výkonu povinné vojenské služby patrně hrozilo.

7. Zcela nevěrohodná je výpověď žalobce ve vztahu k obavám z trestu odnětí svobody na 2-6 let za to, že nesplácí bankovní úvěr a opustil ilegálně Alžírsko. Žalobce při pohovoru 19. 2. 2026 výslovně prohlásil, že v Alžírsku neměl nikdy žádné problémy se státními orgány ani bezpečnostními složkami a že ve vlasti nebyl nikdy trestně stíhaný, což uvedl i při poskytnutí údajů k žádosti 9. 2. 2026. Žalobce potvrdil do protokolu o pohovoru, že má ve vlasti zaručené právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces a současně sdělil, že by s ním v případě návratu do vlasti neproběhl žádný soud a ihned by šel do vězení. Z protokolu o výslechu 23. 1. 2026 vyplývá, že se o tomto důvodu v rámci výslechu v řízení o správním vyhoštění žalobce vůbec nezmínil, jakož i o ostatních problémech ve vlasti; naopak výslovně prohlásil, že má v Alžírsku zaručeno právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces a popřel, že by mu byla známa jakákoliv překážka, která by mu bránila v návratu a že by mu hrozilo zbavení osobní svobody. Žalobce tyto rozpory v řízení o udělení mezinárodní ochrany nijak nevysvětlil.

8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že § 12 písm. a) zákona o azylu (azyl z politických důvodů) nebylo možné na případ žalobce použít, protože žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že v zemi původu vyvíjel činnost směřující k uplatnění politických práv a svobod, za kterou by byl pronásledován. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 3 74 Az 23/2026 9. Žalovaný dále uvedl, že žalobce nesplnil ani podmínky § 12 písm. b) zákona o azylu, jelikož nebylo prokázáno jeho pronásledování. Žalobci nelze udělit ani azyl za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu, protože nebylo zjištěno, že by byl v ČR udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce. Žalobce nesplnil ani podmínky udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, protože by mu nehrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalobce neuvedl ani žalovanému nejsou z úřední činnosti známy žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozily trest smrti nebo poprava, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Skutečnosti, které žalobce uvedl, byly celkově nevěrohodné a nelze je podřadit pod neurčitý právní pojem „vážná újma“. Žalobce sám uvedl, že si chce legalizovat pobyt v ČR, aby mohl vydělávat peníze. Žalobci nehrozilo ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti v důsledku svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu, protože ten v Alžírsku neprobíhá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008-68 nebo rozsudek Soudního dvora EU z 30. 1. 2014 ve věci Diakité C-285/12). Žalobci nelze udělit ani doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť z výpovědí žalobce ani z evidence žalovaného pro ni nevyplynuly důvody.

10. Žalobce v žalobě namítal porušení § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“), tj. že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalobce dále namítal, že žalovaný porušil ustanovení o dokazování a hodnocení důkazů a že splnil podmínky udělení azylu podle § 12 a § 14a odst. 1 zákona o azylu, protože mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy.

11. Žalovaný zcela nedostatečně posoudil důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu. Důvodem žádosti byly obavy z porušení základních práv žalobce. Žalovaný bagatelizuje problémy žalobce a nepovažuje je za dostatečně azylově relevantní, nezohledňuje individuální okolnosti případu žalobce a porušil základní zásady správního řízení podle § 2 až § 8 správního řádu. Žalovaný zejména nezohlednil individuální okolnosti věci žalobce a nezjistil stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu. Žalovaný měl zjistit všechny rozhodné okolnosti, které svědčí ve prospěch i neprospěch žalobce a měl přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.

12. Žalobci hrozilo pronásledování ve formě soudního opatření ve smyslu čl. 9 kvalifikační směrnice1. Žalovaný neposuzoval situaci žalobce v kontextu jeho problematického postavení v zemi původu. Žalovaný měl náležitě zohlednit tvrzení o odůvodněné obavě z pronásledování, což neučinil a porušil tím § 50 odst. 4 správního řádu. Situace žalobce v zemi původu je mnohem komplikovanější, než jak uvádí žalovaný. Žalobce odmítl nastoupit povinnou vojenskou službu, neboť je pacifista a odmítá jakoukoliv válku, násilí a s tím spojenou vojenskou službu. Za odpírání vojenské služby hrozí žalobci trestní stíhání a trest odnětí svobody, potažmo mu hrozí mobilizace proti jeho vůli, čímž ohrozí vlastní bezpečnost a zdraví. Žalobce má za to, že prokázal důvodné obavy z perzekuce ze strany státních orgánů. Z rezoluce Komise Organizace spojených národů pro lidská práva z 22. 4. 1998, č. 1998/87 plyne, že výhrada svědomí vůči vojenské službě se zakládá na zásadách a 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění) Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 4 74 Az 23/2026 důvodech svědomí zahrnujících pevné vnitřní přesvědčení, které může pramenit z náboženských, etických, humanitárních nebo morálních motivů. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že výhradu svědomí lze uplatnit tehdy, existuje- li závažný a nepřekonatelný střet povinnosti vojenské služby jedinců s jejich hlubokým upřímným prožívaným přesvědčením, nikoliv jen náboženským, přičemž toto přesvědčení musí být dostatečně vážné, soudržné a konzistentní (srov. rozsudek velkého senátu ze 7. 7. 2011, věc Bayatyan proti Arménii, stížnost č. 23459/03). Motivací žalobce je výhrada svědomí a snaha vyhnout se aktivnímu zapojení na vojenských frontách a s tím spojenému výkonu vojenské služby. Žalobce dlouhodobě manifestuje toto hluboké vnitřní přesvědčení, avšak žalovaný se tím v rozhodnutí nezabýval. Žalovaný měl žalobci udělit přinejmenším doplňkovou ochranu, protože mu z uvedených důvodů hrozí nebezpečí vážné újmy, kterou spatřuje v bezvýchodnosti své životní situace. Nemusí být zcela jisté, že žalobce bude vystaven nebezpečí nelidského zacházení, ale existuje reálné a odůvodněné nebezpečí, že mu hrozí vážná újma.

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že při posouzení důvodnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu vycházel z řádně zjištěného stavu věci, který nesvědčil o existenci důvodů, pro které by mu měla být udělena mezinárodní ochrana v jakékoliv její formě. Žalovaný vzal v úvahu všechny tvrzené skutečnosti z pohovorů, shromáždil adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu a vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který byl nezbytný pro vydání rozhodnutí. Přijaté řešení reagovalo na konkrétní okolnosti případu a je patřičným způsobem odůvodněno. Žalovaný postupoval v souladu s právními normami, jimiž je vázán při rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný porovnal výpovědi žalobce s informacemi o zemi původu a vyvrátil tvrzení žalobce s takovou míru pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o jeho úsudku, a to ohledně všech žalobních bodů.

14. Žalovaný dále uvedl, že zvažoval samotnou hrozbu uložení trestu smrti nebo hrozbu popravy ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74. Žalobce neuvedl ani žalovanému nejsou z úřední činnosti známy žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci při návratu do vlasti hrozilo uložení nebo vykonání trestu smrti nebo že by mu hrozila poprava, tudíž neexistuje skutečné nebezpečí, že by mu mohl být žalobce v případě návratu do země původu vystaven.

15. Pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu nebyla splněna hned první základní podmínka, přičemž všechny musí být splněny současně, proto je žalovaný dále nehodnotil.

16. Žalovaný rovněž posuzoval otázku, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trest ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. m. s.). Špatné zacházení musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti, které je založeno na okolnostech případu. Utrpení nebo ponížení musí jít nad rámec nezbytného utrpení či ponížení spjatého s konkrétní formou legitimního trestu nebo zacházení (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva z 28. 2. 2008 č. 37201/06 ve věci Saadi proti Itálii, body 134-135) a musí dosáhnout určité úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Zároveň platí, že skutečné nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu lze shledat pouze tam, kde takové nebezpečí hrozí „reálně“, tj. kde ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dojde k nežádoucímu následku, Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 5 74 Az 23/2026 takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.

17. Žalobce nepředložil hájitelné tvrzení o hrozícím špatném zacházení, tedy tvrzení zcela důvěryhodné, pravděpodobné prostorově i časově, dostatečně konkrétní v čase a neměnné tak, aby mu mohl žalovaný udělit doplňkovou ochranu. Žalobcovy obavy z návratu do vlasti byly celkově nevěrohodné. Sám žalobce popřel ve správním řízení o vyhoštění, že by mu v zemi původu hrozilo mučení či jiné špatné zacházení a že by mu byla známa jakákoliv překážka, která by mu bránila v návratu do vlasti. Podle hodnocení žalovaného tak žalobci nehrozí, že bude v případě návratu do vlasti vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.

18. Žalovaný uzavřel, že v zemi původu žalobce není ozbrojený konflikt a sám žalobce uvedl, že si chce legalizovat pobyt z ekonomických důvodů.

19. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

20. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

21. Soud neshledal napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38).

22. V posuzovaném případě nešlo o rozhodnutí, které by neobsahovalo důvody vydání. Žalovaný popsal důvody, které soud podrobně citoval výše a uvážil všechny rozhodné skutečnosti a právně významné okolnosti věci a srozumitelně a podrobně své úvahy popsal.

23. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalobce splnil podmínky udělení mezinárodní ochrany.

24. Podle § 12 zákona o azylu „azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 6 74 Az 23/2026 politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ 25. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 26. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu „za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ 27. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu „pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ 28. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu „původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 29. Soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry žalovaného, a to na základě posouzení žalobních námitek, správního a soudního spisu a judikatury Nejvyššího správního soudu.

30. Žalobce tvrdil v žalobě, že mu hrozí trest odnětí svobody, protože nenastoupil povinnou základní vojenskou službu. Žalobce však nijak nereagoval na tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že sám doložil průkaz dobrovolného dárce krve v Centru pro transfuzi a intenzivní péči při krevních transfuzích a podpůrných službách Národní lidové armády vydaný na jméno žalobce s jeho fotografií ve vojenské uniformě. Žalovaný k tomu dále uvedl, že je zcela nepravděpodobné, že by žalobce neměl za 19 let v zemi původu žádné problémy se státními orgány, že by mu byl vydaný cestovní doklad a mohl bez problémů vycestovat ze země původu, pokud by povinnou vojenskou službu nenastoupil. K tomu se žalobce v žalobě vůbec nevyjádřil a nijak skutkové a právní závěry žalovaného nevyvracel. Žalobce vůbec nepopsal, jak konkrétně probíhalo jeho odepření vojenské služby a jaká následovala opatření jeho rodného státu.

31. V rozhodnutí o zajištění z 23. 1. 2026 je citace žalobcova podání vysvětlení, ve kterém uvedl, že žije v klidné oblasti s rodiči a sedmi sourozenci a do ČR přijel pracovat ke známému z Alžírska do provozovny rychlého občerstvení. Dle rozhodnutí o vyhoštění z 27. 1. 2026 Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 7 74 Az 23/2026 žalobce přijel do ČR přes Španělsko a Francii; měl od krajanů, kteří žijí v ČR, pozitivní reakce; přesvědčovali ho, aby sem přijel a zkusil život tady. Ve Francii pracoval jako kadeřník, má tam příbuzné. V době pohovoru 23. 1. 2026 žalobce bydlel u kamaráda, který má českou manželku. Žalobce neměl peníze k návratu do země původu a uvedl, že z ČR odjede do Francie. Žalobce policii ukázal fotografii cestovního pasu platného do 21. 12. 2025 v mobilním telefonu a uvedl, že setrval na území ČR z ekonomických důvodů. Ztrátu cestovního pasu nehlásil, protože věděl, že je zde nelegálně.

32. Z citovaných rozhodnutí se podává, že žalobce v řízení o vyhoštění a v přezkoumávaném řízení uváděl zcela jiné příběhy. Proto jsou jeho tvrzení nevěrohodná. Žalobce tento obrat ve výpovědích nijak nevysvětlil.

33. Ze zprávy o bezpečnostní a politické situaci v zemi původu žalobce v únoru 2025 ve správním spise vyplývá, že zemi nemohou opustit mladí muži bez ukončení vojenské služby, jak se podává ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA z 22. 4. 2024 o dodržování lidských práv. Žalobce měl možnost se seznámit se všemi podklady rozhodnutí, ale za přítomnosti tlumočníka uvedl, že se s nimi seznámit nechce a nechtěl k věci ani nic doplnit.

34. Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku č. j. 5 Azs 4/2004-49, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.

35. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 23. 9. 2021, č. j. 5 Azs 410/2019-28, bod 32, konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora EU se nepovažuje za důvod pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, pokud se jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud případné odpírání výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí není trestáno nepřiměřenými sankcemi. Podrobení se takové povinnosti potom samo o sobě nezakládá pronásledování ani vážnou újmu ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu by naopak za určitých okolností mohla být významná z pohledu možného pronásledování z azylově relevantních důvodů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, který musí být vykládán v souladu s čl. 9 kvalifikační směrnice, jak konstatoval krajský soud. Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice může být za pronásledování mimo jiné považováno právě trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení (vylučující klauzule) uvedené v čl. 12 odst. 2 této směrnice. Dále podle čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) kvalifikační směrnice mohou být za pronásledování obecně považována také právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem, a také nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání [včetně případného takového nepřiměřeného trestání odepření výkonu vojenské služby z důvodu svědomí; k těmto otázkám viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015-24, a ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015-36, nebo rozsudek Soudního dvora EU ve věci Shepherd, C-472/13, zabývající se výkladem obdobných ustanovení předchozí kvalifikační směrnice, tj. čl. 9 odst. 2 písm. b), c) a e) směrnice Rady 2004/83/ES; pokud jde o souvislost tohoto typu pronásledování s azylově relevantními důvody pronásledování dle čl. 10 kvalifikační směrnice srov. též rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 2020, EZ, C-238/19, ECLI:EU:C:2020:945]. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 8 74 Az 23/2026 36. Žalobce konkrétně netvrdil ve správním řízení ani v žalobě žádnou azylově relevantní skutečnost, kterou by se měl žalovaný více zabývat a taková skutečnost nevyplynula ani ze správního spisu. Žalobci bylo v době vydání napadeného rozhodnutí čtyřicet let a pobýval v zemi původu téměř celý život, vycestoval asi před rokem a půl. Tvrzení žalobce nenasvědčují ani informace o zemi jeho původu. Žalobcův azylový příběh je nevěrohodný. Žalobce neprokázal, že je proti němu vedeno trestní stíhání, ani to konkrétně a věrohodně netvrdil a dále netvrdil a neprokázal žádnou okolnost, která by byla indicií o reálné hrozbě vážného nebezpečí, ani o jiném důvodu pro udělení mezinárodní ochrany.

37. Žalobce rovněž netvrdil, že by v Alžírsku nemohl využít alternativy k výkonu vojenské služby, případně že by taková alternativa nebyla dostupná (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 56/2021-57 k Alžírsku, naopak k Ukrajině č. j. 5 Azs 226/2020- 29). Azylový příběh není obdobný jako věc podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 18/2008-83, ve které žalobce z Alžírska podrobně popsal své problémy, které plynuly z odepření vojenské služby; podle tohoto rozsudku ze zprávy o zemi původu z dubna 2004 Alžírsko nabízelo části branců výběr civilní služby.

38. Základní rámec posouzení vytváří žadatel sám svojí výpovědí. Žadatel nese břemeno tvrzení, které je dále ve vzájemné interakci se správním orgánem rozvíjeno a doplněno i břemenem důkazním. V aplikační praxi se v tomto směru hovoří o tzv. sdíleném důkazním břemenu, neboť je rozloženo mezi žadatele a správní orgán. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel (byť především vlastní věrohodnou výpovědí), nicméně správní orgán je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí výpověď žadatele, tak těch, co ji podporují. K rozložení důkazního břemene mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán, jakož i k posuzování důkazů, srov. setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024-31, ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 214/2004-45, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57, či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS.

39. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Azs 144/2024-31, pokud jde o otázku hodnocení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu, zabýval se jí například v rozsudku ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS, v němž uvedl: „Závěr správního orgánu o tom, že azylový příběh žadatele o mezinárodní ochranu či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem, a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice 2011/95/EU [o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany]. Mezi tyto indikátory hodnověrnosti patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, a její plausibilita ve světle relevantních informací o zemi původu.“ 40. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že způsob vyhodnocení jednotlivých indikátorů věrohodnosti je blíže rozveden v materiálech Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (European Asylum Support Office, EASO; od r. 2022 Agentura Evropské unie pro otázky azylu, European Union Agency for Asylum, EUAA), především v praktické příručce Posuzování důkazů z března 2015 nebo Evidence and credibility assessment in the context of the Common European Asylum System z roku 2018; na tyto materiály Nejvyšší správní soud Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 9 74 Az 23/2026 žalovaného již několikrát odkazoval (v podrobnostech srov. rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 447/2019-30, ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020-70, ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 165/2019-57, ze dne 10. 2. 2023, č. j. 5 Azs 208/2022-52, nebo ze dne 3. 6. 2024, č. j. 5 Azs 256/2023-65); nově lze odkázat též na dokument EUAA Practical Guide on Evidence and Risk Assessment z ledna 2024. V jednoduchosti lze shrnout, že pro posouzení věrohodnosti výpovědi žadatele je nutno zvážit, zda je žadatelem předestřený azylový příběh popsán dostatečně konkrétně a plausibilně; dále je nutno zvážit, zda jsou žadatelova tvrzení rozporná mezi sebou navzájem či s jinými důkazy, a nutno je též posoudit, zda jsou žadatelem uváděná tvrzení v souladu se známými informacemi o zemi původu.

41. V posuzovaném případě žalobce neposkytl žalovanému ani soudu konkrétní uvěřitelný azylový příběh a svoje důkazní břemeno, dokonce ani břemeno tvrzení neunesl. Postupy a rozhodnutí žalovaného proto v tomto případě nevyžadovaly další postupy. Žalovaný přesvědčivě vysvětlil, které významné rozpory shledal ve shora citovaných výpovědích žalobce. Žalobce měl možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a správním spisem a vyjádřit se k věci, ale odmítl tak učinit. Pasivita či opomenutí nemohou jít v daném případě k tíži žalovaného. Tvrzení žalobce o ekonomických důvodech přicestování a setrvání v ČR byly konzistentní ve správním řízení o vyhoštění i ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany.

42. Žalobní námitky byly obecného charakteru, bez upřesnění, které konkrétní důkazy či podklady rozhodnutí žalovaného v odůvodnění rozhodnutí chybí, a proto byly nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže žalobce v žalobě úspěšně namítat, že správní orgán v přezkoumávaném správním řízení nezjistil důsledně skutečný stav věci, pokud sám neuvedl skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Azs 18/2004-37).

43. K obecným námitkám lze dodat, že podle setrvalé judikatury správních soudů jsou jak správní orgány, tak soudy povinny vypořádat se s konkrétními námitkami, s námitkami konkrétního porušení právních předpisů, nesprávného výpočtu, konkrétních důvodů nesprávného zjištění skutkového stavu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004-37, ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78).

44. Soud neshledal porušení § 50 odst. 2 správního řádu, podle kterého „podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost.“ Žalobce nepopsal k jakému konkrétnímu porušení dle tohoto ustanovení došlo. Žalobce měl možnost předložit podklady rozhodnutí, což učinil (předložil shora citovaný průkaz dárce krve). Žalovaný shromáždil v tomto případě všechny podklady potřebné pro vydání citovaného rozhodnutí.

45. Žalovaný neporušil ani § 50 odst. 3 správního řádu, dle něhož „správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 10 74 Az 23/2026 uložena.“ Žalovaný z vlastní inciativy opatřil informace o zemi původu a v napadeném rozhodnutí je aplikoval na případ žalobce.

46. Nedošlo taktéž k porušení § 50 odst. 4 správního řádu („pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“). Soud nezjistil porušení zásady volného hodnocení důkazů a nezjistil, že by žalovaný některý z důkazů opomenul. Ostatně, žalobce ani neoznačuje konkrétní důkaz nebo skutečnost, kterou žalovaný nevyhodnotil.

47. Soud neshledal, že by došlo k porušení některé ze zásad správního řízení, že by žalovaný byl podjatý, postupoval zaujatě, diskriminačně nebo posuzoval případ žalobce odlišně od shodných či obdobných případů. Naopak, soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákony, mezinárodními smlouvami a judikaturou Nejvyššího správního soudu a mezinárodních soudů.

48. Ke snaze žalobce legalizovat si pobyt na území ČR lze dodat, že institut azylu nelze zneužívat za tímto účelem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, dle něhož poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak je upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

49. Soud shrnuje, že žalobcův azylový příběh nebyl uvěřitelný a nebyly zjištěny a prokázány žádné okolnosti, které by vedly k jinému rozhodnutí. Žalobce sám uvedl, že přicestoval z ekonomických důvodů. Pokud by žalobce byl dlouhodobě hledanou osobou vyhýbající se povinné vojenské službě, je obtížně představitelné, že by mu byl vydán cestovní doklad a umožněno legálně opustit území státu. Žalovaný v souladu se zákony ČR a mezinárodními smlouvami zjistil skutkový stav, vybral právní předpisy, pod které ho subsumoval, a z toho vyvodil skutkové i právní závěry, se kterými se soud ztotožnil, proto žalobu zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s.

50. Soud rozhodl o nákladech řízení v souladu s § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, a proto se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 17. července 2026 Martina Rýznarová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 11 74 Az 23/2026 Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.