75 CO 125/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 210.614,48 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 1. 2022, č. j. 9 C 55/2021-71,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14.135 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 210.614,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 210.614,48 Kč od 29. 5. 2020 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 37.750,45 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl závěru, že žalovaná neporušila své povinnosti insolvenční správkyně a nezpůsobila žalobkyní tvrzenou škodu v důsledku zbytečně podané žaloby vůči žalobkyni v podobě vynaložených nákladů řízení žalobkyně, které nebyly z majetkové podstaty uhrazeny a jejichž úhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá vůči žalované. Okresní soud uzavřel, že na účet žalobkyně [právnická osoba] společnost [právnická osoba] prostřednictvím společnosti [právnická osoba] zaslala částku 1.500.000 Kč, a dále, že bylo tvrzeno a doloženo že uvedená částka figurovala v účetnictví [právnická osoba] s označením„ půjčka“. Dále existovala smlouva o postoupení pohledávky ze dne 5. 1. 2015 uzavřená mezi postupitelem [právnická osoba] a postupníkem [právnická osoba], jejímž předmětem měla být pohledávka 1.500.000 Kč ze smlouvy o půjčce z [datum] uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba], a existovalo i oznámení o postoupení uvedené pohledávky 1.500.000 Kč z 5. 1. 2015 a dohoda o započtení pohledávek z 29. 6. 2014, dle které mělo dojít k započtení pohledávky [právnická osoba] za [právnická osoba] ze smlouvy o půjčce z [datum] ve výši 1.500.000 Kč a pohledávky [právnická osoba] za [právnická osoba] z titulu postoupení pohledávky z 29. 6. 2014 ve výši 1.500.000 Kč. Verzi žalované (insolvenční správkyně) o existenci půjčky mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] potvrdil u jednání jednatel [jméno] [příjmení] a svědkyně [jméno] [příjmení]. Pokud za uvedené situace insolvenční správkyně vůči žalobkyni uplatnila nárok u soudu a v řízení pokračovala (a to i u odvolacího soudu), nelze její jednání považovat za pochybení a postup nikoliv s odbornou péčí. I s přihlédnutím k tomu, že k rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby ve věci sp. zn. 18 C 213/2015 soud dospěl teprve po třech letech od podání žaloby a po rozsáhlém dokazování, má okresní soud za to, že insolvenční správkyně postupovala v souladu se svými zákonnými povinnostmi, vymáhala-li ve prospěch majetkové podstaty označenou dlužníkovu pohledávku. Skutečnost, že žalobkyně podala žalobu, aniž by disponovala písemnou podobou smlouvy o půjčce z [datum] a pokračovala v řízení i poté, kdy byla soudem vyzvána k předložení smlouvy o půjčce s upozorněním na hrozící neúspěch ve sporu v případě neunesení důkazního břemene, okresní soud nepovažuje za porušení povinnosti insolvenční správkyně postupovat s odbornou péčí, když jednou z tvrzených variant bylo uzavření smlouvy o půjčce v ústní podobě. Ani v podání žaloby v situaci, kdy bylo možné očekávat, že aktiva v majetkové podstatě nedosáhnou výše možné náhrady nákladů řízení, ke které mohla být v rámci soudního řízení o vymáhání částky 1.500.000 Kč žalovaná v případě neúspěchu zavázána, okresní soud neshledává vadný výkon funkce insolvenčního správce, když pokus o vymožení částky 1.500.000 Kč podanou žalobou ve věci sp. zn. 18 C 213/2015 soud nepovažuje za zjevně bezúspěšný. Stejně tak vědomost žalované o tom, že žalobkyně existenci smlouvy o půjčce z [datum] popírá a poskytuje jiné vysvětlení pro zaslání předmětné částky 1.500.000 Kč podle soudu není důkazem svědčícím o postupu insolvenční správkyně nikoliv s odbornou péčí, když k tomu, které výpovědi jsou věrohodné, soud došel teprve po rozsáhlém dokazování.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podala včasné odvolání žalobkyně, která navrhovala změnit rozsudek okresního soudu a vyhovění žalobě, kdy namítala, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Argumentovala tím, že před podáním žaloby o vymáhání částky 1.500.000 Kč insolvenční správkyně měla k dispozici smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky a smlouvu o započtení, u kterých však musela vědět, že je na obou stranách podepsal jednatel dlužníka [právnická osoba] [jméno] [příjmení], který byl zároveň jednatelem společnosti [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]). U každého, kdo pracuje s péčí řádného hospodáře, měly vzniknout dotazy, proč by tyto smlouvy byly uzavírány, proč by půjčka měla být přes prostředníka poskytována, proč do půjčky byly dány prostředky čerstvě získané dlužníkem z úvěru od [právnická osoba], proč neexistuje žádná smlouva o půjčce. Žalovaná neměla spoléhat pouze na účetnictví úpadce, kdy žalobkyně od počátku sporu půjčku popírala. Rozhodně není činností insolvenční správkyně s péčí řádného hospodáře nekriticky převzít informace a podklady předané dlužníkem, zejména pokud vidí shora uvedené nápadné záležitosti. Insolvenční správkyně ani s péčí řádného hospodáře nevyzvala firmu [právnická osoba] před žalobní výzvou a nezjistila její stanovisko, aby se rozhodla o dalším postupu. Místo toho insolvenční správkyně přímo podala žalobu, kde nijak neprokazovala uzavření smlouvy o půjčce ze dne 19. 7. 2012 – pouze ji tvrdí v žalobě, ale neoznačuje k existenci této smlouvy žádné důkazy. Navíc insolvenční správkyně musela vědět, že vymáhání pohledávky 1.500.000 Kč do majetkové podstaty by šlo ve prospěch hlavního přihlášeného věřitele, tedy [jméno] [příjmení] s jeho přihlášenou pohledávkou 1.152.525,26 Kč. Pokud jedna z tvrzených variant je, že smlouva o půjčce byla uzavřena ústně, tak ani k tomuto neměla správkyně žádné důkazy. Péče řádného hospodáře měla spočívat v tom, žalovaná jako insolvenční správkyně se měla před podáním žaloby alespoň pokusit lépe zdokumentovat stav věci a teprve potom transparentně zvážit, zda podat žalobu, tj. zvážit efektivitu vymáhání a zvážit, zda nepodáním žaloby„ bez důkazů“ nemůže způsobit protistraně újmu, za kterou by odpovídala. Správkyně jako odbornice musela znát riziko neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, včetně rizika povinnosti k náhradě nákladů řízení protistrany. Žádnou analýzu situace, předpokladu úspěchu nebo neúspěchu rizika nákladů řízení a zatížení majetkové podstaty, oslovení protistrany, doplňování důkazů nebo reagování na důkazní situaci v průběhu řízení však žalovaná jako insolvenční správkyně neprovedla. Nakonec i Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v rozhodnutí pod sp. zn. 75 Co 234/2018 rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že není důvod k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ve směru nepřiznat úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení. Soud neshledal takové okolnosti, pro které by se jevilo spravedlivým, aby úspěšný účastník řízení vynaložené náklady nesl ze svého. Soud uvádí, že tyto důvody nespatřuje ani v postavení žalobkyně jako insolvenční správkyně a ani ze spisu se nepodává další okolnost, která by přiznání náhrady nákladů řízení žalované činila nespravedlivým a takovou okolností není ani to, že přiznaná náhrada bude hrazena z majetkové podstaty dlužníka. Jinými slovy, v tomto řízení odvolací soud při úvaze aplikace § 150 o. s. ř. nijak nedošel k závěru, že žaloba byla podána oprávněně„ s péčí řádného hospodáře“, a proto by měl aplikovat uvedené ustanovení.

4. Žalovaná navrhla rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit s tím, že žalovaná jako insolvenční správkyně nemohla postupovat jinak, když pouze žalovala řádně zaúčtovanou pohledávku. Navíc protistrana uvedla ve svém vyjádření k žalobě, že se nejedná o půjčku, ale o bezdůvodné obohacení.

5. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou doručenou zdejšímu soudu 15. 3. 2021 se žalobkyně proti žalované domáhala náhrady škody ve výši 210.614,48 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníka (společnosti [právnická osoba]) podala proti žalobkyni u Okresního soudu v Šumperku dne 29. 12. 2015 žalobu o zaplacení částky 1.500.000 Kč. Žaloba byla vedena pod sp. zn. 18 C 213/2015. Žalovaná (v pozici žalobkyně) tvrdila, že společnost [právnická osoba] žalobkyni (v pozici žalované) dle smlouvy o půjčce poskytla částku 1.500.000 Kč, kterou žalobkyně společnosti [právnická osoba] nevrátila, načež společnost [právnická osoba] pohledávku na vrácení částky 1.500.000 Kč postoupila společnosti [právnická osoba] Tuto postoupenou pohledávku správkyně vymáhala. Žalobkyně od počátku popírala, že by se [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřela smlouvu o půjčce na částku 1.500.000 Kč, a že by existoval její závazek tuto půjčku vrátit, takže k postoupení neexistující pohledávky [právnická osoba] [anonymizováno] na společnost [právnická osoba] nemohlo dojít. Rozsudkem č. j. 18 C 213/2015-293 Okresní soud v Šumperku žalobu insolvenční správkyně zamítl, když obsah listin předložených žalovanou posoudil jako nepravdivý a existenci tvrzené smlouvy o půjčce vzal za neprokázanou. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 75 Co 234/2018-348 rozsudek okresního soudu potvrdil a v odůvodnění uvedl, že k tvrzené půjčce neexistují žádné listiny, a že žalovaný nárok nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyni (insolvenční správkyni) vznikl v příčinné souvislosti s jejím jednáním, to je s podáním žaloby ve věci 18 C 213/2015 a vedením soudního sporu, závazek zaplatit žalované ([právnická osoba]) náhradu nákladů řízení a tento závazek je škodou, která vznikla nynější žalobkyni. Nyní žalované insolvenční správkyni bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 203.341 Kč a podle rozsudku krajského soudu 35.332 Kč, celkem 238.673 Kč. Protože náhrada nákladů řízení nebyla žalobkyni ve lhůtě k plnění zaplacena, žalobkyně podala dne 18. 9. 2019 přihlášku zapodstatové pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka [právnická osoba], kterou doplnila dne 4. 12. 2019 na celkovou částku 238.673 Kč. Usnesením Krajského soudu v [obec], č. j. [insolvenční spisová značka], bylo rozhodnuto, že žalovaná uspokojí pohledávku žalobkyně ve výši 28.358,52 Kč; neuspokojena zůstala pohledávka ve výši 210.614,48 Kč. Podáním žaloby a pokračováním v soudního sporu ve věci 18 C 213/2015 žalovaná porušila povinnost postupovat s odbornou péčí, když tvrdila, že byla uzavřena smlouva o půjčce, kterou však k dispozici neměla. Přitom z vyjádření ze 17. 8. 2016 musela vědět, že [právnická osoba] uzavření smlouvy o půjčce popírá a tvrdí, že peníze byly určeny na vrácení části půjček, které dlužníkovi půjčila společnost [právnická osoba] Insolvenční správkyně také musela vědět, že jednatel úpadce [jméno] [příjmení] v daňovém řízení vedeném u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj uváděl, že úpadce obdržel finanční prostředky od [právnická osoba], a že se jedná o půjčky. Dále žalobkyni bylo známo, že [jméno] [příjmení] jako věřitel dlužníka podával žaloby o popření pohledávky Finančního úřadu s tvrzením, že platby od firmy [anonymizováno] byly poskytnutím půjčky, nikoliv platbami zvyšujícími základ daně z příjmu. Žalovaná insolvenční správkyně žalobu podávala v době, kdy aktiva v majetkové podstatě zjevně nedosahovala výše možné náhrady nákladů řízení, ke které mohla být v rámci soudního řízení o vymáhání částky 1.500.000 Kč v případě neúspěchu zavázána. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána k náhradě škody ve výši 238.673 Kč předžalobní výzvou z 12. 5. 2020, přesto ničeho neuhradila. Závazek žalované se snížil o 28.358,52 Kč (o plnění zapodstatové pohledávky), zůstává tedy uhradit 210.614,48 Kč. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že spor o zaplacení pohledávky 1.500.000 Kč, vedený pod sp. zn. 18 C 213/2015 byl skutkově velmi složitý; v řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, včetně konfrontace vyslýchaných osob pana [příjmení], jehož tvrzení se víceméně shodovala s žalobními tvrzeními, a svědka [příjmení], jehož tvrzení podporovala tvrzení žalobkyně [právnická osoba] Z odůvodnění rozhodnutí soudu 1. stupně vyplývá, že zjistil skutkový stav pouze na základě výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] a jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení], neboť výpovědím jednatele úpadce [jméno] [příjmení] a jeho manželky [jméno] [příjmení] neuvěřil. Svědek [příjmení] měl logicky na výsledku řízení zájem, protože je otcem společníků žalobkyně [právnická osoba], další ze svědků [jméno] [příjmení] je jeho synovcem. Svědectví svědka [příjmení] bylo shledáno věrohodnějším, neboť odpovídal bez zaváhání, bez rozmýšlení a vše si po letech přesně pamatoval. Žalovaná částka 1.500.000 Kč přitom byla v účetnictví žalobkyně zaúčtována jako půjčka, což potvrdil svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], když ve své výpovědi dne 6. 12. 2017 uvedl:„ Pokud se týká částky 1.500.000 Kč u firmy [příjmení] [jméno], jenom se mi dostalo ústní informace, že se jedná o půjčku. Zřejmě mi to sdělil pan [příjmení] někdy v roce 2012 nebo 2013“ Z výpovědi svědka je zřejmé, že tuto informaci nemohl mít od p. [příjmení], neboť vypověděl, že se neznali. Žalovaná v předmětném sporu doložila důkazy, které osvědčovaly žalovaný nárok, postupovala racionálně a s odbornou péčí. Žalobkyně v průběhu sporu měnila svoje postoje, když ve svém vyjádření k žalobě ze dne 17. 8. 2016 tvrdila, že poskytnuté finanční prostředky ve výši 1.500.000 Kč převedené ve třech platbách po 500.000 Kč jsou plněním bez právního důvodu a vznesla námitku promlčení tohoto nároku. Žalovaná však namítla, že se jedná o obchodní vztahy, tedy promlčecí lhůta je čtyřletá. Žalovaná do majetkové podstaty sepsala pohledávku, ohledně jejíhož zaplacení vedla předmětný soudní spor, dle informací a dokladů, které měla k dispozici, důvodně. Svá tvrzení v předmětném sporu žalovaná opírala o zcela relevantní důkazy – výslechy svědků, listinné důkazy, výpisy z účtů, smlouvy a dohody. Podání žaloby o zaplacení pohledávky žalovanou přes její výsledný procesní neúspěch nelze považovat za postup rozporný s požadavky odborné péče insolvenčního správce. Pokud by insolvenční správce měl při vymáhání dlužníkových pohledávek vždy zohledňovat riziko procesního neúspěchu v zahájených řízeních, nemohl by prakticky naplňovat svoji funkci (viz usnesení Ústavního soudu III. ÚS 2466/17 ze dne 29. 8. 2021). Žalovaná jako insolvenční správkyně odpovídá dle ust. § 37 odst. 3 insolvenčního zákona za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být upokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu (právního jednání) insolvenčního správce. Podání žaloby je však procesním úkonem v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, odpovědnost za škodu dle tohoto ustanovení insolvenčního zákona tedy není dána, protože se nejednalo o právní jednání (např. uzavření smlouvy insolvenční správkyní apod.). K tomu se vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 345/17 ze dne 15. 6. 2017. Ve věci proběhlo dne 6. 1. 2022 jednání, kde okresní soud provedl k důkazu listinné důkazy a jednání odročil na den 14. 10. 2021 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 14. 10. 2021 byl vyhlášen napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 18 C 213/2015-293 krajský soud zjistil, že řízení v předmětné věci bylo zahájeno v roce 2015 a ukončeno v roce 2018. Ve věci bylo vyslechnuto několik svědků a účastníci řízení, kdy jednatel žalobkyně [jméno] [příjmení], svědkyně [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] vypovídali v tom smyslu, že předmětná půjčka poskytnuta byla, další svědci [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [jméno] vypovídali spíše v tom směru, že k uzavření předmětné půjčky nedošlo nebo o tomto neměli povědomost. Z výpovědí však obecně vyplývá, že mezi společnostmi [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a [anonymizováno] docházelo k různým finančním tokům a vzájemné spolupráci, kdy svědky popisované skutečnosti se místy jeví až nepřehledné. Dle výpovědi svědka [příjmení] se u částky 1.500.000 Kč naopak mělo jednat o vratku půjčky ze strany pana [příjmení]. V průběhu řízení došlo ze strany soudu i ke konfrontaci svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pro rozpory v jejích výpovědích. Bylo provedeno k důkazu množství listinných důkazů. Až po obsáhlém dokazování dospěl okresní soud k závěru o skutkovém stavu, že k poskytnutí půjčky nedošlo a že k poskytnutí částky 1.500.000 Kč mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] došlo z důvodu zprostředkování vrácení půjčky naopak věřitelům [jméno] [příjmení] a jeho společností.

8. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 75 Co 234/2018-348, krajský soud dále zjistil, že rozsudek okresního soudu shora byl jako věcně správný potvrzen s tím, že pokud jde o náklady řízení, bylo rozhodnuto tak, že zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni (v tomto řízení žalovanou), kdy neshledal důvod k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Žalobkyně tyto důvody spatřovala v tom, že je v postavení insolvenční správkyně, a byla tak povinna vymáhat pohledávku, která je v účetnictví úpadce zaúčtována jako půjčka a je doložena listinami. Tato skutečnost však sama sobě důvody pro moderaci náhrady nákladů řízení nezakládá. Žalobkyně má v posuzovaném řízení postavení účastníka, který svým rozhodnutím vyvolal spor, ve kterém byl neúspěšný. Insolvenční zákon nestanoví pro případ neúspěchu insolvenčního správce ve sporu o zaplacení tvrzené dlužné pohledávky žádná speciální pravidla, a insolvenční správce tak v případě neúspěchu ve sporu má povinnost úspěšnému účastníku náklady řízení nahradit. Současně se z obsahu spisu nepodává další okolnost, která by přiznání nákladů řízení žalované činila nespravedlivým. Takovou okolností není ani to, že náklady budou hrazeny z majetkové podstaty dlužníka.

9. Důkazní návrhy žalobkyně navržené v odvolání na čtení jednotlivých listin ze spisu okresního soudu v Šumperku č. j. 18 C 213/2015 a tímto spisem pak byly pro nadbytečnost zamítnuty, kdy skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci měl krajský soud za již dostatečně prokázán.

10. S ohledem na částečné zopakování dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu s tím doplněním, že řízení vedené u Okresního soudu v Šumperku pod č. j. 18 C 213/2015-293 bylo ukončeno po třech letech, v tomto proběhlo rozsáhlé dokazování a jednalo se o skutkově složitý spor.

11. Pokud se týká právního hodnocení věci, krajský soud jako zcela správné přejímá závěry okresního soudu o tom, že žalovaná jakkoli neporušila své povinnosti vyplývající z ust. § 36 insolvenčního zákona ani z ust. § 7 vyhl. č. 121/2019 Sb., a nemůže tedy ve smyslu ust. § 37 insolvenčního zákona odpovídat za žalobkyní tvrzenou škodu, přičemž na přiléhavé právní odůvodnění okresního soudu lze beze zbytku odkázat. Krajský soud se zcela ztotožňuje s argumentací okresního soudu v tom směru, že podáním žaloby v předmětné věci insolvenční správkyně neporušila svou povinnost postupovat s odbornou péčí, kdy se jednalo o tři roky trvající skutkově složitý spor, kdy i okresní soud musel ve věci konfrontovat vyslýchané osoby, které vypovídaly rozporně, aby náležitě zjistil skutkový stav, objasnil okolnosti celé transakce a důvod převodu částky 1.500.000 Kč, a následně věc právně posoudil, kdy ve hře bylo několik variant včetně ústní smlouvy o půjčce a bezdůvodného obohacení. Nelze vyčítat a klást k tíži insolvenční správkyni, že podala žalobu s ohledem na to, že předmětná pohledávka 1.500.000 Kč figurovala v účetnictví úpadce, kdy účetnictví úpadce sice není jediným, avšak primárním vodítkem a podkladem, z něhož insolvenční správce při důvěře v to, že každá účetní jednotka je povinna vést účetnictví průkazně, vychází. Uvedené navíc bylo podpořeno shora zmiňovanými listinami - smlouvou o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky a smlouvou o započtení. Ačkoli, jak uvádí žalobkyně, správkyně mohla vidět, že je na obou stranách podepsal jednatel dlužníka [právnická osoba] [jméno] [příjmení], který byl zároveň jednatelem společnosti [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), nesdílí krajský soud názor žalobkyně, že měly u správkyně jako řádného hospodáře, vzniknout dotazy a pochybnosti, proč by tyto smlouvy byly uzavírány a podepsány jednou osobou na obou stranách, že by snad uvedené měla sama obsáhle„ vyšetřovat a objasňovat“, a že pokud nedisponovala písemnou smlouvou o půjčce (smlouva o půjčce však může být uzavřena jakoukoli formou) a tato byla úpadcem popírána, neměla předmětnou žalobu vůbec podávat. K závěru o neexistenci půjčky pak najisto dospěl až okresní soud po obsáhlém a náročném dokazování. Funkcí a smyslem činnosti insolvenčního správce v případě podání incidenční žaloby z cílem vymoci finanční prostředky do majetkové podstaty pak není nahrazování činnosti soudu s tím, aby snad insolvenční správce provedl důkladnou právní analýzu všech možných variant vývoje sporu se stanovením procentuelní možnosti úspěchu a neúspěchu ve věci, a až následně se rozhodl, zda žalobu podá či nikoli. Ostatně i okresní soud k relevantnímu skutkovému závěru dopěl sám až po obsáhlém dokazovaní, žaloba nebyla zamítnuta při první jednání jako zcela zjevně nedůvodná. V daném případě pak krajský soud s ohledem na shora popsané okolnosti v postupu insolvenční správkyně neshledává jakkoli excesivní jednání v rozporu se shora uvedenými ustanoveními, které by zasluhovalo postih v podobě povinnosti hradit žalobkyni nárokovanou škodu, kdy naopak, pokud by žalovaná existenci či neexistenci v účetnictví úpadce vedené pohledávky nepostavila najisto, spoléhala pouze na svůj úsudek, tuto nevymáhala a pohledávka se ukázala jako existentní, vystavila by se naopak riziku postihu ze strany věřitelů.

12. Pokud pak žalobkyně na podporu své právní argumentace dovozovala z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 75 Co 234/2018-348, že tento ve svém rozhodnutí o nákladech řízení rovněž předestřel názor, že žalovaná nejednala s péčí řádného hospodáře, když neaplikoval ust. § 150 o. s. ř., pak tyto domněnky žalobkyně krajský soud nesdílí a z odůvodnění citovaného rozhodnutí jakkoli nevyplývají, neboť jsou zde uvedeny naprosto obecné právní úvahy.

13. Ze všech uvedených důvodů považuje krajský soud s přihlédnutím k doplněnému dokazování rozhodnutí okresního soudu za věcně správné, kdy okresní soud správně zjistil skutkový stav a věc právně vyhodnotil, proto krajský soud rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, kdy okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci na straně žalované a správně vypočítal výši nákladů řízení.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně tedy má povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 odst. 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) ve výši 9.180 Kč (účast u jednání krajského soudu dne 2. 6. 2022 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g/ a. t.), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalované ve výši 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 a. t., cestovného právního zástupce žalované ve výši 1.401,80 Kč vynaloženého v souladu s vyhl. č. 511/2021 Sb. na trase [obec] - [obec] a zpět k jednání dne 2. 6. 2022 vozidlem r. z. 7Z30601, celkem ujeto 184 km, při průměrné spotřebě 6,5 l na 100 km, paušální náhradě za ujetý km 4,70 Kč a ceně benzinu Natural 95 dle dokladu 44,90 Kč, náhrady za promeškaný čas na těchto cestách za 8 započatých půlhodin po 100 Kč, celkem 800 Kč (§ 14 odst. 1 a. t.), a dále částky 2.453,20 Kč jako 21% DPH z odměny, cestovného a náhrad, neboť advokát žalované je plátcem DPH. Celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží žalované částka 14.135 Kč. 15. [obec] plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.