75 Co 1/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného pro zaplacení 312.035,57 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 15. září 2025, č. j. 8 C 99/2025-50,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, a to co do úroku z prodlení z částky 117.325,33 Kč ve výši 12,75 % ročně od 21. 10. 2024 do zaplacenía) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 117.325,33 Kč ve výši 11,5 % ročně od 5. 11. 2025 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ab) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 117.325,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl ve zbývající části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 194.710,24 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 6.154,79 Kč, zákonných úroků z prodlení z částky 312.035,57 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, úroků 10,90 % ročně z částky 304.882,27 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení, úroků 10,90 % ročně z částky 5.446,30 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení (výrok II.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak rozhodl tak, že žádný z nich nemá na tuto právo (výrok III.). Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 312.035,57 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 6.154,79 Kč, úroku ve výši 10,90 % ročně z částky 304.882,27 Kč a z částky 5.446,30 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 312.035,57 Kč ode dne 2. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně. Požadovaného se domáhala za skutkových tvrzení o tom, že , právnická osoba, . (dále také „banka“) uzavřela s žalovaným dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 401.650 Kč s úrokem 10,90 % ročně. Žalovaný se ocitl v prodlení a banka využila svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 3. 8. 2024 zesplatnila. S účinností ke dni 1. 10. 2024 byla pohledávka s příslušenstvím bankou postoupena na žalobkyni.

2. Po provedeném dokazování okresní soud učinil závěr o skutkovém stavu věcí, podle něhož žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně na základě Smlouvy ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, peněžní prostředky ve výši 401.650 Kč, z toho částku 381.236 Kč na konsolidaci jiných úvěrů, přičemž dosud uhradil částku 284.324,67 Kč. Okresní soud naopak neměl za prokázané, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelské úvěry splácet.

3. Na takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud aplikoval ust. § 2395, §1879 občanského zákoníku a ust. § § 86, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZoSÚ“), se závěrem o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v rozporu s § 86 odst. 1 ZoSÚ, což má dle § 87 odst. 1 ZoSÚ za následek neplatnost smluv o úvěru, k níž se přihlíží i bez návrhu. Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru vznikla žalovanému dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěrů v celkové výši 117.325,33 Kč v době přiměřené jeho možnostem, když banka poskytla žalovanému částku ve výši 401.650 Kč a žalovaný na tuto jistinu zaplatil 284.324,67 Kč. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení úvěrové jistiny vyplývá podle okresního soudu z ustanovení § 87 ZoSÚ, z důvodové zprávy a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, že spotřebitel není povinen vrátit celou poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., proto nepřiznal požadované sankční příslušenství.

4. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze ve vztahu k výroku II. co do úroku z prodlení z částky 117.325,33 Kč ve výši 12,75 % ročně od 21. 10. 2024 do zaplacení, brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že dále bude žalobkyni přiznán úrok z prodlení ve výše uvedeném rozsahu. Podstatou odvolání žalobkyně je nesouhlas se závěrem okresního soudu o tom, že dosud nenastalo prodlení žalovaného a že žalobě mohlo být vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení. Podle žalobkyně však splatnost nároku nestává až v souvislosti s rozhodnutím soudu, ale daleko dříve, a to v souvislosti s výzvou k vrácení dlužné částky učiněnou věřitelem. Nadto podle žalobkyně žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnost prostředky vrátit ve lhůtě, která mu byla poskytnuta věřitelem. Na podporu své argumentace žalobkyně odkazovala na dřívější rozhodnutí zdejšího odvolacího senátu či na jiná rozhodnutí odvolacích soudů a dovolacího soudu.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

7. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což se pro stručnost odkazuje.

8. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní, resp. právní předchůdkyní, a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení žalobkyně nezpochybňuje.

9. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 117.325,33 Kč (výrok I.), představující rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně dle úvěrové smlouvy poskytnuto a tím co vrátil, a to bez příslušenství, když ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na odůvodnění okresního soudu uvedené v bodě 20. a 21. napadeného rozsudku, přičemž, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaný byl pak povinen uvedené částky žalobkyni uhradit do 4. 11. 2025 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 5. 11. 2025 v prodlení.

10. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele – dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka – spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ.

11. Protože v napadeném výroku II. okresní soud, jak uvedeno shora, žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení a v době rozhodování odvolacího soudu byl již žalovaný v prodlení s úhradou částky 117.325,33 Kč, u níž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení do jejího zaplacení, změnil odvolací soud za podmínek ust. § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal požadovaný zákonný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení) ve výši 11,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad přiznanou část bylo rovněž napadené rozhodnutí potvrzeno.

12. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení, přičemž ani změna napadeného rozhodnutí nemění nic na závěru, že s přihlédnutím k požadovanému příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, publikovaný pod č. 175/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) lze za procesně úspěšného účastníka považovat žalovaného, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly13. Jde-li o řízení odvolací, pak rovněž (§§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř.) lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.