75 CO 149/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 43.277,68 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 12. 2021, č. j. 7 C 220/2021-46,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 33.713,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33.713,90 Kč od 9. 10. 2021 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33.713,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33.713,90 Kč od 9. 10. 2021 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21.428,60 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 5.707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části o zaplacení částky 37.570,68 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.078,89 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 40.830,90 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43.277,68 Kč od 1. 3. 2021 do 8. 10. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 37.570,68 Kč od 9. 10. 2021 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem do výši 40.000 Kč Okresní soud smlouvu o úvěru vyhodnotil jako neplatnou se závěrem, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, úvěr poskytla, ačkoliv neměla dostatek hodnověrných údajů pro to, aby mohla posoudit, zda zde není důvodná pochybnost o schopnosti spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Podle okresního soudu se jedná o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona, a soud se jí musí zabývat z úřední povinnosti. Dále okresní soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by žalovanému byla dle smlouvy o úvěru poskytnuta částka vyšší než 5.707 Kč. Pokud žalobkyně tvrdila, že další částky byly čerpány prostřednictvím kreditní karty, neprokázala podle okresního soudu, že by tato konkrétní karta byla vůbec žalovanému doručena, dostala se do jeho dispozice a zejména, že žalovaný měl k dispozici údaje, které mu umožnily kartu používat. Podle okresního soudu je tak žalovaný povinen vrátit toliko částku 5.707 Kč s příslušenstvím, úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od doručení žaloby, tedy ode dne 9. 10. 2021.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které zaměřila do výroku II. a souvisejícího výroku o nákladech řízení, a domáhala se, aby rozsudek okresního soudu byl v napadeném výroku II. změněn tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobci částku 33.713,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 9. 10. 2021 do zaplacení. Odvolatelka se neztotožnila se závěrem okresního soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovanému byla poskytnuta částka vyšší než 5.707 Kč. Takovýto závěr okresního soudu je nesprávný a představuje nepřiměřený exces z ustálené rozhodovací praxe. Žalobkyně odvoláním nenapadá závěr okresního soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, namítá pouze chybný výpočet bezdůvodného obohacení soudu prvního stupně. Žalobkyni je z její praxe známé, že skutkově podobné nároky bankovních kartových úvěrů jsou soudy po celé České republice posuzovány jako prokázané, když doložené důkazy dostatečně prokazují i čerpání úvěru. Samotné čerpání prokazuje výpis z bankovního účtu, který je zásadním a jediným možným důkazem, jak banky prokazují čerpání a výši dluhu v návaznosti na pohyby na účtu. Jedná se o oficiální listiny a je zcela irelevantní, jestli jsou papírové, nebo jak je dnes běžné, elektronické povahy. Banka nemá kromě výpisu ze svého účtu jinou možnost, jak prokázat poskytnutí úvěru svým klientům. Z přiloženého výpisu z účtu žalobkyně jasně sdělila, jak docházelo k čerpání předmětného úvěru, když všechny pohyby jsou zřejmé z výpisu z účtu s podrobným označením místa, času či terminálu. K předmětnému úvěru byla žalovanému vydána karta [jméno] [příjmení] [číslo] která byla předána k odeslání Českou poštou k datu 16. 7. 2020 a poslána byla obyčejnou zásilkou, jak byl dlužník poučen a jak bylo sjednáno ve smlouvě, což je naprosto běžné u všech bankovních ústavů. K této kartě byl pak následně odeslán PIN kód, k jehož aktivaci došlo formou prvního výběru v bankomatu a k prvnímu čerpání, které je evidentní z výpisu z účtu, došlo ke dni 23. 7. 2021. K aktivaci platební karty tak došlo první platbou a žalobkyně čerpání doložila. Z výpisu z účtu je naprosto zřejmé, že žalovaný čerpal celkem částku 39.420,90 Kč a po odečtení částky, která byla okresním soudem přiznaná, tedy částky 5.707 Kč, má žalobkyně nárok na zaplacení částky 33.713,90 Kč s příslušenstvím.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy ve výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 43.277,68 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4.078,89 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 43.277,68 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 40.830,90 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení. Okresní soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem dne 13. 5. 2021, č. j. EPR 113135/2021-5, a žalobě vyhověl v celém rozsahu. Usnesením ze dne 22. 6. 2021 okresní soud elektronický platební rozkaz ze dne 13. 5. 2021 pro nemožnost doručení žalovanému zrušil. Následně okresní soud usnesením ze dne 12. 8. 2021, č. j. 7 C 220/2021-17, vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným okresnímu soudu dne 17. 9. 2021 Okresní soud nařídil jednání na den 25. 10. 2021, k němuž se dostavil zástupce žalobkyně a v průběhu jednání byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnění tvrzení, z jakých konkrétních údajů ohledně výdajové stránky žalovaného vycházel věřitel při posuzování úvěruschopnosti, dále jakým způsobem byl čerpán úvěr žalovaným a jakým způsobem byla žalovanému doručena kreditní karta. Na to žalobkyně reagovala doplněním žaloby ze dne 2. 11. 2021. U soudního jednání dne 20. 12. 2021 pak okresní soud ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.

7. Krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených listinných důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním vyplývajícím z částečného zopakování dokazování při jednání krajského soudu.

8. Z výpisu z účtu předloženého žalobkyní krajský soud zjistil, že na základě úvěru [číslo] čerpal žalovaný prostřednictvím kreditní karty [číslo] částku 5.707 Kč dne 16. 7. 2020, částku 10.000 Kč dne 21. 7. 2020, částku 6.000 Kč dne 24. 7. 2020, částku 4.000 Kč dne 24. 7. 2020, částku 4.000 Kč dne 24. 7. 2020, částku 6.000 Kč dne 24. 7. 2020, částku 500 Kč dne 25. 7. 2020, částku 500 Kč dne 25. 7. 2020, částku 500 Kč dne 25. 7. 2020, částku 500 Kč dne 28. 7. 2020, částku 500 Kč dne 28. 7. 2020, částku 1.000 Kč dne 28. 7. 2020, částku 200 Kč dne 28. 7. 2020 a částku 13,90 Kč dne 29. 7. 2020, celkem tedy žalovaný vyčerpal z úvěru částku 39.420,90 Kč.

9. Z dopisu ze dne 17. 7. 2020 adresovaného žalovanému krajský soud zjistil, že žalovanému byla předchůdkyní žalobkyně odeslána písemnost označená jako„ [jméno] [příjmení]“ s tím, že žalovanému bylo sděleno, že mu byl otevřen [jméno] kredit s úvěrovým rámcem ve výši 40.000 Kč, část těchto peněz byla použita na zaplacení nákupu na splátky, zbytek je k dispozici v podobě revolvingového úvěru, který může žalovaný čerpat průběžně podle potřeby a splácet ho postupně nebo třeba celý najednou. K [jméno] kreditu patří i [jméno] kreditka a předchůdkyně žalobkyně sděluje žalovanému, že mu kreditní karta byla zdarma zaslána obyčejnou poštou a z bezpečnostních důvodů neaktivní. Dopis dále obsahuje základní informace o úvěru a způsobu jeho splácení.

10. Z produktových podmínek pro revolvingové úvěry právní předchůdkyně žalobkyně krajský soud zjistil, že jsou v nich uvedeny konkrétní údaje o způsobu poskytnutí úvěrové karty, o doručení úvěrové karty a zaslání kódu PIN, o způsobu aktivace a použití úvěrové karty, o parametrech úvěrové karty, o bezpečnosti, ochrany a blokaci úvěrové karty a o platnosti úvěrové karty.

11. Z měsíčního výpisu z uvěrového účtu [číslo] na jméno [jméno] [příjmení] krajský soud zjistil, že v průběhu měsíce červenec 2020 probíhaly transakce prostřednictvím úvěrové karty v celkové výši 34.896,92 Kč.

12. S ohledem na částečně zopakované dokazování ve spojení se správnými skutkovými zjištěními okresního soudu z provedených důkazů krajský soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum]. Jednalo se o revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem do výši 40.000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal prostřednictvím kreditní karty, kdy k poslednímu čerpání došlo 31. 7. 2020. Žalovaný celkem prostřednictvím úvěrové karty vyčerpal částku 39.420,90 Kč. Žalobkyni žalovaný na splácení úvěru žádnou částku nezaplatil. Z důvodu prodlení žalovaného předchůdkyně žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy, odstoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 25. 1. 2021. Následně byla pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené úvěrové smlouvy postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021.

13. Krajský soud pro úplnost dodává, že odvolání žalobkyně směřovalo jen proti závěrům okresního soudu ve vztahu k vypořádání bezdůvodného obohacení, a z tohoto důvodu se krajský soud bude v prvé řadě zabývat odvolacími argumenty žalobkyně v odvolání uplatněnými.

14. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy nesplnila povinnosti jí uložené ustanovením § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. Podle okresního soudu žalobkyně v řízení neprokázala, že při poskytování spotřebitelského úvěru žalovanému posuzovala jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr s řádnou, natož odbornou péčí, přičemž nesplnění těchto povinností má za následek absolutní neplatnost smlouvy a na základě neplatné smlouvy nelze žalobkyni žalobou uplatněné nároky přiznat.

15. S tímto závěrem okresního soudu se odvolací soud v celém rozsahu ztotožňuje a odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

16. Okresní soud dovodil (ač to v odůvodnění svého rozhodnutí nezdůvodnil a nekonkretizoval), že plnění z předmětné smlouvy o úvěru, které si mezi sebou smluvní strany poskytly, představuje plnění bez právního důvodu, které si musí smluvní strany vzájemně vrátit. Okresní soud dále dovodil, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalovanému bylo poskytnuto více než 5.707 Kč, přičemž v tomto rozsahu žalobě vyhověl včetně příslušenství a ve zbývajícím rozsahu žalobu žalobkyně zamítl.

17. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

18. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve, než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak přijaté hodnoty. V případě stejnorodého (peněžitého plnění) tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 občanského zákoníku.

19. Veden těmito závěry, kvantifikuje krajský soud výši bezdůvodného obohacení žalobkyně částkou 33.713,90 Kč, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný v rámci revolvingového úvěru prostřednictvím konkrétní kreditní karty právě tuto částku vyčerpal. Tyto skutečnosti jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení, přičemž nelze akceptovat závěr okresního soudu, který dovodil, že žalobkyně prokázala čerpání úvěru toliko ve výši 5.707 Kč.

20. Za situace, kdy žalovaný žádnou částku na úvěr žalobkyni nezaplatil, je žaloba žalobkyně co do částky 33.713,90 Kč zcela důvodnou, a to včetně příslušenství zákonného úroku z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 9. 10. 2021 do zaplacení.

21. V dané věci je rovněž podstatné, že jak okresní, tak i krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyní žalobkyně a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon dokonce obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

22. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. v napadeném rozsahu ohledně částky 33.713,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 9. 10. 2021 do zaplacení změnil tak, že žalovanému uložil povinnost tuto částku s příslušenstvím zaplatit (§ 220 o. s. ř.).

23. V důsledku změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem a dále i o nákladech odvolacího řízení dle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1, 2 o. s. ř.

24. Pokud jde o náklady řízení před okresním soudem, zde bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla v řízení úspěšnějším účastníkem. Krajský soud uzavírá, že pro určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně v řízení požadovala částku 47.356,57 Kč, byla úspěšná co do částky 39.420,90 Kč, tedy v rozsahu 83,24 %, a neúspěšná v rozsahu 16,76 %. Žalobkyni tak náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem, tedy v rozsahu 66,48 % Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1.732 Kč, z odměny za zastupování advokátem za následující úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, účast u jednání dne 25. 10. 2021, podání ve věci samé ze dne 2. 11. 2021, účast u jednání dne 20. 12. 2021). Tarifní hodnota představuje částku 43.277,68 Kč a odměna za jeden úkon právní služby představuje částku 2.860 Kč dle § 7, § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“). Žalobkyni tedy náleží odměna za 6 úkonů právní služby á 2.860 Kč, 6x režijní paušál á 300 Kč za provedené úkony právní služby, tj. 1.800 Kč dle § 13 ATaktomu 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 3.981,60 Kč, když právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH. S ohledem na pouze částečný celkový procesní úspěch žalobkyně v rozsahu 66,48 % náleží žalobkyni právě 66,48 % celkových nákladů řízení, tedy z částky 24.673,60 Kč, což je částka 16.403 Kč.

25. Pokud jde o odvolací řízení, zde byla žalobkyně výlučně úspěšným účastníkem, a náleží jí plná náhrada nákladů odvolacího řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.686 Kč, odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby 2.460 Kč z tarifní hodnoty 33.713,90 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení, a to za sepis odvolání dle § 7 bodu 3, § 11 odst. 1 písm. k) AT, náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 AT a z 21% DPH ve výši 579,60 Kč z výše uvedených náhrad (vyjma soudního poplatku), neboť právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Celkem tedy náleží žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 5.025,60 Kč.

26. Celkově tedy náklady řízení žalobkyně před soudy obou stupňů činí ve výroku II. přiznanou částku 21.428,60 Kč. Povinnost k náhradě nákladů krajský soud uložil žalovanému splnit v obecné třídenní pariční lhůtě, a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.))