75 Co 119/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 152 926,71 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2026, č. j. 22 C 205/2025-61,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, a to co do úroku z prodlení z částky 71 938 Kč ve výši 12 % ročně od 6. 9. 2025 do zaplacenía) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 71 938 Kč ve výši 11,50 % ročně od 11. 5. 2026 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudkub) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 938 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 79 988,71 Kč, smluvní pokuty 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 746,16 Kč, úroku ve výši 13,49 % ročně z částky 151 926,71 Kč za období od 27. 8. 2025 do 23. 9. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 151 926,71 Kč za období od 24. 9. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 151 926,71 Kč za období od 6. 9. 2025 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

2. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 350 000 Kč, a žalovaná se zavázala úvěr a úroky splatit v 27měsíčních splátkách ve výši 15 386 Kč (poslední splátka ve výši 15 383,97 Kč) od 15. 10. 2025 s tím, že celková částka, kterou se žalovaná zavázala zaplatit, činila 415 419,97 Kč. Dále se žalovaná zavázána uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 000 Kč. Následnými dodatky byla doba splácení úvěru prodloužena do 25. 5. 2026. Žalovaná v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradila celkem částku 278 062 Kč, následně povinnosti neplnila a žalobkyně dne 27. 8. 2025 přistoupila k zesplatnění úvěru. Z hlediska právního posouzení věci pak okresní soud dovodil, že dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a následujících občanského zákoníku, kterou podrobil testu dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že zkoumal, zda žalobkyně v řízení prokázala řádné přezkoumání úvěruschopnosti žalované. Po provedeném dokazování dovodil okresní soud, že žalobkyně při prověření úvěruschopnosti žalované nepostupovala s náležitou odbornou péčí, úvěrovou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyhodnotil jako neplatnou s tím, že nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu tzv. speciálního bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaná je povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Ohledně požadovaného úroku z prodlení vyšel okresní soud z toho, že žalovaná je podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem. Jelikož žalovaná své možnosti nijak nespecifikovala, určil okresní soud lhůtu k vrácení jistiny v délce tří dnů od právní moci rozsudku při aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021, a zamítl jako nedůvodný požadavek žalobkyně na úhradu úroku z prodlení.

3. Proti rozsudku okresního soudu do výroku II, pouze však co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 71 938 Kč od 6. 9. 2025 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se v tomto směru změny rozsudku okresního soudu. Žalobkyně namítala, že okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud prohlásil smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, plnění žalobkyně na základě této smlouvy je tak plněním bez právního důvodu, a na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení pak platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned, a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Odvolatelka poukazuje na to, že žalovaná byla v celém řízení pasivní, nenavrhovala žádné důkazy na prokázání svých možností a schopností ohledně splnění dluhu. Nesplnila tak své povinnosti v řízení, a přesto soud rozhodl tak, že žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení, když automaticky presumoval neschopnost žalované bezdůvodné obohacení vrátit. Žalobkyně odvoláním rovněž napadla výrok III. rozsudku okresního soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení za situace, kdy byla částečně úspěšná.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů okresním soudem a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což se pro stručnost odkazuje.

7. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 75 a § 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení žalobkyně nezpochybňuje a v žalobě ani sama tvrzení k řádnému postupu poskytovatelky spotřebitelského úvěru nesnášela.

8. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 71 938 Kč (výrok I.), představující rozdíl mezi tím, co bylo žalované dle úvěrové smlouvy poskytnuto, a tím, co vrátila, a to bez příslušenství, když ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na odůvodnění okresního soudu uvedené v bodě 26. napadeného rozsudku, přičemž jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě tří dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaná byla tak povinna uvedenou částku žalobkyni uhradit do 10. 5. 2026 s tím, že pokud tak neučinila, je ode dne 11. 5. 2026 v prodlení. Uvedený závěr vychází z toho, že výrok I. rozsudku okresního soudu nabyl právní moci dne 6. 5. 2025, třetí den stanovené lhůty připadl na den 9. 5. 2026 (sobota), což vedlo k posunutí lhůty na první následující pracovní den, tj. pondělí 11. 5. 2026.

9. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ustanovení § 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ustanovení §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele – dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ. Proto podle odvolacího soudu za takové procesní situace nelze bez dalšího aplikovat závěry z rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), na které žalobkyně odkazuje. Pokud dále žalobkyně argumentuje tím, že pokud by dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nerozhodl by soud o přiznání nároku žalobkyně na její zaplacení, pomíjí konstrukt ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a diskreční pravomoc soudu při určení splatnosti speciálního bezdůvodného obohacení, z čehož vyplývá právě možnost stanovení hmotněprávní splatnosti nároku, a to i do budoucna, tedy možnost soudu rozhodnout i o dosud nesplatném nároku.

10. Protože v napadeném výroku II. okresní soud žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení, a v době rozhodování odvolacího soudu již byla žalovaná v prodlení s úhradou částky 71 938 Kč, u níž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení, změnil odvolací soud za podmínek ustanovení § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení) ve výši 11,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad přiznanou část bylo rovněž napadené rozhodnutí ve výroku II. potvrzeno.

11. Za podmínek ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení. Ke dni rozhodování odvolacího soudu i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, publikovaný pod č. 175/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) byla žalovaná úspěšnější stranou v řízení a podle § 211 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. by měla nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalované v průběhu řízení před soudem prvého stupně žádné náklady nevznikly, a výrok o nákladech řízení účastníků musí být za této situace negativní.

12. Nad rámec uvedeného odvolací soud pouze připomíná, že pokud okresní soud ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., nebyl k aplikaci tohoto ustanovení zákonný důvod, když náklady řízení je třeba striktně posoudit dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a to podle poměrného úspěchu či neúspěchu účastníků v řízení.

13. Jde-li o řízení odvolací, pak dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. lze opět za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovanou, které dle obsahu spisu žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.