75 Co 139/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 585 136,54 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 4. 2026, č. j. 14 C 41/2026-33,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu výroku III., a to co do částky 2 495 Kč a co do úroku z prodlení z částky 555 424,32 Kč ve výši 12,75 % ročně od 25. 3. 2025 do zaplacení, a) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 495 Kč a úrok z prodlení z částky 552 929,32 Kč ve výši 11,50 % ročně od 5. 5. 2026 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 37 624,27 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 500 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 552 929,32 Kč (výrok II.), ve zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalované zaplatit další částku 32 207,22 Kč, úrok z prodlení ve výši 99 749,89 Kč, úrok ve výši 73 083,11 Kč, úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 585 136,54 Kč od 3. 1. 2026 do zaplacení, úrok 8 % ročně z částky 583 036,54 Kč od 3. 1. 2026 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 38 704,77 Kč (výrok IV.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Přerově doplatek soudního poplatku ve výši 5 851 Kč (výrok V.)

2. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 600 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila podle smlouvy o úvěru 47.070,68 Kč. Následně došlo k zesplatnění úvěru a nárok byl platnou smlouvou o postoupení pohledávky postoupen žalobkyni. Okresní soud podrobil uzavřenou smlouvu testu dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že zkoumal, zda žalobkyně v řízení prokázala řádné přezkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany její právní předchůdkyně. Po provedeném dokazování dovodil okresní soud, že předchůdkyně žalobkyně při prověření úvěruschopnosti žalované nepostupovala s náležitou odbornou péčí, úvěrovou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyhodnotil jako neplatnou s tím, že nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu tzv. speciálního bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaná je povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Pokud se týká určení výše této jistiny, vycházel okresní soud z toho, že žalovaná obdržela částku 600 000 Kč a z různých titulů neplatné smlouvy o úvěru již plnila právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyni dohromady částku 47 070,68 Kč, žalovaná se tedy obohatila o částku 552 929,32 Kč a toto bezdůvodné obohacení je tak povinna žalobkyni vrátit. Ohledně požadovaného úroku z prodlení vyšel okresní soud z toho, že žalovaná je podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem. Jelikož žalovaná své možnosti nijak nespecifikovala, určil okresní soud lhůtu k vrácení jistiny v délce tří dnů od právní moci rozsudku při aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 a zamítl jako nedůvodný požadavek žalobkyně na úhradu úroků z prodlení.

3. Proti rozsudku okresního soudu do výroku III., a to co do částky 2 495 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 555 424,32 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení podala včasné odvolání žalobkyně a domáhala se v tomto směru změny rozsudku okresního soudu. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že okresní soud nesprávně určil výši bezdůvodného obohacení, když dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalovaná uhradila celkem 47 070,68 Kč a tudíž, že jí zbývá na dluh zaplatit částku 552 929,32 Kč. Částka 47 070,68 Kč v odůvodnění rozsudku je chybná, neboť žalobkyně uvedla ve svém podání ze dne 2. 2. 2026, že žalovaná uhradila celkovou částku ve výši 44 575,68 Kč. Bezdůvodné obohacení tak činí částku 555 424,32 Kč (600 000 Kč - 44 575,68 Kč). Závěr okresního soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy žalobkyně nenapadá. Nesouhlasí však s názorem soudu prvého stupně, že dosud nenastalo prodlení žalované, a tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z této přiznané částky. Poukázala na to, že žalovaná před soudem prvého stupně ani netvrdila ani neprokázala, že by neměla schopnosti a možnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která jí byla ze strany žalobkyně poskytnuta. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalované jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaná, která zná své poměry a schopnosti a je na ní, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdila a řádně doložila. Soudu naopak nenáleží domýšlet si schopnosti žalované plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 a na další konkrétní rozhodnutí odvolacích soudů s tím, že žalovaná se dostala do prodlení, již na základě výzvy k zaplacení, která jí byla doručena žalobkyní.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Za situace, kdy se žalovaná bez omluvy k jednání odvolacího soudu nedostavila, rozhodl odvolací soud dle § 101 odst. 3 o. s. ř. bez účasti žalované u odvolacího jednání.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

7. Krajský soud v prvé řadě akceptuje jednotlivá skutková zjištění okresního soudu učiněná z provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, vyjma skutkového závěru okresního soudu, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 47 070,68 Kč. Tento závěr okresního soudu neodpovídá obsahu spisu, když žalobkyně tvrdila, že žalovaná na předmětný úvěr uhradila částku 36 575,68 Kč a při jednání okresního soudu dne 7. 4. 2026, konstatoval sám okresní soud, že není sporné, že nad tuto částku zaplatila žalovaná mezi 14. 3. 2025 a 2. 1. 2026 celkem 8 000 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaná nezaplatila žalobkyni částku 47 070,68 Kč, jak uvádí okresní soud, nýbrž částku 44 575,68 Kč.

8. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovémuto postupu předchůdkyně žalobkyně jako věřitel nedostála, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení žalobkyně nijak nezpochybňuje.

9. Okresní soud tedy správně přiznal žalobkyni pouze rozdíl mezi částkou, kterou žalovaná obdržela tedy částkou 600 000 Kč a částkou, kterou žalovaná žalobkyni zaplatila. Výši této částky však okresní soud nesprávně určil, když vycházel z toho, že žalovaná zaplatila částku 47 070,68 Kč, přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná uhradila žalobkyni částku 44 575,68 Kč. Výše bezdůvodného obohacení tak představuje částku 555 424,32 Kč (600 000 Kč - 44 575,68 Kč). Nárok žalobkyně je tak důvodný i co do částky 2 495 Kč.

10. Soudem prvého stupně pravomocně přiznanou částku 552 929,32 Kč pak byla žalovaná povinna dle rozsudku okresního soudu uhradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná byla tak povinna uvedenou částku žalobkyni uhradit do 28. 4. 2026 s tím, že pokud tak neučinila je ode dne 5. 5. 2026 v prodlení. Uvedený závěr vychází z toho, že výrok I. rozsudku okresního soudu nabyl právní moci 28. 4. 2026, třetí den stanovené lhůty připadl na den 1. 5. 2025 (státní svátek), což vedlo k posunutí lhůty na první následující pracovní den to je pondělí 4. 5. 2026.

11. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ustanovení § 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ustanovení §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele – dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ. Proto podle odvolacího soudu za takové procesní situace nelze bez dalšího aplikovat závěry z rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), na které žalobkyně odkazuje. Pokud dále žalobkyně argumentuje tím, že pokud by dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nerozhodl by soud o přiznání nároku žalobkyně na její zaplacení, pomíjí konstrukt ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a diskreční pravomoc soudu při určení splatnosti speciálního bezdůvodného obohacení, z čehož vyplývá právě možnost stanovení hmotněprávní splatnosti nároku, a to i do budoucna, tedy možnost soudu rozhodnout i o dosud nesplatném nároku.

12. Protože v napadeném výroku III. okresní soud žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení a v době rozhodování odvolacího soudu již byla žalovaná v prodlení s úhradou částky 552 929,32 Kč, u níž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení, změnil odvolací soud za podmínek ustanovení § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení) ve výši 11,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad přiznanou část bylo rovněž napadené rozhodnutí ve výroku II. potvrzeno. Dále přiznal okresní soud žalobkyni rovněž částku 2 495 Kč ovšem bez příslušenství, neboť s úhradou této částky se žalovaná do prodlení doposud nedostala a prodlení u této částky nastane až po právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a po uplynutí lhůty k plnění v něm stanovené.

13. Za podmínek ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení. Ke dni rozhodování odvolacího soudu i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 publikovaný pod č. 175/2010 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu) byla žalobkyně úspěšnější stranou řízení a podle § 211 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. má nárok na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Žalobkyně v řízení požadovala zaplacení celkem částky 813 537,47 Kč, včetně příslušenství a dostalo se jí částky 565 354,32 Kč rovněž včetně příslušenství. Procentuální úspěch žalobkyně tak představuje 69,5 % a neúspěch 30,5 %. Žalobkyně má tedy nárok na zaplacení rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem, tedy na 39 % účelně vynaložených nákladů. Účelně vynaložené náklady, jak správně zjistil okresní soud, činily 96 472,50 Kč, z čehož 39 % představuje částku 37 624,27 Kč, kterou je povinna žalovaná žalobkyni jako náklady řízení před soudem prvého stupně zaplatit, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.).

14. Jde-li o řízení odvolací, pak dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. lze naopak za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovanou, které však dle obsahu spisu žádné náklady ve fázi odvolacího řízení nevznikly. Z tohoto důvodu bylo o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodnuto negativně. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena, jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Přerově ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku. Samostatné dovolání jen proti výroku II. a III. přípustné není. Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva exekucí, popřípadě výkonem rozhodnutí.